Kočičky v síti

Další večer končí v alkoholovém opojení, tentokrát dost neplánovaně. Včera jedna neproduktivní debata o politice, dnes další o byznysu.

(more…)

(more…)

Na hotelu jsme dostali letáčky, že si máme dávat pozor na své věci, při registraci pak, že Barcelona je jedno z nejbezpečnějších měst Evropy. Pravdivé je víceméně obojí, pouze si musíme dávat pozor, nevystupovat jako návštěvníci veletrhu. U těch se automaticky předpokládá, že jsou bohatí, takže česká delegace má už jednoho okradeného.

(more…)

Přistáváme. Pod námi jsou upravené plochy jezírek, zeleně a písku a také říčky. Vypadá to jako na celkem upraveném golfovém hřišti. I ten green se objevuje a v dálce možná přistávací dráha. Tohle, že je letiště?

(more…)

Usínám ve dvě zrovna při promýšlení scénáře. Nebo možná to byl ten druhý nebo dokonce třetí scénář. Je to vcelku jedno, ale zřejmě se mi povedlo usnout, protože 6.45 mě budík nemilosrdně vytahuje s postele. Na chvíli se do sebe zachumláme, ale já se snažím zůstat vzhůru, abych znovu neusnul. Od půlky prosince opět poprvé vstávám do školy, to je dost velká změna.

(more…)

Pokaždé, když se uklidí (přičemž “se” v našem případě to neznamená pouze dvířku, ale i mě), se po chvíli opět objeví prach. Většinou je nejprve vidět na sněhobílé podlaze na záchodě. První vlas se zpravidla objeví asi za půl dne. Ten ještě seberu a hodím od mísy, protože chci ještě chvíli zachovat dojem čistoty.

(more…)

Kateřina si přidala aplikaci Kdy budeš mít svatbu?, nechceš si ji přidat taky?

Ale jo. Přidat.

Aby se aplikace mohla přidat, musíš poslat nabídku na tuto aplikaci 15 kamarádům.

Fuck the Facebook.

Začalo to… ale to je vlastně jedno. Čas běží jak splašená herka a diváky už pranic nezajímá týden stará divadelní premiéra.

(more…)

Zavírám oči, ale přes zavřená víčka vnímám namodralou záři. Vznáším se téměř ve stavu beztíže, v uších slyším uklidňující hudbu a kolem mě to burácí jako při přistání rakety. Ne, tohle není scéna z filmu Vesmírná odysea, ale můj narozeninový dárek, floating.

Jednoduše řečeno: zavřou vás do velkého vajíčka ze třetiny napuštěného vodou z Mrtvého moře (nebo jinou velice slanou), do které se téměř nemůžete ponořit. Tlačítky pouze můžete pouštět masážní trysky nebo vypínat hudbu a světlo. A v tom vás nechají hodinu.

Prohrábnu si vlasy, které jsou jak napuštěné hustým sirupem. Odolám nutkání otevřít oči a poslepu šátrám po suché žínce, kterou si otřu obličej. Normální mořská voda mi problémy nedělá, ale tady je koncentrace smrtící. Dejte do ní rostlinu a za chvíli ji to dehydratuje.

Teplota uvnitř vajíčka je tak akorát, kousek od pusy mám přívod vzduchu. Právě jsem vypnul boční trysky a po těle se mi vyrojily malé bublinky a lehce šimrají. Za chvíli znovu zapnu trysky, abych si vyrobil další.

Po koupeli se cítím jako znovuzrozený. Jsou to tři dobré věci v jednom. Slaná voda na kůži a do plic, relaxace ve stavu beztíže a masáž. Pouze mi to ke konci přišlo docela dlouhé. Rozhodně se nedá říct, že bych zapomněl na čas.

Ale má to i nevýhody, třeba pro klaustrofobici takovou očistnou lázeň asi nevyužijí.

Týden nicnedělání nemilosrdně skončil, ale tečka byla sladká. Při čtení o ruské šlechtě 18. a 19. století, která se soustavně přežírala a jejich snídaně pomalu přecházely v další chody a jídelní galeje končily až v noci, jsme do sebe postupně ládovali tapas, khaki kurmu, grilovanou zeleninu, pravé vanilkové košíčky, dalšími drobné laskominy, víno, vodku, mojito a kýble mátového čaje z čerstvé máty. Silvestrovská noc ani kupodivu nebyla tak divoká a těžká, jak mohla být.

V týdnu nicnedělání jsem stihl dočíst posledního Harry Pottera, který je bohužel jeden z nejslabších dílů celé série. Víceméně splnil očekávání, neotevřel žádná zadní vrátka, ale na druhou stranu ničím nepřekvapil a působil strašně přímočaře. Dokonce většina oblíbených vtípků Rowllingové se někam vytratila a neobjevují se dokonce ani na místech, kde to přímo vybízí.

“Děda není normální, už mi dal počítač na opravení, aby mohl překládat,” stěžoval si napůl bratr. Ale já se dědovi ani nedivil. “V nemocnicí jsem bolestí nemohl spát. Akorát jsem se každou chvíli díval na hodinky, kolik času už uplynulo. Dvacet minut, no tak to mám do rána ještě pár hodin, říkal jsem si,” povídal dědeček. Když teď vidím, že i v 84. letech má chuť znovu překládat, zřejmě s námi ještě nějakou dobu pobude. “Teď už vypadá dobře, ale když přišel z nemocnice, byl to takový seschlý stařeček,” řekli mi postupně babička a táta.

Postupně jsme tak navštívili všechny prarodiče, tedy všechny čtyři mé prarodiče a micčinu babičku. Je zajímavé poslouchat střípky osudů, jak se žilo dříve a někdy bych se rád dozvěděl víc. Ale nevím, jestli jim nebude vadit, kdybych si chtěl třeba jejich povídání nahrát.

Micčinýma očima se mi povedlo konfrontovat Praděd mého dětství, místo, kde jsem se učil lyžovat, se současnou podobou, která tak přívětivá rozhodně není. Zastaralé středisko, krátké dráhy a navíc nepropojené. Ale co dělat, když je to chráněná oblast a Figura má víceméně monopol na provozování. Lze čekat něco jiného?

Loni jsem si žádný závazek nedával, protože to nepovažuju za nic rozumného. Ale letos jsem tradici porušil a přece jenom jsem si jeden dal.