Kočičky v síti

Pondělí

Vstávám, připravuji snídani pro sebe a holky, chvilku se protahuji, cvičením se to nazvat moc nedá, odvedu dítě do školky a spěchám na poradu. Po práci na hřiště, potom domů udělat večeři, vykoupat a uložit dítě. Mína usíná skoro o půl desáté. Já usnu málem taky, trochu se probírám kolem desáté, to už cvičit nebudu.

Úterý

Posnídám, protáhnu se a spěchám do práce, oběd si nesu sebou. Odcházím dříve, protože jdu s Mínou plavat. Po plavání už se mi nechce znovu se spotit a znovu se koupat. Večer zakončuji u Doctor Who.

Středa

Mína je horká a má vyrážku. Jedeme k doktorovi, je to spálová nebo streptokoková angina. Předám dítě, jedu na schůzku, po práci domů vystřídat babičku, která se Míny výjimečně ujala. Večeře, ukládání a zase je půl desáté, navíc musím něco dopsat…

Čtvrtek

Ráno na KL, poté rychle zpět, vystřídat ženu, která musí na tiskovku. Odpoledne střídavý home office prokládaný hraním divadýlka, kreslením, čtením a dalšími pokusy zabavit dítě. Vědomí, že je to jeden den mě uklidňuje, ale neustálá pozornost vyčerpává. Žena přichází pozdě, chystáme večeři, koupání a uložení, Mína usíná až 9.40. Jsem rád, že sedím a znovu se zkoušíme podívat na Newsroom.

Pátek

Brzy ráno do školy, odpoledne vyřídit vše v práci. Třeba dnes Mína usne v devět a já se nebudu cítit jak mrtvola. A konečně najdu čas na cvičení.

To mi ještě nezačala arabština (pondělí odpoledne).

A jaké jsou vaše výmluvy, že nemůžete cvičit?

Alespoň tahle část z reklamy je skutečně pravdivá. Fotky nás sice trochu vracejí v čase, ale jaké jsme skutečně měli pocity, když byla paní profesorka maličká, si už téměř nevzpomínáme.

Vzpomínám si, jak jsem ji nosil na jedné ruce a houpal, protože nechtěla být v klidu. Také si vzpomínám, že nesnášela zavinovačky. Ať jsme ji zavázali sebesilněji, stejně ji rozkopala a potom ležela rozvalená. Když jí nebylo dobře, nosil jsem jí na ruce nebo přes rameno, dokud se neuklidnila. Oba nás takové spojení uklidňovalo. Horší to bývalo ve tři ráno, kdy se probrala a prostě nemohla hned znovu usnout, ale stejně jsem toho tvorečka vždycky miloval.

Ale je to tak, děti se mění. Z paní profesorky je pomalu doňa Žížalita, nejhubenější dítě na hřišti. Kolem jednoho roku vstává běžně v sedm hodin. Výjimečně spí až do osmi, ale občas vstane taky v šest nebo pět. I když vstane takto brzo, hned vyžaduje pozornost – buď chce číst nebo abych s ní alespoň byl v místnosti. Po půlhodině až hodině chce obvykle znovu usnout, což mě už se často znovu nepodaří, tak mám den o pár hodin delší.

Po probuzení nastává raní rituál. Ostatně celý den stojí na rituálech. Dítě má rádo pravidelnost, občas okořeněnou něčím neobvyklým. Ale jinak musí být vše ve správný čas. Jako první chce snídani a stále nedokáže pochopit, že ji nenecháme snídat v pyžamu s nepřevlečenou plenkou. Což o to, převléct plenku není momentálně tak těžké, ale horší je navléknout ji do oblečení a ještě při tom přemýšlet, které kusy jsou a které nejsou špinavé a jak všechno zkombinovat. Na druhou stranu, pokud se Žížalita rozhodne polívat pitíčkem (nabere si vodu nebo čaj do pusy a pak to vyžbrndá ven), je to celkem jedno, protože jsem pak rád, že na sobě má aspoň něco suchého.

