Herecká asociace dneska vyhlásila nominace na ceny Thálie. Stoly se opět prohýbaly, teplá šunka snad i zbyla, dokonce i na toho pána, který měl pleš, umaštěný culíček vzadu a na nose současně dvoje předpotopní brejle jogurťáky. Jeho podoba mi tak nějak pěkně symbolicky splynula s celou akcí.

Neznám snad obstarožnější a mrtvolnější vidění divadla, než které pěstují takzvané odborné komise, nominující umělce. Ostatně v těch komisích až na dvě, tři čestné výjimky, sedí samí nepublikující důchodci, disponující dostatečným množstvím času zajíždět do oblastních divadel. Tak asi není divu, že až – opět na pár výjimek – se není jejich tipům co divit. Stejně tak dobře se dá vytušit, že Thálie jsou také jistým výslužným a letos dokonce i všimným! Jinak si nedovedu vysvětlit, jak se v nominacích na Hrdinu západu z Činoheráku mohl ocitnout Vladimír Kratina a nikoli Jaroslav Plesl (s ním se komise neobtěžovala ani do tzv. nominací širších.) Dobrá, divadlo není, jak říkají často bonmotéři, skokem o tyči. Ba snad ani krasobruslením, takže názory mohou být různé. Ovšem i jiné tháliové nominace vzbuzují nejmíň podiv.

Jistého staromilského duchu jsou si ale asi i lidé od Thálií vědomi, takže například letos se rozhodli zaznamenat, že existuje i moderní pohybové divadlo, nejen balet (celá kategorie se jmenuje balet, pantomima a jiný hudebnědramatický žánr, ale v podstatě jen pro forma) . Zachytili ovšem zřejmě existenci pouze jediného souboru, sice DOT 405 a hned jim lupli dvě nominace. Nic proti DOT 405, ale působí to lehce kuriózně. Anebo že by šli podle klíče, že ostatním už nadělí třeba Sazka s její soutěží?

Každopádně, tak či tak, Thálie má své zábavně – perverzní stránky. A to jakési nepodepsaná zdůvodnění, proč byl ten či onen na medajli navržen. Takový balast by nevymyslel snad ani recenzent oblastního deníku Palcát, kterému v elektronickém archivu selhala tlačítka ctrl c + ctrl v.

“Patří k nejpozoruhodnějším osobnostem současného tance, v každém projektu, kterého se účastní, je absolutní spičkou. ”

“Jeho fyzické předpoklady dávají vyniknout tělesnému výrazu. Zaujme technickou vytříbeností a smyslem pro vyjádření pocitů a prožitků.”

“Překvapuje hlubokým prožitkem, proměnlivostí a sytostí hereckého výrazu. Svému partu tak dává silné charisma umocňující jeho jediněčnou interpretaci.”

Někde už je to ale není jen vítězství fráze, ale čirá patafyzika: ” Svou postavu obdařila pečlivým hereckým výkonem a pěveckou suverenitou, její scény patří k ozdobám úspěšné inscenace… V souladu s hudební koncepcí akcentoval Dona Giovanniho “šumivé šampaňské” v životě šarmantního svůdce a sympatického rošťáka, kterého vytvořil s pěveckou jistotou krásně vedené kantilény.”

No brečeli jsme jako želvy, pravil na závěr výstižně jeden z porotců. Na to už opravdu není co dodat – snad jen – tohle příště, taky prosím tisknout!

O Hrdinovi západu, se už na tomhle blogu psalo. Tak jen dodám, že je to celé herecky moc pěkné – od playboye Jaroslava Plesla, který se z přikrčené vyzábliny  nadechne až k oslavovanému idolu (ovšem aby se zas dětsky a bázlivě tahal za trenky, jen co se na scéně objeví domnělý nebožtík) přes Michala Pavlatu s efektní ránou pod kloboukem po snůšku irských týpků Marka Taclíka a  Otmara Brancuzského.  Člověk by věřil, že určitě mají i kostýmy nasáklé pachem z whiskey a hnoje.  Přestože druhá půlka ztrácí trochu grády, “rýčový” pozdrav je jedním z vynikajících režijních nápadů Ondřeje Sokola.

