Archive for the ‘cestování’ Category

Brusel podruhé No. 1

Čtvrtek, Duben 18th, 2013

Poprvé jsem byl v Bruselu s Bratrem, když jsme stěhovali Lysil a kočky. Nyní jsme přijeli na regulérní návštěvu a bohužel poslední, protože Vikul se rozhodl pokračovat v diplomatické misi dále. Je to škoda, protože Brusel je pěkné město, navzdory všem skeptikům považujícím ho za symbol apokalypsy, a všem předpokladům nudy, když jde o město úředníků. Sami Belgici ho samozřejmě vnímají jinak, stejně jako my špinavou Prahu, ale faktem je, že jde o příjemné místo k životu i na návštěvu.

Na rozdíl od dřívějška jsme museli trochu slevit ze svých požadavků a ze svého tempa. Přece jenom je rozdíl, když cestujeme zcela sami (Istanbul, Polsko, Sýrie, Paříž), když je žena těhotná (New York, Berlín) nebo když máme s sebou tříletou cácorku a pětiměsíčního kojence. Poslední varianta znamená hned několik omezení. Kromě zastávek na kojení (když jsme náhodou cestovali s kojencem) se přidávají také zastávky na hřiště a celkové tempo je více než volné. Přesto se dá stihnout spousta zajímavostí, jenom je třeba starší dítě pravidelně motivovat (dostaneš makronku/zmrzlinu, bude tam hřiště) a mladší dítě pravidelně kojit/nosit/nechat někde hemžit.

První den po příjezdu, v neděli, jsme se rozhodli podniknout něco společně. Navíc po dlouhé době mělo být krásné počasí, což svádělo k návštěvě belgického venkova. Můj návrh zněl – vyjedeme k „popelčinu hradu“ a na cestě zpět navštívíme další místa, Vikul navrhnul cestu přesně opačnou. Nechal jsem se přehlasovat a vyrazili jsme. Jako první štaci jsme vybrali opatství Floreffe, které jak jsme na místě zjistili v jedné části slouží jako (základní a střední) škola, což na stavu budov není zrovna patrné, protože jsou v lehkém stupni rozkladu. Druhá část je určena návštěvníkům a nachází se zde nejstarší průmyslová budova v Belgii – bývalý mlýn a pivovar ze 13. století, který ostatně slouží jako pivovar dodnes, i když v omezené míře. Naše prohlídky se omezily pouze na venkovní části, s dětmi to ani jinak moc nejde, pokud jsme je nechtěli zcela zničit. Nabídka jídla ve zdejší restauraci nás příliš neoslovila, proto jsme se po krátké procházce rozhodli pokračovat dál. Zatímco do Floreffe jsem dorazil na přednastavenou navigaci, dál už musel navigovat Vikul, protože ve firmě nám před mým odjezdem přestalo fungovat nastavování datového roamingu, mohl jsem se maximálně dívat na offline mapy, ve kterých ovšem nefunguje navigace. (A koupený Sygic je zase vázaný na konkrétní telefon, takže ho zřejmě budu muset prodat s Nexusem.)

Ovšem Vikulův Garmin Nüvi se neukázal jako vhodný navigační nástroj. Místo o něco delší trasy po lepších cestách nám představil krásy belgického venkova včetně cest, které vypadaly že vedou pouze do polí. Naštěstí jsme nejeli daleko, protože další zastávkou byl relativně nedaleký klášter Maredsous. Zatímco Floreffe není příliš známé ani jako klášter ani jako pivovar, pivo Maredsous se občas objeví i v Česku. Také klášter působí mnohem zachovalejším dojmem, možná až příliš. Části pro veřejnost a pro mnichy jsou striktně oddělené. Zatímco část pro veřejnost je takové pozlátko s velkým dětským hřištěm (to byl ostatně hlavní důvod tam jet), restaurací a parkem pro dlouhé procházky; pivovar, sýrárna a obecně klášter jsou naprosto uzavřené (až na placené procházky s průvodcem). To jsme si samozřejmě nedopřáli, pouze jsme se porozhlédli po okolí, snědli lehký brunch a pokračovali dál.

