Archive for the ‘ostatní kecy’ Category

Co jste vy, byli jsme i my

Pondělí, Leden 21st, 2013

Děda František přišel do mého rodného města v říjnu ’45. Poprvé ještě na návštěvu za svým otcem, který tam dostal kominickou živnost. Vlaky jezdily jenom částečně, tunel u Bruntálu byl od války zasypaný a cestující museli pěšky přes kopec. Na druhé straně na ně čekal vlak od Krnova. „Co my, my jsme byli mladí, tak jsme to vyběhli jako nic, ale staří lidé se tam táhli s kuframa.“ Do Vrbna chtěli od Bruntálu dojít pěšky, ale naštěstí cestou potkali české vojáky, kteří je svezli. „Netušili jsme, že už jezdí ‚autobus‘ tvořený krytým nákladním autem, na jehož korbě lidé jezdili. Tak jsme stopli ruské vojáky, kterým jsme slíbili alkohol. Ten jsme samozřejmě neměli a ještě jim ho dávat, to by nás někde vyklopili. Ale slibovali jsme jim to a oni nás dovezli do Oloumouce. Tam jsme jim dali protektorátní peníze. Bůhví, jestli si za ně něco mohli koupit, ale byli jsme v Olomouci.“
Na fotkách mě překvapilo, jak byli oba dědečci sekáči. Parádní vlasy vyfoukané nahoru, optimistické tváře. Koukám do historie a říkám si, že v každé době se žilo dobře i špatně. Lidé si vždycky najdou něco pozitivního k životu.

Stáhněte si tragický příběh Vladimíra Komarova pro elektronické čtečky

Středa, Červen 13th, 2012

U příležitosti smutného výročí smrti kosmonauta Vladimíra Komarova vyšla na serveru Technet.cz série tří rozsáhlých článků od publicisty a propagátora kosmonautiky Pavla Toufara. Populární, ale velmi obsáhlé články vám nabízíme v podobě e-booku, a to hned v několika formátech.

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na...

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na kosmodromu Bajkonur v roce 1962

Kromě obvyklého souboru Mobi, který je používaný ve čtečkách Kindle, nabízíme také ePub pro ostatní čtečky dostupné na českém trhu.

Pro majitele tabletů Apple iPad jsme připravili vyšperkovanou variantu ve formátu iBooks, která navíc obsahuje také obě videa. Pozor, tento soubor má velikost 30 MB. Omlouváme se za nefunkční odkazy v předchozím vydání.

Soubor ve formátu Mobi stahujte zde (2,4 MB).
Soubor ve formátu ePUB stahujte zde (1,6 MB).
Soubor ve formátu iBooks stahujte zde (30 MB).

Zdroj: Technet.cz

Kauza kufr

Pondělí, Srpen 15th, 2011

Koupili jsme kufr. Pěkný, pevný a objemný. Výborný pro cestování s celou rodinou. Akorát jednou v zimě se nám podařilo zničit kolečka. V Olomouci byla zrovna rozkopaná cesta, auto nemohl parkovat hned u nádraží a vlečení po drsné cestě několik stovek metrů kufru neprospělo. Kufry jsou holt vyrobené na letištní haly a rovné chodníky, což je úkaz, který se v Česku téměř nevyskytuje.

I napsali jsme výrobci, že bychom si rádi kufr nechali opravit a potřebujeme kolečka. Stačilo poslat fotky zničených koleček a fotokopii účtu a za 14 dní nám domů dorazil balíček. Vše zdarma, i když jsme byli ochotni kolečka koupit, protože chyba se stala naší vinou.

Tušíte správně, nebyla to česká firma a nebyla to ani firma, která tady má zastoupení. Heys USA je Americká firma a nás zlákala právě ta bytelnost kufru. Že nemá firmu zastoupení v Česku jak se zdá vůbec nevadí, protože americké firmy mají přece jenom jiný vztah k zákazníkům. Skoro bych řekl lepší…

… ti umějí žít

Sobota, Červenec 4th, 2009

„Máme takové maďarské menu,“ prohlásil dvířčin otec a já sledoval, jak se obě dívky lehce napnuly. Došlo na nejhorší. „Po pravých maďarských halászlích budou následovat palačinky. Maďaři po hutné polévce doporučují moučná nebo těstovinová jídla, například nudle s mákem nebo palačinky. My budeme mít palačinky,“ pokračoval s labužnickou mánií otec.

