Archive for the ‘kulturní ozdravovna’ Category

Dítě v pravý čas

Středa, Únor 13th, 2013

Četl vážně míněná pojednání o nezbytnosti přivázat údy novorozence k ploché desce, aby se mu zabránilo v pohybu a nedošlo tak k sebepoškození; četl o nebezpečnosti kojení nebo jinde o jeho tělesné nezbytnosti a mravní nadřazenosti; o tom, jak citové rozrušení nebo podráždění malé dítě kazí; o důležitosti projímadel a klystýrů, přísných tělesných trestů, studených koupelí a potom, dříve v tomto století, o neustálém přístupu čerstvého vzduchu, ať by to bylo sebemíň pohodlné; o potřebě vědecky stanovených intervalů při kojení a naopak o nakrmení dítěte kdykoli, když je hladové; o nebezpečí, které pramení ze zvedání dítěte pokaždé, jakmile zapláče – neboť dítě se pak cítí nebezpečně mocné – i o nebezpečí, jestliže je nezvednete, když pláče: neboť dítě je pak nebezpečně nemohoucí; o důležitosti pravidelné stolice, o tom, aby se dítě už od tří měsíců učilo na nočník, o neustálé mateřské péči ve dne v noci, po celý rok, a jinde zase o potřebě kojných, guvernantek, celodenních státních jeslí; četl o vážných následcích při dýchání ústy, šťourání se v nose, cucání palce a zanedbávání mateřské péče v případě, že neporodíte své dítě pod odborným dohledem v záři světel porodního sálu, o nedostatku odvahy porodit je doma do vany, o zanedbání jeho obřízky nebo odstranění mandlí; a později pak o opovržlivém znehodnocení všech těch přechodných mód; o tom, jak by dětem mělo být povoleno, aby dělaly všechno, co se jim zamane, aby se mohla rozvíjet jejich božská přirozenost, a jak nikdy není příliš brzy zlomit vůli dítěte; o demenci a slepotě způsobené masturbací a o rozkoši a spokojenosti, kterou masturbace poskytuje dospívajícímu dítěti; o tom, jak o sexu lze učit s odkazem na pulce, čápy, květinové víly a žaludy nebo se o něm vůbec nezmiňovat, případně pouze s horlivě puntičkářskou, detailní upřímností; o traumatu, které dítěti způsobí pohled na nahé rodiče, a o chronickém narušení živeném podivným podezřením, pokud by je někdy zahlédlo oblečené; o tom, jak svému devítiměsíčnímu dítěti poskytnout náskok výukou matematiky.

He had read solemn pronouncements on the necessity of binding the newborn baby’s limbs to a board to prevent movement and self-inflicted damage; of the dangers of breastfeeding or, elsewhere, its physical necessity and moral superiority; how affection or stimulation corrupts a young child; the importance of purges and enemas, severe physical punishment, cold baths and, earlier in this century, of constant fresh air, however inconvenient; the desirability of scientifically controlled intervals between feeds, and, conversely, of feeding the baby whenever it is hungry; the perils of picking a baby up whenever it cries – that makes it feel dangerously powerful – and of not picking it up when it cries – dangerously impotent; the importance of regular bowel movements, of potty training a child by three months, of constant mothering all day and night, all year, and, elsewhere, the necessity of wet-nurses, nursery maids, twenty-four-hour state nurseries; the grave consequences of mouth-breathing, nose-picking, thumb-sucking and maternal deprivation, of not having your child expertly delivered under bright lights, of lacking the courage to have it at home in the bath, of failing to have it circumcised or its tonsils removed; and, later, the contemptuous destruction of all these fashions; how children should be allowed to do whatever they want so that their divine natures can blossom, and how it is never too soon to break a child’s will; the dementia and blindness caused by masturbation, and the pleasure and comfort it affords the growing child; how sex can be taught by reference to tadpoles, storks, flower fairies and acorns, or not mentioned at all, or only with lurid, painstaking frankness; the trauma imparted to the child who sees its parents naked, the chronic disturbance nourished by strange suspicions if it only ever sees them clothed; how to give your nine-month-old baby a head-start by teaching it maths.

Ian McEwan: Dítě v pravý čas, strana 84

Dolování z hlubin

Sobota, Červenec 4th, 2009

Rostislav Novák: La Putyka

Autorské představení Rosti Nováka, jinak člena autorsko-režijního dua SKUTR, nezapře autorovu zálibu v novém cirkuse. Celá hra je postavená pouze na akrobacii a hudbě a odehrává se (jak jinak) v putyce, kde je hostinský, štamgasti a několik divných týpků. Francouzská lehkost tady naráží na obhroublost české pivní kultury, ale kupodivu to působí velice příjemně. Bohužel se jedná o souhrn několika skečů bez jakéhokoli propojení – na scéně se zničeho nic někdo probudí, odehraje svůj part a zase se propadne do nehybnosti a předá žezlo někomu dalšímu. Ne, že by to bylo málo, protože tohle stačí na slušné akrobatické představení, ale přece jenom očekáváte trochu víc.

