Autorské představení Rosti Nováka, jinak člena autorsko-režijního dua SKUTR, nezapře autorovu zálibu v novém cirkuse. Celá hra je postavená pouze na akrobacii a hudbě a odehrává se (jak jinak) v putyce, kde je hostinský, štamgasti a několik divných týpků. Francouzská lehkost tady naráží na obhroublost české pivní kultury, ale kupodivu to působí velice příjemně. Bohužel se jedná o souhrn několika skečů bez jakéhokoli propojení – na scéně se zničeho nic někdo probudí, odehraje svůj part a zase se propadne do nehybnosti a předá žezlo někomu dalšímu. Ne, že by to bylo málo, protože tohle stačí na slušné akrobatické představení, ale přece jenom očekáváte trochu víc.

Apolena Vynohradnyková: Pod hladinou ticha

Minor poslední dobou svými premiérami ukazuje, jak by divadlo pro děti rozhodně nemělo vypadat. Přitom nejde pouze odklon od používání loutek a příklon k herectví. Mnohem větším problémem je, že herci v rukou režiséra zacházejí s dítětem jako s malým retardem a dospělý divák se při představení nebaví, naopak si připadá jako na besídce žáků zvláštní školy.

Přitom i toto představení má své světlé motivy, například náznaky při představení světu ticha, který zažívá hlavní hrdinka do operace. Bohužel téměř žádný nápad není dotáhnut do konce a naopak jsou spíše odfláknuté a zazděné dalšími hloupostmi. Vrcholem trapnosti jsou potom scénky z ‚rockového‘ koncertu, při kterých je vám za dospělé herce trapně.

Michael Ende: Momo a zloději času

Mihael Ende je známější svou knihou Nekonečný příběh a později i filmem, který byl podle ní natočen. Momo a zloději času je příběh podobně kombinující reálný svět se světem nadpřirozeným. Momo je děvčátko, které nemá rodiče, ale žije si šťastně ve zřícenině amfiteátru. Momo je zvláštní, protože umí rozdávat radost a umí lidem naslouchat. Ale poté se ve měste začnou objevovat podivní šedí muži a nabízejí lidem obchod: uschovají jejich čas na později. Ale místo toho, aby lidé nějaký čas uspořili, naopak jej ztrácejí.

Pod režií i scénářem je podepsán Jiří Havelka, který většinou dělá spíše své autorské věci. Momo je Havelkova první pohádka a první setkání s Divadlem v Dlouhé. Dojmy spíše rozpačité. Při porovnání s posledními viděnými představeními pro děti, zejména s hrou Pod hladinou ticha, působí Momo jako příjemná podívaná, při které se vaše děti nebudou nudit a vám nebude trapně. Ale jednak je Momo dlouhé – přece jenom dvě hodiny něco je pro dětské představení i s přestávkou moc. A jednak máte občas z některých herců pocit, že jedou na půl plynu. Zatímco muži hrají malé chlapce s přesvědčivostí a jednoznačnou chutí, ženy se do role adolescentů vžít příliš nedokážou. Výborný výkon podala Magdalena Zimová v roli želvy (Havelka má želvy viditelně v oblibě, byly už v Kam vítr, tam pláž – ale obě se výrazově značně liší), která zase doplácí na ošklivý kostým.

Celkově dobré představení v Dlouhé, dětem se bude určitě líbit, má krásnou scénu, zajímavé efekty, ale chtělo by zkrátit a hrát s větším nasazením.

Kelly McAllister: Cesta hořícího muže

Někteří herci sami sebe zaškatulkovali do nepříjemné šablony. Ať už je to rozhněvaný muž Michal Dlouhý (o něm později), podivující se idiot Jirka Macháček nebo mimoň Pavel Liška. Alespoň posledního si můžete po Cestě hořícího muže škrtnout, protože dokázal, že dokáže překvapit. Tedy ne, že by se vám nedostalo základní dávky ‚Liškovin‘, ale po začátku představení snadno zapomenete, že je Pavel Liška nějak zaškatulkován.

Původně se představení mělo jmenovat Putování s urnou, ale je pravda, že ani jeden název příliš o obsahu hry, kterým je vztah mezi dvěma bratry. Ti vezou popel svého mrtvého otce na pravidelný festival nezávislé kultury Burning Man (který mimochodem navštěvovali i zakladatelé Applu). Poté, co Bobby v podání Pavla Lišky nechtěně podpálí upadnutou cigaretou auto, oba bratři skončí v hotýku v poušti.

Herecky jde o zdařilé představení a po místy rozpačitých kusech má Divadlo na Zábradlí další divácky vděčný kus.

Per Olov Enquist: Blanche a Marie

Historická polofikce pojednává o dvou zajímavých ženách 19. století – Blanche Wittmanové, pacientky, kterou ukazovali jako model léčení ženské histerie hypnózou, a Marie Curie-Sklodowské, významné polské vědkyně, která získala Nobelovu cenu.

Zdroj příběhu je autentický. Marie přijde o manžela, svou osudovou lásku, ale nakonec má krátký románek s milencem, což ji téměř zabrání v získání Nobelovy ceny. Blanche je zavřena v bláznici s diagnózou ženská histerie. Psychiatr J. M. Charcot se ji snaží léčit netradičními metodami, mj. hypnózou. Oba příběhy propojuje touha po hledání lásky – ať již odborně definované nebo čistě lidské.