Následuje snídaně, což je první oříšek. Zatímco v Řecku jedla téměř vše, tady je problém najít potravinu, kterou by jedla aspoň jednou, natož opakovaně. Sýr (‚tííír‘) vyžaduje občas sama, sladké věci nemá moc ráda, bílý jogurt jednu dobu milovala, ale teď sní maximálně tři lžičky, ovocné pyré k snídani – no zbláznili jste se rodiče? Takže spolehlivě jí pouze chleba s máslem (a nejraději by snědla pouze máslo) a potom vyjídá rodičům vločky a srká u toho mléko, na které má podle všech příruček ještě dost času. (Zrovna před chvílí chtěla natáhnout hračku na klíček a mezitím mi z talíře sebrala půl krajíce chleba s kozím sýrem – sýr nechtěla, je po mámě, ale chleba tady pojídá.)

Nakonec se ozve rozčílené ‚hačí‘. Audience je u konce, dítě nechce dál jíst, chce na zem a hrát si. Případně si ještě předtím dá mléčnatu, což je další pokrm, který spolehlivě a náruživě vyžaduje. Samozřejmě kojení, protože umělá mléka v jakékoli podobě odmítá. ‚Kaše s mlíčkem‘ a podobné věci zásadně vyplivuje.

Následovat by měla snídaně rodičů, což jsou hned dva problémy. Jeden, že dítě vyžaduje téměř neustálou pozornost. Nosí knížky, hračky a dožaduje se spolupráce. Známe všechny poučky, že ji máme ignorovat a věnovat se svému, ale intenzita a úpěnlivost zvukového projevu se prostě ignorovat nedá. Potvrzeno lidmi, kteří mají pohodové děti, kdyby snad někdo chtěl radit. Druhým problémem je, že Žížalita vyžaduje náš pokrm a s výrazem prosebníčka u nás stojí a pochtívá. Proto jsme byli donuceni snídat víceméně pouze jídla bezpečná pro ni, protože opět její protesty se velice těžce ignorují.

Ve všední den nastává fáze, kdy se nakonec najím, obleču, zkulturním a snažím odejít do práce. Většinou se snažíme odejít všichni společně, což prakticky znamená, že nemám šanci do práce přijít včas. Namlouvám si, že stejně mám pružnou pracovní dobu, občas něco dělám i večer, takže to nevadí.

Zatímco já jdu do práce, tak Dvířka s prófou vyrazí na hřiště. Potom domů, oběd, spánek, krátké hraní doma a plavání nebo druhé hříště. O víkendu často chodíme s Mimínou někam společně nebo jdu s prófou jenom sám, aby si Dvířka odpočinula od celotýdenní rutiny. To je pak pískoviště, houpačka, jiná houpačka, pískoviště, skluzavka. Až do vyčerpání rodiče.

V týdnu přichází večer muž-zachránce, který najde dítě mezi hračkami, papíry, fazolemi, kaštany nebo jiným materiálem, který dnes zrovna objevovala. Pokud přijdu včas, máme čas si chvíli hrát, což znamená a) že mi nosí knížky a chce číst b) že nosí hračky a chce si hrát c) že chce něco jiného.

Následuje večeře, kdy nastává další problém. Zatímco oběd jí celkem spolehlivě, ať už skleničky (jistota) nebo domácí stravu (se střídavými úspěchy, ale napoprvé sní téměř vše, pokud dostane čas ochutnat), u snídaní a večeří jsou výsledky značně nejisté. Jednu dobu jedla kaši (pouze rýžovou, ochucené odmítá, výjimečně snědla celozrnnou), nyní si ji občas dá posypanou skořicí. Někdy sní chleba, sýr nebo banán, ale žádnou jistotu nikdy nemáme. Nejradši samozřejmě má večeři rodičů, ale když si uděláme něco pro dítě nezdravého nebo nevhodného, je lepší počkat, až usne.

Po večeři následuje koupání. Mimína to ví mnohem lépe, než rodičové. Dříve čekala v koupelně, dnes nám klidně donese vaničku až před nos, abychom to pochopili. Prófa miluje koupání, což dokazovala v Řecku. Tady musí vzít za vděk večerním cácháním, ale o něj se nedá připravit.