Apolena Vynohradnyková: Pod hladinou ticha

Minor poslední dobou svými premiérami ukazuje, jak by divadlo pro děti rozhodně nemělo vypadat. Přitom nejde pouze odklon od používání loutek a příklon k herectví. Mnohem větším problémem je, že herci v rukou režiséra zacházejí s dítětem jako s malým retardem a dospělý divák se při představení nebaví, naopak si připadá jako na besídce žáků zvláštní školy.

Přitom i toto představení má své světlé motivy, například náznaky při představení světu ticha, který zažívá hlavní hrdinka do operace. Bohužel téměř žádný nápad není dotáhnut do konce a naopak jsou spíše odfláknuté a zazděné dalšími hloupostmi. Vrcholem trapnosti jsou potom scénky z ‚rockového‘ koncertu, při kterých je vám za dospělé herce trapně.

Michael Ende: Momo a zloději času

Mihael Ende je známější svou knihou Nekonečný příběh a později i filmem, který byl podle ní natočen. Momo a zloději času je příběh podobně kombinující reálný svět se světem nadpřirozeným. Momo je děvčátko, které nemá rodiče, ale žije si šťastně ve zřícenině amfiteátru. Momo je zvláštní, protože umí rozdávat radost a umí lidem naslouchat. Ale poté se ve měste začnou objevovat podivní šedí muži a nabízejí lidem obchod: uschovají jejich čas na později. Ale místo toho, aby lidé nějaký čas uspořili, naopak jej ztrácejí.

Pod režií i scénářem je podepsán Jiří Havelka, který většinou dělá spíše své autorské věci. Momo je Havelkova první pohádka a první setkání s Divadlem v Dlouhé. Dojmy spíše rozpačité. Při porovnání s posledními viděnými představeními pro děti, zejména s hrou Pod hladinou ticha, působí Momo jako příjemná podívaná, při které se vaše děti nebudou nudit a vám nebude trapně. Ale jednak je Momo dlouhé – přece jenom dvě hodiny něco je pro dětské představení i s přestávkou moc. A jednak máte občas z některých herců pocit, že jedou na půl plynu. Zatímco muži hrají malé chlapce s přesvědčivostí a jednoznačnou chutí, ženy se do role adolescentů vžít příliš nedokážou. Výborný výkon podala Magdalena Zimová v roli želvy (Havelka má želvy viditelně v oblibě, byly už v Kam vítr, tam pláž – ale obě se výrazově značně liší), která zase doplácí na ošklivý kostým.

Celkově dobré představení v Dlouhé, dětem se bude určitě líbit, má krásnou scénu, zajímavé efekty, ale chtělo by zkrátit a hrát s větším nasazením.

Kelly McAllister: Cesta hořícího muže

Někteří herci sami sebe zaškatulkovali do nepříjemné šablony. Ať už je to rozhněvaný muž Michal Dlouhý (o něm později), podivující se idiot Jirka Macháček nebo mimoň Pavel Liška. Alespoň posledního si můžete po Cestě hořícího muže škrtnout, protože dokázal, že dokáže překvapit. Tedy ne, že by se vám nedostalo základní dávky ‚Liškovin‘, ale po začátku představení snadno zapomenete, že je Pavel Liška nějak zaškatulkován.

Původně se představení mělo jmenovat Putování s urnou, ale je pravda, že ani jeden název příliš o obsahu hry, kterým je vztah mezi dvěma bratry. Ti vezou popel svého mrtvého otce na pravidelný festival nezávislé kultury Burning Man (který mimochodem navštěvovali i zakladatelé Applu). Poté, co Bobby v podání Pavla Lišky nechtěně podpálí upadnutou cigaretou auto, oba bratři skončí v hotýku v poušti.

Herecky jde o zdařilé představení a po místy rozpačitých kusech má Divadlo na Zábradlí další divácky vděčný kus.

Per Olov Enquist: Blanche a Marie

Historická polofikce pojednává o dvou zajímavých ženách 19. století – Blanche Wittmanové, pacientky, kterou ukazovali jako model léčení ženské histerie hypnózou, a Marie Curie-Sklodowské, významné polské vědkyně, která získala Nobelovu cenu.