Fanda: Na představení mě snad nejvíc pobavilo sledovat reakce diváků. Nebyli jsme totiž na premiéře a leckdo možná netušil, že přišel na inscenaci, kterou režíruje Jan Nebeský. A to vždy obnáší trochu extravagance, jejíž smysl je těžko dešifrovatelný. Tak například ta divná kapela Čtvrtníček a spol., co hraje na živo nesmyslné jakože rockové písně. Model domku na skále s blikajícím vodopádem. Nejčitelnější z toho všeho byl pánský striptýz na ruby. Na hudbu Mambo no 5 nastoupí k tyčím trojice pánů v kompletním podvlékačkách (od krku po paty) a za svůného kroucení se obleče komplet do fraků až po rukavičky a cylindry. Paní vedle mě se dusily při tomto skutečně zábavném čísle smíchy – ovšem nakonec odešly po přestávce. Ten mizera režisér jim hodil komediální udičku a pak je “hlubokomyslně” trápil divnou ženskou jezdící v bedně, řečmi o obličeji zamrzajícím pod ledem a podivném modrém světle, srovnatelném s láskou, stejně léčivou jako ničivou.

Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce

Výborné představení, kde všechno funguje. Prakticky si na divadle ověříte, co bylo v roce 1989 důležité. Jenom pro příznivce interaktivního divadla :)

Soubor nemá stálou scénu, takže většinou někde pouze hostuje. Ale vyplatí se zjistit, kde s hraje a jít se na představení podívat.

Georg Büchner: Vojcek

Hru předcházela pověst skandálního představení. V Divadle na Vinohradech se často nestává, že by diváci odcházeli během představení, a to ani když je na programu opravdu špatný kus. U Vojcka (režie Daniel Špinar) už předpremiéry slibovali ‚zážitek‘ a představení to víceméně potvrdilo. I když v každém jiném divadle by šlo o poměrně normální přestavení, pro vinohradský soubor je kus netypický strohou scénou i lehce skandálními motivy.

Na Vinohradech jsem již jednu pěknou hru viděl (kromě Višňáku) ve zkušebně. Ale poté, co jsem kdysi na velké scéně viděl  Beaumarchaise (Figarova svatba), tak bych neřekl, že jsou herci schopní něco pořádného zahrát. Třeba Vydra je už tak zaběhlý ve svých stereotypech, že ve Vojckovi vysloveně potěšil. Stropnického výkon byl tradičně dobrý, vzhledem i lehce řečovou dikcí mi připomínal Bořivoje Navrátila. V ženské trojroli alternují Jiřina Jirásková a Daniela Kolářová. Podle doslechu je Jirásková lepší, což nemůžu potvrdit. Ale Kolářová má rozhodně role, které jí sednou lépe, tady nezvládla zvláště roli principálky cirkusu.

Pokud si chcete představení jaksepatří užít, zajděte do první řady nebo alespoň někam dopředu. Sice lehce převládá forma nad obsahem, ale díky za takové zážitky, které se snaží oživit vinohradskou mrtvolu.

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?

Jsou divadla, u kterých stačí jenom vyslovit jejich jméno a dostanete osypky. Pokud ještě náhodou musíte o jejich představení něco psát, trápíte se několik dní dopředu. O to lépe můžete být překvapeni. Ale většinou nejste, třeba tady.

Představení režíroval Daniel Hrbek, který se poměrně věrně drží filmové předlohy. Ale zatímco film přiznával, že samotný příběh je banální klišé a s tímto motivem vědomě pracoval, Hrbek naopak všechny experimentální motivy zrušil. Jediný náznak nápadu je v druhé půlce s filmovou projekcí, ale jinak je to doslovně převedené na divadlo včetně typově podobných herců – zaměstnanců firmy. Tím se hra ukázala v celé nahotě a podpořená hereckým výkonem Michala Dlouhého je značně obhroublá.

Michal Dlouhý je mizerný herec, který má jedinou polohu – exaltovaný křik, takže po chvíli z něj stříká pot na diváky v první řadě a všichni čekají, jestli dostane infarkt. V této roli mu to relativně svědčí, proč ne, ale když on takhle hraje Othela, Rose z Války Roseových – prostě všechno!

Abych jenom nekritizoval, tak Kamil Halbich je typově jiný, než herec ve filmu, a jeho role je přínosem. Klára Pollertová-Trojanová má dobrý vtip s kytkami. Ale za vstupné je to trochu málo. (Fanda: ještě že my jsme ho neplatili :)

Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.

Petr Kolečko: Bohové hokej nehrají

Když se o jeho tvorbě snažíte napsat seriózní článek, označí vás za zfetovaného nebo úplného magora. Petra Kolečka těžko někdo může brát vážně. Jeho tvorba je místy podbízivá, pracuje s odkazy na popkulturu, kterou nemoralizuje, ale bere ji jako běžnou součást našeho života.

Bohové jsou jednou z jeho dosud nehraných her, kterou nastudovalo Ústecké Činoherní studio v režii Filipa Nuckollse. Odehrávají se ve fiktivním městě, kde má cikánečka Žaneta vidění, že je přijdou zachránit hrdinové. Ty tvoří netypická dvojka poetického hokejisty, který pije a nepoetického zpěváka, kteří se dají dohromady a natočí spolu album.

Kolečkovi umí odsledovat lidové dialogy. Ať už to je život socek nebo hospodské dialogy, obojí tvoří základ jeho her a hry Bohové zvlášť. Co se mu naopak u této hry nepodařilo je vytvoření nějakého spojovacího prvku. Až do půlky je hra zajímavá, nabitá dějem a udržuje vás v napětí. Ale poté přijde najednou zlom a vy už tušíte, že z tohoto mráčku už nezaprší. Zkrátka do půlky skvělé, od půlky trochu zoufalé, ale za vidění to stojí, i díky skvělým hereckým výkonům.