(Pokračování textu…)

Jařab + Jařab = ?

Úterý, Duben 14th, 2009

Přestože je titulek o Jařabovi, začnu raději Splašenými nůžkami v Kalichu. Na taková představení by měli chodit povinně zájemci o studium herectví, aby viděli, jak také můžou dopadnout a že se jim může stát i něco horšího, než hrát průměrné kusy v oblastních divadlech.

Splašené nůžky jsou postavené na principu divadloautomatu, jakési divadelní realitní show. Herci na jevišti odehrají detektivní zápletku a diváci jsou v roli poroty a rozhodují, jak bude hra pokračovat. Zatímco americký originál Shear Madness na domovské scéně nepřetržitě funguje již od roku 1980, pražské představení vypadalo, že si zaslouží spíše derniéru než premiéru. Po odehrání zápletky jsem ani tak netoužil vyřešit případ, ale nechat odsoutit nejhoršího herce na jevišti, což byl shodou okolností Ladislav Potměšil snažící se imbecilně parodovat gaye. Je ovšem pravda, že Potměšil v roli teplého kadeřníka byl jenom o něco horší, než zbytek ansámblu. Ale abych nebyl nespravedlivý, Dalibor Gondík začal být snesitelnější jako detektiv-moderátor, než když se snažil hrát. To však ukazuje spíše na to, že moderování je už pro něj rutina a herectví rozumí jako elév žurnalistice.

Ve výsledku šlo u Splašených nůžek spíše o psychologii diváka, kterou chtěla popisovat Dvířka, než jí došla pára :)

V Dejvickém divadle diváci neomylně poznají slabší kusy a vy můžete taky. Stačí se podívat do jejich repertoáru, která představení jsou vyprodaná a na které ještě nějaké lístky zbývají. Takové je i nejnovější představení Hlasy v režii hostujícího Davida Jařaba. Poctivě musím přiznat, že na premiéru jsem šel od tchánů již v lehce rozhozeném stavu, ale ani to mi nepomohlo příběh schizofrenika pochopit. Ve výsledku jde o průměrné představení, které by v jiných divadlech zazářilo, ale tady působí cizorodě.

David Jařab si to bohužel nevylepšil ani na domovské scéně Divadla Komedie představením Zajatci. Přitom jde téma velice aktuální. Co se stane, pokud občané, nespokojení s fungováním policie a soudů, vezmou posuzování práce politiků do svých rukou.

Základním problémem je, že příběh nemá žádný zásadní konflikt. Obsažený únos a odsouzení politika za korupci a jánabráchysmus sice tak na papíře může působit, ale ve skutečnosti je to spíše základní předpoklad. Bohužel Jařab neodkázal vyřešit vztahy hlavních postav, které na jedné straně upadají do prapodivných monologů a na druhé straně jednají značně zkratkovitě. Na hercích je pak vidět, že vlastně pořádně neví, jak mají s rolí naložit. Hra končí, jak začala, a to doslova.

Jak má vypadat dokonalé divadlo jsme nakonec viděli v Dlouhé, kde si často vybírají představení velice nesnadno inscenovatelné. Namátkou Senecova Faidra, která se téměř nehraje, nebo čínská hra ze 17. století Vějíř s broskvovými květy. Nutno podotknout, že tyto pokusy, ač neuvěřitelně náročné, protože jde o texty často pro dnešního diváka téměř nepochopitelné, dopadají na výbornou.

Lékař své cti je novinkou, která do této linie patří. Hana Burešová tentokrát sáhla po španělském barokním dramatu, které současného diváka zaujme hlavně podivným smyslem pro čest. Calderón napsal příběh manžela, jahož podezření dovede k rozpoutání krvavého dramatu. Místo, aby ho za to panovník potrestal, se rozhodne splnit slib daný ženě.