Zdroj příběhu je autentický. Marie přijde o manžela, svou osudovou lásku, ale nakonec má krátký románek s milencem, což ji téměř zabrání v získání Nobelovy ceny. Blanche je zavřena v bláznici s diagnózou ženská histerie. Psychiatr J. M. Charcot se ji snaží léčit netradičními metodami, mj. hypnózou. Oba příběhy propojuje touha po hledání lásky – ať již odborně definované nebo čistě lidské.

Fanda: Na představení mě snad nejvíc pobavilo sledovat reakce diváků. Nebyli jsme totiž na premiéře a leckdo možná netušil, že přišel na inscenaci, kterou režíruje Jan Nebeský. A to vždy obnáší trochu extravagance, jejíž smysl je těžko dešifrovatelný. Tak například ta divná kapela Čtvrtníček a spol., co hraje na živo nesmyslné jakože rockové písně. Model domku na skále s blikajícím vodopádem. Nejčitelnější z toho všeho byl pánský striptýz na ruby. Na hudbu Mambo no 5 nastoupí k tyčím trojice pánů v kompletním podvlékačkách (od krku po paty) a za svůného kroucení se obleče komplet do fraků až po rukavičky a cylindry. Paní vedle mě se dusily při tomto skutečně zábavném čísle smíchy – ovšem nakonec odešly po přestávce. Ten mizera režisér jim hodil komediální udičku a pak je „hlubokomyslně“ trápil divnou ženskou jezdící v bedně, řečmi o obličeji zamrzajícím pod ledem a podivném modrém světle, srovnatelném s láskou, stejně léčivou jako ničivou.

Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce

Výborné představení, kde všechno funguje. Prakticky si na divadle ověříte, co bylo v roce 1989 důležité. Jenom pro příznivce interaktivního divadla :)

Soubor nemá stálou scénu, takže většinou někde pouze hostuje. Ale vyplatí se zjistit, kde s hraje a jít se na představení podívat.

Georg Büchner: Vojcek

Hru předcházela pověst skandálního představení. V Divadle na Vinohradech se často nestává, že by diváci odcházeli během představení, a to ani když je na programu opravdu špatný kus. U Vojcka (režie Daniel Špinar) už předpremiéry slibovali ‚zážitek‘ a představení to víceméně potvrdilo. I když v každém jiném divadle by šlo o poměrně normální přestavení, pro vinohradský soubor je kus netypický strohou scénou i lehce skandálními motivy.

Na Vinohradech jsem již jednu pěknou hru viděl (kromě Višňáku) ve zkušebně. Ale poté, co jsem kdysi na velké scéně viděl  Beaumarchaise (Figarova svatba), tak bych neřekl, že jsou herci schopní něco pořádného zahrát. Třeba Vydra je už tak zaběhlý ve svých stereotypech, že ve Vojckovi vysloveně potěšil. Stropnického výkon byl tradičně dobrý, vzhledem i lehce řečovou dikcí mi připomínal Bořivoje Navrátila. V ženské trojroli alternují Jiřina Jirásková a Daniela Kolářová. Podle doslechu je Jirásková lepší, což nemůžu potvrdit. Ale Kolářová má rozhodně role, které jí sednou lépe, tady nezvládla zvláště roli principálky cirkusu.

Pokud si chcete představení jaksepatří užít, zajděte do první řady nebo alespoň někam dopředu. Sice lehce převládá forma nad obsahem, ale díky za takové zážitky, které se snaží oživit vinohradskou mrtvolu.

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?

Jsou divadla, u kterých stačí jenom vyslovit jejich jméno a dostanete osypky. Pokud ještě náhodou musíte o jejich představení něco psát, trápíte se několik dní dopředu. O to lépe můžete být překvapeni. Ale většinou nejste, třeba tady.

Představení režíroval Daniel Hrbek, který se poměrně věrně drží filmové předlohy. Ale zatímco film přiznával, že samotný příběh je banální klišé a s tímto motivem vědomě pracoval, Hrbek naopak všechny experimentální motivy zrušil. Jediný náznak nápadu je v druhé půlce s filmovou projekcí, ale jinak je to doslovně převedené na divadlo včetně typově podobných herců – zaměstnanců firmy. Tím se hra ukázala v celé nahotě a podpořená hereckým výkonem Michala Dlouhého je značně obhroublá.

Michal Dlouhý je mizerný herec, který má jedinou polohu – exaltovaný křik, takže po chvíli z něj stříká pot na diváky v první řadě a všichni čekají, jestli dostane infarkt. V této roli mu to relativně svědčí, proč ne, ale když on takhle hraje Othela, Rose z Války Roseových – prostě všechno!