N. V. Gogol: Ženitba

Zoufalé představení v Divadle na Jezerce v režii Lukáše Hlavici, ve kterém nechápete chování většiny postav. Herci nasazují křečovité pozice, jejichž smysl je divákovi utajený. Mezi zoufale se pohybujícími individui vyčnívá jediná prokreslená postava v podání Barbory Hrzánové, která ovšem působí jako z jiné planety, pardon z jiného představení. Korunu tomu nasazuje nesmyslně vytvořený happyend, který má být zřejmě úlitbou sluníčkovým divákům, aby neodcházeli z divadla smutní. Zajímavé, že u Roseových jim to nevadilo. Bez Hrzánové je to představení na derniéru, takhle možná až 40 %.

Josef Škvorecký: Lvíče

Po sérii rozpačitých představení (Petrolejové lampy a Spiknutí) připravila Komedie konečně inscenaci hodnou jejich věhlasu. Lvíče tentokrát režírovala Viktorie Čermáková, hra se přitom dobře drží poetiky divadla. Výborný je Roman Zach v roli nakladatelského redaktora Karla Ledna, sukničkáře, který pátrá po osudech atraktivní dívky slečný Stříbrné v podání Gabriely Míčové. Ta je tentokrát méně uvěřitelná a u její postavy nemáte dojem hloubky. Nopak skvělá po všech stránkách je Ivana Uhlířová a tentokrát mě zaujala i Dana Poláková, kteoru jsem zatím viděl hrát pouze jako prkno. Celkově skvělé představení, i když na úroveň Komedie jenom nadprůměrné.

Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád

Další z představení, se kterým mám problém. Představení se inspiruje ve známé knize Pan Kaplan má třídu rád, která zde vyšla již ve dvou překladech. Podle překladu Pavla Eisnera je vytvořeno toto představení v MDP ABC v režii Miroslava Hanuše. Režisér správně poznal, že samotná kniha inscenaci neutáhne. Děj odehrávající se téměř výhradně ve školních lavicích postavený na slovním humoru je příklad špatně inscenovatelné látky. Ostatně by mě zajímalo, koho dnes v době vietnamských prodejců na každém rohu pobaví vtipy z rodu Mitnik – pytlik. Představení proto bylo doplněno do kabaretní formy, kdy jsou scény v lavicích “rozbíjeny” písničkami z různých koutů světa. Vlastně proč ne, je to ospravdelnitelná forma. Až na to, že písničková část je výrazně lepší než hraná. Celkově průměr nebo velmi lehký nadprůměr.

Gavin & Stacey

Gavin a Stacey jsou dva mladí lidé pracující ve firmách, které spolu navzájem obchodují. Kromě pracovního vztahu si začali mailovat, telefonovat a nakonec se rozhodli setkat v Londýně. Tak začal jejich vztah. Gavin & Stacey není žádná sitkomová řehtačka, ale příběh normálních lidí a důkaz, jak se dá z banálních příhod udělat zajímavý příběh. Stačí občas některé postavy nebo scénky lehce přestřelit, využívat humor jako koření a hned máte pocit, že se díváte na reality show. Příběh nemá žádný velký konflikt, přesto mám chuť se dívat dál skoro jako voyer. První série končí svatbou, z druhé jsem zatím viděl jeden díl, ale vysokou úroveň si seriál udržuje.

Tonight: Franz Ferdinand

Franz Ferdinand dokazují, že nejsou rychlokvaška a po dvou skvělých albech přicházejí s novinkou, která je opět úplně jiná. Zatímco jednička byla lehce naivní, dvojka propracovaná, třetí deska je značně taneční. A až na pár momentů, které si muzikanti mohli odpustit, protože působí jako laciná exhibice (Dreams Again), je deska skvělá. Jenom málokteré současné skupině se daří takto zrát a neutápět se v oprašování stejných schémat.

Přesto mám pocit, že doporučovat něco v současné hudbě je těžké. Už sice nemám takový pocit mizérie jako loni, kdy jsem měl pocit, že ta záplava naprostých sraček snad nikdy neskončí, ale stějně nemůžu říct, že by mě současná produkce oslovovala. Přesun k zahuhlanému zvuku, který připomíná špatné demosnímky (Kaiser Chiefs: Off With Their Heads), případně totální rozvrácení zvuku a překombinování jednotlivých nástrojů mi přijde až zvrácená. Samozřejmě ponechávám stranou popovou hlukovou clonu, která postrádá to základní: melodii.

Možná to souvisí se současným útržkovitým světem. Skáčeme z jednoho na druhé jako v hiphopovém rytmu a na nic se nedokážeme pořádně soustředit. Přijde mi to jako když si doma z televize pustíte hip hop, z počítače rock a do toho zapnete mixér. K čemu je to dobré netuším, ale tak mi zní současnost.

Mezitím jsem musel objednat nový počítač (protože starý odešel někam pryč), vyzkoušel Acer Aspire One místo stolního počítače (ušlo to, ale tři operace najednou už jsou na něj moc), dostal nový foťák (EOS 450D) a slušný objektiv (50 mm f1,8) a konečně přečetl nějakou beletrii (Fabera a Fabera).

