Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými “čtyřkoly” mezi ostatními “dvoukoly” celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních “zahrádek”, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Naopak Londýn na v říjnu moc podzimně nevypadá. Trávníky a stromy si sice užívají odpočinek, ale vedle toho kvetou krokusy. Počasí, po většinu roku nevlídné, se při naší návštěvě umoudřilo a celou dobu svítilo sluníčko.

Poprvé jsem v Lodnýně pocítil závan jeho hektického života. Zatímco dříve jsem měl vždy pocit poklidného města, tentokrát bylo vše zběsilé, od davů chodců a rozkopaných ulic až po naše zběsilé pojíždění městem od Havla k Havlovi (či spíše od Orange Tree Theatre po British Library). Pokud máte na Václaváku pocit, že nemůžete projít, nenavštěvujte centrum Lodnýna v pátek odpoledne nebo v sobotu. Je to téměř očistný zážitek a zkouška trpělivosti. Po čtyřech dnech mám dnes pocit, že jsem tam byl snad jenom pár hodin.

“Dostalo to jenom 60 %, na to bych nešla,” říkala kolegyně po přečtení o londýnské inscenaci Leaving, já jsem přesto rád, že jsem to viděl (ve skutečnosti to bylo spíše 65 %). Na místních hercích musíte ocenit absolutní profesionalitu a cit pro načasování. Dialogy plynou jako v konverzační komedii a občas vytvářejí vtip na místech, kde bych ho ani nečekal. Jak psaly kritiky, problém je postava Riegera, který nemá vývoj a tím shazuje druhou polovinu hry.

Jednou z londýnských atrakcí jsou místní trhy. Konají se většinou v pátek až neděli a ve městě jsou asi čtyři hlavní. Geograficky nejblíž jsme měli trh v Camdenu, navíc měl otevřeno v neděli. Ve skutečnosti je v Camdenu spousta obchodů otevřená i přes týden, ale teprve o víkendu ožívá hlavrní ruch. Oděvy, boty, doplňky a různé blbinky najedete jak ve značkové podobě, tak o něco levnější tržnicové. Evidentně to není česká specialita. Úžasné jsou na trhu jak ceny, tak také výběr. V jednom obchodě měli nabídku Conversek větší, než v celé Praze.

Ale největší zážitek měl teprve přijít, jídlo. Na jednom místě najdete dobrou dvacítku stánků s občerstvením za rozumné ceny (většinou 5 liber). Kdo by čekal párek v rohlíku a sýr v žemli, pekelně by se spletl. Celý trh voní vůněmi celého světa. Vedle stánku s obrovskými pánvemi s vůní Afriky najedete Japonské speciality, mexické placky, čínské nudle, francouzské palačinky, turecké dobroty a mnoho dalšího. Voní to tak, že nevíte, co zvolit první. K tomu si za tři libry koupíte čerstvě vymačkaný ovocný nebo zeleninový džus a navrch přidáte kousek koláče. Připadáte si u toho jako v kulinářském ráji a vůbec vám nevadí, že jíte plastovým příborem z aluminiové mističky vedle spousty dalších stejně postižených.

Co by byl výlet do Londýna bez návštěvy West Endu a některého z muzikálů. Na ně se dají sehnat zlevněné lístky v den představení skoro za polovinu. Ovšem s rizikem, že třeba žádné nebudou. Přesně to se nám skoro stalo, protože v jedné takové pokladně se tvářili, že všechny námi vybraná představení jsou již vyprodaná. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet jinou firmu. Jak napovídala fronta, lístky ještě byly, i když ne tak výhodné. Volba mezi Billy Elliotem (70 liber), Spamalotem (15 na druhý balkon) a Zorrem (25 liber) nakonec dopadla ve prospěch posledního.

Představte si, že by Gipsy.cz s Vojtou Lavičkou napsali muzikál o vyhnání cikánů z Chánova s nezbytným milostným příběhem. No dobrá, hudbu k Zorrovi dělali Gipsy Kings, kteří mají přece jenom větší světové renomé, ale zase jsou na rozdíl od Gipsyho menší hitmakeři. Užitečné na muzikálu bylo zjištění, že nejen u nás se hrají špatné muzikály. Ne, že by byl Zorro vyloženě špatný. Je profesionálně zahraný, šermířské scény jsou skvěle synchronizované, zahrané naplno bez zaváhání. Dokonce některé scény dobře šlapou. Na druhou stranu je představení často technicky studené a hlavně ústřední milostný duet je plný klišé a působí v celé hře jako z marsu. Ve výsledku je to za 50 %, takový produkt na odreagování, který by se mohl líbit hlavně dětem. I když drtivou většinu publika tvořili dospělí. (Ale na ten muzikál od Gipsyho čekám a těším se.)

