Kočičky v síti

Nějak se nám poslední dobou rozmáhá nešvar subjektivní ba přímo angažované žurnalistiky. Po vnukovi, který chtěl očistit jméno své babičky se objevuje zuřivá obhájkyně českého porodnictví Ludmila Hamplová.

Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.

Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).

Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.

Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.

Políbila Dubčeka (1968 - čas utopie), La_Fabrika

Zajímavý je i vlas v polívce, říkal kdysi Šalda a teď mi to řekl i Fanda. Tak já zkusím napsat něco víc, než že je to zajímavé. Inscenace se skládá ze tří částí, Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka a Zrychlené srdce, první dvě od Karla Steigerwalda. Ať hoří Paříž je krátká utopická hříčka o revolučním roce v Paříži. Formálně jde o koláž hesel, textů a revolučních myšlenek, které jsou vykontrastovány. Osou představení je část Políbila Dubčeka o Dubčekově zatčení a moskevském jednání. Poslední část je o intelektuální a citové prázdnotě po revolučním roce 1968.

Sáhodlouhým popisem se chci vylhat ze skutečnosti, že na inscenaci vlastně nemám vyhraněný názor. Hra samotná (tedy text) se mi líbila jako vtipná a svižná hříčka. Ale inscenace na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Přitom žádné vyložené chyby představení nemá. Viktorie Čermáková pouze nedokázala ze hry vytřískat celý potenciál.

Ondřej Pavelka jako Dubček skvělý, i když mi trochu vadila husákovská českoslovenština. Brežněvová zbytečně přepísknutá vedle téměř chladného Brežněva. Tchán ocenil ještě Svobodu a za zmínku stojí také oba lampasáci a Salzmanová s Hadrbolcovou. Hra by potřebovala trochu zhutnit a klidně ještě víc zabsurdnit.

Válka Roseových v Divadle Na Jezerce

Když jsem o pár dní později viděl režiséra Ondřeje Sokola přebírajícího divadelní cenu za Hrdinu západu, neřekl bych, že Válku Roseových mohl spáchat stejný člověk. Jednoznačná ukázka špatně udělané lidové zábavy. Inscenace začíná dlouhou a nudnou projekcí, která nekoresponduje s papundeklovými kulisami na scéně. Herecké výkony jsou špatné a ve výsledku jsme čekali na konec, abychom se dozvěděli, jak režisér vyřešil padající lustr.

Bouře, klub Cross

Toy Box, alias moje bývalá kolegyně, přišla se svým školním projektem, který je tvořen sérií obrazů z Shakespearovy hry. Autorka si záměrně vybrala nejmystičtější místa, aby diváky vodila jednotlivými částmi představení. Některé pasáže jsou zbytečně natahované a po prvních obrazech vám zatrne, že snad všechny zvuky půjdou ze záznamu. Naštěstí v dalších scénách už herci i mluví. Drobnou chybou je také nevyužití Prosperovy laboratoře, která má pouze funkci kulisy a určitě by jí slušelo další využití.

Přestože nesdílím bezbřehé nadšení některých blogerů, jde o příjemné představení a rozhodně bych mu dal přednost před některými profesionálními kusy.

Camen, Hudební divadlo Karlín

Po londýnském průměrném Zorovi jsem čekal něco podobného i tady, ale výsledek mě i tak dost překvapil. O překladu jsem psal krátce již na Nyxu. Podle originálního textu, který nám běžel ve formě titulků, je český překlad nehorázný muzikálový kýč, který anglickou banalitu posunul do nezkousnutelného českého hnusu. Opravdu mizerná práce.

Ale ani další části nejsou zrovna hodny obdivu. Zatímco v Zorrovi se na scéně stále něco děje, tady je kromě zpívajících a jednajích osob totální nuda. Výjimečná je snad pouze úvodní scéna, která nás docela navnadila, ale takový zázrak se dále neopakovat. Vrcholem je potom modlení v kostele (kde se nehýbe ani plamen svíčky) a milenecká scéna (snad vypnuli i šumící vodu).

Když si na závěr “hvězda” snažila vynutit potlesk ve stoje, klidně jsme zůstali sedět, protože průměr takto nejsem ochoten ocenit.

Petrolejové lampy, Divadlo Komedie

David Jařab pokračuje ve své sérii her věnovaných lidským vztahům a tentokrát si sáhnul ke klasickému českému textu, který se v našich divadlech hraje poměrně často. Neomylně si ze hry vybral jenom to nejpodstnější a formou skládačky předkládá divákům celkový pohled na prapodivný vztah. Přestože je inscenace skvělá, na konci budete přemýšlet, proč ji vlastně v Komedii hrají, když téma je dnes již vyčpělé (syfilis opravdu není běžným problémem vztahů).

Vějíř s broskvovými květy

Tak na tohle se těším. Zatím jsme si dali ochutnávku, ale z důvodu vyčerpání jsme se museli vzdát…

Chyba másterů?