Při odjezdu se ukázalo se, že Vikul nechtěl do Maredsous, ale spíše do vedlejšího kláštera Maredred, kde jeptišky vyrábějí marmelády. Jenže v samotném Maredred to zrovna dobře nevypadalo, pouze jsme otestovali ještě horší cesty. A po o něco méně špatných cestách jsme pokračovali do Dinantu. První dojem po vystoupení z auta nebyl nic moc, ospalé malé městečko, ve kterém jsme marně hledali cestu do pevnosti. Teprve procházkou kolem řeky nám došlo, že jsme nepřijeli do středu města, ale na jeho kraj. Já s Vikulem jsme proto naložili děti a dojeli do centra autem, Dv s Lys pokračovaly dál pěšky.

Na místě se ukázalo, jakou chybu jsme udělali, že jsme si Dinant nechali jako poslední. Dinant je totiž místo, kde se vaří Leffe, je zde muzeum piva, ale také muzeum vynálezce saxofonu Adolpha Saxe. A bohužel jsme dorazili zrovna ve chvíli, kdy se všechno pomalu zavíralo, do pevnosti nás nepustili ani lanovkou ani pěšky a kavárny a restaurace na nábřeží nebyly zrovna pohotové. Zkrátka velká chyba.

Zpátky jsme jeli (aspoň my s Dv) s kříčícím kojencem, kterému zrovna došla trpělivost s celodenním výletem. Ale pěkné to bylo, i když na „popelčin hrad“ nakonec nedošlo.

Bulharsko 2012 – II

Sobota, Červenec 21st, 2012

Primorsko je česká enkláva na Bulharském pobřeží. To můžu prohlásit celkem zodpovědně po návštěvě a průjezdu řady dalších středisek na černomořském pobřeží. Mám k tomu dvě vodítka. Jednak je ve směnárnách v Primorsku nejméně výhodný kurz koruny k leva na celém pobřeží. Zatímco v Nesebaru dostanete za 100 korun 7,3 leva, v Sozopolu až 7,5 leva, v Primorsku je jednotný kurz 6,5 leva. Pravda, je to zlodějna, ale naštěstí kurz eura je výhodnější a většina turistů to ví. (Nejlepší je tradičně vybírat peníze z bankomatu, což jsme udělali i my. I s poplatkem jsem se tak nakonec dostal na kurs 7,35 leva za 100 korun (bez poplatku to vycházelo na 7,5 leva). Ostatně od různých zápisků z Bulharska před pár lety, které jsem na internetu četl, se situace výrazně zlepšila, v Primorsku je celá řada bankomatů a karty berou i některé obchody a restaurace.)

Druhým důvodem, proč je Primorsko černomořské české centrum, jsou dvojjazyčné nápisy, které jsou v bulharštině a řeči připomínající češtinu. Podobným jazykem se taky domluvíte, i když občas zapojíte pár slovíček bulharštiny a do češtiny přidáte ruský přízvuk. Češtinu vám bude připomínat „na shledanou“ (čau), francouzštinu zase poděkování (mersi). (Jazkyková poznámka z jiné oblasti – pomeranč se řekne portokál, což je zřejmě z arabského burtukál, podobně čorba je z arabského šorba.)

Při nákupu dovolené jsem zavrhl polopenzi s tím, že za 175 kč na osobu se na místě určitě najíme, a když ne, tak si polopenzi klidně dokoupíme. Sice nás strašili, že na místě přikoupení nepůjde, ale samozřejmě to nebyla pravda. Naopak se potvrdil můj předpoklad – nejdráže jsme jedli asi za 150 korun na osobu, ale to jsme se hodně rozšoupli, většinou tak za 130 korun, přitom jsme měli večeři o několika chodech.

Problém byl výběr restaurace. První večer jsme měli štěstí, ale to se neopakovalo pokaždé. První problém nastal, když chtěla Dvířka něco jiného, než grilované mleté maso a zkusila špagety s pestem. Donesli jí hustou nudlovou polévku, špagety posypané polévkovým kořením, zalité vývarem a posypané kaškavalem, což je jeden ze dvou zdejších druhů sýra. Hmota naprosto nepoživatelná, ale zřejmě se to tak tady dělá, naštěstí jsme tuto hrůzu aspoň nemuseli platit.

