Kočičky v síti

Některá poznání bolí. I velice talentovaní lidé,  kamarádi k tomu, dovedou vytvořit průšvih. To je tak, když máte herce neohebné stejně jako tvárnice, které si zvolíte za hlavní významový prvek. Když  se u svých typů spolehnete překvapivě  na slovo než na obraz, který ovládáte spíš. Když necháte lidi, kteří to neumí, atakovat publikum. Když téma necháte podivuhodně rozpliznout. Poprvé jsem měla pocit, že se ze stylu stává macha, jenže navíc tentokrát hraná neumětelsky.  Bylo mi z poloviny smutno, z poloviny nudno. Astmatikům nedoporučujeme,  s výjimkou Ostraváků, ty nějaký prach nemůže zaskočit. Polehčující okolnost je jediná, ale slabá. Špatný prostor.  Jmenovat konkrétně se mi  nechce, a užiju si jednou toho, že tady nemusím. Indície tady koneckonců hustě jsou.

Ouvertura k vopruzu roku je tady

(more…)

Pan profesor Lukeš, který už dneska v nebeským klidu pečlivě pročítá vytouženého Kydova Hamleta, nás vždycky učil, že na představeních se mají psát poznámky. Něco na tom je, paměť je chatrnější než by bylo milo. Na druhou stranu zas od Hrocha vím, že propiska a bloček v ruce vzbouzí v hercích buď frustrace, nebo agresivitu. A to si ti troubové v hledišti namlouvaj, že na ně není vidět. Každopádně jsem to nějakou dobu nedělala a tak se pokusím posbírat nějaké útržky aspoň sem. (more…)

Co mají společného Luba Skořepová a Daniel Landa?

(more…)

Je normální procitnout celá zpocená z tramatizujícího snu a mezi zuby jako kolovrátek drtit nenávidím divadelní festivaly?   

Tohle je spíš příspěvek, který by měl napsat zwíře, ale komu už si člověk má postěžovat, než blogu?

Nikdy by mě nanapadlo, že objednaná montáž kuchyně může být vysoce adrenalinová záležitost. Tahle napínavá historka trvá už od pondělí. To se ozvalo kuchyňské studio, že bohužel zítra ráno kuchyň nepřivezou, protože se nedostává montážníků. Ale někdy během dne prý aspoň dovezou z Rýmařova kuchyň v krabicích a složí jí u nás. Celý den tak trávíte takřka zaklesnutí ve startovních blocích, protože telefonát ze studia znamená bleskový přesun domů. Večer je konečně kuchyň na místě, ale zjistí se, že parta zapomněla ve studiu nějaké komponenty. Nemůže proto přijít brzy ráno, ale až po desáté. Až otevře studio. Když se nikdo neobjeví ani v poledne, pojmete podezření a voláte do studia. Paní se velice diví - oni u vás nejsou? Místo nápravy se dozvíte, že řemeslníci jsou bohužel na telefonu nedostupní. Celý den upouštím lávu, až večer se opět ozve studio: sehnali jsme nějaké chlapíky z Moravy, ve čtyři ráno vyrazí k vám, s přestupem ve studiu pro zapomenuté komponenty jsou u vás v deset. Takže si třetí den zařizujete, abyste mohli pracovat doma a napjatě čekáte. V deset se skutečně ozve telefon. Parta je na místě. Bohužel to místo leží na opačném konci Prahy. Místo na místo dodání se hoši na faktuře podívali na stálou adresu zákazníka. O vývoji situace vás budeme informovat. Výjimečný stav a stanné právo trvá.

aneb pokračování sbírky “hřbitovní kvítí”

(more…)

