Právě toho se dvířka i Lysil bály. Halászle ani jedna nemá příliš v lásce. Představa rybího masa koupajícího se v paprikovém vývaru jim není příjemná. Raději klasickou rybí polévku. A Lysil do polévky ještě někdo nasype zelené. Jednoduše to musí zachránit palačinky. Nudle s mákem by tatínek nepřenesl přes ústa.

Následoval čtvrthodinový výčet ryb. “Je tam i kapr, tohle je kapr,” ukazoval otec na kus rybího masa. “A pak taky okoun, štika,” vypočítával další a další druhy ryb.

Já halászle miluji. I když mohou být jenom z jednoho druhu rybího masa, představa libovolné husté rybí polévky ve mě vzbuzuje libé pocity.

“Už se nesou palačinky, jedny jsou meruňkové, druhé šípkové a třetí malinové. K tomu máme čokoládovou polevu. Které jsou které, maminko?” Do věci se vkládá Lysil, která všechno objasňuje.

“Ty palačinky jsou posolené?” zeptal jsem se naivně, když jsem viděl na malinové palačince krystalky. Předpokládal jsem další záludnost maďarské kuchyně spojenou s obšířnou přednáškou tchána.
“Já jsem je cukrovala,” povídá Lysil. Ale na cukr to nevypadá. Beru ubrousek a snažím se sůl dostat ze sladkých palačinek. “Jenom se nám povedlo část těsta trochu víc osolit, tak jsme ho museli rozředit,” dodává.

Otec si bere první šípkovou a hostu dává druhou. Já si beru šípkovou z druhé strany a polévám čokoládou. Už první sousto mi dá zabrat. Je to slané. Vikul se tváří podobně, jenom tatínek si pochutnává. “Já ji mám výbornou, co vy?” Huhláme si něco pod vousy.

Jako druhou zkouším malinovou, ale je to stejné. Palačinka je prostě slaná. Otec bere meruňkovou a opět si pochutnává. Já s Vikulem jenom koulíme očima a necháváme nedojedené palačinky na talíři. Lysil s dvířkou se tváří, že mají dost, i když palačinky byly jediná část oběda, na kterou se těšily.

“Jó, ti Maďaři umějí žít,” prohlásí do dusného ticha tatínek.

Splašené nůžky jsou postavené na principu divadloautomatu, jakési divadelní realitní show. Herci na jevišti odehrají detektivní zápletku a diváci jsou v roli poroty a rozhodují, jak bude hra pokračovat. Zatímco americký originál Shear Madness na domovské scéně nepřetržitě funguje již od roku 1980, pražské představení vypadalo, že si zaslouží spíše derniéru než premiéru. Po odehrání zápletky jsem ani tak netoužil vyřešit případ, ale nechat odsoutit nejhoršího herce na jevišti, což byl shodou okolností Ladislav Potměšil snažící se imbecilně parodovat gaye. Je ovšem pravda, že Potměšil v roli teplého kadeřníka byl jenom o něco horší, než zbytek ansámblu. Ale abych nebyl nespravedlivý, Dalibor Gondík začal být snesitelnější jako detektiv-moderátor, než když se snažil hrát. To však ukazuje spíše na to, že moderování je už pro něj rutina a herectví rozumí jako elév žurnalistice.

Ve výsledku šlo u Splašených nůžek spíše o psychologii diváka, kterou chtěla popisovat Dvířka, než jí došla pára :)

V Dejvickém divadle diváci neomylně poznají slabší kusy a vy můžete taky. Stačí se podívat do jejich repertoáru, která představení jsou vyprodaná a na které ještě nějaké lístky zbývají. Takové je i nejnovější představení Hlasy v režii hostujícího Davida Jařaba. Poctivě musím přiznat, že na premiéru jsem šel od tchánů již v lehce rozhozeném stavu, ale ani to mi nepomohlo příběh schizofrenika pochopit. Ve výsledku jde o průměrné představení, které by v jiných divadlech zazářilo, ale tady působí cizorodě.

David Jařab si to bohužel nevylepšil ani na domovské scéně Divadla Komedie představením Zajatci. Přitom jde téma velice aktuální. Co se stane, pokud občané, nespokojení s fungováním policie a soudů, vezmou posuzování práce politiků do svých rukou.