Claudius a Gertruda (což v Divadelních novinách omylem přejmenovali na Klaudius a Kleopatra, inu i mistr tesař..) v Divadle v Celetné. Moc pěkně  “marketingově a mediálně” vymyšlené – v jednom divadle sehrát třikrát různě Hamleta. Hamleta klasického (nebo více méně, neboť jde o konglomerát známé verze  s tzv. malým Hamletem, koho to zajímá, nechť si přečtě Lukeše nebo vygoogluje..), potom Stoppardovu intelektuální hříčku Rosenkratz and Guildenstern jsou mrtvi a nakonec hru Jakuba Špalka  a Jiřího Stránského Claudius a Gertruda, což je takový prequel či pilot k Hamletovi. Nápad zcizený u Updikea, ale kdo by se zlobil – je to zábavné a vyvolává to mrazení, protože ony postavy tak směšně a naivně i krutě rozehrávají situace, jejichž vyústění přece všichni známe. Popravdě, kdo nemá rád tenhle pocit,  že ví víc než aktéři, koho nebere za srdce vidět, jak se domnělé štěstí může rychle zvrátit v tragédii? Problémem je ovšem inscenace, bůhví proč vypravená ve pseudostředověké veteši alá Noc na Karlštejně. Milena Steinmasslová jako Gertruda má dlouhou copatou blond paruku a zlatou čelenku…a o zvětšených fotografiích struktury kamenů, které suplují hradní zeď už vůbec nevím, co si myslet.  Režie je jinak dosti realistická, z herců prýští emoce jak při tepenném krvácení. Někteří jsou v tom velmi působiví – Jan Potměšil aka Claudius skopnutý Hamletem seniorem z vozíku, to má svou sílu. Zkrátka – pro mě je tahle inscenační poetika lehce vyčpělá, ale dělá se tu zase poctivě, ne že ne.

Chatrnější nápad, ale o to lepší inscenace jsou Plačky Skutru  v Arše. Skutři si vzali jako materiál folklórní tradici – je ještě živá pro současnou mládež, která nedostala příležitost zhnusit si jí komunistickou propagandou? Zazní tu lidové písničky, ale jinak jsou to typičtí Skutři. Žádné podávání po lopatě, ale působivé a jemné metafory tělem, světlem i obrazem, z nichž si sám divák musí upříst vlastní význam. To zní jako příšerné klišé a recenzentské vymlouvání, ale kdo neuvidí, neuvěří. Nicméně málokde jako u Skutrů člověk prožívá až dětské okouzlení, jak nádhernou metaforu vykouzlí obyčejná stíhnohra, jak působivý je snubní prsten namalovaný fixou a ostentativně pak smazaný..   Dokonce mě inscenace přiměla i k teatrologickému blábolení. Při sledování jsem si totiž uvědomila, že se dívám na invenčně pojatý pohled na folklór v někdejším divadle E.F. Buriana. Ano, toho Buriana, který redefinoval pohled na lidové umění svou Lidovou suitou a dalšími kusy…I tady se dodržuje základní cyklus lidových námětů – voják, svatba, dítě,  smrt..Ovšem pohledem 21. století. Pan profesor Srba by mě hnal, srovnávat Skutry s Burianem, ale ta příbuznost je spíš jen ideová, pochopitelně. Každopádně pro mě silný zážitek..

“A tohle vám dávám proto, že vám přeju všechno dobrý. Fakt.”

“Myslím to upřímně.” Od Dana, chlapáka s rovným, přímým a tvrdým pohledem to zní docela jinak než od úlisného Standy. Kamínky, které teď všem v sále rozdává hosteska, jsou prý nositelé pozitivní energie. Dan je přece rytíř. Strážce světla i veřejného pořádku, takže si tu tuhle pozitivní baterku troufnu vyhodit až po letech. Ještě že jsem se tolikrát stěhovala.

Ale už je to tu zas. Na mém stole v Impériu se objevil “pozitivní energií” nabitý křišťál. Posílá ho babička bylinkářka, živoucí úkaz. Osobní konfrontaci jsem unikla – díky Kéťo, že ses zrovna ženil. Přání všeho dobrého mám vedle ještě dosti energickou rukou vtisknuto do lístečku.