Náš problém s Londýnem je, že hlavní atrakce jsme povětšinou viděli a těch zbývajících je tolik, že vlastně ani nevíme, na kterou zamířit tentokrát a kterou si nechat na příště. Původně jsme zvažovali British Museum, ale vzhledem k počasí jsme si ho nechali na příště. Nakonec jsme v podvečer zamířili do London Transport Museum a nechali se unést nostalgií starých časů. Budu popisovat jinde.

Večer jsme zamířili s 2/4 skupiny Instant Flight a čechem Ivanem, který žije v Lodnýně 20 let a když jednou odjel na chvíli do Paříže, zůstal tam tři roky, na koncert do jednoho malého pubu v Southbanku. Tam jsem rozšířil svou zkušenost z místních piv (bylo třeba zapít fish and chips). I když Red Stripe zrovna nepatří mezi typické značky.

Hudba je v Londýně naprosto skvělá. Úroveň buskerů na ulicích a v metru je neuvěřitelná, takže slyšet potom, co se v Česku vydává za profesionální produkty, je hodně zdrcující. Samozřejmě prorazit mezi spoustou skvělých muzikantů je opravdu těžké, ale zase máte jistotu, že výsledný výběr bude opravdu dobrý. Zbytek si můžete koupit na levných CD v Camdenu nebo na jiném trhu.

Na závěr jsme si vyzkoušeli praktickou nevýhodu odbavení přes internet. Protože můžete jít až k bráně, nenecháváte si časovou rezervu. Tedy aspoň my si ji nenechali. Brána měla zavírat 13.10 a my teprve 12.57 přijeli na Standsted. Pokud připočteme zapomenutý nový Lush a důkladné prohlížení u bezpečnostní kontroly, nakonec jsem dorazil k bráně až 13.15. Dá se to stihnout na poslední chvíli, ale ty nervy…

“Hroch spí taky na té divadelní škole?,” ptá se dvířka Hrochovy ženy a dostane se jí další pravdivé odpovědi. “Asi jak je potřeba,” říká. Ani skutečnost, že je tady téměř sama s měsíční dcerou a sedmiletým chlapcem ji viditelně nevyvede z konceptu. Kupodivu se brzy ozve Hroch, který zkoušel až do tří a v šest nebyl schopen vstát. Na náměstí nás nabere a odvede mě s dvířkou a pány z týdeníku do divadelní školy, kde máme připravené dva slušné pokoje za pěkné peníze.

Krakov se moc nemění, ale pomalý přísun peněz je vidět. Město se opravuje, i když ne vždy jsou opravy ku prospěchu. Například v Kazimierzy domu se starými cedulemi neprospěly (původní fotka).

Obědváme (jak typicky, v mexické restauraci), couráme se po městě a Krištofovi ukazujeme draka. Líné odpoledne, ve kterém končíme v restauraci na lodi.

“Mami, já jsem házel po labutích,” chlubí se Krištof. “Trefil jsem ji mezi křídla.”
Pochechtáváme se, protože tím si každé dítě prošlo, ale je nám jasné, že musí následovat výchovná lekce. “Jak velký byl ten kámen?” Chlapec ukazuje velikost odpovídající dvoukoruně. “Tak příště házej menší, asi takhle,” ukazuje mu matka velikost bývalého desetníku.

“Když jsem byl u kamaráda, tak jeho děti tam mordovali mravence,” povídá Hroch. “Tak on k nim přišel a říká: Víte, že člověk může zabíjet zvířata jenom, když je chce sníst?”
“A snědli je?”
“No jasně. Všechny.”

Rozebíráme večerní představení a Hroch začíná být nervózní, tak jdeme zpátky do centra, my se ještě jdeme trochu poflakovat, Hroch spěchá na představení.

Večer dorazíme do divadla a sháníme Hrocha. Ten už si dal na kuráž a vypadá to, že my a naše lístky je asi ten nejmenší problém, který ho trápí. Proplétáme se hereckým bufetem a zákulisím, mezi polooblečenými herci. Ale potom se pro nás najdou místa v hledišti, Hroch si vezme dcerku a celé představení stráví mimo sál, což je pro režiséra při premiéře trochu handicap.

Antisemitská hra kupodivu nevzbudila v Polsku kontroverze. Lidé se smějí i židovským vtipům a pokřtění chudáka Žida berou sportovně. Celkově dobře udělané představení s vysokou stylizací. Pro nás může být zvláštní, že kostýmy jsou víceméně dobové.

Po představení Hroch ještě chvíli poletuje mezi ženou s dcerkou a oslavujícími hosty, ale posléze se mu podaří zakotvit pouze na večírku, kde se logicky podává hlavně vodka. Vodka, chleba se sádlem, vepřové koleno a fazolová polévka. A vodka, moře vodky. Polákům je hned nějak líp rozumět.