Péefka jsme letos nedělali. Nebyl čas, nebyla chuť a pokud něco nedáváte upřímně, je to dost k ničemu. Prostě letos nebudou a odpovídat na různá přání také nehodlám, protože mě to unavuje a většina z nich je navíc unifikovaná a posílaná spíše ze zvyku. (Tedy zaujalo mě, že dva lidé nezávisle na sobě udělali PF ve stylu Vesmírných lidí – co to, co to?)

Kolečko, Svoboda: Soprán ze slapské přehrady

Soprán je o klukovi, který se vyspí s mladou alternativní dívkou a neprozřetelně slíbí odjet s ní na chatu na Slapy. Tam nakonec získá dojem, že vesnice je ideální prostor a on chce s ní být navždy, ovšem chce to i dotyčná? Petr Kolečko (scénář) a Tomáš Svoboda (režie) se ve hře vyznávají z dětských traumat a témat, která jim už chvíli strašila v hlavě. Někdo chodí k psychologovi a někdo napíše divadelní hru. Ale hlavně je to nevázaná legrace.

Kateřina Rudčenková: Niekur/Nikde

V režii Hany Burešové vznikla výsostně ženská hra o vztahu dvou umělců na stipendijním pobytu. Autorka nezastírá autobiografické prvky a kromě hlavní roviny hry, vztahu české spisovatelky a litevského režiséra nabízí ještě fiktivní až surrealistický příběh siamských dvojčat, který Agnes v podání Heleny Dvořákové během pobytu píše. Zatímco většinou jsou příběhy “letních lásek” líčeny očima muže, který i při popisu ženského světa zachovává odstup, tentokrát můžeme nahlédnout do ženského světa. Agnes od začátku tuší, že to nemůže dopadnout dobře a krátkodobému vztahu se brání, protože Kornelijus v podání Miroslava Etzlera je šťastně ženatý, ale přesto se nakonec “hry” s omezenou platností zúčastní.

Postupné budování vztahu je ukazováno pomocí klipovitých scén, které jsou střídané pomocí úsporných prostředků – výměny oblečení, občasného přidání rekvizit. Přestože je inscenace zahrána dobře, potřebovala by prostříhat, ke konci již působí značně úmorně. 

Egon Hostovský: Spiknutí

Už předchozí představení Petrolejové lampy v Divadle Komedie bylo rozpačité. Skvělé po herecké stránce, ale problematické tematickým zařazením. Spiknutí podle Hostovského je na tom ještě o něco hůř. 

Jan Bareš (Martin Finger) je průměrně úspěšný scénárista v Americe a my se ocitáme na oslavě jeho narozenin. Vše probíhá poměrně dobře až do chvíle, kdy falešně obviní právě příchozího, že v Československu byl udavačem. Ostatním vypráví jeho příběh a oni jej přesvědčují, aby podle něj napsal knihu nebo scénář. Bareš je zhnusen prostředím a odmítá nabídku. Propadá alkoholismu a vypadá jako schizofrenik. Jeho okolí zvažuje, že jej zbaví svéprávnosti, aby se dostalo k jeho penězům. Ale ve chvíli, kdy to chtějí provést, jim Jan dokáže, že je naprosto příčetný a ostatní jej opouštějí.

Přestože příběh není špatný a herecké výkony jsou také výborné, celkově inscenace působí rozpačitým dojmem a není vlastně jasné, co chce divákovi sdělit. 

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

“A co takový Král Jan, kdo ho zná?” zeptá se do publika pan Miroslav (Miroslav Táborský). Dobrý chyták i na premiérové publikum plné kritiků. Tak jediný, kdo se přihlásí, je samozřejmě pan Martin (Martin Matejka). A posledním do party je pan Jan (Jan Vondráček). “Představte si, že byste za každé představení Shakespearových her zaplatili 300 korun. My vám ušetříme více než 13 000 korun, dostanete jedno představení, kde bude vše.” Teleshoppingový začátek je umocněn iniciálami WS na veškerém vybavení herců.

Nemyslete si, že se z představení něco dozvíte o Williamu Shakespearovi a jeho díle. Přestože se představení tváří, že je určené po naprosté shakespearovské laiky, ve skutečnosti je třeba alespoň základní znalost mistrova díla, abyste si představení řádně užili. Proč je Titus Andronicus naprostá řezničina nebo proč jsou historické hry sehrány jako hokejový “mač” asi bez povšechné znalosti nepoznáte.

Autoři, američtí herci Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer, si z každého představení vybrali opravdu jenom to nejzajímavější z hlediska komiky. Takže se nic nedozvíte o ději nebo postavách, ale to určitě nevadí. Větší nevýhodou je nutnost zmínit každou Shakespearovu hru. Ukázky z méně známých her potom působí nezřetelně, spíše jako natahování představení. Určitě jinak hra působí v anglickém prostředí, kde se Shakespeare většinou hraje v původním znění. Českou verzi přeložil Jiří Josek, přitom některé hry a citáty zná české publikum ve znění E. A. Saudka nebo Martina Hilského.

Přesto je představení Souborné dílo W.S. ve 120 minutách “must see” pro každého intelektuála.

Johann Strauss: Netopýr

Klasická opereta má v Karlínském divadle tradici. Z určitého perverzního zájmu jsem si říkal, že bych měl vidět i další repertoár, když už znám Čardášovou princeznu. Netopýr patří v Karlíně ke klasice, současná inscenace je již pátým nastudováním v historii. Ale pokud porovnáme Netopýra od Petra Kracika a Čardášovou princenznu od Kera (alias Miklóse Gábora Kerényi) je to jako srovnání prvotřídního filmu a béčkové produkce.