Zdejší restaurace, zřejmě z domělého tlaku ze strany turistů, které nechtějí ztratit, nabízejí všechno od Bacha po Vlacha, od bulharské kuchyně přes přibližně italskou až po českou. Kvůli tomu je obtížné vybrat správnou restauraci, případně na jaké jídlo jít do které. Samozřejmě je tady Praha, které je nejlepší se vyhnout, pokud se nechcete cítit jako doma, a kdo by to v Bulharsku chtěl.

Potom jsou restaurace na ulici Ropotamo, které jsou logicky turistické, ale cenově přijatelné se slušnou nabídkou a pokud budete vybírat z místní kuchyně, nemůžete se splést. Největší tyjátr nastává směrem k jižní pláži od ulice 3-ti mart (3. březen), která je hlavní tepnou města. Na ní najdete většinu obchodů, kaváren, řadu klubů a některé restaurace. Příkladem je echtturistická Starata Melnitsa (Starý mlýn), kde vyhrávala hlučná bulharská hudba, že jsem ani neměl chuť vstoupit.

Jednou jsme zabloudili do jedné z bočních uliček, kde jsme očekávali větší klid. Bohužel, jak se ukázalo, lákavé nízké ceny byly pouze na část nabídky, hlasitá hudba byla nesnesitelná, naštěstí Míně donesený blaf (vepřové pseudorizoto) chutnalo. My se šli nakonec dojíst „čačou“, což jsou naše grundle.

Poslední večer jsme zřejmě objevili tajemnou restauraci Menada, která už nemá velký poutač Menada, jmenuje se Gergana, ale jinak v bulharské kuchyni překvapila. Jídlo jsme objednali podle ostatních restaurací a dostali jsme dvojnásobné porce, že jsme měli problém všechno sníst. Jídelní lístek tradičně tlustý a nepřehledný, navíc řadu jídel večer ani nenebízejí, což nikde neuvádí. Ale dost už o zdejší kuchyni, Dvířka plánuje napsat samostatný post o nectnostech bulharské (turistické) kuchyně.

Tradiční dobré vodítko při výběru restaurace – chodí tam místní, nebude to špatné

Primorsko je také místo přátelské k dětem. Ve městě je několik dětských hříšť, v mnoha restauracích mají dětské koutky, že máte problém dostat dítě pryč. Ale co je hlavní, na náměstí u městského úřadu, přibližně v polovině ulice 3. května je večer spousta atrakcí pro děti, nejen skákací hrad, ale také různé malování, zorbing, vysypávání pískem, autíčka, koníci a další. Během našeho pobytu zde také probíhal Balkan Folk Fest, který se třeba Míně velmi zamlouval. A neměl bych zapomenout na aquapark, který starším dětem vystačí na celé dny, pokud to jsou rodiče ochotní platit. Nám se to při týdením pobytu zdálo zbytečné.

Také letos došlo na výlet a rozhodně nebyl organizovaný. V půjčovně Omega (naproti akvaparku v parku, provozní doba neznámá, přibližně od 9.00 do 20.00, možná i později) jsme vypůjčili jedno auto s klimatizací a dětskou sedačkou (stejně mizerná, jako ta loni v Řecku) a jeli jsme. Zatímco v civilizaci se auta půjčují s plnou nádrží a je snadné zaplatit jenom projetý benzin, v Bulharsku nám auto půjčili s téměř prázdnou nádrží. „Když vrátíte s víc benzinu, nevadí.“ Ještě, aby vadilo. Podle plánovače na mapách Googlu jsme spočítal přibližnou spotřebu na 50 leva, což s půjčovným 80 leva dělalo hlavní náklady na výlet (organizované výlety začínají na 30 leva na dospělého a 20 na dítě). Benzinu jsem nakonec bral tak o pět až deset leva víc, protože množství paliva se špatně odhaduje.

Bulhaři jsou mnohem lepší řidiči, než Češi. A to, i když mají horší auta a možná i díky tomu, že na silnicích je maximální rychlost 80 km/h. 80 a 50 (ve městě) jezdí přes den, ráno je vidíte jezdit i 110 a předjíždět policejní auta – policie v té době zřejmě ještě nemá aktivní radary, tak si dovolují. Na druhou stranu Bulhaři neznají funkci bezpečnostních pásů a stále ještě jezdí běžně nepřipoutaní.