Další den v Krakově už je jen takový líný. Poflakujeme se po městě, obcházíme kostely a zajdeme i do Kolegia Maius – nejstarší části zdejší university. K obědu si dáme barszcz, bigoś a pirogy. V Kazimierzy si víc všímáme podniků. Tato čtvrť prý dnes slouží jako Ostravská Stodolní. Docela si to dovedu představit. Krakov skončil v seznamu britských stag a hen party měst ještě před Prahou na nějakém sedmém místě.

Tak zatímco u nás ceny vzrostly, v Krakově je stále stejně draho. Ve výsledku už je cenová náročnost stejná.

Přestože datum umístění první reklamy se dá obtížně dohledat, již z roku 1910 existují první fotografie světelných reklam (původně z klasických žárovek), které byly později nahrazené neony a časem také pohyblivou reklamou. Například ve třicátých letech to byly velké hodiny Guinness. Roku 1998 byly poprvé použity projektory na reklamu Coke a od začátku 21. století se plně přešlo na LED reklamy.

Přestože v určitou bylo celé náměstí zaplněno reklamami, dnes je nese pouze jediný dům na severozápadním rohu mezi ulicemi Shaftesbury a Glasshouse. Důvodem jsou samozřejmě vzrůstají nájmy v této oblasti. Jak se můžete dále dozvědět, místo je bezejmenné, ale často se mu říká Monico podle Café Monico, které tady kdysi stávalo. Adresa tohoto místa je 44/48 Regent Street, 1/6 Sherwood Street, 17/22 Denman Street a 1/17 Shaftesbury Avenue. Od 70. let minulého století je ve vlastnictví investiční firmy Land Securities Group.

Coca-Cola, která nám dnes připadá jako dominantní, se na tomto místě objevila někdy v 50. letech minulého století. Podoba současné reklamy pochází nicméně z roku 2003, kdy byla nahrazena původní reklama na Nestlé (Nescafé). Za určité vzrušení se loni postaral Microsoft, který reklamu Coca-Cole vylepšil.

Nejstarší ze současných reklam je Sanyo. Původní podoba je dokonce z roku 1980 ještě se starým logem (můžete vidět dole na snímku s “bobíkem”), dnešní podoba je z konce osmdesátých let.

Reklama TDK nahradila Kodak kolem roku 1990 (kupodivu se mi ji nepodařilo dohledat). Podoba reklamy na TDK se téměř nezměnila až na to, že v roce 2001 se z měnila původní barva pozadí ze zelené na modrou a zmizel dodatek ‘Audio & Video Tape’ a ‘Floppy Disks’. Na obrázku si také můžete všimnout loga pivovaru Foster’s, které dnes také nahradila Coca-Cola.

Logo McDonalds se na panelu objevilo v 80. letech, kdy nahradilo chemický koncern BASF, podobně Samsung v roce 1994 nahradil logo Panasonic.

Současné reklamy svítí od roku 1949 téměř bez přerušení. Reklamy byly vypnuty v roce 1939 jako součást zatemnění Londýna za druhé světové války a nebyly zapnuty po deset let.

Nicméně 21. června 2007 roce došlo k hodinovému zhasnutí reklam mezi 21 a 22 hodinou jako součást akce pro úsporu elektrické energie Lights Out London.

Škoda, že při poslední návštěvě Londýna nebylo tak pěkné světlo na focení.

Některé věci jsou odjakživa pouze zdánlivě, záleží pouze na naší pozornosti.

Ráno jedeme na turistickou projížďku městem a v polovině končíme zmrzlí jak exkrementy. Počasí se nám trochu zkazilo, tak míříme na oběd. Obejdeme několik ulic, kousek od hlavní turistické tepny narazíme na arabsko-tureckou enklávu a projdeme uličkou kurev. Ještě rádi se vracíme na hlavní a na druhou stranu od ní narazíme na restauraci. Z venku vypadá trochu turisticky, trochu jako pajzl, ale kuchyně nás nakonec přesvědčuje, že čmoudi umí vařit.

Je to neuvěřitelné. Každá průměrná normální restaurace tady umí vařit líp, než naše skvělé jídelny. Jídlo chutné a hlavně výborně naservírované. Zatím se nám nestalo, že bychom dostali špatné jídlo. Maximálně si někdo vybere špatně z jídelního lístku, ale jídlo je vždy perfektní. Jak dlouho nám ještě bude trvat, než se to naučíme?

Na výstavu se vracím odpoledne a jsem docela zklamaný. Nic extra zajímavého tady není. Ze spotřebitelské oblasti jsem to podchytil už včera a zbytek nestojí za řeč. Sleduji několik nových ptákovin, ale vše je ve stádiu zrodu, že je třeba počkat, zda se tomu dostane pozornosti.

