Kočičky v síti

Když se sestra na rok přestěhovala do belgických Brugg, bylo jasné, že se za ní vypravíme. V Belgii jsem již několikrát byla, ba tam i kratičce (asi dva měsíce) žila a tahle země, mlsným kočkám zaslíbená, se mi vždycky líbila. Když jsem do ní přijela po půlročním pobytu v Anglii, kde jsem byla stižena pro mě dnes jen málo pochopitelným steskem do domově, cítila jsem se tu rázem jako u našinců. V obchodě mě takřka k slzám dojímaly kyselé okurky, jablečná povidla a zelí – věci ve spojeném království nevídané. Belgičané mají prý i podobný humor jako Češi, řada Vlámů z malých měst nebyla v životě dál než v Bruselu a i jiné podobnosti by se našly (například že belgičtí řidiči jsou taky poměrně dost mizerní a nejvyšší dálniční rychlost 120/km prakticky nikdo nedodržuje). Jen místo trpaslíků si Belgičani do vypíglovaných zahrádech staví sádrové Venuše, amorky, amfory a jiný hnus. Myslela jsem si tedy, že Belgii celkem znám, ale od rukojeti kočárku je svět rozdílnější.

Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými “čtyřkoly” mezi ostatními “dvoukoly” celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních “zahrádek”, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Vždycky jsem miloval podzim a kupodivu na mě nepůsobí nostalgicky. Možná je to horami, ve kterých jsem vyrůstal, kde jsou vlastně jenom dvě roční období – zima a něco-jako-podzim. V některých měsících “léta” se dá dokonce koupat ve venkovním bazénu, ale většinou slouží jako ochlazení po přechodu ze sauny.

Naopak Londýn na v říjnu moc podzimně nevypadá. Trávníky a stromy si sice užívají odpočinek, ale vedle toho kvetou krokusy. Počasí, po většinu roku nevlídné, se při naší návštěvě umoudřilo a celou dobu svítilo sluníčko.

Poprvé jsem v Lodnýně pocítil závan jeho hektického života. Zatímco dříve jsem měl vždy pocit poklidného města, tentokrát bylo vše zběsilé, od davů chodců a rozkopaných ulic až po naše zběsilé pojíždění městem od Havla k Havlovi (či spíše od Orange Tree Theatre po British Library). Pokud máte na Václaváku pocit, že nemůžete projít, nenavštěvujte centrum Lodnýna v pátek odpoledne nebo v sobotu. Je to téměř očistný zážitek a zkouška trpělivosti. Po čtyřech dnech mám dnes pocit, že jsem tam byl snad jenom pár hodin.

“Dostalo to jenom 60 %, na to bych nešla,” říkala kolegyně po přečtení o londýnské inscenaci Leaving, já jsem přesto rád, že jsem to viděl (ve skutečnosti to bylo spíše 65 %). Na místních hercích musíte ocenit absolutní profesionalitu a cit pro načasování. Dialogy plynou jako v konverzační komedii a občas vytvářejí vtip na místech, kde bych ho ani nečekal. Jak psaly kritiky, problém je postava Riegera, který nemá vývoj a tím shazuje druhou polovinu hry.

Jednou z londýnských atrakcí jsou místní trhy. Konají se většinou v pátek až neděli a ve městě jsou asi čtyři hlavní. Geograficky nejblíž jsme měli trh v Camdenu, navíc měl otevřeno v neděli. Ve skutečnosti je v Camdenu spousta obchodů otevřená i přes týden, ale teprve o víkendu ožívá hlavrní ruch. Oděvy, boty, doplňky a různé blbinky najedete jak ve značkové podobě, tak o něco levnější tržnicové. Evidentně to není česká specialita. Úžasné jsou na trhu jak ceny, tak také výběr. V jednom obchodě měli nabídku Conversek větší, než v celé Praze.

Ale největší zážitek měl teprve přijít, jídlo. Na jednom místě najdete dobrou dvacítku stánků s občerstvením za rozumné ceny (většinou 5 liber). Kdo by čekal párek v rohlíku a sýr v žemli, pekelně by se spletl. Celý trh voní vůněmi celého světa. Vedle stánku s obrovskými pánvemi s vůní Afriky najedete Japonské speciality, mexické placky, čínské nudle, francouzské palačinky, turecké dobroty a mnoho dalšího. Voní to tak, že nevíte, co zvolit první. K tomu si za tři libry koupíte čerstvě vymačkaný ovocný nebo zeleninový džus a navrch přidáte kousek koláče. Připadáte si u toho jako v kulinářském ráji a vůbec vám nevadí, že jíte plastovým příborem z aluminiové mističky vedle spousty dalších stejně postižených.

Co by byl výlet do Londýna bez návštěvy West Endu a některého z muzikálů. Na ně se dají sehnat zlevněné lístky v den představení skoro za polovinu. Ovšem s rizikem, že třeba žádné nebudou. Přesně to se nám skoro stalo, protože v jedné takové pokladně se tvářili, že všechny námi vybraná představení jsou již vyprodaná. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet jinou firmu. Jak napovídala fronta, lístky ještě byly, i když ne tak výhodné. Volba mezi Billy Elliotem (70 liber), Spamalotem (15 na druhý balkon) a Zorrem (25 liber) nakonec dopadla ve prospěch posledního.