Nejúžasnější jsou herecké výkony. Přes nesmírně obtížný veršovaný text jej herci recitují s naprostou precizností bez chyb, což v porovnání například se Splašenými nůžkami, kde „herci“ ani jednoduché texty nejsou schopni odvyprávět bez zajíkání, přeříkání a chyb, působí jako balzám na duši.

Na Lékaře své cti můžete jít jako na fascinační představení. Herci vás vtáhnou do děje a vy můžete na dvě hodiny zapomenout na okolní svět. Pouze rozuzlení vás asi zklame, ale vy potom můžete aspoň přemýšlet.

České potravinové slumy

Sobota, Březen 21st, 2009

Onehdá jsem četla článek o lidech, kteří se živí odpadky. Nikoli v indických slumech nebo jižanských favelách, ale normálně v Praze. Vybírají z „konťáků“, co vyhodí jako nepoživatelné pražské super a hyper markety. Dělají to nikoli z chudoby, ale z přesvědčení – jako boj proti konzumní plýtvavosti bohaté společnosti. (Pokračování textu…)

Paul im Wald

Středa, Únor 18th, 2009

Od nového roku v nové práci. Vlastně se toho tolik nezměnilo. Autoři nedodávají texty včas, v odpovídající kvalitě případně obojí a často je navíc těžké sehnat obrazový doprovod. K tomu se mi sešly tři korektury najednou (posílané po kapitolách). Mám pocit, že se místy utápím v banalitách, že udržování normálního života stojí spoustu energie a že na to důležité zbývá pouze málo času.

Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.

(Pokračování textu…)

Subjektivní žurnalistika? Stačilo

Pondělí, Listopad 10th, 2008

Nějak se nám poslední dobou rozmáhá nešvar subjektivní ba přímo angažované žurnalistiky. Po vnukovi, který chtěl očistit jméno své babičky se objevuje zuřivá obhájkyně českého porodnictví Ludmila Hamplová.

Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.

Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).

Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.

Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.

Ten náš osmašedesátý

Úterý, Říjen 21st, 2008

Políbila Dubčeka (1968 – čas utopie), La_Fabrika

Zajímavý je i vlas v polívce, říkal kdysi Šalda a teď mi to řekl i Fanda. Tak já zkusím napsat něco víc, než že je to zajímavé. Inscenace se skládá ze tří částí, Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka a Zrychlené srdce, první dvě od Karla Steigerwalda. Ať hoří Paříž je krátká utopická hříčka o revolučním roce v Paříži. Formálně jde o koláž hesel, textů a revolučních myšlenek, které jsou vykontrastovány. Osou představení je část Políbila Dubčeka o Dubčekově zatčení a moskevském jednání. Poslední část je o intelektuální a citové prázdnotě po revolučním roce 1968.

Sáhodlouhým popisem se chci vylhat ze skutečnosti, že na inscenaci vlastně nemám vyhraněný názor. Hra samotná (tedy text) se mi líbila jako vtipná a svižná hříčka. Ale inscenace na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Přitom žádné vyložené chyby představení nemá. Viktorie Čermáková pouze nedokázala ze hry vytřískat celý potenciál.

Ondřej Pavelka jako Dubček skvělý, i když mi trochu vadila husákovská českoslovenština. Brežněvová zbytečně přepísknutá vedle téměř chladného Brežněva. Tchán ocenil ještě Svobodu a za zmínku stojí také oba lampasáci a Salzmanová s Hadrbolcovou. Hra by potřebovala trochu zhutnit a klidně ještě víc zabsurdnit.

Válka Roseových v Divadle Na Jezerce

Když jsem o pár dní později viděl režiséra Ondřeje Sokola přebírajícího divadelní cenu za Hrdinu západu, neřekl bych, že Válku Roseových mohl spáchat stejný člověk. Jednoznačná ukázka špatně udělané lidové zábavy. Inscenace začíná dlouhou a nudnou projekcí, která nekoresponduje s papundeklovými kulisami na scéně. Herecké výkony jsou špatné a ve výsledku jsme čekali na konec, abychom se dozvěděli, jak režisér vyřešil padající lustr.