Jak si neužít festival.
Stačí deset dní a z člověka se stane troska. Nikoli proto, že by až do rána pil, tančil ve stanu vostopětky, navazoval nová přátelství a za svítání kráčel kamenným srdcem města, poslouchal zpěv ptáků a  poslední výkřiky opilců a  přitom cítil, že začíná nový  den, který  bude podobně naplněný. Přitom tepající noční život, který promění Hradec v jednu neutuchající fiestu překrývajících se produkcí, open air koncertů a hučících barů pod širým nebem, je na tomhle festivalu to nejlepší.  Jenže když člověk místo útěku z Draku do šapitó v parku a následného koupání ve fontáně noci tráví úmornou redakční prací, uhání kritiky, aby mu napsali úvodník a  neustále odolává stresující palbě otázek šéfredaktorky… Když se utrhne na divadlo, vlastně si ho ani neužije.  Zbývá tedy otázka, zda je na takové činnosti něco pozitivního. Tak asi stopové prvky by se našly (ne, honorář to věru není). Jsou to samozřejmě zákulisní informace.
…
„Ty ostřelovače na střechách jsme jim rozmluvili,“ říká Všudybyl. Přijíždí izraelské divadlo, což doprovází nezvyklé bezpečností manévry. „Taky po mně chtěli seznam všech lidí, co přijdou do divadla, tak jsem jim nabídl telefonní seznam Hradce Králové,“ pokračuje Všudybyl.
„No ale zase uznej, že je pěkné, že se stát Izrael tak stará o bezpečnost svých herců,“ namítá Jitřenka.
„Vy jste tak naivní,“ ušklíbne se Všudybyl. „Kdepak divadlo, přijede izraelský velvyslanec.“
…
Přijíždí Divadlo na Vinohradech,  což je programová úlitba (kritika aspoň bez výčitek svědomí může jít na program mimo hlavní scénu) a samozřejmě trhák u hradeckých. (dneska si jedna sousedka v hledišti pochvalovala, že to bylo eňo – ňuňo představení,  což asi už nepotřebuje další komentář.) Divadlo na Vinohradech  přijíždí v počtu dvaceti zaměstnanců, odjíždí však s pouhými osmnácti pracovníky. V Hradci není bermudský trojúhelník. To jen vinohradská technika není zvyklá jezdit na zájezdy a zlupe se tak, že se nemůže trefit s věšákem do korby náklaďáku. Dvě hodinové výpovědi  na místě.

… „Docela mě děsí, že tenhle člověk reprezentoval Českou republiku jako diplomat.“
„Hm, taky bych čekal víc taktu, řvát  na herce uprostřed představení se nedělá, tím je rozhodíš až do konce.“
„Nic si z toho nedělejte, jeho žena říkala, že mu doma neřekne jinak než FAŠISTA.“

Pokud chce kritika nějaké představení pohanět, často říká, že by to propadlo i na Jiráskově Hronově. Což je trochu nespravedlivé, protože amatérské divadlo má někdy příjemnější podobu než profesionální.
(more…)

Bude tomu jednu sezónu, co Městská divadla pražská, tedy Rokoko a ABC, zase jedno “tělo a srdce jsou”.  Nechme stranou fakt, že na většinu inscenací, které nové vedení vyprodukovalo, lze jít jen z povinnosti nebo ze záliby v sebetrýznění. A podívejme se, co se děje za oponou, tedy spíše za dveřmi kanceláří pracovníků, kteří se starají o nábor diváků či o přesvědčování médií, že jsou skvělé divadlo (to se projevuje například maily, které oznamují, že ta a ta inscenace je pro všechny lidičky od 0 do 99 let a že je to balzám na duši, potěcha pro srdíčko a že lístky, svět div se, ještě jsou.)

Jednou si v tomhle divadle dal Fanda schůzku s jednou herečkou. Tu schůzku dohodovalo propagační oddělení, které trvalo na tom, že zodpovědný pracovník Fandu k herečce dovede, ať již na jeviště, nebo do šatny. Zřejmě je děsilo, že by se někdo cizí potloukal po divadle jen tak a špehoval, že v kancelářích se pije kafe, lakují se nehty, pomlouvají nemocné kolegyně a rozvažuje, proč manžel nejí květák. Na místě srazu nejdřív nebyl nikdo, i volá Fanda do kanceláře. Zodpovědná pracovnice nečeká na vrátnici, jak bylo domluveno, ale před oficiálním vchodem. Malé, běžné nedorozumění. S omluvami na rtech vyrazí spolu za herečkou. Zodpovědná pracovnice nemůže najít ani šatny, ani jeviště a nakonec vysíleně špitne: promiňte, já se tu  nevyznám. Nakonec doklopýtají zpátky na vrátnici, kde sedí rozezlená herečka a poklepává na hodinky.

O několik dní později volá Fanda do divadla, potřebuje zjistit, jak dlouhé je jedno představení. Pokladní je zřejmě taky nová, protože do telefonu nešťastně vzdychá, zatímco marně pátrá po kýženém údaji. Minuty ubíhají, až zkroušeně oznámí: Já vám to do dvaceti minut zjistím a zavolám zpátky..

P.S. Ještě že na programu mají inscenaci U nás v Kocourkově. Lístky, zřejmě zázrakem, ještě jsou.