A přitom motivace, proč se s pozitivní energií roztrhl pytel, spočívá v jediném. Napište, napište o mě!

Nikdy by mě nanapadlo, že objednaná montáž kuchyně může být vysoce adrenalinová záležitost. Tahle napínavá historka trvá už od pondělí. To se ozvalo kuchyňské studio, že bohužel zítra ráno kuchyň nepřivezou, protože se nedostává montážníků. Ale někdy během dne prý aspoň dovezou z Rýmařova kuchyň v krabicích a složí jí u nás. Celý den tak trávíte takřka zaklesnutí ve startovních blocích, protože telefonát ze studia znamená bleskový přesun domů. Večer je konečně kuchyň na místě, ale zjistí se, že parta zapomněla ve studiu nějaké komponenty. Nemůže proto přijít brzy ráno, ale až po desáté. Až otevře studio. Když se nikdo neobjeví ani v poledne, pojmete podezření a voláte do studia. Paní se velice diví – oni u vás nejsou? Místo nápravy se dozvíte, že řemeslníci jsou bohužel na telefonu nedostupní. Celý den upouštím lávu, až večer se opět ozve studio: sehnali jsme nějaké chlapíky z Moravy, ve čtyři ráno vyrazí k vám, s přestupem ve studiu pro zapomenuté komponenty jsou u vás v deset. Takže si třetí den zařizujete, abyste mohli pracovat doma a napjatě čekáte. V deset se skutečně ozve telefon. Parta je na místě. Bohužel to místo leží na opačném konci Prahy. Místo na místo dodání se hoši na faktuře podívali na stálou adresu zákazníka. O vývoji situace vás budeme informovat. Výjimečný stav a stanné právo trvá.

Na hřbitově je podobně přívětivo jako včera, když se procházíme mezi jednotlivými čísly popisnými nekropole Olšany. Hodnej chlapeček by mi rád ukázal hrob indického dítěte. Nemáme však štěstí.

“Nemohl jsem tomu uvěřit – jednoletý dítě, které tady umřelo indickému velvyslanci. Jenže už jsem ten podivný náhrobek nikdy znova nenašel, tak si dneska říkám, jestli jsem si ho nevymyslel. Přelud, nebo znamení nebo kdo ví co. ”

Jestli náhrobek maličkého Inda byl ukazatelem osudu, co má pak znamenat tohle? Na kameni stojí černé na bílém, respektive zlaté na černém, obligátní “slogan” odpočívej v pokoji a..moje jméno. Jen data nesouhlasí. Vím, že mé jméno je celkem obyčejné a má dost nositelů mezi živými..i mrtvými. Ale podivně šimrá v žaludku zírat na to definitivum, srdečný pozdrav z říše mrtvých – ačkoliv vím, místo tam máme předplacené všichni. Dost dobře to chápe jeden sprejer, který na pražské zdi maluje obří nápis “zemřeš”. Lapidární, trefné sdělení. Vědomí vlastní konečnosti nás prý odlišuje od zvířat. Teď se s tím ještě vyrovnat.

Komentáře

To se má hned vyfotit (M – Mail – WWW) Vloženo 31.07.2007, 16:04:42
a zveřejnit a je to pak prý záruka dlouhého života.
Jako když se omylem natiskne parte se špatným jménem – dotyčný má pak prý zajištěn dlouhý život, protože “smrtka je oklamaná”.

(lysil – Mail – WWW) Vloženo 01.08.2007, 15:08:53
Jo, tak tenhle nápis jsem na Olšanech taky viděla, docela jsem se tenkrát lekla, dokonce jsem ti to ani tenkrát neřekla, aby ses nevyděsila… Vida, a už se to propíchlo…

… „Docela mě děsí, že tenhle člověk reprezentoval Českou republiku jako diplomat.“
„Hm, taky bych čekal víc taktu, řvát  na herce uprostřed představení se nedělá, tím je rozhodíš až do konce.“
„Nic si z toho nedělejte, jeho žena říkala, že mu doma neřekne jinak než FAŠISTA.“

