Thriller Live, který má být poctou králi popu,  přináší průřez tvorbou Michaela Jacksona od raných vystoupení v Jackson 5 až po sólovou kariéru. Michaela postupně zpívá pět osob. Jeho první “reinkarnací” má být malý černoušek. Ten je sice možná roztomilý, ale mečivý projev, kterým se marně snaží dotlačit výraz do jackonovské polohy, by unesla spíš tělocvična při školní besídce než Kongresové, slušně zaplněné centrum. V dalších sonzích se postupně střídají tři muži (fyzickou podobou a často i agresivním hlasovým projevem s Jacksonem míjející) a zpěvačka, která má sice krásný soulový vokál, ale pět bohužel – s Michaelovým hlasem má společné pouze astrální výšky. Důvod angažování několika zpěváků se jasně projeví v písni Smooth Criminal, kdy teprve ve čtyřhlase pod vedením zpěvačky parta dokáže podat slušný, hlasově se Jacksonovi blížící výkon. Konečně teprve v druhé polovině večer začal připomínat skutečnou show. Zmizel moderátor i projekce, vtíravě upozorňující na Michaelovy úspěchy a publikum se dočkalo alespoň scénické nápodoby Jacksonových klipů a choreografií.

Kdo si chce zavzpomínat na zlatá Michaelova léta, nechť si raději pustí YouTube, kde je většina písní v tu lepší, tu horší obrazové kvalitě, ale je to mnohem větší zábava. Pořadatelé celý večer prodávali jako muzikál z Broadwayie, přitom šlo o “revival” show vzniklou původně v Londýně. Londýnská obdoba Broadwaye, divadelní čvrť West End, platí obecně za jistou záruky kvality a tudíž není nejmenší důvod zaměňovat ji za Broadway.  Show Thriller Live ovšem dokazuje, že ani na West Endu není všechno zlato, jakkoli mocně se to třpytí nebo bliká reflektory.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy “kongeniálně” a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův “tag”. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.

Ano vy, vy z Plzně, vás se to týká teď. And you from Prague, please wait ’till November.

Obludárium je boží, 10/10. Těžko popisovat.

Přiznání druhé: nemám příliš ráda Švandovo divadlo. Občas si říkám, že je to takové oblastní divadlo, jenže v Praze (ne že by se tato charakteristika nedala použít i na jiné scény). Na druhou je to divadlo aktivní, snaživé, vyrábějící nejen premiéry, ale snažící se i o mimodivadelní přesahy. To je zas sympatické.

Přesto jsem při sledování Maškarády měla dojem, že bych ji raději viděla utopená v sedačce hangáru nebo taky “kongresáku”, jak se říká ostravskému “Myronovi”. Že mi ta inscenace přivála vzpomínku na několik blažených a vyčerpávajících ročníků Ostravaru, není tak překvapující. Jednak – režíruje jí Radovan Lipus a za druhé v ní hlavní postavu hráče Arbenina hraje Milan Kačmarčík a baronesu pak představuje jeho žena Apolena Veldová. A za třetí – moc pěkná scéna Davida Vávry by klidně snesla větší jeviště.

Začíná se velmi slibně: spustí se muzika, tak trochu flamenco. Ve střediu scény bílý kovový stůl, židle. Vzadu až k provaziště bílé hranaté sloupy, či lépe řečeno látkové tunely, které pomocí světel v nich umístěných dovedou bleskovou světelnou změnou proměnit atmosféru scény – od mrazivé modré, přes rudou, šedou až k zrůžovělým červánkům. U stolu hráči karet – nebo jsou to tanečníci, kteří karty vynášejí, jakoby tančili passo doble? Párt taktů hudby. Pohyb, pak pauza, v ní replika. Veršovaný text si vyloženě říká o rytmizaci a podtrženo hudbou a frázovaným pohyhy, funguje to jedna báseň. Celá inscenace má pěkně vymyšlené nejen pohyby, ale i další efekty. Jako symbol se tu objevuje předpokládaný corpus delicti nevěry, ztracený Ninin náramek, zdvižené stavidlo, které do světa vypustí Arbeninovy démony a s nimi tragedii. V jedné ze závěrečných scén, kdy katastrofa je již neodvratitelná, na scéně chřestí v rukou komparzu desítky náramků, po celý čas se jako zlověstný jingl v osudových okamžicích ozývá cink, cink, jak náramek sklouznul nešťastné Nině z útlého zápěstí. Lipus stvořil diváckou vskutku romantickou podívanou v tom nejlepším slova smyslu, byť druhá polovina se zdá býti poněkud dlouhou. Pěkně také pracuje se symboly chladu, vždyť je to zmrzlina, která propálí jedem Nininy útroby a tak se tu na zemi třístí kusy ledu.