Celkově jsem zklamaný z mobilních telefonů. Jsou to neuvěřitelné sračky, které staví pouze na tradici. Pokud je někdo zvyklý na ovládání firmy XY, příště si pravděpodobně koupí jejich mobil. Pokud ale vezmu ovládání firmy XY, je to těžkopádná příšernost. Proč jsem jako běžný uživatel nucen číst manuál a nastavovat spoustu nesmyslných funkčí, když to jde i jinak? Je to smutné. Firmy sledují jedna druhou, aby náhodou celosvětově nezískaly v jednom sementu o půl procenta víc, ale zamyslet se nad celkovou koncepcí se nechce nikomu. Nasrat, nic jiného než pořádnou konkurenci si nezaslouží.

Po krátké prohlídce výstaviště a návštěvě presscentra nadchází večeře. Už to začíná být třetí den to samé, ale občas nějakou informaci zachytím. Čtyři dny je na výlet tak akorát. Stejně hlavně přemýšlím o PR cestách obecně. Kolik na tom firmy propálí peněz, jak na nich nabrífují novináře a jaké celkové PR value z toho mají. Myslím, že to celkově přeceňují, ale má mě to vůbec zajímat? Jednou jsem do Barcelony zajel rád, ale jinak jsou to spíš vyhozené peníze, přes internet se zpravodajství dělá levněji, rychleji a pohodlněji.

Barcelona je jedno z mála míst, kde funguje spojení moderní architektury, staré zástavby a avantgardního umění. Jeden z dočasných stánků na výstavišti je postavený kolem sochy a nikomu nepřijde zvláštní, že uprostřed restaurace je skulptura. Podobně nikomu nepřijde divné, že tady není moc rovných linií, vše se kroutí a zatáčí. Ostatně, jsme ve městě Gaudího. Katedrála podle jeho návrhu tady ještě stále není dostavěná.

MWC je takový souhrn nápadů, co všechno je možné spojit s mobilními telefony. Navigace, sociální sítě, identifikace nebo bezdotykové placení. Objevuje se všechno, z čeho by mohly být nějaké peníze. Takových 80 až  90% z toho nemá žádnou perspektivu a postupně skončí nebo se transformuje na něco nového (někdy i zajímavějšího). Ale pro ten zbytek má cenu sem jet. Z každého rohu je vidět, že je to jedna z mála skutečně celosvětových výstav, když tu vystavuje třeba NTT Docomo, který jinak prodává své služby pouze v Asii.

Alespoň tady v Barceloně to nevypadá, že by se blížil konec výstavnictví. Kromě odborníků z celého světa je tady i spousta běžných návštěvníků a pavilony jsou přecpané lidmi. Atraktivní jsou samozřejmě hlavně vzorky mobilních telefonů, ať už z nové nabídky nebo různé prototypy. Některé jsou dokonce postavené jenom ve formě stavebnice a je spíš nepravděpodobné, že se vůbec dostanou na trh. Například Texas Instruments předvádí alfa verzi něčeho, co se velice podobá rozhraní iPhonu. K dokonalosti to má daleko a k rychlosti jakbysmet, ale zřejmě to je cesta, čím obohatit moderní čipy. Díky tomu by mohla i u náročného rozhraní klesnout spotřeba a prodloužit se výdrž.

Z města dnes moc nebylo. Pouze vyhlídkové jízdy na tiskové konference a zpátky a procházka v košili po výstavišti. Docela teplo na únor, a to dokonce i u vody. Tak třeba ještě něco stihnu, než budu večer muset pracovat.

Barcelona.

Fousatý vtip říká, že pokud by zrovna toto letadlo spadlo, polovina českého telekomunikačního byznysu to může zabalit. A je to víceméně pravda. Kromě pár cizinců tvoří většinu pasažérů právě lidé o telko.

Dáváme si pozdní oběd na jedné z hlavních tříd a pod okny nám prochází prapodivný průchod. Ale kromě toho nám nejprve naznačují, že máme pět minut na objednávku, přičemž potom se zavírá kuchyně a za hodinu jsou tu další náznaky, že zavírají úplně. Za pět minut už nenaznačují, vyhazují nás. Ale měli výbornou rybu a víno.

Na ulici La Rambla je pouliční performance. Postupně potkáváme téměř 20 různě nalíčených lidí přetvořených do podoby soch. Kmotřičky víly, indián, pistolník, upír nebo skřet. Někteří se i rádi nechají vyfotit, ale když nezaplatíte, ukáží vám vztyčený prostředníček.

Průvod potkáváme znovu, když se jdeme projít městem. U katedrály nejprve slyšíme bubeníky a pak vidíme dětičky oblečené jak do chemické laboratoře. Barevný hábit s růžky na hlavě, přes oči ochranné sklo a v jedné ruce tyč na jejímž konci je rachejtle. Když dojde skupina dětiček na předem dané místo, jeden z dospělých jim postupně zapálí rachejtli, která rotuje kolem tyče a prská na všechny strany jiskřičky. Už je nám jasné, proč mají dětičky štíty. Ale na jakých místech se rachejtle zapalují, proč u toho odrostlejší děti bubnují nebo co to má všechno znamenat se nedozvíme.

