Už po druhé u nás zazvonil člověk s ruským přízvukem. První byl seriózně oblečený v obleku, tento přišel jenom v džínách a tričku.
“Budete s tím něco dělat?” zeptal se jak první, tak i druhý.
“Nic neplánuji,” řekl jsem. “Jestli chcete, je to vaše.”
Tak jsme se zbavili nejen zbytečného stolu, ale i staré skříně. Jak vidno, stačí dát cokoli na chodbu a počkat, až se někdo ozve. No není to krásné?
Tři návštěvy Ikea, 10 hodin práce. Ale kamarádi: Stálo to za to.
Vůně pozdního léta pomalu nahradily jarní a čerstvé letní. Ulicí po dešti jsou cítit temnější tóny a při jízdě na bruslích jsou některé vůně až omamně agresivní. Vinou sucha shazují stromy své první listy a já je rozjíždím kolečky bruslí. Podvečerní vzduch se na mě lepí a jenom rychlá jízda mi pomáhá regulovat teplotu.
Pár poznámek z poslední doby.
Myslím, že je jenom málo odvážlivců, kteří by toužili čtyřikrát za týden navštívit divadlo a ještě kvůli tomu cestovat do cizího města, platit ubytování a přemrštěné ceny za jídlo. Abych úplně nemystifikoval, tohle všechno jsme podstoupili kvůli jednomu představení, tomu poslednímu.
Poprvé v Ungeltu, podruhé v Semaforu a to další ani nepočítám. Jo a Indy.
Tentokrát píšu ten nejhájtekovatější hi-tech. Dětské chůvičky. Člověk by si řekl, že to bude nezáživné, ale ono ne.
“Problém není v tom, že by Pokorný jel v koksu,” zamyslel se po první půlce Hroch, “ale v tom, že jsme si ho nevzali taky.” A měl rozhodně pravdu.
Plnění přání našich otců je asi momentální téma. Psal o tom fiksu, ale počítám, že to bude obecnější jev. Dvířčin otec si pořizuje venkovní krb s udírnou a časem i rybníček, můj otec si koupil motorové rogalo a nové auto. Docela hezké hračky, ale nějak mě to nechává chladným.
Vidět dvě špatná divadla v týdnu hned po sobě moc nepotěší a mohlo být ještě hůř, ale část jsme naštěstí s díky odmítli.
Kočičky v síti jsou spáchány redakčním systémem
WordPress
Příspěvky (RSS)
a komentáře (RSS).