Bouře, klub Cross

Toy Box, alias moje bývalá kolegyně, přišla se svým školním projektem, který je tvořen sérií obrazů z Shakespearovy hry. Autorka si záměrně vybrala nejmystičtější místa, aby diváky vodila jednotlivými částmi představení. Některé pasáže jsou zbytečně natahované a po prvních obrazech vám zatrne, že snad všechny zvuky půjdou ze záznamu. Naštěstí v dalších scénách už herci i mluví. Drobnou chybou je také nevyužití Prosperovy laboratoře, která má pouze funkci kulisy a určitě by jí slušelo další využití.

Přestože nesdílím bezbřehé nadšení některých blogerů, jde o příjemné představení a rozhodně bych mu dal přednost před některými profesionálními kusy.

Camen, Hudební divadlo Karlín

Po londýnském průměrném Zorovi jsem čekal něco podobného i tady, ale výsledek mě i tak dost překvapil. O překladu jsem psal krátce již na Nyxu. Podle originálního textu, který nám běžel ve formě titulků, je český překlad nehorázný muzikálový kýč, který anglickou banalitu posunul do nezkousnutelného českého hnusu. Opravdu mizerná práce.

Ale ani další části nejsou zrovna hodny obdivu. Zatímco v Zorrovi se na scéně stále něco děje, tady je kromě zpívajících a jednajích osob totální nuda. Výjimečná je snad pouze úvodní scéna, která nás docela navnadila, ale takový zázrak se dále neopakovat. Vrcholem je potom modlení v kostele (kde se nehýbe ani plamen svíčky) a milenecká scéna (snad vypnuli i šumící vodu).

Když si na závěr „hvězda“ snažila vynutit potlesk ve stoje, klidně jsme zůstali sedět, protože průměr takto nejsem ochoten ocenit.

Petrolejové lampy, Divadlo Komedie

David Jařab pokračuje ve své sérii her věnovaných lidským vztahům a tentokrát si sáhnul ke klasickému českému textu, který se v našich divadlech hraje poměrně často. Neomylně si ze hry vybral jenom to nejpodstnější a formou skládačky předkládá divákům celkový pohled na prapodivný vztah. Přestože je inscenace skvělá, na konci budete přemýšlet, proč ji vlastně v Komedii hrají, když téma je dnes již vyčpělé (syfilis opravdu není běžným problémem vztahů).

Vějíř s broskvovými květy

Tak na tohle se těším. Zatím jsme si dali ochutnávku, ale z důvodu vyčerpání jsme se museli vzdát…

Chyba másterů?

Při poslechu nových Kaiser Chiefs (Off With Their Heads) jsem se nemohl zbavit dojmu, že někdo ukradl nefinalizované nahrávky a vydává je jako konečný produkt. Nahrávka zní jako z hrobu a po dvou posleších je to jenom o něco lepší než Odd Couple od Gnarls Barkley, kteří jsou pro mě stále zklamáním sezóny. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to opravdu finální verze. Podobné zklamání jsem zažil také u nových Keane.

Kupodivu lepší dojem jsem měl z nových Oasis (Dig Out Your Soul), kteří jsou návratem k příjemnému rocku.

Přesto u mě již nějakou dobu stále vítězí Mardulce od Bajofondo. Energická hudba, která má v sobě spoustu slunce a života a spolehlivě mě po ránu probudí.

Francouzi a Slovan v Plzni

Pátek, Září 12th, 2008

Divadelní festivaly jsou jak záoceánské lety, samozřejmě v ekonomické třídě. Prosezené hodiny střídají mezipřistání v kavárnách, někdy i v lékárnách, kde se kupuje alka seltzer. Ale to spíš v Hradci, Plzeň je krotká jako pudřenka postarší dámy a stejně konzervativní jako její parfém. (Pokračování textu…)