Nejde přitom jenom o herecké výkony, které jsou většinou slušné, i když v místy sklouzávají k rutině. Mnohem spíše, že tři pomyslná dějství vypadají, jako by je režírovali tři různí lidé. Přitom nejvíc trpí třetí dějství, které je zparodované k nepoznání a plné hloupých vtipů (“venku je paní a má tři ruky – levou ruku, pravou ruku a paruku”). Zatímco Čardášová princezna je perfektně odvedený kýč, který se svým uvedením minul o sto let, Netopýr je pouze lehce podprůměrné představení pro nadšence operety.

Mozart: La finta giardiniera

“Je to rokoková hříčka a zároveň i nadčasová výpověď o člověku a o lásce. Don Anchise (Podesta) miluje Sandrinu, ta ale miluje hraběte Belfioreho, který se má oženit s Armindou, již prozměnu miluje Don Ramiro. Aby toho nebylo málo, služka Serpetta, po níž prahne sluha Nardo, zase miluje Dona Anchiseho…” Přesně toto se dozvíte již v prvním dějství a pokud neznáte podrobně děj dopředu, bude vám záhadou, co se bude dít dál. Ale samozřejmě o dramatickou zápletku tady nejde. Opera „o zahradnici jen na oko“ je psána do jiné doby a přestože je výrazně zkrácena, přesto stále trvá čtyři hodiny.

Ale stejně jako se dnes nedokážeme bez jisté dávky perverze dívat na celovečerní němé filmy, sitcomy a seriály ze šedesátých let, tak je pro nás obtížná opera. Děj většinou za moc nestojí, hrát tam v zásadě není co, tak zůstává jediná hodnotná hudba. O to je dnešní inscenování oper větším problémem. Musíte najít zajímavý motiv, který rozehrajete na jevišti, jinak si můžete raději doma pustit cédéčka a máte lepší zážitek.

Manželé Herrmannovi už pro pražské ND dělali oceňovanou operu La clemenza di Tito, kde dokázali představení zatraktivnit i pro současného diváka. Kritici namítají, že inscenační technika je ve světě už téměř dvacet let stará, ale přesto má stále své kouzlo a pro českého diváka je nová.

U představení La finta giardiniera se děj odehrává na ostrově, který je symbolicky tvořený dřevěnou podlahou. Pěkně v zákrytu stojí na ploše břízky a jako doplněk lednice, ze které se odebírá občerstvení. Scéna je velice čistá a poměrně ostře svícená a vytváří dojem čistoty.

Až na délku se mi představení líbilo. Nedokážu posoudit pěvecké výkony, z mého laického pohledu byly v pořádku, ale profesionálové hovořili o nejistém projevu.

Jiří Havelka: Kam vítr tam pláž

Autorské představení v současnosti jednoho z nejnadanějších divadelních režisérů. Po několika slabších představeních v Ypsilonce, které ukazují útlum tohoto kdysi slavného souboru, je tady novinka. Jednu “hříčku” si Jirka Havelka vyzkoušel v Dejvickém divadle a bylo z toho skvělé představení Černá díra. V podobném duchu navázal ještě na Provázku inscenací Indián v ohrožení, kterou se nám bohužel stále nepodařilo shlédnout.

Kam vítr tam pláž je další z této řady, představení více o pocitech než dějové. Hra se odehrává na opuštěném pobřeží, kde parta mladých lidí, surfařů tráví svůj volný čas a čekají na tu správnou vlnu. Děj je pomalý a ještě pomalejší až na hranici uchopitelnosti, přitom nepůsobí nudně ani suše a nezábavně. Jak už je u Havelky zvykem, používá opakování jako komický výraz a zároveň pro posunování děje. 

Taky jsem byl překvapen, jak JH dospěl tímto představením k pohybovému divadlu, které dějem vyjadřuje poezii současných lidí. Samozřejmě bez nároků na úplnost a postihnutí pocitů všech, ale je to zajímavá sonda do života. Na jedné straně hektičnost určité části populace, na druhou zpomalení až ke zmrtvění jiné. 

Václav Havel: Odcházení (České Budějovice a Plzeň)

Velice zvláštní porovnání, jak se také dá inscenovat absurdní dramatika. Zatímco České Budějovice byly relativně v pořádku, i když nebyly zcela bez chyb, a nabídly alternativní konec, Plzeňské představení představilo Havla jako sousedskou řachtačku o dvou dějstvích.

Fanda chtěl svou recenzi nazvat Jak žák předčil svého učitele, protože Martin Glaser (ČB) se označuje za žáka Jana Buriana (Plzeň). A skutečně je tomu tak. Tam kde Glaser sází na přesnost a pečlivé stavění situací, Burian vytváří vesnickou zábavu. Herci neříkají své texty přesně, vkládají postavám do úst fráze navíc, které ubližují ději, a navíc se nedokáží zbavit manýr, na které jsou zvyklí v běžném repertoáru.

Obě představení používají projekce. Glaser využil grafika Roberta V. Nováka, který na čistou scénu promítá texty Havlových promluv, případně vysvětlivky narážek, které ve hře zazní. Bohužel text je hůře čitelný a většinou rychle zmizí, takže divákovi zbývá jenom dojem, že mu něco uniklo, přitom neví, co to bylo. Mnohem funkčnější je projekce během balábile, kde se dochází ke zmatení jazyků a vytváří to se scénou pěknou kompozici.