Základním problémem je, že příběh nemá žádný zásadní konflikt. Obsažený únos a odsouzení politika za korupci a jánabráchysmus sice tak na papíře může působit, ale ve skutečnosti je to spíše základní předpoklad. Bohužel Jařab neodkázal vyřešit vztahy hlavních postav, které na jedné straně upadají do prapodivných monologů a na druhé straně jednají značně zkratkovitě. Na hercích je pak vidět, že vlastně pořádně neví, jak mají s rolí naložit. Hra končí, jak začala, a to doslova.

Jak má vypadat dokonalé divadlo jsme nakonec viděli v Dlouhé, kde si často vybírají představení velice nesnadno inscenovatelné. Namátkou Senecova Faidra, která se téměř nehraje, nebo čínská hra ze 17. století Vějíř s broskvovými květy. Nutno podotknout, že tyto pokusy, ač neuvěřitelně náročné, protože jde o texty často pro dnešního diváka téměř nepochopitelné, dopadají na výbornou.

Lékař své cti je novinkou, která do této linie patří. Hana Burešová tentokrát sáhla po španělském barokním dramatu, které současného diváka zaujme hlavně podivným smyslem pro čest. Calderón napsal příběh manžela, jahož podezření dovede k rozpoutání krvavého dramatu. Místo, aby ho za to panovník potrestal, se rozhodne splnit slib daný ženě.

Nejúžasnější jsou herecké výkony. Přes nesmírně obtížný veršovaný text jej herci recitují s naprostou precizností bez chyb, což v porovnání například se Splašenými nůžkami, kde “herci” ani jednoduché texty nejsou schopni odvyprávět bez zajíkání, přeříkání a chyb, působí jako balzám na duši.

Na Lékaře své cti můžete jít jako na fascinační představení. Herci vás vtáhnou do děje a vy můžete na dvě hodiny zapomenout na okolní svět. Pouze rozuzlení vás asi zklame, ale vy potom můžete aspoň přemýšlet.

Nicméně v zemi, kde ovadlá a hnijící zelenina leží běžně v regálech (jen jí vykrájet!) ztrácí takový apel trochu smysl. Anebo ho naopak nabývá – proč za ty šunty platit, když se patrně ve zcela stejné kondici z regálu přesunou do “konťáku”. Tedy samozřejmě že předpokladu, že si je někdo nekoupí.

Po návratu z New Yorku nás doma vítala prázdná lednice. Vzhledem k tomu, že vršovické Tesco máme dost ohrané a nijak dobře zapsané, zamířili jsme na větší nákup do Intersparu v pankráckých Arkádách. Zdejší potravinářské přízemí se jen do dálky blyštělo, žádný upatlaný krabicový diskont. Řečeno slovy Philla Marlowa: Z deseti metrů to vypadalo jako slušná prodejna. Z bezprostřední blízkosti jako prodejna stvořená k tomu, abyste se na ni dívali z deseti metrů. Zcela nejhoší byl úsek “ovozelu”. Brambory ležely v jedné bedně se slupkami a zbytky hnijící či klíčící cibule. Červená řepa se scrvkla, zkrabatěla a místy se  rozbředla do šedivějící hniloby. Saláty byly unavené, s nahnědlými kraji. Ředkvičky bez šťávy a s natí zcela žlutou a seschlou. Dokonale vystavené odpadky. “Prosím vás, proč tu máte všechno shnilé?” musela jsem se zeptat pracovníka, který do přepravky doplňoval plesnivějící řepu. Neodpověděl, možná se styděl anebo jednoduše nepochopil tak pitomou otázku.

V New Yorku jsme viděli různé typy potravinářských impériií. Špičková lahůdkářství, splněné sny všech labužníků. Krámky s  úžasnými rybami a mořskými plody a stánky s roztodivnou zeleninou v China Townu. Celé markety specializované na organic, bio a eko věci. Haldy neskutečně barevných a umělých a vším možným chemicky vycpaných potravin, kde narazit jiný než  low-fat či non-fat jogurt bylo nemožné (naštěstí vše se dalo vyčíst z obalů, jen člověk nesměl nakupovat ve spěchu) v obyčejných, na chudší klientelu zaměřených řetězcích. Nikde, ani v tom nejumělohmotnějších ze všech supermarketů si ale nedovolili prodávat zeleninu a ovoce na hraně poživatelnosti. Potravinová stoka opravdu protéká Českou republikou.

Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.

Petr Kolečko: Bohové hokej nehrají

Když se o jeho tvorbě snažíte napsat seriózní článek, označí vás za zfetovaného nebo úplného magora. Petra Kolečka těžko někdo může brát vážně. Jeho tvorba je místy podbízivá, pracuje s odkazy na popkulturu, kterou nemoralizuje, ale bere ji jako běžnou součást našeho života.

Bohové jsou jednou z jeho dosud nehraných her, kterou nastudovalo Ústecké Činoherní studio v režii Filipa Nuckollse. Odehrávají se ve fiktivním městě, kde má cikánečka Žaneta vidění, že je přijdou zachránit hrdinové. Ty tvoří netypická dvojka poetického hokejisty, který pije a nepoetického zpěváka, kteří se dají dohromady a natočí spolu album.

Kolečkovi umí odsledovat lidové dialogy. Ať už to je život socek nebo hospodské dialogy, obojí tvoří základ jeho her a hry Bohové zvlášť. Co se mu naopak u této hry nepodařilo je vytvoření nějakého spojovacího prvku. Až do půlky je hra zajímavá, nabitá dějem a udržuje vás v napětí. Ale poté přijde najednou zlom a vy už tušíte, že z tohoto mráčku už nezaprší. Zkrátka do půlky skvělé, od půlky trochu zoufalé, ale za vidění to stojí, i díky skvělým hereckým výkonům.

N. V. Gogol: Ženitba

Zoufalé představení v Divadle na Jezerce v režii Lukáše Hlavici, ve kterém nechápete chování většiny postav. Herci nasazují křečovité pozice, jejichž smysl je divákovi utajený. Mezi zoufale se pohybujícími individui vyčnívá jediná prokreslená postava v podání Barbory Hrzánové, která ovšem působí jako z jiné planety, pardon z jiného představení. Korunu tomu nasazuje nesmyslně vytvořený happyend, který má být zřejmě úlitbou sluníčkovým divákům, aby neodcházeli z divadla smutní. Zajímavé, že u Roseových jim to nevadilo. Bez Hrzánové je to představení na derniéru, takhle možná až 40 %.

Josef Škvorecký: Lvíče

Po sérii rozpačitých představení (Petrolejové lampy a Spiknutí) připravila Komedie konečně inscenaci hodnou jejich věhlasu. Lvíče tentokrát režírovala Viktorie Čermáková, hra se přitom dobře drží poetiky divadla. Výborný je Roman Zach v roli nakladatelského redaktora Karla Ledna, sukničkáře, který pátrá po osudech atraktivní dívky slečný Stříbrné v podání Gabriely Míčové. Ta je tentokrát méně uvěřitelná a u její postavy nemáte dojem hloubky. Nopak skvělá po všech stránkách je Ivana Uhlířová a tentokrát mě zaujala i Dana Poláková, kteoru jsem zatím viděl hrát pouze jako prkno. Celkově skvělé představení, i když na úroveň Komedie jenom nadprůměrné.

Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád

Další z představení, se kterým mám problém. Představení se inspiruje ve známé knize Pan Kaplan má třídu rád, která zde vyšla již ve dvou překladech. Podle překladu Pavla Eisnera je vytvořeno toto představení v MDP ABC v režii Miroslava Hanuše. Režisér správně poznal, že samotná kniha inscenaci neutáhne. Děj odehrávající se téměř výhradně ve školních lavicích postavený na slovním humoru je příklad špatně inscenovatelné látky. Ostatně by mě zajímalo, koho dnes v době vietnamských prodejců na každém rohu pobaví vtipy z rodu Mitnik – pytlik. Představení proto bylo doplněno do kabaretní formy, kdy jsou scény v lavicích “rozbíjeny” písničkami z různých koutů světa. Vlastně proč ne, je to ospravdelnitelná forma. Až na to, že písničková část je výrazně lepší než hraná. Celkově průměr nebo velmi lehký nadprůměr.