Abych jenom nekritizoval, tak Kamil Halbich je typově jiný, než herec ve filmu, a jeho role je přínosem. Klára Pollertová-Trojanová má dobrý vtip s kytkami. Ale za vstupné je to trochu málo. (Fanda: ještě že my jsme ho neplatili :)

Paul im Wald

Středa, Únor 18th, 2009

Od nového roku v nové práci. Vlastně se toho tolik nezměnilo. Autoři nedodávají texty včas, v odpovídající kvalitě případně obojí a často je navíc těžké sehnat obrazový doprovod. K tomu se mi sešly tři korektury najednou (posílané po kapitolách). Mám pocit, že se místy utápím v banalitách, že udržování normálního života stojí spoustu energie a že na to důležité zbývá pouze málo času.

Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.

(Pokračování textu…)

Aktuality ve 120 minutách

Pondělí, Prosinec 29th, 2008

Ve skutečnosti psáno průběžně několik dní, protože dovolená má na mozkové funkce zničující účinky. Jak to vypadá, tak v lednu se také k psaní moc nedostanu, protože budu vymýšlet koncepci časopisu a v únoru už vůbec ne, protože to ho budu vytvářet. 

Mezitím jsem musel objednat nový počítač (protože starý odešel někam pryč), vyzkoušel Acer Aspire One místo stolního počítače (ušlo to, ale tři operace najednou už jsou na něj moc), dostal nový foťák (EOS 450D) a slušný objektiv (50 mm f1,8) a konečně přečetl nějakou beletrii (Fabera a Fabera).

Péefka jsme letos nedělali. Nebyl čas, nebyla chuť a pokud něco nedáváte upřímně, je to dost k ničemu. Prostě letos nebudou a odpovídat na různá přání také nehodlám, protože mě to unavuje a většina z nich je navíc unifikovaná a posílaná spíše ze zvyku. (Tedy zaujalo mě, že dva lidé nezávisle na sobě udělali PF ve stylu Vesmírných lidí – co to, co to?)

(Pokračování textu…)

Kabaret 68-89

Čtvrtek, Listopad 20th, 2008
Ve většině národů, které prožijí problematickou minulost, přijde přibližně po jedné generaci čas zúčtování. Tak tomu bylo v 60. letech v Německu nebo v 80. letech ve Francii. A zřejmě přišel čas otevřít podobné téma u nás. Alespoň to tak vypadá podle tří letos uvedených divadelních her. Řeč je o hrách Políbila Dubčeka od Karla Steigerwalda v režii Viktorie Čermákové, Exit 89 od Jaroslava Rudiše a Martina Beckera v režii Jiřího Havelky s hudbou Michala Nejtka a Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa od Václava Havla v úpravě Petra Oslzlého a Vladimíra Morávka a režii Vladimíra Morávka. Ještě je třeba dodat, že Políbila Dubčeka je volné pokračování hry Horáková-Gottwald od stejného autora a podobně Cirkus Havel je součástí triptychu Perverze v Čechách, jehož první díl byly Lásky jedné plavovlásky a zavržením má být hra České Moře od Davida Drábka, která bude uvedená příští rok v listopadu.

Micka ještě nevečeřela

Pondělí, Září 8th, 2008

Hromadí se mi to, tak to vezmu stručně.

Kniha: Sergej Lukjaněnko – Svět stínu (přeložil Libor Dvořák)

Průměrná scífa, kterou jsem si vzal, když jsem se domníval, že budu dělat rozhovor s autorem. Ten se nakonec nekonal, tak jsem aspoň dočetl. Kupodivu nevadilo, že začínám číst cyklus od prostředka (první jsou Hvězdy, ty studené hračky). Podstatou je nějaký mezigalaktický konflikt mezi starými a novými rasami, mezi kterými jsou lidé jako mušky. Relativně čtivé, ale jinak pouze průměr.

Kniha: Joseph O’Connor – Hvězda moří (přeložila Marie Frydrychová)

Talentovanější z rodiny O’Connorů (druhá je nějaká zpěvačka) napsal krásný příběh vystěhovalců z Irska za velkého hladomoru do Ameriky. Psáno formou koláže, jednotlivé kapitoly tvoří různé dokumenty – vlastní vyprávění, deník kapitána, dopisy… Příběh se skládá postupně a každou částí je mozaika úplnější. Přestože autor vychází z dobových dokumentů, některé pasáže jsou mystifikační a jsou pouze inspirovány dobovými reáliemi.

Překlad dobrý, i když místy zaskřípe nevhodné slovo nebo zbytečnosti (například uvádět překladatele citátů hned do závorky do textu mi přijde vůči čtenáři naprosto bezohledné).