Burian naopak využil projekci “na první signální”, kdy nechal přes prázdné stěny promítat Václava Havla, jak čte poznámky k představení. Zatímco poprvé je to ještě vtipné, vrcholem hlouposti je to ve chvíli, kdy velká hlava říká, že má ráda prázdnou scénu, která díky hlavě prázdná vůbec není. Zatímco na bobo (bohémské buržousty) nebo maloměšťáky projekce působí jako něco, čeho se mohou v představení konečně zachytit, pro divadelního diváka, který chce dobré představení, je to úmorné.

Co dodat. S Fandou jsme dali dohromady žebříček:

1. Archa
2. Hradec Králové (podle recenzí a zpráv důvěryhodných osob)
3. České Budějovice
4. Londýn
5-6. Bratislava
5-6. Plzeň

Kniha: Sergej Lukjaněnko – Svět stínu (přeložil Libor Dvořák)

Průměrná scífa, kterou jsem si vzal, když jsem se domníval, že budu dělat rozhovor s autorem. Ten se nakonec nekonal, tak jsem aspoň dočetl. Kupodivu nevadilo, že začínám číst cyklus od prostředka (první jsou Hvězdy, ty studené hračky). Podstatou je nějaký mezigalaktický konflikt mezi starými a novými rasami, mezi kterými jsou lidé jako mušky. Relativně čtivé, ale jinak pouze průměr.

Kniha: Joseph O’Connor – Hvězda moří (přeložila Marie Frydrychová)

Talentovanější z rodiny O’Connorů (druhá je nějaká zpěvačka) napsal krásný příběh vystěhovalců z Irska za velkého hladomoru do Ameriky. Psáno formou koláže, jednotlivé kapitoly tvoří různé dokumenty – vlastní vyprávění, deník kapitána, dopisy… Příběh se skládá postupně a každou částí je mozaika úplnější. Přestože autor vychází z dobových dokumentů, některé pasáže jsou mystifikační a jsou pouze inspirovány dobovými reáliemi.

Překlad dobrý, i když místy zaskřípe nevhodné slovo nebo zbytečnosti (například uvádět překladatele citátů hned do závorky do textu mi přijde vůči čtenáři naprosto bezohledné).

Kniha: Julien Gracq – Pobřeží Syrt (překlad Stanislav Jirsa)

Přečetl jsem si na doporučení z nyxu, ale teď nevím, co si o té knize mám myslet. Poselství jsem pochopil, ale jazyk je na můj vkus značně nečtivý, což vyvažuje pouze pár svižnějších pasáží. Při čtení jsem měl pocit, že většinu času jdu po pás ve vodě a jenom občas vystoupím na souš a můžu se soustředit i na něco jiného než na chůzi.

Hanácké divadlo Uherské Hradiště – Adéla ještě nevečeřela (režie Radek Balaš)

Při současné české muzikálové produkci jsem měl trochu strach, aby Adéla nebyla další Kleopatra, Kvaska nebo podobný zázrak. O to příjemnější to bylo překvapení už s úvodní scénou. Ta je pojata ve velkolepém duchu a hra velice svižně pokračuje včetně bombastického závěru prvního dějství.

Dialogy jsou vděčně použity z filmu. Ostatně se není co divit, filmové dialogy jsou vypointované k dokonalosti a jakákoli změna by byla spíše k horšímu. Hudební čísla jsou vmíšena citlivě a po hudební i textové stránce kvalitativně rozhodně neupadají. Při pohledu na některé scény vás jistě napadne srovnání s klasickým americkým filmem/muzikálem Malý krámek hrůz (The Little Shop of Horrors). Tyto výpůjčky jsou poměrně skromné a také dílu prospívají.

Překvapením byly herecké výkony. Oblastní divadlo nemohlo obsadit provařené ksichty, které buď neumí hrát nebo zpívat nebo případně obojí, proto nasadilo vlastní materiál. I když nejsou některé postavy vybrány úplně vhodně, zejména Zahradník alias Rupert von Kratzmar je spíše karikatura bez vlastních výrazových prostředků, celek však působí velice příjemně a celistvě.

Letní shakespearovské slavnosti, Divadlo Husa na provázku – Smím prosit, Lady? Macbeth (režie Martin Huba)

Zatímco literatura má svá vydání Readers Digest, o něco podobného u divadelního Shakespeara se pokusil Martin Huba. I když začátek představení tak nevypadá, protože rozběh je opravdu pomalý. Ale zejména v druhé půli připomíná představení průlet několika scénami z Macbetha.

Představení sice není špatné, je i dobře zahrané, ale bude jedním z těch, které se poměrně rychle vykouří z hlavy. V té zůstanou pouze nejlepší (Hamlet z Dejvického divadla) a nejhorší (Jak se vám líbí) kusy. Fanda se svými osmi Macbethy by mohl vyprávět.

Film: Temný rytíř

Batman byl posunut do současného filmového jazyka, důraz je kladen na maximální funkčnost vyprávění při minimálním čase. Teoreticky jsem měl být ochuzen, protože jsem neviděl předchozí “díl” Batman začíná, ale prakticky jsem si ničeho nepochopitelného nevšiml.

O nedotaženém překladu psali jiní, děj je místy lehce nelogický, postavy jednají zkratovitě. Nejlepší je tak logicky Joker, který je propracovaný k dokonalosti, Batman má klasické panákovité jednání. Třetí místo na imdb rozhodně není zasloužené (ostatně Shawshank z odstupu taky ne).

Naopak Klub rváčů v Činoherním Studiu v Ústí nad Labem je fantastická podívaná. Zatímco u filmu těžko chápete, proč se hrdinové perou a proč připravují teroristické akce, na divadle se to povedlo převést mnohem lépe.