Gavin & Stacey

Gavin a Stacey jsou dva mladí lidé pracující ve firmách, které spolu navzájem obchodují. Kromě pracovního vztahu si začali mailovat, telefonovat a nakonec se rozhodli setkat v Londýně. Tak začal jejich vztah. Gavin & Stacey není žádná sitkomová řehtačka, ale příběh normálních lidí a důkaz, jak se dá z banálních příhod udělat zajímavý příběh. Stačí občas některé postavy nebo scénky lehce přestřelit, využívat humor jako koření a hned máte pocit, že se díváte na reality show. Příběh nemá žádný velký konflikt, přesto mám chuť se dívat dál skoro jako voyer. První série končí svatbou, z druhé jsem zatím viděl jeden díl, ale vysokou úroveň si seriál udržuje.

Tonight: Franz Ferdinand

Franz Ferdinand dokazují, že nejsou rychlokvaška a po dvou skvělých albech přicházejí s novinkou, která je opět úplně jiná. Zatímco jednička byla lehce naivní, dvojka propracovaná, třetí deska je značně taneční. A až na pár momentů, které si muzikanti mohli odpustit, protože působí jako laciná exhibice (Dreams Again), je deska skvělá. Jenom málokteré současné skupině se daří takto zrát a neutápět se v oprašování stejných schémat.

Přesto mám pocit, že doporučovat něco v současné hudbě je těžké. Už sice nemám takový pocit mizérie jako loni, kdy jsem měl pocit, že ta záplava naprostých sraček snad nikdy neskončí, ale stějně nemůžu říct, že by mě současná produkce oslovovala. Přesun k zahuhlanému zvuku, který připomíná špatné demosnímky (Kaiser Chiefs: Off With Their Heads), případně totální rozvrácení zvuku a překombinování jednotlivých nástrojů mi přijde až zvrácená. Samozřejmě ponechávám stranou popovou hlukovou clonu, která postrádá to základní: melodii.

Možná to souvisí se současným útržkovitým světem. Skáčeme z jednoho na druhé jako v hiphopovém rytmu a na nic se nedokážeme pořádně soustředit. Přijde mi to jako když si doma z televize pustíte hip hop, z počítače rock a do toho zapnete mixér. K čemu je to dobré netuším, ale tak mi zní současnost.

Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.

Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).

Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.

Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.

Zajímavý je i vlas v polívce, říkal kdysi Šalda a teď mi to řekl i Fanda. Tak já zkusím napsat něco víc, než že je to zajímavé. Inscenace se skládá ze tří částí, Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka a Zrychlené srdce, první dvě od Karla Steigerwalda. Ať hoří Paříž je krátká utopická hříčka o revolučním roce v Paříži. Formálně jde o koláž hesel, textů a revolučních myšlenek, které jsou vykontrastovány. Osou představení je část Políbila Dubčeka o Dubčekově zatčení a moskevském jednání. Poslední část je o intelektuální a citové prázdnotě po revolučním roce 1968.

Sáhodlouhým popisem se chci vylhat ze skutečnosti, že na inscenaci vlastně nemám vyhraněný názor. Hra samotná (tedy text) se mi líbila jako vtipná a svižná hříčka. Ale inscenace na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Přitom žádné vyložené chyby představení nemá. Viktorie Čermáková pouze nedokázala ze hry vytřískat celý potenciál.

Ondřej Pavelka jako Dubček skvělý, i když mi trochu vadila husákovská českoslovenština. Brežněvová zbytečně přepísknutá vedle téměř chladného Brežněva. Tchán ocenil ještě Svobodu a za zmínku stojí také oba lampasáci a Salzmanová s Hadrbolcovou. Hra by potřebovala trochu zhutnit a klidně ještě víc zabsurdnit.

Válka Roseových v Divadle Na Jezerce

Když jsem o pár dní později viděl režiséra Ondřeje Sokola přebírajícího divadelní cenu za Hrdinu západu, neřekl bych, že Válku Roseových mohl spáchat stejný člověk. Jednoznačná ukázka špatně udělané lidové zábavy. Inscenace začíná dlouhou a nudnou projekcí, která nekoresponduje s papundeklovými kulisami na scéně. Herecké výkony jsou špatné a ve výsledku jsme čekali na konec, abychom se dozvěděli, jak režisér vyřešil padající lustr.