Při poslechu nových Kaiser Chiefs (Off With Their Heads) jsem se nemohl zbavit dojmu, že někdo ukradl nefinalizované nahrávky a vydává je jako konečný produkt. Nahrávka zní jako z hrobu a po dvou posleších je to jenom o něco lepší než Odd Couple od Gnarls Barkley, kteří jsou pro mě stále zklamáním sezóny. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to opravdu finální verze. Podobné zklamání jsem zažil také u nových Keane.

Kupodivu lepší dojem jsem měl z nových Oasis (Dig Out Your Soul), kteří jsou návratem k příjemnému rocku.

Přesto u mě již nějakou dobu stále vítězí Mardulce od Bajofondo. Energická hudba, která má v sobě spoustu slunce a života a spolehlivě mě po ránu probudí.

Divadelní festivaly jsou jak záoceánské lety, samozřejmě v ekonomické třídě. Prosezené hodiny střídají mezipřistání v kavárnách, někdy i v lékárnách, kde se kupuje alka seltzer. Ale to spíš v Hradci, Plzeň je krotká jako pudřenka postarší dámy a stejně konzervativní jako její parfém. (more…)

Bratislava připomíná okoralý zákusek. Ani do něj by se nikdo nezamiloval. Při pohledu na zcvrklé jahody skoro přemýšlíte, zda je to k jídlu.

Ale kromě okoralé slupky má Bratislava také dobré jádro. Sochy v ulicích, stánky s národoveckými suvenýry nebo večerní promítání filmů na náměstí zdarma.

Bratislava není levné město. V ulicích se můžete najíst levně, ale ubytování pod 30 euro na osobu nepořídíte. Náš „hotel“ vytvořený ze studentských kolejí Svoradov za 700 byl akceptovatelný cenově i kvalitou.

Nová část Bratislavy, což je téměř celé město připomíná typický maloměstský syndrom – široké bulváry a masivní křižovatky, po kterých jezdí minimum dopravy. Kupodivu se při tom občas zapomíná na chodce, takže přejít některé křižovatky podle pravidel trvá značnou chvíli.

Jídlo je dobré, i když v centru lehce či více předražené. V průvodci doporučovaný Slovak Pub je kupodivu příjemná i když značně tmavá restaurace a pivnice s dobrým jídlem za přijatelné ceny (halušky asi 70 Sk).

Kromě akce Designéři G4 bylo našim hlavním cílem prozkoumání místních in-line stezek. Po těch jsme pátrali až na místě pomocí internetu a nakonec jsme to riskli a zašli do Petržalky, kousek od starého mostu. Mezi novým a starým mostem je zakreslená cyklosteska ve výstavbě, fakticky je to spíš pro horské kolo.

Ale stačí podejít starý most a napravo začíná skutečná cyklosteska, která se po pár kilometrech rozděluje na brulařskou a cyklistickou část. Cyklisté sice úplně pravidla nerespektují, ale dráha není tak obsazená jak trasy v Praze, takže to příliš nevadí.

Až na hráz do Čunova je to z Petržalky 17 kilometrů a bez menšího tréninku bylo 34 kilometrů docela znát. Podél cesty jsou každé tři kilometry občerstvení slušné úrovně, ovšem se stoupajícími cenami - na začátku půllitr vody za 25, potom 27 a 30. Úplně na konci jsme nic nekupovali, takže kdo ví, jaké ceny jsou u hráze.

V neděli snídaně na Hlávnom namestí (Radničná ulica) v tradiční cukrárně, kde mají výborná gaštanová hniezda a dobrá míchaná vajíčka (žádný rozmixovaný hnus).

… a připevňuje vypínač, of course.

(more…)

Už po druhé u nás zazvonil člověk s ruským přízvukem. První byl seriózně oblečený v obleku, tento přišel jenom v džínách a tričku.

“Budete s tím něco dělat?” zeptal se jak první, tak i druhý.

“Nic neplánuji,” řekl jsem. “Jestli chcete, je to vaše.”

Tak jsme se zbavili nejen zbytečného stolu, ale i staré skříně. Jak vidno, stačí dát cokoli na chodbu a počkat, až se někdo ozve. No není to krásné?

Tři návštěvy Ikea, 10 hodin práce. Ale kamarádi: Stálo to za to.

Vůně pozdního léta pomalu nahradily jarní a čerstvé letní. Ulicí po dešti jsou cítit temnější tóny a při jízdě na bruslích jsou některé vůně až omamně agresivní. Vinou sucha shazují stromy své první listy a já je rozjíždím kolečky bruslí. Podvečerní vzduch se na mě lepí a jenom rychlá jízda mi pomáhá regulovat teplotu.

(more…)

Pár poznámek z poslední doby.

(more…)

Myslím, že je jenom málo odvážlivců, kteří by toužili čtyřikrát za týden navštívit divadlo a ještě kvůli tomu cestovat do cizího města, platit ubytování a přemrštěné ceny za jídlo. Abych úplně nemystifikoval, tohle všechno jsme podstoupili kvůli jednomu představení, tomu poslednímu.

(more…)