Čím pro mě jezdí lépe? Dokážou se rozjíždět na zelenou, nezdržují provoz, zachovávají plynulost dopravy a pouštějí chodce, i když nemusejí.

První zastávka byla v Sozopolu. (Cestou jsme ještě v otevřené krajině „obdivovali“ hrad jak podle hraběte Drákuly, o kterém nám nakonec delegáti řekli, že patří místní mafii.) Na místě jsme podle průvodce všem udělali službu a zaparkovali auto před starým městem v přístavu. Ukázalo se to jako prozíravé, protože úzkými křivolakými uličkami starého města se prodírá už tak dost aut, kterým chodci jenom obtížně uhýbají. Místní chloubou jsou domečky s kamenou podezdívkou a dřevěným patrem, stejně jako ve staré části Istanbulu. Tady se však v takových budovách můžete ubytovat a strávit zde krásnou dovolenou. Pokud vám však nevadí, že místní ceny jsou výrazně vyšší než v Primorsku.

Na místě jsme si dopřáli jedinou atrakci, kostel svaté bohorodičky vzniklý v 15. století za Otomanské nadvlády, tudíž musel být postavený pod úrovní ulice. Kdyby nás neupozornila nenápadná cedule, kostel bychom téměř přehlédli, protože je z vnějšku velmi nenápadný. Uvnitř je zdobený východní ikonografií a vyřezávanými ikonostasemi inspirovanými řezbami z Makedonie.

Z ulice vás zaujme netypicky nízko položená střecha a kříž – ano, toto je kostel

A druhou „atrakcí“ bylo jídlo, konkrétně restaurace Viatarna Melnitsa, kam prý snad možná chodí i bulharský prezident. Velkou výhodou této i dalších restaurací na ulici Morski Skali je výhled na ostrov Sv. Ivana, kde žije rozsáhlá populace mořských ptáků. Polévky a předkrmy nás nijak zvlášť neoslnily (rybí ani fazolová a šopský salát), největší překvapení přišlo v podobě „fish kebab“, což jsme si bohužel nenapsali bulharsky. Šlo o kousky ryby se zeleninou smažené na speciální pánvičce, kterou vám budou nabízet k prodeji na každém rohu v prodejně se suvenýry. U Větrného mlýnu počítejte s mírně vyššími cenami, ale to je v Sozopolu víceméně standard. Na druhou stranu se nedá říct, že by jídlo prezidentů bylo výrazně dražší.

Naše další zastávka byl Nesebr, ale cestou jsme viděli pseudoorientální kýč Pomorie, což je čistě turistické středisko osazené těmi nejhnusnějšími hotely a podle průvodce také vysokými cenami. Zatímco v Primorsku žijí lidé po celý rok, Pomorie nebo i Sluneční pobřeží se v zimě mění na města duchů, obyčejné pozlátko pro turisty.

Nesebr je město (rozbořených) kostelů, mělo by jich zde být kolem osmdesáti, což vzhledem nepatrné velikosti ostrova je celkem zázrak. Na druhou stranu, většina je ve stavu trosek, případně už slouží jinému účelu. Na místě je třeba si dát pozor na cetkaře, protože zvyk z arabských zemí už dorazil i sem a hned po příchodu se k vám vrhne žena nabízející korálky. Naštěstí tady stačí jednou slušně odmítnout, aby šla obtěžovat někoho jiného. Zdejší kostely jsou z kombinace cihel a kamenů zdobené glazovanou keramikou. Výsledkem jsou pro nás velmi netypické vzory.

Ovšem také sem dorazilo heslo „dovolená v cizině, ale s jídlem jako od maminky“ a ve starém Nesebru jsou hned dvě české hospody nabízející Staropramen, kofolu, zázraky české kuchyně a kýč v podobě sochy Švejka. Naštěstí i zde se dá těmto místům vyhnout.

