V kanceláři dramaturgie se scházejí nejrůznější hry.  Dobré a špatné. Strange love Járy Rudiše a Petra Pýchy je naštěstí v té první kolonce. Už sám námět je hořce směsný. Poslední opravdický fanoušek Depeche Mode (autoři ho vybavili dokonce vlastními hláškami “tak to je přísný!” nebo “raz dva tři teď!” “rok nula, vole!” ) se zúčastní české odnože obskurní soutěže I love Depeche Mode. Neuspěje..Pěkně napsaná komedie i živými “odposlechnutými dialogy”. Na jedné straně se všímá toho směšného fenoménu zastydlého fandovství (eh, vypadat ve čtyřiceti jako Dave Gahan, model rok 1981 je trochu.. ehm..nezralé?)na druhé straně, jako každá dobrá hra, není o fanouškovství, ale o tom, co je zatím. Že milovat ve čtyřiceti nekriticky Depeche Mode je kompenzace za mizerný život, že všichni potřebujeme lásku a hledáme jí kdekoli a že člověk je velmi křehká věc. Navíc když má ke konci čtenář pocit, že to trochu přestává fungovat a bojí se, že se to autorům rozsype pod rukama, přijde jako ostré bodnutí tragický ton.

A navíc napsat hru, smutnou komedii,  o fanouších Depeche Mode je dobrý nápad, jak naplnit divadlo. Hra ještě nebyla uvedena a už o jejím obsahu běžely zuřivé diskuze na fandovských webovkách a prý se hlediště celé ”začerná”. Inu, každý jsme něčeho FANDA.