Teď je však na místě po slovech chvály zodpovědět otázku, proč tedy má kus lehce oblastní nádech. Obávám se, že za to mohou herci, kteří mají během inscenace značné propady. Většina zápasí s veršem (ano, to je ta potíž s rýmovanými hrami, čtou se lehko, říkají těžko), a místy sklouzávají do šarží. U Milana Kačmarčíka se nemohu zbavit dojmu, že hlasem a gestem taky jako by hrál pro větší hlediště. Kačmarčíkovo obsazení do Arbenina, je myslím, chybné. Ne že bych nevěřila, že na něj nemá herecky. Je to však ničím neospravedlněné obsazení proti typu. Romantického hrdinu přece nemůže v romanticky pojaté inscenaci hrát potící se holohlavý muž s rysy odulého utopence, právě vytaženého z rybníka! Arbenin nemusí být krásný, vždyť je to člověk který v sobě nosí zlo,  s duší plnou běsů, jen na chvíli ukolébaných. Ale opravdu nemůže být tak zoufale promiňte mi to – necharismaticky “unapetýtlich.”

Ostatní herci se drží na svách standardech – typickým příkladem budiž Kamil Halbich. Docela pěkná je – i typově – Nina Jany Strykové i Baronesa Apoleny Veldové. Zajímavý je kníže – Matěj Hádek ho hraje jako odpudivý, přisprostlý floutkovský typ – s tímhle mladíčkem nelze mít moc sympatie. Ale s takovým Arbeninem se zkrátka smířít nemohu. Já mám prostě romantické hrdiny už od středoškolských let v oblibě. Řekněte, od kdy správný rozervanec nemá vlasy, které by mu cuchal divoký vítr?

Sarabanda je posledním filmem Ingmara Bergmana. Televizním, protože s  plátnem skončil po Fanny a Alexandrovi. Prý je to Bergmannův režijní kšaft, do kterého shrnul mnohé ze svých oblíbených témat: láska, nenávist, stáří, neschopnost komunikace a konečně strach ze smrti a prázdnoty. Matně si vzpomínám, že jsem Sarabandu viděla, ale utkvěly mi v paměti jen dlouhé monology a světlá prkna starého domu v Dalarně, kam se na konec života zavřel někdejší profesor Johan. (odbočka – je správné, když herci vyslovují švédské místní názvy zcela česky? že kraj Dalarna vysloví tvrdě tak jak je to psáno? A což teprve Djuptjärn – tedy hluboké lesní jezero? To si nejsem jistá, jak vlastně bylo zašumlováno..Kdyby si to dovolili v angličtině, sklidí posměch, ale u jiných jazyků jsme pozoruhodně shovívaví..)

Na jevišti se mi rozhodně celý příběh odkryl intenzivněji, krutěji a současně komičtěji, protože i Bergmannovi hrdinové jsou často k smíchu – což právě divadlo zdůrazní spíš. Mariana přijíždí jen  tak, z náhlého popudu za svým někdejším mužem – třicet let spolu nepromluvili. Johan je pěkně nerudný cynický dědek, který se stáhnul do samoty, domu u jezera. Docela sám tam není – malý zahradnický domek  obývá jeho nemilovaný syn Henrik s dcerou Karin. Mezi Henrikem a Johanem panuje vzájemný odpor, který u Henrika přechází v koncentrovanou nenávist. Zato Karin je předmětem lásky a snad i touhy obou mužů – jako jí předtím byla Karenina matka Anna. Z její smrti se Henrik zhroutil a vlastně i Johan, který ji vždycky tajně miloval. Anna je personifikovaná láska a dobrota, zářící obraz, jehož roli má Karin převzít.