Je už dost pozdě, ale ještě se vydáme k Sagrada Família, slavné Gaudího katedrále. Překvapí mě hned dvakrát. Jednak vstupní část je z velmi světlého kamene, takže vypadá jako nová, jednak je svým způsobem poměrně malá. Například proti monumentální katedrále v Liverpoolu je Sagrada vyloženě drobek. Ale nevadí, není sice nijak obrovská, ale zato je velice zdobná a neuvěřitelně členitá.

Otevřeno je sice do šesti, ale zrovna začíná bohoslužba, tak aspoň nakoukneme. Uvnitř to spíše než chrám připomíná jeskyni, kterou nějaký primitivní člověk přetvořil na kostel. Navíc z celé monumentálnosti moc nemáme, protože kvůli neustálým opravám je současně přístupný prostor velký asi jako kaplička.

V úterý snad bude čas na prohlídku za světla. Uvidíme.

Den začneme potvrzením letenky. Má se to provést do 72 hodin před odletem a už nám trochu blbý pocit, že jsme to tak dlouho odkládali. Naše místa v letadle snad nezaplní, ale jinak netuším, co by mohlo hrozit.

Jak se ukazuje, telefonní číslo, které máme skoro od začátku, jsme měli správné, ale v damašské pobočce Malevu to v 9, 10 ani v 11 hodin nikdo nebere. Jdeme tam proto osobně a i když je neděle, firma normálně funguje – pouze nezvedají telefony. Ostatně, tady v neděli nepracují pouze křesťani – muslimové naopak nepracují v pátek.

Potvrzení není žádný problém, na letišti máme být ve dvě kvůli formalitám a připravit si máme každý 200 S.P výstupní tax. Kromě víza na vstupu platíme ještě jakési vízum při výstupu. Ale to platí pouze, když zemi opouštíme letadlem. Docela zvláštní politika.

V hotelu se balíme, platíme ubytování (2×900) a taxík na letiště (600), který pro nás má přijet v jednu hodinu. Bohužel nám naznačují, že v hotelu můžeme mít batohy pouze do půlnoci, potom ho zavřou. Nebo si máme zaplatit další noc, ani slevu dát nechtějí!

Vyrážíme do města. Já mám průjem od večera a čtvrtý Ercefuryl ráno ještě nezabral. Micce už taky není dobře, tak se jenom dehydrovaně ploužíme. Ještě se musíme vrátit na záchod, protože těch je ve starém městě pomálu.

Maristan Nureddin nás nakonec zklame. Od patnáctého do 19. století sloužil jako nemocnice a jistou dobu to bylo nejpokrokovější medicínské zařízení na světě. Dnes slouží jako muzeum vědy a medicíny a za vstupné (75+5) to skoro nestojí. Sbírka medikamentů, chirurgických nástrojů od římských dob a pár dalších exponátů, jako třeba porodní křeslo. Pouze si nedokážeme představit, jak tady mohla fungovat nemocnice. Vypadá to spíš jako obydlí s krásným dvorem a fontánkou. Další oáza klidu kousek od trhu.

Protrpíme další cestu, tentokrát k mešitě Sayyida Ruqayya, která má výrazné perské zdobení. V modlitební místnosti se vybírá vstupné a my už nic platit nechceme, tak jenom nahlédneme. Kromě obvyklé výzdoby jsou stropy a část stěn pokryty malými zrcátky. Vypadá to trochu jako mešita v Las Vegas. Taky byla dokončená až v roce 1985.

Chvíli posedáváme na nádvoří a přidá se k nám palestinský chlapec. Chce studovat v Evropě a ptá se, co říkáme na radar a americké vojáky, kteří k nám přijdou. Vyhýbám se odpovědi, moje názory vypadají radikálně i v ČR. On jinak vyslovuje pěkný názor, že Evropa je téměř jednotná, i když mluví různými jazyky, zatímco arabská liga mluví téměř výhradně arabsky, ale jednotná není. Američané podle něj zavinili, že se teď v Iráku Šiíté a Snité mydlí. Čistě v této rovině má zřejmě pravdu.

Micka má trochu strach, že je to tajný, ale já mám pocti, že téměř určitě není. Ptá se nás, jestli chceme navštívit Izrael, dokonce neříká Palestinská území, a já z odpovědi vybruslím, že se zajímáme o historii a v Izraeli je toho hodně k vidění. Jinak je chlapec docela milý.