Moderní doba odstranila většinu strachů a bolesti, tak si je musíme vytvářet uměle. Potřebujeme se bít, abychom cítili, že žijeme. Hledáme umělé emoce, protože nám nestačí naše vlastní. Pokud je vůbec máme.

Zatímco film potřebuje spoustu kulis a různých prostředí, na divadle se dají použít zkratky. Nepotřebujete vytvořit kompletní prostředí terapeutické skupiny, stačí vám pár židlí. Nepotřebujete letadlo, stačí vám stejné židle… Scéna je vystavěna prakticky, takže dole je vytvořený prostor, který připomíná průjezd nebo podzemní klub, v patře je potom byt a zázemí pro teroristickou činnost.

Vzhledem k omezenému ansámblu divadla se na jevišti potkáte jak se skutečnými herci, tak i s kulisáky, což je někdy poznat, ale na druhou stranu je to milé a nevadí to. Ostatně kulisáci hráli již ve Strange love, kde třeba recitovali “verše” a tím přidávali nudným textům vtipný rozměr.

Zatímco Brad Pitt ve filmu je příliš sladký a nikdo mu neuvěří, že je uvnitř rošťák, Jan Plouhar je jiné zboží. Čertovina mu přímo kouká z očí, hezounek, který vás už od pohledu něčím rozčiluje. Zkrátka přesný Tyler Durden.

Jedinou výraznou výtkou je délka představení. To je tak, když se snažíte maximálně věrně držet předlohy. Hra by šla určitě o takovou půlhodinu zkrátit, některé scénky jsou tam lehce nadbytečné, ale přesto jsem neměl pocit, že jde o příliš dlouhé představení.

Původní předlohu, tedy knihu Klub rváčů jsem začal číst až jako poslední. Ale po strhujícím zážitku v ústeckém divadle a po poměrně věrném přetlumočení jsem už neměl potřebu ji dočítat.

Raut na premiéře nebyl jenom na konci představení, ale chytře již v půlce. I tak se hlediště “prý” viditelně vyprázdnilo. A jak říkali zůstavší účastníci,  doufali, že už to nebude dlouhé. Spletli se.

Představení Němcová! v divadle Ta Fantastika v režii Jiřího Pokorného, který také napsal scénář s hudbou Noida je psychedelické peklo. Josef Herman o něm napsal, že je to experiment na pokraji hazardu a je to asi nejvýstižnější přirovnání.

Hudba osciluje mezi něžnými melodiemi a la Karel Vágner vzor osmdesátá a pseudometalovými riffy ve stylu Rammstein. Chvílemi máte pocit, že už někdo spustil tu motorovou pilu, která by měla představení prořezat.

Pokud hudba alespoň neuráží, o “verších” se to rozhodně říct nedá. Musel jsem si během představení začít dělat zápisky, abych něco podstatného nezapomněl. Protože perly typu “slovanský ráj, kolébku valhalu, Babičku pomalu” nebo “nebudu všude, budu dole a tak to bude” jsou prostě perly českého jazyka. Co potom říct o dalších. “Bijte se do hlavy, já si lehnu do trávy” nebo “Život je život, louka je louka, koukneš do trávy a najdeš brouka.”

Z představení budou rozpačití úplně všichni. Tradiční muzikálový divák bude těžko snášet hodinové zmatené střídání obrazů, kde aktéři jenom občas prohodí slovo (prý je to asociace na E. F. Buriana, to nemohu sloužit). Příjemce náročnějších kusů, i kdyby zmíněné pasáže “rozchodil”, tak se naprosto ztratí v textových banalitách.

Přesto se najdou pasáže, které budou minimálně úsměvné. Pětiminutové zvracení krve syna Hynka se vyznačuje tou nechtěnou dávkou humoru, kterou postmoderní divák ocení. Ale kvůli takovým okamžikům rozhodně nemá cenu do divadla chodit. Při běžném představení vám navíc nedají v polovině zdarma jídlo (my neměli ani sousto, by the way). Ale třeba plánují před představením první dávku koksu zdarma, kdo ví.

PS: Jan Císař v LN tvrdí, že “zaslouží pozornost, neboť překračuje konvence různých žánrů”. Přijde mi to jako chválit Hitlera za překročení konvence vedení války. Pozoruhodné možná, ale chvályhodné těžko.

Vinohradská předpremiéra (systém asi sedmnácti veřejných předpremiér před skutečnou premiérou je záhadou asi nejen pro mě) Figarovy svatby (režie Radek Balaš) začala neslaně nemastně. U vtipných scének tušil možná jenom režisér, v čem spočíval vtip. Buď hercům nevycházelo načasování nebo šlo naopak o naprosto fousaté a prvoplánové pokusy diváka rozesmát. Nepovedlo se. Ukázkovým příkladem je jedna z nejlepších scén, holení hraběte Figarem za zvuků marše. Jiří Dvořák se z počátku trefuje poměrně slušně, ovšem později už nestíhá “tajming”, buď je rychlejší nebo naopak pomalejší. Škoda, stačilo o trochu zpomalit tempo hudby, čímž by Dvořák měl větší šanci trefit se do rytmu a hned by to působilo lépe.

Ondřej Brousek představení obohatil o hudební složku a představení vdechl muzikálový dojem. Z melodií je silně cítit inspirace spoustou různých hitů (od Elvisovy Falling in love po Rakoczyho March), ale je to natolik přiznané, že to nepůsobí jako vykrádání. Ostatně melodie jsou to jediné, co pozvedá jinak slabé představení na průměr.