Pokorný na scéně nejdřív rozeseje houby a nadýmá do diváků, ale když se kouř rozptýlí, vidíme na scéně klec ve tvaru domu. Vevnitř je  ještě jeden domeček, maličký, dřevěný, jak pro panenky.  A to je také útočiště, únikový prostor, kam se postavy mohou nasoukat. Už jen scénografie hraje významy – stačí posunutí střechy klecového domu a je z něj chrám. Když se celá konstrukce vznese vzhůru, symbolizuje to mimo jiné vysvobození Karin, která našla odvahu odpoutat se od manipulativních tlaků.

Jinak Pokorného Sarabanda stojí na hercích. Hodně civilní je Zdena Hadrbolcová jako Marianne, nenápadný katalyzátor.  Ostatní jsou naopak hráni hodně vypjatě, anti – psychologicky.  První dějství je pozoruhodné: režisér nechá Johana a Marianne hrát takřka bez hnutí, otočené k publiku méně než z poloprofilu, Přesto drží napětí – tomu říkám husarský kousek.  Napětí jak proud z vodního děla ale pustí do publika příchod Henrika v naprosto excelentním podání Davida Prachaře (není ho pro Národní škoda?). Čtyřicátník, šlachovitý Prachař hraje víc než šedesátníka,  kterého přítomnost Johana zkroutí jak kancelářskou svorku
do totální trosky. Trosky až na dřeň ponížené a přetékající nenávistí, sžíravé, směšné. Sledovala jsem ho opravdu s obdivem – zvlášť když v následující scéně polonahý visí na mřížích v pozici ukřižovaného. Dost málo našich herců umí pracovat s tělem, ale Prachařovy výstupy v Sarabandě by klidně mohly být studijním materiálem.

Nějtěžší pozici má asi Gabriela Pyšná coby Karin. Hraje “tu holku co jí všichni chtěj”, je stále emocionálně rozklížená, ale současně nemůže jít do takové exprese a ostré kresby jako Prachař. Herečka to zvládá docela dobře, i když úplně nejvíc mě bavily stylizované scény. Když Johan dělá Karin “mefistofelskou” nabídku ve snaze vytrhnout jí otci a vyhrát tak konečně nad Henrikem, je to stylizované lehce surreálné kouzelnické představení. Ona v bělounkých šatech jako panenka, držící vysoko cípy sukně,  Johan má zase cylindr a kabát – kýžený dopis tahá z rukávu jako srdcové eso, rozevře kabát – na podšívce má přilepenou obrovskou fotografii Anny…Ona se ukrývá v domečku, on rozhrne záclonku, ven vypluje půvabně bílá ručka jako příslib..

S domečkem se potkáváme i ve scéně, kdy o Karin bojuje pro změnu Henrik. A když prohrává, zavírá se do domečku sám  a na sklech malých okýnek se rozlije červená.. To je vrchol představení, které po tomto výstupu trochu sjede dolů jak šlehačka na den starém dortu. Je to trošku škoda, protože přichází jedno ze zásadních poselství hry a stejně jako ve filmu, Johan a Marianne, s těly zpustošenými stářím,  se k sobě přitisknou nazí v posteli. Přestože účinek tohoto gesta ani závěrečného monologu Marianne není takový jako by měl být, přesto je Sarabanda inscenací, kde tři hodiny nejsou zmarněný čas, ale potěšení z dobrého, moderního divadla.

