Alespoň tahle část z reklamy je skutečně pravdivá. Fotky nás sice trochu vracejí v čase, ale jaké jsme skutečně měli pocity, když byla paní profesorka maličká, si už téměř nevzpomínáme.
Vzpomínám si, jak jsem ji nosil na jedné ruce a houpal, protože nechtěla být v klidu. Také si vzpomínám, že nesnášela zavinovačky. Ať jsme ji zavázali sebesilněji, stejně ji rozkopala a potom ležela rozvalená. Když jí nebylo dobře, nosil jsem jí na ruce nebo přes rameno, dokud se neuklidnila. Oba nás takové spojení uklidňovalo. Horší to bývalo ve tři ráno, kdy se probrala a prostě nemohla hned znovu usnout, ale stejně jsem toho tvorečka vždycky miloval.
Ale je to tak, děti se mění. Z paní profesorky je pomalu doňa Žížalita, nejhubenější dítě na hřišti. Kolem jednoho roku vstává běžně v sedm hodin. Výjimečně spí až do osmi, ale občas vstane taky v šest nebo pět. I když vstane takto brzo, hned vyžaduje pozornost – buď chce číst nebo abych s ní alespoň byl v místnosti. Po půlhodině až hodině chce obvykle znovu usnout, což mě už se často znovu nepodaří, tak mám den o pár hodin delší.
Po probuzení nastává raní rituál. Ostatně celý den stojí na rituálech. Dítě má rádo pravidelnost, občas okořeněnou něčím neobvyklým. Ale jinak musí být vše ve správný čas. Jako první chce snídani a stále nedokáže pochopit, že ji nenecháme snídat v pyžamu s nepřevlečenou plenkou. Což o to, převléct plenku není momentálně tak těžké, ale horší je navléknout ji do oblečení a ještě při tom přemýšlet, které kusy jsou a které nejsou špinavé a jak všechno zkombinovat. Na druhou stranu, pokud se Žížalita rozhodne polívat pitíčkem (nabere si vodu nebo čaj do pusy a pak to vyžbrndá ven), je to celkem jedno, protože jsem pak rád, že na sobě má aspoň něco suchého.
Následuje snídaně, což je první oříšek. Zatímco v Řecku jedla téměř vše, tady je problém najít potravinu, kterou by jedla aspoň jednou, natož opakovaně. Sýr (‚tííír‘) vyžaduje občas sama, sladké věci nemá moc ráda, bílý jogurt jednu dobu milovala, ale teď sní maximálně tři lžičky, ovocné pyré k snídani – no zbláznili jste se rodiče? Takže spolehlivě jí pouze chleba s máslem (a nejraději by snědla pouze máslo) a potom vyjídá rodičům vločky a srká u toho mléko, na které má podle všech příruček ještě dost času. (Zrovna před chvílí chtěla natáhnout hračku na klíček a mezitím mi z talíře sebrala půl krajíce chleba s kozím sýrem – sýr nechtěla, je po mámě, ale chleba tady pojídá.)
Nakonec se ozve rozčílené ‚hačí‘. Audience je u konce, dítě nechce dál jíst, chce na zem a hrát si. Případně si ještě předtím dá mléčnatu, což je další pokrm, který spolehlivě a náruživě vyžaduje. Samozřejmě kojení, protože umělá mléka v jakékoli podobě odmítá. ‚Kaše s mlíčkem‘ a podobné věci zásadně vyplivuje.
Následovat by měla snídaně rodičů, což jsou hned dva problémy. Jeden, že dítě vyžaduje téměř neustálou pozornost. Nosí knížky, hračky a dožaduje se spolupráce. Známe všechny poučky, že ji máme ignorovat a věnovat se svému, ale intenzita a úpěnlivost zvukového projevu se prostě ignorovat nedá. Potvrzeno lidmi, kteří mají pohodové děti, kdyby snad někdo chtěl radit. Druhým problémem je, že Žížalita vyžaduje náš pokrm a s výrazem prosebníčka u nás stojí a pochtívá. Proto jsme byli donuceni snídat víceméně pouze jídla bezpečná pro ni, protože opět její protesty se velice těžce ignorují.
Ve všední den nastává fáze, kdy se nakonec najím, obleču, zkulturním a snažím odejít do práce. Většinou se snažíme odejít všichni společně, což prakticky znamená, že nemám šanci do práce přijít včas. Namlouvám si, že stejně mám pružnou pracovní dobu, občas něco dělám i večer, takže to nevadí.
