Kočičky v síti

Nepíšu. Většinou se mi nechce. Divadelní inscenace se kolem míhají jako zrychlená krajina z okýnka vlaku. Zakusuju se do nich jak do řízku na chlebu (EXIT 89), nasoukám, sežvýkám, zapomenu. Nebo mi zůstane jen vzpomínka, kterou mám pramalou chuť položit na pitevní sůl.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy “kongeniálně” a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův “tag”. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.

Ladies and Gentleman. Přijďte do našeho Obludária, please come to our Freak Show. Uvidíte, co jste ještě neviděli a uslyšíte, co jste ještě neslyšeli. Our big Czech heads are waiting for you. Even our strong man is waiting for you.

Ano vy, vy z Plzně, vás se to týká teď. And you from Prague, please wait ’till November.

Obludárium je boží, 10/10. Těžko popisovat.

Přiznávám se: mám ráda veršovaná dramata. Rostandova Cyrana, Nezvalovu Manon Lescaut, Moliérova Misantropa nebo Lermontovovu Maškarádu. Poslední jmenovaný kus právě nastudovalo Švandovo divadlo. (more…)

Skoro vždycky vstupuju do divadla s nadějemi. Pokud jdete na něco strašného, vždy můžete doufat, že budete příjemně překvapeni a pokud na někoho osvědčeného, šance na zážitek tak nějak předpokládáte. Režie Jiřího Pokorného patří do té druhé kategorie - asi proto mě teď několikrát za sebou zklamal. Nedávno si ovšem vylepšil razantně reputaci. Dokonce tak, že i když je teprv únor, tak jépékřížovatím a už v duchu rozdávám ceny:  Za Sarabandu v Divadle na Zábradlí. (more…)

Votanova závěrečná poznámka byla přesná. Irsko, Slovácko nebo Slovensko, je to jedno.

(more…)

Lyžování, turistika, Bůh. Nakonec i do tří slov by se základní charakteristika hry Před zlatnickým krámem vešla. Jen pořadím by asi autor zamíchal. Hru napsal muž, jenž se už za života stal absolutním symbolem, ikonou. Karol Wojtyla, Jan Pavel II.

(more…)

(more…)

Mohla jsem to mít dvakrát. Pěkný dvoják . Ale nakonec jsem si Tři sestry v Amsterdamu v Bellevue Theater nechala ujít. Přece jen tři hodiny bez záruky, zejména po té, co mě všichni místní ujišťovali, že holandské čistě činoherní divadlo nemá nejlepší pověst (otázkou zůstává, zda to mají z vlastní zkušenosti nebo doslechu..) Ale se mi nechtělo nechat ostatní jít na tah hospodami a coffee shopy a sebe pěkně měšťácky zaklesnout do rudých sedaček.. (more…)

“Když jsem začal na škole chodit do divadla, líbilo se mi úplně každé představení,” řekl mi kdysi spolužák na Dv , čili divadelní vědě. Zdálo se mi to nepochopitelné a lehce naivní, ale právě jsem ho pochopila. Bez zkušeností, které umožňují srovnávat, je i blufér ztracený. (more…)

“Já nevím, co všichni s těma Skutrama máte, ” prohlásil znechuceně Hroch. Jenže Hroch jednoduše žárlí. Skutři jsou prostě dobří.

Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, alias režijní duo Skutr vytvářejí představení, které se nebojím komukoli dopuručit. Většinou jsou to křehké, jemné autorské věci, čirá poezie. Například Understand (o neurózách) v Arše je, slovníkem průvodců, divadelní “must”.

Když Skutři připravili na Letní Letnou nezávazné letní představení Mistr a jeho žák, podle anotace evropskými očima recyklovaný Tarantino, trochu jsem se výsledků obávala. Banální historka o trojici - zhrzený muž, který se stal Mistrem, jeho žák s touhou po pomstě v srdci a mistrův sluha, který neunese být jen tím třetím, si hraje s pokleslými žánry, béčkovými filmy, ale zároveň otvírá časté téma Skutrů - outsidertsví, jinakost, síla indiduality. Ale především je to ukrutně zábavné představení, hrané s neobyčejnou chutí, která přeskakuje na diváky rychlostí lesního požáru. A jak je u Skutru zvykem, mluví nejen hudba a slova, ale i těla. Rosťa Novák a Martin Vraný se vznášejí nad pódiem jako létající kung- fu bojovníci, jenže zároveň je to neobyčejně elegantní tanec.

Jestli si tohle kluci střihli jen tak bokem, jako letní legrácku ( za ani ne měsíc mají v Arše další svou regulérní premiéru), tak klobouk dolů.