Následuje osušení, namazání a oblékání do pyžama, což je momentálně nejhorší oblékací úkol za celý den, protože dítě už tuší, že se pomalu přibližuje spánek. Nakonec se to však podaří a Mimína si chvíli hraje sama. Potom dostane poslední mléčnatu a zkusíme jí vyčistit zuby. Od doby, co na kartáček dostává dětskou pastu se situace trochu zlepšila, ale Míniným hlavním úkolem je vysát pastu a nemuset dělat ty otravné pohyby. Vzájemný souboj končí pravidelně dítětem ležícím na zemi a svíjejícím se, kterému se snažím vyčistit těch dvanáct (téměž třincát) zubů. Kupodivu se to nijak nezlepšuje.

Nejlepší uspávací metodou jsou pohádky. Většinou stačí jedna dvě a dítě spí, ale někdy je i usínání souboj vůlí. V knize sice píšou, že dítě začne být časem pyšné na to, že umí usnout samo, ale to musí být nějaké zcela jiné, zřejmě hypotetické dítě. Moc tomu zkrátka nevěřím.

Je devět hodin a oba rodiče jsou vyčerpaní, zralí tak na sklenku vína nebo dobrého piva. Zbývají tři hodiny, kdy mají šanci regenerovat nebo něco dalšího udělat. A po půlnoci v ideálním případě osm hodin spánku.

Vypadá to jako šílená rutina (žádné volné víkendy, nulová změna), ale ve skutečnosti nastává hodinu po usnutí dítěte rozněžňovací chvilka (někdy až po dvou). Jak umí mluvit, jak pěkně cape a je chytrá, opička naše. Ale stejně je skvělé, že už spí a my máme chvíli jenom pro sebe.

Ještě k mluvení. Slovní zásoba roste každým dnem, momentálně nejoblíbenějším slovem je ‚pavouk‘, ale včera překvapila slovem ‚bobr‘ a dnes ‚koláč‘ (některá slova řekne jednou a znovu třeba až zase za měsíc). Mezi další slova patří jo, ne, hačí, hají (obojí jako podstatné jméno i sloveso), hafík, čičí, kašička, maminka, tatínka (zásadně), babička, děda, teta, dejmi, dolů (většinou použije univerzální hačí), haló, balón, auto, kolo, boty, knížka, šnek, bác, tramvaj. A potom spousta citoslovcí ve významu slov – kráva, ovce, kozam, kohout, slepice, vlak, hmyz, kůň.

Když jsem Mimíně zpíval jako malé, vypadala, že ji to baví a někdy při tom i usnula. Jenže kde ty loňské sněhy jsou, některé věci už neplatí. Když jsem jí zpíval posledně, tak se v postýlce vztekle otočila vlevo nahoru a zašátrala ručičkou v místě, kde má natahovací hrající hračku. Paráda, už si ji umí pustit. A taky mě umlčela.

Pak jsem to zkusil, když pořád nemohla usnout při jízdě v kočáře.

Řekni kde ty Micky jsou,
co se s nima mohlo stát…
Where have all the Mickas gone
long time passing

Mimína se po chvíli podívala vlevo nahoru a já radši zmlknul. Ale aspoň někdo u nás bude mít hudební sluch.

Když se sestra na rok přestěhovala do belgických Brugg, bylo jasné, že se za ní vypravíme. V Belgii jsem již několikrát byla, ba tam i kratičce (asi dva měsíce) žila a tahle země, mlsným kočkám zaslíbená, se mi vždycky líbila. Když jsem do ní přijela po půlročním pobytu v Anglii, kde jsem byla stižena pro mě dnes jen málo pochopitelným steskem do domově, cítila jsem se tu rázem jako u našinců. V obchodě mě takřka k slzám dojímaly kyselé okurky, jablečná povidla a zelí – věci ve spojeném království nevídané. Belgičané mají prý i podobný humor jako Češi, řada Vlámů z malých měst nebyla v životě dál než v Bruselu a i jiné podobnosti by se našly (například že belgičtí řidiči jsou taky poměrně dost mizerní a nejvyšší dálniční rychlost 120/km prakticky nikdo nedodržuje). Jen místo trpaslíků si Belgičani do vypíglovaných zahrádech staví sádrové Venuše, amorky, amfory a jiný hnus. Myslela jsem si tedy, že Belgii celkem znám, ale od rukojeti kočárku je svět rozdílnější.

Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými „čtyřkoly“ mezi ostatními „dvoukoly“ celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních „zahrádek“, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Nikdy si nebudeme říkat mámo a táto, přece nebudeme blbí, abychom se rozplývali nad dítětem. Žádný plurál majestikus, žádné žvatlání, nic takového nás nikdy nepostihne…

Člověk mladý je člověk naivní. Ale začnu trochu zeširoka.

Míňolix nebylo dítě přesně plánované, ale nebylo ani nechtěné. Prostě přišlo do našeho života tak nějak přirozeně. Pracovní jméno vzniklo složeninou možných jmen pro chlapce a holčičku a tak to zůstalo víceméně až do porodu, i když už jsme s velkou pravděpodobností znali jeho pohlaví.

Ale Míňolix se dlouho nechtěl ukázat, navíc to bylo dítě velice aktivní a živé. Ještě před cestou do New Yorku, kterou mám stále jenom na papíře a nějak není čas ji přepsat do blogu, podobné je to ostatně i s fotografiemi, jsme zkoušeli zjišťovat pohlaví, abychom věděli, jakou barvu oblečků kupovat. Nepovedlo se, tak to nakonec skončilo na neutrální zelené a žluté.

Člověk musí být cynik, aby ho obrázky z ultrazvuku nedojaly, pokud je to 3D ultrazvuk, tak tím spíš. Když vidíte toho malého tvorečka, jak v bříšku máchá ručičkami, nemůžete se dočkat, až ho uvidíte naživo. A hned od začátku k němu přilnete a nechcete, aby se mu cokoli stalo.

Jestli budu u porodu jsme se ani nemuseli bavit, bylo mi to od začátku přišlo naprosto samozřejmé. Na termín porodu jsme ráno odjeli na vyšetření s tím, že nás asi pošlou zpátky, protože ještě nenastal čas. Překvapivě si tam dvířku po vyšetření nechali, protože už začínala první doba porodní, ale naštěstí jsme na to byli připraveni a měli jsme s sebou všechny potřebné věci.

V té chvíli nastalo poměrně dlouhé období přípravy, kdy to chvíli vypadalo nadějně, pak zase méně. Nakonec doktor navrhnul podání vyvolávací injekce. Chvíli jsme nad tím váhali, o vyvolávacích injekcích se dají dočíst různé nepěkné věci, ale nakonec dvířka souhlasila. I přes to porod nepostupoval tak rychle, jak jsme čekali. Nakonec jsme v nemocnici strávili až do porodu deset hodin, bez vyvolávací injekce to mohlo být klidně o polovinu i víc více.

Když už asistentka usoudila, že nastal ten správný čas, přišel doktor, porodní asistentky a pediatr, medici naštěstí neměli službu. A Míňolix se pomalu dral na svět. Nejprve byla dlouho vidět jenom hlavička s vlásky a nic jiného.

Zatímco prve se všechno vleklo, teď to šlo ráz na ráz a Mimína byla na světě. Možná je to klišé, ale když jsem toho malého tvorečka poprvé viděl, opravdu jsem brečel dojetím. Mimína nebyla pokrčená jako jiná miminka, ale rovnou vypadala jako hotový člověk. Jenom trochu zaplakala, vykašlala plodovou vodu z plic, a hned byla spokojená. S pediatrem jsme ji odnesli změřit a zvážit a přinesli ji zpět. Sestra s doktorem mezitím odebrali pupečníkovou krev (malá reklama, ale tento projekt si to zaslouží – rozhodně ten nekomerční!). Mimínka se po přinesení zpět hned přisála a pak jsme skoro dvě hodiny zůstali všichni tři spolu. Mimínka tiše spinkala a my ji obdivovali. Prostě to přijde.

Nakonec si pediatr odnesl Mimínu na dětské a dvířku odvezli na pokoj. Některé matky na tento přístup nadávají, ale přece jen má velké výhody. Dítě je určitou dobu na pozorování a matka má čas se zotavit. V této chvíli dítěti stejně moc nepomůže, dítě se musí zorientovat na světě.

Celkově nás přístup nemocnice velmi potěšil. Nikdo nás do ničeho netlačil, ale naopak měli docela rozumné požadavky. (Při výběru porodnice je ale třeba počítat s tím, že komentáře píšou hlavně ženy, které nebyly spokojené. Naopak spokojené ženy většinou nemají potřebu o tom psát.)