Pálenka teče proudem, lidé jsou drsní, leč srdeční a síla komunity a předsudků je veliká. No řekněte, o kom by to tak mohlo být. Divadelní hra Hrdina západu (v Činoherním klubu) se odehrává v Irsku, ale stačilo z hlavního hrdiny udělat Jana a vše by dávalo stejný smysl.

Před vesnickou hospodou na kopci se jednoho dne objeví zničený mladík. Kupodivu není moc obezřetný, když hned na sebe prozradí, že zabil svého otce. Tyran to byl, tak mladík musí být hrdina obdivovaný dívkami a nenáviděný mladíky.

Reference na Hrdinu západu byly téměř výhradně kladné. Protože měl premiéru při našem pobytu v Sýrii, dostali jsme se na něj až teď. A rozhodně nelituji, byť hra měla i slabší místa.

Nejsilnější je na hře první půle, která ač delší má mnohem lepší spád. Konec prvního dějství je mnohoznačný, hra může dále pokračovat za hodinu místního času nebo také za deset let.

Po přestávce to sice není zklamání, ale představení začíná místy drhnout. Pasáž zpomaleného ragbyového zápasu je nudná a konečná fáze hry také nepůsobí příliš přesvědčivě. Přes všechny problémy se hra dá určitě počítat mezi nejlepší představení loňského roku.

Děj dokresluje živá kapela, která sedí netradičně nad účinkujícími v úrovni střechy chalupy. Někdy hudba pouze dokresluje děj, jindy spolu herci a muzikanti komunikují, skoro jako by kapela bylo nějaké božstvo, kterému se hrozí, když má zmlknout.

Před zlatnickým krámem není jediný Wojtylův dramatický text, rozhodně je však nejznámější a nejhranější. V Polsku  docela hodně – i když tam to, přirozeně, má své i mimoumělecké důvody. U nás se o text pokusil Petr Lanta s Divadlem  v Dlouhé. Lanta dostal šest zkoušek, formu scénického čtení a prostor podivuhodné zkušebny, která palubkováním opravdu připománá horskou lyžárnu nebo klubovnu Rychlých šípů.  Zkušebnu si jako hrací prostor vybral Petr sám. S umanutostí, s jakou se nedbá na pohodlí diváků ani herců, kteří hrají v uzoučké nudli, vlastně jakési uličce mezi řadami židlí a občas skoro padají divákům do náručí. Aby bylo jasno – mě je to sympatické. Petr Lanta je totiž v dobrém slova smyslu mimoň, brodící se proti proudu.  Neobyčejně citlivý Don Quijote, jemně zajíkavý, chytrý  a nepovrchní. A přestože jeho práce se ještě zdaleka docela nezprofesionalizovala, je zcela prostá jakékoli rutinosti. Naopak má v sobě dychtivost, jakou dýše i sám pan režisér, trochu neohrabaně se obsadivší do jedné z rolí. A Lantova imaginace je snad bezbřehá, snad někdy i samoúčelná, ovšem nikoli počítaná na efekt.

S Wojtylovou hrou to nebyla snadná práce. Text je převážně monologický, málo dramatický, mnohamluvný. Je to spíš lehounce dramatizované pojednání o mystice manželské svátosti. Ono zamyšlení se točí kolem několika dvojic, manželské lásky, věrnosti, odevzdání se, a to na vyšší úrovni, než je ta tělesná. Jakýmsi symbolem je tu zlatník, vyrábějící snoubencům prsteny a vážící lidskou víru a srdce. V několika scénách jsou explicitní křesťanské metafory: Miláček, který na sebe bere různé tváře a panny s lampami. Postoje postav se utužují na výpravě v lese, na lyžích  a před výlohou zlatnického krámu, jenž se mění takřka na chrám. Petr Lanta se text pokusil zdivadelnit ze všech sil, proměnil jej v happening, který občas přidává k promluvám postav ironický komentář. (jak moc vědomě,  o tom stále přemítám..) Jeho erupce nápadů místy zcela zatlačují text do pozadí a  zatemňují jeho smysl. Ale jindy zase jej kongeniálně podtrhnou.