Nutno dodat, že druhá polovina představení je výrazně lepší až na samotný konec, který je “vinohradsky” trapný (přijde zahradník a zvolá “a baklažány jsou na sračku”) – naposledy se jim to povedlo Na krásné vyhlídce.

Sněhová královna v režii Zoji Mikotové v Národním divadle je především dlouhá. Na dětské představení jsou dvě hodiny příliš, navíc divadlo končí o půl desáté. První polovina trpí neuvěřitelnou ukecaností asi jako průměrná rozhlasová dramatizace. Skutečně, stačí zavřít oči a vše si dokážete představit. Postavy pronášejí sáhodlouhé filozofické dialogy na pozadí psychedelické zpětné projekce. Prostě soda.

Také tady se druhá polovina vylepší, ale stále to zoufale nefunguje. Zařazené vtipy pro dospělé jsou klopotné, odkazují o generaci hlouběji, než je předpokládané publikum. Dětské grotesky jsou o něco lepší, dětem se “loutkové” mordování vždycky líbí, ale přesto to nemá švih.

Obě představení spojuje zejména upachtěnost a klopotnost. Je smutné, že Divadlo na Vinohradech má být vizitkou hlavního města a Národní divadlo vizitkou našeho státu. Přitom jsou představení neinvenční a zřejmě při vědomí toho se snaží působit jednoduchými triky – v případě Figara líbivou hudbou, která je silně náladotvorná a průměrný divák odejde téměř s písní na rtech a zapomene na slabé výkony, v případě Sněhové královny jsou to vložené gagové scénky, které na děti působí jako němá groteska – na dospělé působí jako němá groteska na dospělé – trapně (schválně, podívejte se na Laurela a Hardyho dnes).

Je to příjemné jenom si občas přečíst knihu pro samotnou radost ze čtení. Nenarážet stále na chyby a nelogismy, prostě jenom příjemně relaxovat. Přesně to vám Mark Haddon umožní.

Problémové partie jsou o rodičích a dětech a hlavně o vztazích mezi nimi. Kniha popisuje příběh svatby Katie, dcery George a Jean, s Rayem, kterého nikdo z rodiny nemá rád. Dokonce ani Jamie, bratr Katie, který má kvůli své homosexualitě problém s otcem. Ray je prostě jiný. Praktický, málomluvný, nesobecký a obětavý. Typ člověka, který se málokdy vidí, rozhodně v rodině jde o netypické vlastnosti.

Děj se ze začátku rozvíjí pomalu, ale poměrně rychle nabírá na obrátkách, takže odložit knihu je skoro nemožné. Ale na konci se opět zklidní a vy zjistíte, že se vlastně nic nevyřešilo. Problémy se akorát někam odsunuly, aby se mohly vynořit někdy v budoucnu. Stejně, jako v životě.

Jinde.

Komplic v divadle Na zábradlí. Dosud neuvedená hra Friedricha Dürrenmatta napsaná v roce 1973 o organizovaném zločinu a jeho propojením s nejvyššími sférami. Lakonicky pojmenované postavy (Boss, Cop, Doc), skvělé herecké výkony a neuvěřitelná aktuálnost. Jak říká Fanda, je to takový osobní test cynismu. Já a jch jsme se na představení skvěle bavili, Fanda spíše trnul, protože mu to přišlo vše strašně reálné. Trochu násilné jsou filmové a zvukové dotáčky Lábus–Čtvrtníček aneb přehrávky přepisů Františka Mrázka a spol.

Ředitelská lózě v Divadle v Řeznické je hra Arnošta Goldflama, režírovaná Arnoštem Goldflamem. Na první pohled je o dvou starých hercích v nějakém z útulků pro staré a “nepotřebné”, ve skutečnosti je o vztazích, přátelství a vyhrocování charakterů s věkem. Stanislav Zindulka je ten klidnější, smířenější s životem, Alois Švehlík je naopak věčný nespokojenec, egoista a sobec. Hra samotná je velice pěkná (pokud vám nevadí hry o starých lidech :), pouze nastudování ještě potřebuje lehce usadit. V některých chvílích představení skvěle šlape, ale chvílemi je to stále mdlé.

Sekta bylo moje první živé setkání s divadlem Semafor. Původně byla hra napsaná v roce 1965, ale tehdy víceméně propadla. Poté, co si některé písničky ze hry vybral Miloš Forman do Dobře placené procházky v ND, se Jiří Suchý rozhodl hru rehabilitovat. Připsal několik písní a znovu ji uvedl. Bohužel se netrefil s hlavními ženskými představitelkami, které jsou značně prkenné a téměř amúzické a dokud nevstoupí na jeviště Suchý s Molavcovou, je představení neuvěřitelně utahané. Naštěstí mu ale pomáhají sbory, které rozhodně stojí za to.

Umělohmotný třípokoj je sice divadelní hra, ale také kniha od Petry Hůlové. Srovnání s Odyseem od Joyce sice kulhá na obě nohy a Hůlová by možná dodala, že tam jedna noha spíš přebývá, ale společného mají oba romány psaní ve stylu proudu vědomí. Kniha by se také mohla jmenovat O zandavácích a rašplích, protože je o třicetileté představitelce nejstaršího řemesla a o jejím životě. Kupodivu je to veselé čtení, ovšem musíte zkousnout netradiční styl. Kdo čeká další Paměť mojí babičce, měl by radši jít do jiného kouta knihkupectví a tuto knihu vynechat.