Omluvíme se a jdeme pryč. Po chvíli bloumání nakonec narazíme na otevřenou restauraci. Damašek je v tomto mnohem horší než Hama. I těch pár restaurací, která má, jsou většinou během Ramadánu zavřené. Dáváme si čaj a pocítíme, že je to jedna z mála otevřených restaurací – platíme za dva čaje 100. Ale konečně jsme se trochu vzchopili a jdeme nakupovat – náš dnešní hlavní cíl. Kávu, sušené plody a vodní dýmku pro Vikula. Narazili jsme na prodejnu pro místní, ceny jsou nízké (1200 S.P), že ani nelze smlouvat. Obecně se na zdejším trhu moc nesmlouvá. Všude jsou cenovky, až na hlavní třídu a prodejny braku pro turisty. V Allepu nám byli ochotní říct čtyřnásobně i více nadsazenou cenu, tady je většinou vidět, že ceny jsou konečné.

Na hlavní třídě bazaru se ptáme na kleštičky k šíše. Obyčejné za 50, lepší za 100 a nerezové za 600. Zřejmě spadli z višně. Prostřední jsou evidentně kopie kleštiček, které nám ukazoval starý pán v Allepu. Zatímco jeho byly opravdu krásné, tyhle jsou průmyslový šmejd. A nerezové tolik stát nemůžou i přes ruční rytí.

V hotelu přebalujeme batohy, abychom dýmku dostatečně obalili, a dáváme si čaj. S příchodem soumraku jdeme hledat jídelnu, něco lehkého, co náš žaludek snese. Vedle jídelny na Martyr’s square je ještě jedna, úplně totožná. Ale když nám donesou lístek s cenami pro cizince, tedy dvojnásobnými, automaticky se zvedáme a jdeme vedle, kde nám sice moc anglicky nerozumí, ale ceny mají jedny. Dáváme si šiš-tavuk, homos a rýži a s pitím je to za 375. Vedle by to bylo za 600 nebo 800.

Ještě se stavíme koupit baklavu, 1,75 kilo za 385, dále oříšky za 185 – nevyloupané pistácie a mandle v soli – a pak si jdeme sednout do šíšovny a zabít čas, protože máme ještě stále čtyři hodiny do odjezdu na letiště.

Stavíme se v hotelu, ale ještě nás napadne jeden způsob strávení zbylého času. Proto zamíříme do internetové kavárny a podruhé kontrolujeme, co se doma děje, i když zítra už to budeme mít naživo. Opět žádná velká změna.

O půlnoci jsme v hotelu a chceme si vzít batohy a jít čekat na ulici, ale ukazuje se, že jsme si nerozuměli. Samozřejmě tu můžeme zůstat, ale časem se hotel zamkne, a potom musíme vypadnout. Ale nás nechají počkat na příjezd řidiče. Tak čekáme, i když už toho máme plné zuby.

Na letišti je fronta lidí ke skeneru. Zdá se nám, že to bude minimálně půl hodiny. Ale ukazuje se, že tady je zvykem blízké vyprovázet, takže s jedním člověkem přijedou dva nebo i dvacet příbuzných. Takže jenom chvilka a jsme vevnitř. U odbavení se setkáme se slovenskými vojáky, kteří byli v rámci UN v pásmu Gazy. Později potkáme i Čechy, které jsme potkali na pláži v Lattakii. A pak už jenom přečkat dvouhodinové čekání v Budapešti a jsme doma.

Ráno zhltneme v hotelu snídani a oželíme obvyklé kličkování po damašských ulicích s mapou – vezmeme si na autobusové nádraží Baramke, odkud jezdí vozy do Bosry, raději taxíka. Navíc spěcháme – busy prý jezdí co dvě hodiny a my bychom rádi stihli ten v deset. Taxikář nás vyhodí na Baramke, ale ouvej, na autobusové nádraží to nevypadá. Chvíli přemýšlíme, zda šlo o zcela natvrdlého řidiče, ale chyba je v našem průvodci. Z Baramke se už zkrátka nejezdí. Místní nám pomohou zastavit autobus mětské hromadné – řve jako raněné zvíře a motorová pila dohromady, supí ulicemi a jedeme v něm jen my a párek kontrolorů. Zaveze nás na okraj města, kde stojí komplet nový autobusák, jehož jméno jsme si zapomněli poznamenat. Akorát je pět minut po desáté – v tomto bodě se průvodce nemýlíl – další spoj jede ža za dvě hodiny. Rozhodujeme se tedy pro alternativní cestu přes město De’ra, kam jede autobus hned. V De’ra vzápětí chytneme hned mikrobus do Bosry.

Hlavním divem Bosry je obří antické divadlo, prý jedno z prvních, které Římané postavili bez nutnosti použít svah. Neboť tam, kde Řek potřebuje kopec, Říman, řečeno s Vitruviem, vystačí pouze se zdravým povětřím. Zbytek si obstará sám. Čím se však bosranské divadlo liší od jiných římských scén je fakt, že zvenčí byste v něm divadlo nehledali. Je totiž doslova opláštěné citadelou, kterou postavili muslimové, když na ně začali dotírat křižáci. Divadlo v Bosře je zřejmě jediným opevněným divadlem na světě. Až na pár sloupů v proscéniu je tu všechno vyvedeno v temném kameni. Sedadla jsou velmi strmá, akustika excelentní a systém uliček a východů, díky jemuž se divadlo mohlo během chvilky naplnit i vyprázdnit, je jednoduše geniální.