Bouře, klub Cross

Toy Box, alias moje bývalá kolegyně, přišla se svým školním projektem, který je tvořen sérií obrazů z Shakespearovy hry. Autorka si záměrně vybrala nejmystičtější místa, aby diváky vodila jednotlivými částmi představení. Některé pasáže jsou zbytečně natahované a po prvních obrazech vám zatrne, že snad všechny zvuky půjdou ze záznamu. Naštěstí v dalších scénách už herci i mluví. Drobnou chybou je také nevyužití Prosperovy laboratoře, která má pouze funkci kulisy a určitě by jí slušelo další využití.

Přestože nesdílím bezbřehé nadšení některých blogerů, jde o příjemné představení a rozhodně bych mu dal přednost před některými profesionálními kusy.

Camen, Hudební divadlo Karlín

Po londýnském průměrném Zorovi jsem čekal něco podobného i tady, ale výsledek mě i tak dost překvapil. O překladu jsem psal krátce již na Nyxu. Podle originálního textu, který nám běžel ve formě titulků, je český překlad nehorázný muzikálový kýč, který anglickou banalitu posunul do nezkousnutelného českého hnusu. Opravdu mizerná práce.

Ale ani další části nejsou zrovna hodny obdivu. Zatímco v Zorrovi se na scéně stále něco děje, tady je kromě zpívajících a jednajích osob totální nuda. Výjimečná je snad pouze úvodní scéna, která nás docela navnadila, ale takový zázrak se dále neopakovat. Vrcholem je potom modlení v kostele (kde se nehýbe ani plamen svíčky) a milenecká scéna (snad vypnuli i šumící vodu).

Když si na závěr “hvězda” snažila vynutit potlesk ve stoje, klidně jsme zůstali sedět, protože průměr takto nejsem ochoten ocenit.

Petrolejové lampy, Divadlo Komedie

David Jařab pokračuje ve své sérii her věnovaných lidským vztahům a tentokrát si sáhnul ke klasickému českému textu, který se v našich divadlech hraje poměrně často. Neomylně si ze hry vybral jenom to nejpodstnější a formou skládačky předkládá divákům celkový pohled na prapodivný vztah. Přestože je inscenace skvělá, na konci budete přemýšlet, proč ji vlastně v Komedii hrají, když téma je dnes již vyčpělé (syfilis opravdu není běžným problémem vztahů).

Vějíř s broskvovými květy

Tak na tohle se těším. Zatím jsme si dali ochutnávku, ale z důvodu vyčerpání jsme se museli vzdát…

Chyba másterů?

Při poslechu nových Kaiser Chiefs (Off With Their Heads) jsem se nemohl zbavit dojmu, že někdo ukradl nefinalizované nahrávky a vydává je jako konečný produkt. Nahrávka zní jako z hrobu a po dvou posleších je to jenom o něco lepší než Odd Couple od Gnarls Barkley, kteří jsou pro mě stále zklamáním sezóny. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to opravdu finální verze. Podobné zklamání jsem zažil také u nových Keane.

Kupodivu lepší dojem jsem měl z nových Oasis (Dig Out Your Soul), kteří jsou návratem k příjemnému rocku.

Přesto u mě již nějakou dobu stále vítězí Mardulce od Bajofondo. Energická hudba, která má v sobě spoustu slunce a života a spolehlivě mě po ránu probudí.

Jednou z mou mezi – zastávek nejmilejší je bistro francouzského střihu La Tartalette, přímo na náměstí Svobody, hned u tramvajové zastávky jedničky a dvojky. Modro bílá, kovový nábytek a levandule evokují kavárničku kde si v Provence, nebo tedy aspoň český sen o Francii. Jak už název podniku napovídá, servírují se tu hlavně koláče. Sladké i slané, od obého tak nejmíň pět až deset druhů, nejvíc je jich ráno, přes poledne mizí rychlostí světla.  Všechno peče paní majitelka sama a nabídka je sezonní. Tak třeba dneska namátkou měli ve slané nabídce lilkový, mozzarrelu a rajče, houby, ořechy  a sýr, ve sladké pak švetsky, hrušky, borůvky, citrón, jablka plus povinné flany, co mají vždycky. Jo a taky créme brulée a jednoduché francouzské saláty. Denní menu doplňují ještě bagety a dvě čertvé polévky. Nejzábavnější jsou ceny – pořádný kusanec koláče stojí do třiceti kaček, saláty totéž, stejně polívka. Prostě taková euro restaurace:)  Jedinou pihou na tváři šarmantní francouzské krasavice je fakt, že v sobotu a neděli prostě nepeče.