Nejslabším momentem byla cesta zpět. Vstávali jsme v pět, což ještě nebyl takový problém, aby nás stihli včas odvézt na letiště. Horší bylo, že předchozího dne bylo letiště zavřené kvůli sebevražednému atentátníkovi a řada letů se tak zřejmě přesunula na den našeho odletu. Na letišti panoval naprostý chaos, protože v Burgasu nemají oddělovací pásy pro vytváření front, lidé se tlačili v ohromných hroznech a chvílemi hrozilo ušlapání menších a slabších. Určitě k tomu nepřispívali ani někteří agresivní ruští turisté, kterých odlétala hned dvě letadla. Zbytečně přísná bezpečnostní opatření, kdy prohledávali každého a každé příruční zavazadlo, i když atentátník přes kontrolu nic nepronesl, byla jen takový bonus na závěr. (Pravda, já jsem nechtěně pronesl přes pražskou kontrolu větší kapesní nůž a zjistil to až v Primorsku na pláži.)

Bulhaři jsou obecně velmi milí lidé, ve službách neskutečně ochotní, maximálně se vám snaží vyhovět. A to jak ve špičkové restauraci, tak v putyce, tak v exchturistickém podniku, ve kterém by vám u nás plivli do jídla a česky vám nadávali. V Bulharsku se k vám všude chovají jako k hostu nebo zákazníkovi. Zřejmě chápou, že můžete přijet příště a přivézt sebou další. Tak mersi a doviždaně.

Dodatek: Go Parking naprosto v pohodě, příště využívám znovu. Je to rychlejší a pohodlnější, než se trmácet MHD přes město nebo brát taxi a cenově přijatelné.

Bulharsko 2012 – I

Neděle, Červenec 15th, 2012

Dovolenou jsme vybírali na poslední chvíli podle ceny. Tedy vybírala Dvířka a já schvaloval po mailu. Ze tří letovisek v Bulharsku nakonec jedno vypadlo samo, protože už bylo obsazené a jedno jsme vyloučili podle vzdálenosti hotelu od moře. Na rozdíl třeba od Nesebaru má Primorsko jedinou drobnou vadu, že se tam musí jet asi hodinu autobusem, což pro děti není největší pohoda, ale zvládnout se to dá. Mína občas propadala malomyslnosti a chtěla domů, ale nakonec si zvykla.

Já jsem té noci nespal vůbec, protože až do půlnoci jsme balili a o půl třetí jsem musel řídit na letiště (místo taxíku a veřejné dopravy zpět s plnými kufry jsem zkusil Go Parking, který vypadá velmi dobře). Jít spát na dvě hodiny je horší, než nespat vůbec. Takže jsem vlastně nespal – na letišti to nešlo, v letadle jsem půl hodiny klimbal, v autobuse z letiště jsem držel Mínu, protože poslali mikrobus s málo místy a na místě jsme vyrazili hned k bazénu a potom na pláž.

Mína moře miluje. První den řádila ve vlnách. Nechala se zalévat příbojem, vláčet se sebou. Já jsem se ji pouze snažil držet, aby tam nezahučela. Vůbec ji nevadilo, že ji voda šplouchá do očí, občas jí nateče do pusy, byla ve svém živlu a vůbec nechtěla na pokoj. Nakonec jsme ji odtrhli s tím, že musíme na večeři. Tu jsme naplánovali podle Scuku, ale nenašli jsme ji, i když se nám ten den zdálo, že ano. Místo nenápadného domáckého podniku jsme dorazili do „Mořského koníka“ (Ялп), také na ulici Ropotamo (Ропотамо), která také měla vína z vinařství Menada a také nabízela gril, i když také spoustu dalších jídel. Večer jsme se už nezmohli na nic, pouze jsme odpadli do postele.

Druhý den jsme si řekli, že vyzkoušíme také jižní pláž, což se ukázalo jako ne právě vhodné. Zatímco severní pláž je kamenitější a čistší, jižní je písčitější a špinavější. U jižní pláže je v moři mnohem víc řas, což Dvířka velmi špatně nesla. Navíc jeden stánek s hlasitou hudbou střídal druhý a nešlo vybrat žádné místo, kde bychom se mohli rozumně usadit. Nakonec to Dvířka nevydržela a vydali jsme se zpět na severní pláž. Nešli jsme městem, ale po promenádě podél pobřeží, která je dlouhá a nudná. Mínu jsem pro jistotu nesl, když jsme ji od jedné vody tak rychle utrhli, i tak nám cesta nějakou chvíli trvala.