VAD je sympatický podnik – všichni členové mají potrhlé pseudonymy a vůdčí duch Kazimír Lupinec  píše vtipné hry. Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, interaktivní kus, divadelní automat, v němž si diváci sami hlasovali zda se zdravý zub pacientovi skutečně vytrhne a sestřička kývne na pozvání na rande, byl natolik dobrý, že po něm lačně skočili i profesionálové – jmenovitě divadlo ABC. Za vodou VAD představilo nový opus, tajemný VAD v Karpatech. Jasně že se parodicky hraje s známým filmem, ale herci docela povýšili i další rovinu, tedy hru na téma jak jsme tvořili hru. Skvěle je do ní zakomponován pan profesor Císař, kritický nestor právě Jiráskova Hronova…

Po divadle následoval koncert skupiny Traband a laskavý čtenář, který dočetl až sem, se konečně dočká vysvětlení titulku. Nevím, co vedlo Jardu Svobodu k tomu, aby Traband zahnul zase na jinou okresku. Zda to byla únava, životní zlom, rozkol nebo jen potřeba vývoje. Od zimy hraje Traband spíš jako Trinband – tedy ve třech a písničky daleko spíš připomínají braty Orffovy než hudbu z Kusturici. Jsou meditativní zasněné, zvláštně melacholické  i drze parodické, málokdy však skočné.  Půjčují si hudební styly, xylofon zní jak  Amélie z Montmartru, ale ještě uhrančivěji cinká zadní kryt od lednice…Jakoby Traband chtěl jiné posluchače, nikoli rozjuchaný kotel, ale soustředěné hledače méně okaté krásy.

Obdivuju odvahu Trabandu změnit zavedené a tolik populární směr.  ”První koncert měli tady u nás v lednu, a to na ně lidi pískali,” říká nám Melda, jedna z organizátorek. Samo místo koncertu bylo hodně undergroundové a svým způsobem až magické. Klubovna na periferii, venku pobíhají psi, cinkají sklenice ze dvorku, okna dokořán a vlahý letní vzduch. A tři staré proutěné lampy nad barem kdosi rozhoupal, kývají se a hází na strop teplé žluté odlesky. Je to strašně domácké,  jakoby Traband hrál někde doma v obýváku. A muzikanti jsou takoví plaší, písničky předkládají neokázale a věcně. A přidávají staré pecky – bez známky hořkosti, ač samozřejmě ty jsou nejvíc aplaudovány. Je to celé téměř dojemné. Je to docela jiná “road movie”, ale stopnout si tenhle Traband, pomalu plující krajinou, vůbec není špatné.

Jednou si v tomhle divadle dal Fanda schůzku s jednou herečkou. Tu schůzku dohodovalo propagační oddělení, které trvalo na tom, že zodpovědný pracovník Fandu k herečce dovede, ať již na jeviště, nebo do šatny. Zřejmě je děsilo, že by se někdo cizí potloukal po divadle jen tak a špehoval, že v kancelářích se pije kafe, lakují se nehty, pomlouvají nemocné kolegyně a rozvažuje, proč manžel nejí květák. Na místě srazu nejdřív nebyl nikdo, i volá Fanda do kanceláře. Zodpovědná pracovnice nečeká na vrátnici, jak bylo domluveno, ale před oficiálním vchodem. Malé, běžné nedorozumění. S omluvami na rtech vyrazí spolu za herečkou. Zodpovědná pracovnice nemůže najít ani šatny, ani jeviště a nakonec vysíleně špitne: promiňte, já se tu  nevyznám. Nakonec doklopýtají zpátky na vrátnici, kde sedí rozezlená herečka a poklepává na hodinky.

O několik dní později volá Fanda do divadla, potřebuje zjistit, jak dlouhé je jedno představení. Pokladní je zřejmě taky nová, protože do telefonu nešťastně vzdychá, zatímco marně pátrá po kýženém údaji. Minuty ubíhají, až zkroušeně oznámí: Já vám to do dvaceti minut zjistím a zavolám zpátky..

P.S. Ještě že na programu mají inscenaci U nás v Kocourkově. Lístky, zřejmě zázrakem, ještě jsou.