Zatímco já jdu do práce, tak Dvířka s prófou vyrazí na hřiště. Potom domů, oběd, spánek, krátké hraní doma a plavání nebo druhé hříště. O víkendu často chodíme s Mimínou někam společně nebo jdu s prófou jenom sám, aby si Dvířka odpočinula od celotýdenní rutiny. To je pak pískoviště, houpačka, jiná houpačka, pískoviště, skluzavka. Až do vyčerpání rodiče.
V týdnu přichází večer muž-zachránce, který najde dítě mezi hračkami, papíry, fazolemi, kaštany nebo jiným materiálem, který dnes zrovna objevovala. Pokud přijdu včas, máme čas si chvíli hrát, což znamená a) že mi nosí knížky a chce číst b) že nosí hračky a chce si hrát c) že chce něco jiného.
Následuje večeře, kdy nastává další problém. Zatímco oběd jí celkem spolehlivě, ať už skleničky (jistota) nebo domácí stravu (se střídavými úspěchy, ale napoprvé sní téměř vše, pokud dostane čas ochutnat), u snídaní a večeří jsou výsledky značně nejisté. Jednu dobu jedla kaši (pouze rýžovou, ochucené odmítá, výjimečně snědla celozrnnou), nyní si ji občas dá posypanou skořicí. Někdy sní chleba, sýr nebo banán, ale žádnou jistotu nikdy nemáme. Nejradši samozřejmě má večeři rodičů, ale když si uděláme něco pro dítě nezdravého nebo nevhodného, je lepší počkat, až usne.
Po večeři následuje koupání. Mimína to ví mnohem lépe, než rodičové. Dříve čekala v koupelně, dnes nám klidně donese vaničku až před nos, abychom to pochopili. Prófa miluje koupání, což dokazovala v Řecku. Tady musí vzít za vděk večerním cácháním, ale o něj se nedá připravit.
Následuje osušení, namazání a oblékání do pyžama, což je momentálně nejhorší oblékací úkol za celý den, protože dítě už tuší, že se pomalu přibližuje spánek. Nakonec se to však podaří a Mimína si chvíli hraje sama. Potom dostane poslední mléčnatu a zkusíme jí vyčistit zuby. Od doby, co na kartáček dostává dětskou pastu se situace trochu zlepšila, ale Míniným hlavním úkolem je vysát pastu a nemuset dělat ty otravné pohyby. Vzájemný souboj končí pravidelně dítětem ležícím na zemi a svíjejícím se, kterému se snažím vyčistit těch dvanáct (téměž třincát) zubů. Kupodivu se to nijak nezlepšuje.
Nejlepší uspávací metodou jsou pohádky. Většinou stačí jedna dvě a dítě spí, ale někdy je i usínání souboj vůlí. V knize sice píšou, že dítě začne být časem pyšné na to, že umí usnout samo, ale to musí být nějaké zcela jiné, zřejmě hypotetické dítě. Moc tomu zkrátka nevěřím.
Je devět hodin a oba rodiče jsou vyčerpaní, zralí tak na sklenku vína nebo dobrého piva. Zbývají tři hodiny, kdy mají šanci regenerovat nebo něco dalšího udělat. A po půlnoci v ideálním případě osm hodin spánku.
Vypadá to jako šílená rutina (žádné volné víkendy, nulová změna), ale ve skutečnosti nastává hodinu po usnutí dítěte rozněžňovací chvilka (někdy až po dvou). Jak umí mluvit, jak pěkně cape a je chytrá, opička naše. Ale stejně je skvělé, že už spí a my máme chvíli jenom pro sebe.
Ještě k mluvení. Slovní zásoba roste každým dnem, momentálně nejoblíbenějším slovem je ‚pavouk‘, ale včera překvapila slovem ‚bobr‘ a dnes ‚koláč‘ (některá slova řekne jednou a znovu třeba až zase za měsíc). Mezi další slova patří jo, ne, hačí, hají (obojí jako podstatné jméno i sloveso), hafík, čičí, kašička, maminka, tatínka (zásadně), babička, děda, teta, dejmi, dolů (většinou použije univerzální hačí), haló, balón, auto, kolo, boty, knížka, šnek, bác, tramvaj. A potom spousta citoslovcí ve významu slov – kráva, ovce, kozam, kohout, slepice, vlak, hmyz, kůň.