Dopoledne Mína zvolila konzervativnější taktiku s pískem. Stavěli jsme hrady, obličej medvěda a další atrakce z písku a Míně to vydrželo velmi dlouho. Nakonec jsem donesl k obědu plněné pečivo. Mína zřejmě nabrala energii, protože se vydala řádit do vody. Skákala do vln a potápěla se, dokonce nechtěla, abych ji držel. Nakonec jsme ji museli násilím odtrhnout protože už začala být vysílená, ona sama by se ještě nadále potápěla.

Na večeři jsme šli opět do Koníka, když nám přišla SMS od Lucie, která naznačovala, že jsme v úplně jiném podniku. Naštěstí i teď bylo jídlo dobré, tak nám to nevadilo. A po večeři jsme Míně slíbili jeden skákací hrad (abychom ji dostali z pláže) a hned vedle se konal Balkan Folk Fest, který se jí taky moc líbil. Mína byla večer natolik unavená, že ji stačili dvě pohádky a spala.

Většina rodin tráví dopoledne poleháváním u hotelových bazénů, ve kterých děti řádí a rodiče se jim střídavě věnují. Je přitom sice čas napsat příspěvek, ale jinak je to děsná nuda. Zítra ráno radši půjdeme opět na pláž, akorát přes poledne musíme Mínu dostat pryč, aby trochu zrelaxovala.

Bulhaři mají podobný vztah ke kouření jako Češi, tedy vyhulují jak fabriky. Nevadí, že jsou v okolí děti, lidé vedle u stolu jedí. Když se k tomu přidají našinci, není to nic příjemného.

Půjdu se věnovat dítěti a koupit boty do vody, abych mohl se mohl pořádně postavit na kameny a držet Mínu, když jí smýká příboj.

S kočárkem kouskem Belgie

Úterý, Prosinec 29th, 2009

Když se sestra na rok přestěhovala do belgických Brugg, bylo jasné, že se za ní vypravíme. V Belgii jsem již několikrát byla, ba tam i kratičce (asi dva měsíce) žila a tahle země, mlsným kočkám zaslíbená, se mi vždycky líbila. Když jsem do ní přijela po půlročním pobytu v Anglii, kde jsem byla stižena pro mě dnes jen málo pochopitelným steskem do domově, cítila jsem se tu rázem jako u našinců. V obchodě mě takřka k slzám dojímaly kyselé okurky, jablečná povidla a zelí – věci ve spojeném království nevídané. Belgičané mají prý i podobný humor jako Češi, řada Vlámů z malých měst nebyla v životě dál než v Bruselu a i jiné podobnosti by se našly (například že belgičtí řidiči jsou taky poměrně dost mizerní a nejvyšší dálniční rychlost 120/km prakticky nikdo nedodržuje). Jen místo trpaslíků si Belgičani do vypíglovaných zahrádech staví sádrové Venuše, amorky, amfory a jiný hnus. Myslela jsem si tedy, že Belgii celkem znám, ale od rukojeti kočárku je svět rozdílnější.

Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými „čtyřkoly“ mezi ostatními „dvoukoly“ celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních „zahrádek“, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Loudoun

Středa, Říjen 8th, 2008

Vždycky jsem miloval podzim a kupodivu na mě nepůsobí nostalgicky. Možná je to horami, ve kterých jsem vyrůstal, kde jsou vlastně jenom dvě roční období – zima a něco-jako-podzim. V některých měsících „léta“ se dá dokonce koupat ve venkovním bazénu, ale většinou slouží jako ochlazení po přechodu ze sauny.

Naopak Londýn na v říjnu moc podzimně nevypadá. Trávníky a stromy si sice užívají odpočinek, ale vedle toho kvetou krokusy. Počasí, po většinu roku nevlídné, se při naší návštěvě umoudřilo a celou dobu svítilo sluníčko.