Kolem divadla je docela rozsáhlé staré antické město. Jsou to ty nejpodivnější trosky, jaké jsme za celou dobu viděli. Relativně donedávna v nich totiž žilo obyvatelstvo, které si ruiny upravovalo na příbytky. Tu antický sloup, tu traverza..Památkáři je odtamtud vypráskali, ale stále tu jejich stopy zůstávají. Skládka, zatlučené okna a dveře v pororozvalině. A vedle římská brána a lázně. Napadá mě, že by snad bylo lepší, kdyby tu život zůstal. Lidé by místu dávali orientální mumrajovitý kolorit, ale devastace by asi pokračovala. Teď je místo napůl cesty mezi “slumem” a památkou a je to znát.

Vedro je vysilující, tak nemáme už chuť courat mezi kameny a jdeme na ahva wassad do kavárny s pergolou porostlou hrozny. S kávou přinesou i hrozen, který z ní pro nás jako pozornost podniku odřízli a dokonce umyli.. Číšníci jsou velmi úslužní a tvrdí, že nám dokonce zarezervovali lístky v buse zpět. Ten za chvíli pojede, máme jen přijít na hlavní silnici a mávnout. Skutečně jede, ale nezastaví. Neznepokojujeme se, neboť nám tvrdili, že se jen otočí, pojede zpět a pak nás nabere. Leč ani po dvaceti minutách se neobjevuje – začíná být jasné, že tenhle bus nás do Damašku neodveze.

Stejně zmatení jako my je rodinka Francouzů, kteří bydlí ve stejném hotelu jako my a ráno jsme je viděli na snídani. Dcera umí trochu anglicky a sděluje, že bus nezastavil, neb byl plný, rezervovaný dopředu a že dneska že jsou vyprodané už všechny. Chystáme se tedy znovu na cestu přes De’ru, ale jako na potvoru jsme nechali ujet mikrobus v pýše, že pojedem něčím lepším. Ten mikrobus byl bohužel poslední – odpoledne čilý mikrobusový provoz mezi Bosrou a De’rou ustává. Nakonec si bereme s Francouzi taxi v podobě mikrobusu – cena je samozřejmě několikanásobná, ale rozpočítaná na pět osob už snesitelná. V De’ře jede hned bus do Damašku, takže přece jen máme kliku. Na nádraží ale nedojede – klekne na periferii Damašku a řidič ohlásí konečnou. Podaří se nám zastavit taxík a v šesti se necháme odvést k Hejázu, odkud je to do Al – Haramain co by kamenem dohodil.

Večer jdeme najít něco malého a levného k snědku, dáváme si vegetariánský sendvič (hranolky, lilek, rajčata a falafel zamotané v arabském chlebu) ve stánku pod mostem. Nevím, zda to byl konkrétně tenhle sendvič, ale pokud jo, poslední den v Damašku nám pěkně osladil..

Slunce ale nevychází v 6.00, jak jsme očekávali, ale až 6.20. Chvíli jenom jakoby lechtá obzor a najednou se vyloupne velká oranžová koule. Nejlépe má být svítání vidět z Tetrapylonu, čtyř čtyřsloupí uprostřed města, uprostřed kolonády. Ironií osudu je ze 16 sloupů Tetrapylonu pouze jediný z původního růžového granitu (pravděpodobně pocházejícího z egyptského Asuánu), zbývající jsou z nabarveného betonu. Největší a nejfotografovanější zdejší atrakce a je to fake. Ještě chvíli bloumáme ruinami za svítání a pomalu jich začínáme mít dost. Ještě zajdeme k Baalovu chrámu, který je také zamčený, ale přes mříž vidíme uvnitř živý strom. Kupodivu u něj nevadí, že ničí památku.

V hotelu si objednáváme snídani, kterou jsme včera odmítli, protože jsme si mysleli, že se budeme ruinovat déle, a potom jdeme na hodinu spát.

Lehce osvěžení rychle balíme, protože chceme stihnout prohlídku hrobek ve 12.00. Do zdejších hrobek se chodí jenom v určité časy a je třeba se k nim nějak dopravit. Bohužel zjišťujeme, že doprava k nim není included, takže kromě vstupného (2×75), platíme ještě taxi (300).

Ale ceny nakonec nelitujeme, protože hrobky za to stojí. První je věžovitá hrobka, podobná hrobkám Yemliko (jemlíko), jejíž část je v podzemí damašského muzea. Tady na místě to působí mnohem zajímavěji – část v muzeu vypadá jako ze sádry. Vystoupíme až do čtvrtého patra a všude jsou samé díry na sarkofágy. Hrobky se budovaly jako rodinné a vícegnerační už za života členů rodiny. Ti tam chodili truchlit za mrtvé a přinášeli jim dary – džbány s olejem a vínem nebo skleněné kapky symbolizující slzy.