Tak především : když jde o scénické čtení, musí se hra číst. Ale herce s papíry v ruce Lanta odmítá. A tak jsou texty všude: na kolíčkách na šňůře, na turistické mapě, na možných i nemožných obalech od potravin, z nichž Anna vaří podivnou bublající polévku. Text je dokonce i na stuze, která se rozvine po podlaze a konečně na skrytých místech lidského těla. Dialog poslední dvojice je tak skoro tancem či milostnou hrou, jejímž cílem je objevit “tahák” na těle partnera.  Tohle docela pobouřilo mého katolického známého, ale mě zrovna tahle zdůrazněná tělesnost přijde trefná: Poslední dvojice je, i díky nové době, totiž již zcela jiná. Zlatník, ten nebeský soudce, je nezajímá. Nechtějí číst ve svých duších, jako spíš vlasech, pažích, rtech. 

Pěkné na celé věci také je, že Lanta stvořil představení, kterému říká ekologické: nevyráběla se jediná dekorace, režisérova fantazie musela vykouzlit podívanou z použitých, běžných předmětů. To se mu beze zbytku podařilo. Občas to bylo lehce nemotorné jako sám Lanta vrávorající mezi diváky na staromódních lyžích, ale po většinu času neskonale občerstvující. Experiment mi bude vždycky milejší, než ubíjející kasovky, provozní inscenace bez nápadu, rizika, za to s pěknou řádkou známejch ksichtů.      

Takhle pěkně divákům vysvětluje v programu Petr Kratochvíl, že si na umělecký zážitek přispěli jen a jen sami. Docela se mi ulevilo, že zrovna tohle nešlo z daní nás všech, nebo přesněji řečeno, z mých.

Co nám ale vlastně chce Petr Kratochvíl říct? My jsme jiní, my děláme umění, takže veřejná kasičko, otevři se. Ne, že by umění a muzikál bylo úplně absurdní spojení, může to být i kousek pro intelektuály, pokud ho tedy píše Stephen Sondheim.  Ovšem v Ta Fantastice vyrábějí pouze podivný hybrid – Dáma s kaméliemi je ukázkový příklad. Udělat romantickou dámu se tvůrci štítí – nejsme přece žádná Angelika. Tak jí přesadí do současnoti, příběh podají co nejtriviálnější, až parodicky,  takže nakonec i tetě Máně z Kotěhůlek dojde, že romantika bude pouze vysmívána. Fajn. Dokonce tu máme i pokus parodizovat i muzikálová klišé, tak tady už je to horší, protože hranice toho, co se míní vážně, je poněkud rozpitá. Pak ovšem nadejde druhá půle a Máňa se dočká. Kýč a sentiment se rozjede naplno, trochu se nakopnou novináři, kteří chuděrám hvězdám dělají život nesnesitelný.  Všechno se pěkně rozjdede ve zdejším muzikálovém kolovrátku. “Když my jsme chtěli, aby to byla hra s kýčem, ale lidi se nakonec opravdu dojali. Takový český Moulin Rouge, ” říká mi později dramaturgyně. No jo, ale Baz Luhrman není každý, film není divadlo a  kašírovaná Paříž aspoň Nicole a Ewanovi nepadá na hlavu.  Vlastně – Petr Kratochvíl už to napsal za mě – Dáma s kaméliemi je přesně o střetu ideálních představ s životní realitou…

P.S.  Ještě že aspoň kapela hraje příjemně a hlavně naživo – třeba by český playbackový zlozvyk mohl vymizet i v komerčních divadlech. Vida, že to jde i bez dotací..