Představte si, že by Gipsy.cz s Vojtou Lavičkou napsali muzikál o vyhnání cikánů z Chánova s nezbytným milostným příběhem. No dobrá, hudbu k Zorrovi dělali Gipsy Kings, kteří mají přece jenom větší světové renomé, ale zase jsou na rozdíl od Gipsyho menší hitmakeři. Užitečné na muzikálu bylo zjištění, že nejen u nás se hrají špatné muzikály. Ne, že by byl Zorro vyloženě špatný. Je profesionálně zahraný, šermířské scény jsou skvěle synchronizované, zahrané naplno bez zaváhání. Dokonce některé scény dobře šlapou. Na druhou stranu je představení často technicky studené a hlavně ústřední milostný duet je plný klišé a působí v celé hře jako z marsu. Ve výsledku je to za 50 %, takový produkt na odreagování, který by se mohl líbit hlavně dětem. I když drtivou většinu publika tvořili dospělí. (Ale na ten muzikál od Gipsyho čekám a těším se.)

Náš problém s Londýnem je, že hlavní atrakce jsme povětšinou viděli a těch zbývajících je tolik, že vlastně ani nevíme, na kterou zamířit tentokrát a kterou si nechat na příště. Původně jsme zvažovali British Museum, ale vzhledem k počasí jsme si ho nechali na příště. Nakonec jsme v podvečer zamířili do London Transport Museum a nechali se unést nostalgií starých časů. Budu popisovat jinde.

Večer jsme zamířili s 2/4 skupiny Instant Flight a čechem Ivanem, který žije v Lodnýně 20 let a když jednou odjel na chvíli do Paříže, zůstal tam tři roky, na koncert do jednoho malého pubu v Southbanku. Tam jsem rozšířil svou zkušenost z místních piv (bylo třeba zapít fish and chips). I když Red Stripe zrovna nepatří mezi typické značky.

Hudba je v Londýně naprosto skvělá. Úroveň buskerů na ulicích a v metru je neuvěřitelná, takže slyšet potom, co se v Česku vydává za profesionální produkty, je hodně zdrcující. Samozřejmě prorazit mezi spoustou skvělých muzikantů je opravdu těžké, ale zase máte jistotu, že výsledný výběr bude opravdu dobrý. Zbytek si můžete koupit na levných CD v Camdenu nebo na jiném trhu.

Na závěr jsme si vyzkoušeli praktickou nevýhodu odbavení přes internet. Protože můžete jít až k bráně, nenecháváte si časovou rezervu. Tedy aspoň my si ji nenechali. Brána měla zavírat 13.10 a my teprve 12.57 přijeli na Standsted. Pokud připočteme zapomenutý nový Lush a důkladné prohlížení u bezpečnostní kontroly, nakonec jsem dorazil k bráně až 13.15. Dá se to stihnout na poslední chvíli, ale ty nervy…

Jsme tady všichni, až na průvodce. “Hroch zásadně chodí včas. Nebo vůbec,” glosuje jeho žena. Čirá pravda, kdybychom nebyli v sedm ráno na nádraží Kraków Glówny a tušili, kde bydlíme. Nakonec Hrochova žena navrhuje přesun na Rynek Glówny, tak se sebereme. Já, dvířka, Hrochova žena se sedmiletým Krištofem a měsíční holčičkou a dva pánové z prestižního týdeníku.

(more…)

Paměť je milosrdná. Někdy máme pocit, že některé věci jsou na svém místě “odjakživa”, přitom se mění a my si ani neuvědomujeme původní podobu. Příkladem mohou být reklamy na Piccadilly Circus v Londýně. Na oblém baráku jsou tradičně reklamy, Wikipedia uvádí (bez udání zdroje), že tam jsou již někdy od roku 1900. Ale zkuste si vybavit současnou podobu, nebo alespoň loga firem, která tam momentálně jsou.

(more…)

Další večer končí v alkoholovém opojení, tentokrát dost neplánovaně. Včera jedna neproduktivní debata o politice, dnes další o byznysu.

(more…)

Na hotelu jsme dostali letáčky, že si máme dávat pozor na své věci, při registraci pak, že Barcelona je jedno z nejbezpečnějších měst Evropy. Pravdivé je víceméně obojí, pouze si musíme dávat pozor, nevystupovat jako návštěvníci veletrhu. U těch se automaticky předpokládá, že jsou bohatí, takže česká delegace má už jednoho okradeného.

(more…)

Přistáváme. Pod námi jsou upravené plochy jezírek, zeleně a písku a také říčky. Vypadá to jako na celkem upraveném golfovém hřišti. I ten green se objevuje a v dálce možná přistávací dráha. Tohle, že je letiště?

(more…)

Doprovázel nás po celý pobyt. Bašír, kluk z plakátu. Ale kupodivu se takový plakát nikde koupit nedal, ani jiné předměty s ním. Tak jsme přivezli něco jiného. (more…)

Když si někde rozbije tábor Říman, záhy na místě zřídí dvě věci, bez kterých se neobejde: divadlo a lázně. Město Bosra, kdysi metropole římské provincie v Arábii, má oboje. A ještě něco navíc. (more…)

Vstáváme v pět hodin ráno a před šestou už jsme na ruinách. Tento bláznivý nápad nám vnuknul průvodce, který tvrdí, že za svítání mají ruiny nejlepší světlo, minimum turistů a snesitelnou teplotu. Ale bohužel nejsme sami, velbloudáři už jsou tu taky. Kupodivu moc neobtěžují. Je zima a fouká studený vítr. Kdo nebyl v poušti, nepochopí. Přes den pekelná výheň, v noci mrazivá poušť. (more…)