Samotné sarkofágy jsou samozřejmě dávno ukradené. Potom jedeme kus dál do hrobky tří bratrů – logicky v ní jsou pohřbeny rodiny tří bratrů. Podle aramejských nápisů je dokonce zřejmé, že v postranních komorách hrobky nevyužívala jenom rodina, ale došlo ke “komerčnímu” využití, protože tam se místa prodávala i jiným zájemcům, kteří si nemohli dovolit vlastní hrobku.

Hrobka tří bratrů je v podzemí, aby byla lépe chráněná před zloději. Výzdoba je lehce nečekaná – Odyseus a Achiles, podle průvodce prý vyjadřující vztah mezi duší a tělem, ale ani jeden z nás si už nepamatuje, o co přesně šlo. K tomu je strop vyzdoben ornamenty ve tvaru medových pláství (hojnost) a po stranách jsou dokonce 3D ornamenty, tedy technika, která byla znovuobjevená až v renesanci.

Další atrakci, hrobku objevenou japonských týmem (proto japonskou) si odpouštíme. Ani jména dvou pohřbených bratří nás k návštěvě nenalákají. Ač to zní nepravděpodobně, jejich jména jsou Bwlh a Bwrp.

Ale do Damašku se nám hned nechce – jet v autobuse přes poledne. Protože z průvodce a od Čechů víme o existenci bazénku s chladivou vodou, moc se nerozhodujeme, i když 2×150 S.P není na zdejší poměry málo. Voda je naprosto úžasná, úplně nás hladí a my se nemůžeme nabažit. Popíjíme kávu, pozorujeme pářící se želvy, hladíme zdejší kočky než vedro udolá i je a ony zmízí… prostě relaxujeme.

Zpátky v hotelu si povídáme s majitelem, jak se v Sýrii zvýšili ceny. Palmyra byla drahá vždycky, kdysi se dokonce cestovatelům, kteří nechtěli platit vstupné, podpalovaly stany. Hoteliér říká, že zvýšení cen je přílivem Sunitů z Iráku, kteří mají spousty peněz (co, fakt?) a jsou ochotní přeplácet. Zatímco dříve stálo jehněčí 300 S.P/kg, dnes stojí 400. A podobné je to se vším. Ani tady nemají cizince příliš v lásce, a to s nimi a Egyptem kdysi chtěli vytvořit velký arabský stát.

Hoteliér nám zavolá svého kamaráda, který nás odveze až na nádraží, odkud po chvíli jede bus až do Damašku (240). Je to zatím nejdražší autobus, trochu řidiče podezírám, že z toho má provizi, když za jeho služby jsme platili “jenom” 25, ale jedeme klimatizovaným busem a přímo bez přestupů.

Ještě ani nestačíme vyjet z města a už nás zastaví stádo. Tedy přesněji karavana velbloudů. Kdesi v dálce nalevo od nás vidíme jednoho honáka na velbloudu, napravo se táhne neuvěřitelné stádo starých i mladých velbloudů pomalu až k obzoru. Chvíli jsme si dokonce mysleli, že to jsou svobodní velbloudi, ale ti jsou zřejmě už jenom v Somálsku. Tak snad je všechny nesnědí a z jejich kostí neudělají náhrdelníky.

V damašku přijedeme v 18.30, což znamená, že za chvíli zapadne slunce a začne hostina. Ale také to znamená, že všechno se zpomalí až zastaví. Když se nám podaří srazit cenu smluvního taxi z 250 na 150, považujeme to docela za úspěch, ale víc čekat nemůžeme.

Poprvé zažíváme reálný dopad Ramadánu. Cesty jsou výjimečně prázdné, občas projede auto, ale jinak nic. Tak vylidněné ulice jsme zatím neviděli a tak prázdný Damašek jsme zažili jenom první den ve čtyři v noci.

V hotelu Al-Haramain si nás Ahmud pamatuje a pamatuje si i naši zálohu. Jenom nám oznámí číslo pokoje a vrací se ke své právě započaté hostině. I my jenom složíme věci a jdeme se taky najíst. Kousek od hotelu je několik otevřených restaurací, jedna nabízí volný bufet za 250 S.P na osobu. Ale nám se nelíbí turistické zaměření, proto jdeme do oblíbené restaurace na rohu Martyr’s square (Al-Merjeh), kde nakonec necháme 600, ale nemáme pocit, že jsme atrakce pro místní, Homo Turisticus.

Okno máme do vnitrobloku a tentokrát nás nic nebudí. Jaká úleva. (Druhou noc zaslechnu v noci práce na silnici, ale není to nic strašného.)