Krom toho, Drei Schwestern na náš čekaly hned další víkend v mnichovských Kammerspiele. Asi bych už nedokázala spočítat, kolikrát jsem Tři sestry viděla. Na Generála, který odhaduje počet svých zářezů na padesát, samozřejmě nemám. I tak je to rozmanitá, docela i mezinárodní sbírka. U klasických textů, které vidíme znova a znova, je asi přirozené, že si vždycky člověk zapamatuje jedno erbovní představení, které ho někým způsobem nejvíc emocionálně osloví. Generál vzpomíná na Rajmontovy Tři sestry kdysi v Činoheráku v Ústí, já na Tři sestry Morávkovy hradecké. Jak se jako echo vracela urputná otázka: Přece to musí mít nějaký smysl! Na tuhle větu jsem myslela v hledišti Kammerspiele. Loni touhle dobou jsem tam viděla Smutek sluší Elektře a proklínala jsem se, že jsem si hru znova předtím nepřečetla. “Stejně člověku nestačí že zná text, se všemi těmi režisérskými dekonstrukcemi,” poznamenal ještě v autobuse Tibeťan. A měl pravdu. Stejné to bylo se Třemi sestrami. Vědomí, jak která replika vyznívá v konkrétním kontextu inscenace, je pro mě klíčová. Celý háček je zkrátka v tom, že neumím německy.

Ale i tak bylo možná podlehnout sugesci inscenace. Velký bílý pokoj s oknem, vyhrazeným drobným mizanscénám. Na stropě obrovitý lustr, jako rozvitý, ale trochu zlověstný květ. Irena tahá z kapsáře oříšky a neustále je hlasitě louská – náhle se z lustru spustí ořechový liják a skořápky pak drtí holínkama důstojníci.V druhém dějství jsou stěny polepeny od shora dolů listy papíru – co na nich je napsáno, to se kritik z jedenácté řady nikdy nedoví. Ve třetím, po požáru, přibude mostrózní kopec z bílého prádla, prostěradel, košil, kaťat. V něm si postavy dělají jakési bunkry, maličké jednotky samoty. A především – celou dobu si v různých částech hry nasazují obrovské lehce obludné masky. Gordon Craig i jiní věděli, jak fascinují účinek má loutka se svým stále stejným strnulým výrazem. Jak nové významy dává této poker face pohybující se tělo! Jaký to má smysl, na to názory různí. Loutkovitost, panenkovitost může zanit únik do dětství, infantilitu, pomocí které sestry prchají z pošmourna svých životů. Anebo taky, že už jsou vlastně dávno uvnitř mtrvé, prázdné a ona umrlost probleskuje na jejich tvářích..

Ať již to je jak chce, takový “nečechovovský” Čechov u nás snad ještě k vidění nebyl. Dokonce i v té galerii Morávkových “pitomců” s groteskním líčením občas jakoby zaznívala dumka. To v Kammerspiele sestry notovaly jenom: ” In the town, where I was born…”

Poprvé, co moje dospělá paměť sahá, jsem navštívila operetu. Čardášovou princeznu, patrně díky přítomnosti čardášových melodií asi nejlíbivější operetu vůbec. Neskutečný zážitek, k němuž mi chybí naprosto klíč. Jediné, co jasně vidím, je fakt, že představení mělo profesionální parametry – dobře se (až na zprzněný plochý zvuk) zpívalo, pěkně tančilo a baletky – sboristky v lehkých šatičkách vyhazovaly nohy, až jim vykukovalo spodní prádlo. Také dokážu odhadnout, že šlo o veskrze klasickou verzi (čardášovka se odehrává za první světové, jenže válka je tam jen kulisa, jejíž ozvuky jen slabě doléhají do světa plných číší šampaňského v šantánech a kabaretech. Povolávací rozkaz je tu jen součást intriky a válečný zraněný hrdina komická figura. Jistý kontroverzní německý režisér Čardášovku rovnou zasadil do zákopů a oblaku yperitu. přičemž součástí choreografie byl tanec s mrtvolou. V Karlíně zůstali u šantánů, zámeckých sídel a noblesních hotelů.)

Ale víc nevím – opravdu šlo o zastavený čas, Opava roku 1956, jak si ulevovaly znalejší kolegyně v řadě za námi, nebo svěže udělaný kousek v rámci operetních konvencí?

P.S. Každopádně to stálo za objev slova šansoneta, který nabývá ještě větší lákavosti, když šansonetu zpívá subreta.