Poprvé jsem v Lodnýně pocítil závan jeho hektického života. Zatímco dříve jsem měl vždy pocit poklidného města, tentokrát bylo vše zběsilé, od davů chodců a rozkopaných ulic až po naše zběsilé pojíždění městem od Havla k Havlovi (či spíše od Orange Tree Theatre po British Library). Pokud máte na Václaváku pocit, že nemůžete projít, nenavštěvujte centrum Lodnýna v pátek odpoledne nebo v sobotu. Je to téměř očistný zážitek a zkouška trpělivosti. Po čtyřech dnech mám dnes pocit, že jsem tam byl snad jenom pár hodin.

„Dostalo to jenom 60 %, na to bych nešla,“ říkala kolegyně po přečtení o londýnské inscenaci Leaving, já jsem přesto rád, že jsem to viděl (ve skutečnosti to bylo spíše 65 %). Na místních hercích musíte ocenit absolutní profesionalitu a cit pro načasování. Dialogy plynou jako v konverzační komedii a občas vytvářejí vtip na místech, kde bych ho ani nečekal. Jak psaly kritiky, problém je postava Riegera, který nemá vývoj a tím shazuje druhou polovinu hry.

Jednou z londýnských atrakcí jsou místní trhy. Konají se většinou v pátek až neděli a ve městě jsou asi čtyři hlavní. Geograficky nejblíž jsme měli trh v Camdenu, navíc měl otevřeno v neděli. Ve skutečnosti je v Camdenu spousta obchodů otevřená i přes týden, ale teprve o víkendu ožívá hlavrní ruch. Oděvy, boty, doplňky a různé blbinky najedete jak ve značkové podobě, tak o něco levnější tržnicové. Evidentně to není česká specialita. Úžasné jsou na trhu jak ceny, tak také výběr. V jednom obchodě měli nabídku Conversek větší, než v celé Praze.

Ale největší zážitek měl teprve přijít, jídlo. Na jednom místě najdete dobrou dvacítku stánků s občerstvením za rozumné ceny (většinou 5 liber). Kdo by čekal párek v rohlíku a sýr v žemli, pekelně by se spletl. Celý trh voní vůněmi celého světa. Vedle stánku s obrovskými pánvemi s vůní Afriky najedete Japonské speciality, mexické placky, čínské nudle, francouzské palačinky, turecké dobroty a mnoho dalšího. Voní to tak, že nevíte, co zvolit první. K tomu si za tři libry koupíte čerstvě vymačkaný ovocný nebo zeleninový džus a navrch přidáte kousek koláče. Připadáte si u toho jako v kulinářském ráji a vůbec vám nevadí, že jíte plastovým příborem z aluminiové mističky vedle spousty dalších stejně postižených.

Co by byl výlet do Londýna bez návštěvy West Endu a některého z muzikálů. Na ně se dají sehnat zlevněné lístky v den představení skoro za polovinu. Ovšem s rizikem, že třeba žádné nebudou. Přesně to se nám skoro stalo, protože v jedné takové pokladně se tvářili, že všechny námi vybraná představení jsou již vyprodaná. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet jinou firmu. Jak napovídala fronta, lístky ještě byly, i když ne tak výhodné. Volba mezi Billy Elliotem (70 liber), Spamalotem (15 na druhý balkon) a Zorrem (25 liber) nakonec dopadla ve prospěch posledního.

Představte si, že by Gipsy.cz s Vojtou Lavičkou napsali muzikál o vyhnání cikánů z Chánova s nezbytným milostným příběhem. No dobrá, hudbu k Zorrovi dělali Gipsy Kings, kteří mají přece jenom větší světové renomé, ale zase jsou na rozdíl od Gipsyho menší hitmakeři. Užitečné na muzikálu bylo zjištění, že nejen u nás se hrají špatné muzikály. Ne, že by byl Zorro vyloženě špatný. Je profesionálně zahraný, šermířské scény jsou skvěle synchronizované, zahrané naplno bez zaváhání. Dokonce některé scény dobře šlapou. Na druhou stranu je představení často technicky studené a hlavně ústřední milostný duet je plný klišé a působí v celé hře jako z marsu. Ve výsledku je to za 50 %, takový produkt na odreagování, který by se mohl líbit hlavně dětem. I když drtivou většinu publika tvořili dospělí. (Ale na ten muzikál od Gipsyho čekám a těším se.)