Kniha: Julien Gracq – Pobřeží Syrt (překlad Stanislav Jirsa)

Přečetl jsem si na doporučení z nyxu, ale teď nevím, co si o té knize mám myslet. Poselství jsem pochopil, ale jazyk je na můj vkus značně nečtivý, což vyvažuje pouze pár svižnějších pasáží. Při čtení jsem měl pocit, že většinu času jdu po pás ve vodě a jenom občas vystoupím na souš a můžu se soustředit i na něco jiného než na chůzi.

Hanácké divadlo Uherské Hradiště – Adéla ještě nevečeřela (režie Radek Balaš)

Při současné české muzikálové produkci jsem měl trochu strach, aby Adéla nebyla další Kleopatra, Kvaska nebo podobný zázrak. O to příjemnější to bylo překvapení už s úvodní scénou. Ta je pojata ve velkolepém duchu a hra velice svižně pokračuje včetně bombastického závěru prvního dějství.

Dialogy jsou vděčně použity z filmu. Ostatně se není co divit, filmové dialogy jsou vypointované k dokonalosti a jakákoli změna by byla spíše k horšímu. Hudební čísla jsou vmíšena citlivě a po hudební i textové stránce kvalitativně rozhodně neupadají. Při pohledu na některé scény vás jistě napadne srovnání s klasickým americkým filmem/muzikálem Malý krámek hrůz (The Little Shop of Horrors). Tyto výpůjčky jsou poměrně skromné a také dílu prospívají.

Překvapením byly herecké výkony. Oblastní divadlo nemohlo obsadit provařené ksichty, které buď neumí hrát nebo zpívat nebo případně obojí, proto nasadilo vlastní materiál. I když nejsou některé postavy vybrány úplně vhodně, zejména Zahradník alias Rupert von Kratzmar je spíše karikatura bez vlastních výrazových prostředků, celek však působí velice příjemně a celistvě.

Letní shakespearovské slavnosti, Divadlo Husa na provázku – Smím prosit, Lady? Macbeth (režie Martin Huba)

Zatímco literatura má svá vydání Readers Digest, o něco podobného u divadelního Shakespeara se pokusil Martin Huba. I když začátek představení tak nevypadá, protože rozběh je opravdu pomalý. Ale zejména v druhé půli připomíná představení průlet několika scénami z Macbetha.

Představení sice není špatné, je i dobře zahrané, ale bude jedním z těch, které se poměrně rychle vykouří z hlavy. V té zůstanou pouze nejlepší (Hamlet z Dejvického divadla) a nejhorší (Jak se vám líbí) kusy. Fanda se svými osmi Macbethy by mohl vyprávět.

Film: Temný rytíř

Batman byl posunut do současného filmového jazyka, důraz je kladen na maximální funkčnost vyprávění při minimálním čase. Teoreticky jsem měl být ochuzen, protože jsem neviděl předchozí „díl“ Batman začíná, ale prakticky jsem si ničeho nepochopitelného nevšiml.

O nedotaženém překladu psali jiní, děj je místy lehce nelogický, postavy jednají zkratovitě. Nejlepší je tak logicky Joker, který je propracovaný k dokonalosti, Batman má klasické panákovité jednání. Třetí místo na imdb rozhodně není zasloužené (ostatně Shawshank z odstupu taky ne).

Klub rváčů na třetí

Úterý, Květen 20th, 2008

Film s Bradem Pittem jsem viděl už kdysi, ale před návštěvou ústeckého divadla bylo třeba si osvěžit vzpomínky. Bylo to víceméně tak, jak jsem si to pamatoval, ale už to na mě tak nezapůsobilo. Jenom málo filmů přežije tlak doby. U tohoto bych řekl, že to platí stoprocentně. Navíc, zpětně viděno, se do filmu nepovedlo vtělit základní myšlenku knihy.

(Pokračování textu…)

Božka! v Ty Krávastice

Čtvrtek, Květen 15th, 2008

„Problém není v tom, že by Pokorný jel v koksu,“ zamyslel se po první půlce Hroch, „ale v tom, že jsme si ho nevzali taky.“ A měl rozhodně pravdu.

(Pokračování textu…)

Vidět Vinohrady a zemřít

Neděle, Duben 27th, 2008

Vidět dvě špatná divadla v týdnu hned po sobě moc nepotěší a mohlo být ještě hůř, ale část jsme naštěstí s díky odmítli.

(Pokračování textu…)

Haddon, tentokrát česky

Neděle, Duben 6th, 2008

Mark Haddon: Problémové partie, Argo 2007, přeložila Michala Marková

(Pokračování textu…)