Malý tvoreček přijel a okamžitě se stal naší součástí. Zatímco dříve jsme přemýšleli nad tím, jestli nás dítě nebude příliš omezovat, dnes se naopak snažíme vše dělat pro Micičkovou. Protože Micičková je prostě boží. Na miminku je úžasné sledovat, jak se postupně vyvíjí a mění. Nejprve vás zaregistruje jenom z bezprostřední blízkosti, potom se vnímání zlepšuje a časem vás pozoruje i na druhém konci pokoje.

Zajímavé, že jsme si okamžitě začali před Mimínou říkat mámo a táto. Mezi sebou se stále oslovujeme jako dříve, ale u dítěte nám nějak přišlo přirozené přejít do jiného módu. Říkáme si mámo táto a děláme ji tiskového mluvčího. „Táto, potřebuji přebalit.“ „Mámo, máme hlad.“

Podobně na Mímínu mluvíme vyšším hlasem ze zcela logického důvodu, protože děti vnímají vysoké tóny a hluboké spíše ignorují. Proto když se dospělí baví mezi sebou, děti je nevnímají, ale když přejdou do jiné tóniny, děti vědí, že je to určené jim. I to šišlání má určité opodstatnění, i když to už nám přijde moc.

Co Mimína dala a vzala? Rozhodně nám vzala absolutní svobodu. Všechno se musí dítěti podřizovat, když se chodí do města, tak jenom do baby friendly podniků, kterých zas tolik není, a spoustu radostí si odpustíte zcela. Na druhou stranu je dítě prostě úžasné. Když se na vás ráno usměje a je rádo, že vás vidí. Když vidíte každý jeho pokrok.

Taky jsem začal líp chápat křik dětí a nerozčiluje mě ani křik cizích dětí. Rozhodně bych nezakládal skupiny na Facebooku za restaurace bez dětí, jak jsem kdysi zahlédl. Malé dítě nemá jiný prostředek, jak vyjádřit svůj problém, než pláč. Pokud se rodič správně naladí, není problém zjistit, co dítě skutečně chce. Někdy mu nejde hned pomoct, ale hlavní je, že dítě nepláče samo od sebe. Malý člověk je holt naivní a nedokáže si to správně představit.

Mimína se velice brzy začala smát. Nejprve jenom drobné úsměvy, později vyloženě bujarý smích. Také rychle začala s řečovými projevy. Pravda, ve dvou měsících to bylo spíše mrčení, když byla uvázaná v šátku:

Mimína dvouměsíční

Ale ve třech měsících pomalu začala povídat. Nejradši povídá ráno, když se jí vyměňuje plenka. To si pohodlně leží nahá na přebalovacím pultíku a trénuje řečový projev:

Mimína tříměsíční trénující hlasivky

Nejprve objevila hluboké tóny až to vypadalo, že bude mít chraplák. Hned přešla k vysokým tónům, do kterých přidává nové a nové výrazy. Například „rrrr“ a momentálně je to pískání. Ve čtyřech a půl měsících rozprávěla dlouhé až půlhodinové monology. Zřejmě nám chtěla něco sdělit, ale my jsme jí dostatečně nerozuměli. Toto je sestřih z jednoho takového projevu:

Sestřih z Mimínina půlhodinového projevu

A konečně dnes má Mimína pět měsíců. Přežila dlouhou téměř dvanáctihodinovou cestu autem do Brugg. Zastavovali jsme pouze třikrát, z toho jednou na Rozvadově a dvakrát u dálnice v Německu, kde mají přebalovací pulty a dítě se může trochu protáhnout. Není to sice nejlepší, ale Mimína přežila. Většinou si chvíli v autě hrála a pak usnula a probudila se přibližně po dvou hodinách, když už byl čas na odpočinek i pro nás.

A v Bruggách většinou spí. Taky je tu na ni krapet zima. Ať už v bytě nebo venku, kde začalo mrznout. Naštěstí mají v mnoha restauracích a kavárnách přebalovací pultíky. Mezitím čekáme, kdy nám Mimína začne lozit, protože už se to celkem blíží…