Náš problém s Londýnem je, že hlavní atrakce jsme povětšinou viděli a těch zbývajících je tolik, že vlastně ani nevíme, na kterou zamířit tentokrát a kterou si nechat na příště. Původně jsme zvažovali British Museum, ale vzhledem k počasí jsme si ho nechali na příště. Nakonec jsme v podvečer zamířili do London Transport Museum a nechali se unést nostalgií starých časů. Budu popisovat jinde.

Večer jsme zamířili s 2/4 skupiny Instant Flight a čechem Ivanem, který žije v Lodnýně 20 let a když jednou odjel na chvíli do Paříže, zůstal tam tři roky, na koncert do jednoho malého pubu v Southbanku. Tam jsem rozšířil svou zkušenost z místních piv (bylo třeba zapít fish and chips). I když Red Stripe zrovna nepatří mezi typické značky.

Hudba je v Londýně naprosto skvělá. Úroveň buskerů na ulicích a v metru je neuvěřitelná, takže slyšet potom, co se v Česku vydává za profesionální produkty, je hodně zdrcující. Samozřejmě prorazit mezi spoustou skvělých muzikantů je opravdu těžké, ale zase máte jistotu, že výsledný výběr bude opravdu dobrý. Zbytek si můžete koupit na levných CD v Camdenu nebo na jiném trhu.

Na závěr jsme si vyzkoušeli praktickou nevýhodu odbavení přes internet. Protože můžete jít až k bráně, nenecháváte si časovou rezervu. Tedy aspoň my si ji nenechali. Brána měla zavírat 13.10 a my teprve 12.57 přijeli na Standsted. Pokud připočteme zapomenutý nový Lush a důkladné prohlížení u bezpečnostní kontroly, nakonec jsem dorazil k bráně až 13.15. Dá se to stihnout na poslední chvíli, ale ty nervy…

Kupiec Wenecki

Sobota, Březen 15th, 2008

Jsme tady všichni, až na průvodce. „Hroch zásadně chodí včas. Nebo vůbec,“ glosuje jeho žena. Čirá pravda, kdybychom nebyli v sedm ráno na nádraží Kraków Glówny a tušili, kde bydlíme. Nakonec Hrochova žena navrhuje přesun na Rynek Glówny, tak se sebereme. Já, dvířka, Hrochova žena se sedmiletým Krištofem a měsíční holčičkou a dva pánové z prestižního týdeníku.

(Pokračování textu…)

Krása reklamy

Neděle, Březen 2nd, 2008

Paměť je milosrdná. Někdy máme pocit, že některé věci jsou na svém místě „odjakživa“, přitom se mění a my si ani neuvědomujeme původní podobu. Příkladem mohou být reklamy na Piccadilly Circus v Londýně. Na oblém baráku jsou tradičně reklamy, Wikipedia uvádí (bez udání zdroje), že tam jsou již někdy od roku 1900. Ale zkuste si vybavit současnou podobu, nebo alespoň loga firem, která tam momentálně jsou.

(Pokračování textu…)

Catalunya Wagen

Středa, Únor 13th, 2008

Další večer končí v alkoholovém opojení, tentokrát dost neplánovaně. Včera jedna neproduktivní debata o politice, dnes další o byznysu.

(Pokračování textu…)

90 % skončí špatně

Pondělí, Únor 11th, 2008

Na hotelu jsme dostali letáčky, že si máme dávat pozor na své věci, při registraci pak, že Barcelona je jedno z nejbezpečnějších měst Evropy. Pravdivé je víceméně obojí, pouze si musíme dávat pozor, nevystupovat jako návštěvníci veletrhu. U těch se automaticky předpokládá, že jsou bohatí, takže česká delegace má už jednoho okradeného.

(Pokračování textu…)

Proxima estació: Fira

Pondělí, Únor 11th, 2008

Přistáváme. Pod námi jsou upravené plochy jezírek, zeleně a písku a také říčky. Vypadá to jako na celkem upraveném golfovém hřišti. I ten green se objevuje a v dálce možná přistávací dráha. Tohle, že je letiště?

(Pokračování textu…)