Dalším důvodem, proč jezdit do Plzně je hotel Slovan. O jednu hvězdičku méně než nedaleký Central, ale o několik koleček navíc. Jak název napovídá, Central vznikl v požehnané době centrálního socialistického plánování, zatímco Slovan poukazuje na pýchu vlasteneckou. Nenadarmo asi stojí vedle zdejší, taktéž secesní  Besedy. Svá nejlepší léta má Slovan za sebou, ale na kráse mu to neubírá, ba naopak. Právě tahle sešlost jej činí tak přitažlivým. Temná hala ještě s portýrem, zašedlé umělé květy, ušáky a rudé prošlapané koberce na secesním, bohatě zdobeném schodišti se slepými zrcadly. V noci svítí spoře jen chodby a samy schody zahaluje stín a když do toho z haly hodiny hlasitě tlukou dvanáctou, předpokládám, že ve ztichlé restauraci si právě zapaluje doutník Hercule Poirot.

Ale kromě okoralé slupky má Bratislava také dobré jádro. Sochy v ulicích, stánky s národoveckými suvenýry nebo večerní promítání filmů na náměstí zdarma.

Bratislava není levné město. V ulicích se můžete najíst levně, ale ubytování pod 30 euro na osobu nepořídíte. Náš „hotel“ vytvořený ze studentských kolejí Svoradov za 700 byl akceptovatelný cenově i kvalitou.

Nová část Bratislavy, což je téměř celé město připomíná typický maloměstský syndrom – široké bulváry a masivní křižovatky, po kterých jezdí minimum dopravy. Kupodivu se při tom občas zapomíná na chodce, takže přejít některé křižovatky podle pravidel trvá značnou chvíli.

Jídlo je dobré, i když v centru lehce či více předražené. V průvodci doporučovaný Slovak Pub je kupodivu příjemná i když značně tmavá restaurace a pivnice s dobrým jídlem za přijatelné ceny (halušky asi 70 Sk).

Kromě akce Designéři G4 bylo našim hlavním cílem prozkoumání místních in-line stezek. Po těch jsme pátrali až na místě pomocí internetu a nakonec jsme to riskli a zašli do Petržalky, kousek od starého mostu. Mezi novým a starým mostem je zakreslená cyklosteska ve výstavbě, fakticky je to spíš pro horské kolo.

Ale stačí podejít starý most a napravo začíná skutečná cyklosteska, která se po pár kilometrech rozděluje na brulařskou a cyklistickou část. Cyklisté sice úplně pravidla nerespektují, ale dráha není tak obsazená jak trasy v Praze, takže to příliš nevadí.

Až na hráz do Čunova je to z Petržalky 17 kilometrů a bez menšího tréninku bylo 34 kilometrů docela znát. Podél cesty jsou každé tři kilometry občerstvení slušné úrovně, ovšem se stoupajícími cenami – na začátku půllitr vody za 25, potom 27 a 30. Úplně na konci jsme nic nekupovali, takže kdo ví, jaké ceny jsou u hráze.

V neděli snídaně na Hlávnom namestí (Radničná ulica) v tradiční cukrárně, kde mají výborná gaštanová hniezda a dobrá míchaná vajíčka (žádný rozmixovaný hnus).

Vyvrtá se díra

Takto se vypínač zatím používal:

Připevní se krabička:

Protáhne se kablík:

Vytvoří koncovky:

Na ně se připevní základ zásuvky:

Zašroubuje do krabičky:

Osadí krytem a je hotovo:

“Budete s tím něco dělat?” zeptal se jak první, tak i druhý.

“Nic neplánuji,” řekl jsem. “Jestli chcete, je to vaše.”

Tak jsme se zbavili nejen zbytečného stolu, ale i staré skříně. Jak vidno, stačí dát cokoli na chodbu a počkat, až se někdo ozve. No není to krásné?