Kupující paní (přebírá lístky na čerstvě odpremiérovaného Dona Juana s “Don Utilem” a pro jistotu testuje pokladní):

Už ste to viděla? Já sem vo tom ještě nic neslyšela.

Pokladní (opatrně):

Já měla furt službu. Ale kritiky byly todlento… ne moc dobrý.

Kupující:

Fak jo? No ale vona ta kritika má přece dycky vopačnej názor než divák, že jo.

(na tvářích pokladní a kupující je znát vzájemné porozumění. Chvilková harmonie. )

Věnce, zatahování opony za rakví a černej flór mi spouští slzy a mokrý z nosu. Kolem jsou všichni, vlastně česká divadelní elita a spolužáci: většina z nás, co jsme panu profesorovi chodili na semináře, přišla.  Snažím se ovládat, vždyť pozůstalé, manželka a dcera, které mají největší právo na zármutek, jsou statečné a elegantní. V krku bolí, jak se stahuje a jediné co mi pomáhá, je komíhající se červená skvrna, kterou pozoruju periferním zrakem. Je silná a pozitivní, v převaze šedi a černi – a nejen barvou. Veronika B. vzala s sebou svoji dceru v kočárku a  pohupuje jím, ač se to teskné melodie rytmicky nehodí.

Poslední půlhodina vůbec, kterou jsme s panem profesorem mohli strávit uplyne a já teprve pořádně vidím, kdo všechno je tady. Spolužačka, říkejme jí třeba Skřivánek, neviděly jsme se dva roky. Stydím se za vlhko v očích a ona říká: “Já jsem otrlá.”  Zpátky jedeme spolu v běžném klábosení. ”Ty jedeš na konečnou, viď, ” říkám, neboť si pamatuju, že s přítelem bydleli v Kladně. 

“Eh, ne, bydlím teď ve Vršovicích. Přítel…” V hlase  slyším rozpaky.

“Nějak to nevyšlo, co,” odpovídám a očekávám obvyklou historku na téma přestali jsme si rozumět/nevěra.

  ”Nevyšlo. Šel si jednou zaběhat a nepřišel domů. Vrozená, skrytá vada srdce. Nebylo mu ani pětatřicet. “ 

  Svět se ošklivě zhoupne.

Nikdy by mě nanapadlo, že objednaná montáž kuchyně může být vysoce adrenalinová záležitost. Tahle napínavá historka trvá už od pondělí. To se ozvalo kuchyňské studio, že bohužel zítra ráno kuchyň nepřivezou, protože se nedostává montážníků. Ale někdy během dne prý aspoň dovezou z Rýmařova kuchyň v krabicích a složí jí u nás. Celý den tak trávíte takřka zaklesnutí ve startovních blocích, protože telefonát ze studia znamená bleskový přesun domů. Večer je konečně kuchyň na místě, ale zjistí se, že parta zapomněla ve studiu nějaké komponenty. Nemůže proto přijít brzy ráno, ale až po desáté. Až otevře studio. Když se nikdo neobjeví ani v poledne, pojmete podezření a voláte do studia. Paní se velice diví – oni u vás nejsou? Místo nápravy se dozvíte, že řemeslníci jsou bohužel na telefonu nedostupní. Celý den upouštím lávu, až večer se opět ozve studio: sehnali jsme nějaké chlapíky z Moravy, ve čtyři ráno vyrazí k vám, s přestupem ve studiu pro zapomenuté komponenty jsou u vás v deset. Takže si třetí den zařizujete, abyste mohli pracovat doma a napjatě čekáte. V deset se skutečně ozve telefon. Parta je na místě. Bohužel to místo leží na opačném konci Prahy. Místo na místo dodání se hoši na faktuře podívali na stálou adresu zákazníka. O vývoji situace vás budeme informovat. Výjimečný stav a stanné právo trvá.

Mezinárodní tým reportérů na natáčení amerického velkofilmu ze všeho nejvíc připomíná hlouček rozjařených dětí na školním výletě. Na to, aby se nestali příliš nezbednými, dohlíží hned několik „publicistů“, ale klidně bychom jim mohli říkat vychovatelé. Vodí děti k atrakcím, nechají je tláskat cukrovou vatou, ale jízdu na kolotoči nedovolí. Všechno má své hranice a jak pravila výstižně Japonka, they pay, we obey.  Což je nespravedlivé,  protože já jako „local“ přicházím o potěšení večeřet v nejvybranějších restauracích  na účet studia.
Když vyrazíme za štábem B mimo Prahu, je dojem výletu ještě zřetelnější. Nadšené výkřiky nabývají na intenzitě, když se dětem povolí osahat zbraně, pravé kostýmy (neříkejte, opravdu je to tak těžké? A v tom musí být vedro!). Severočeská louka, na níž své síly ve finále střetne dobro a zlo, je wonderful, amazing, beautiful place, nebo, jak prohlásí Brit, almost as nice as Shropshire.
Ale možná jsou děti chytřejší, než si naši laskaví bachaři myslí. Když nás zase chlácholí cateringem, zatímco nekonečné hodiny trávíme čekáním, ukáže se, kolik z nadšení bylo pustě markýrováno. „Takovou obyčejnou louku mají moji rodiče za domem. Klidně to mohli na točit tam, vyšlo by to levněji. Máma by jim vařila kafe a táta vyprávěl vtipy.  A myslím, že by vůbec nevadilo, že neumí slovo anglicky.“

Ať si o tom myslí kdo chce co chce, na přání Vůdců Skupiny podnikám občas výlety mimo obor. A tak jedno dopoledne sedíme ve špinavé nálevce, já, fotograf a pan Krysař. Krysař má maskáče, ponožky v sandálech a s ničím se moc nepáře. Vlastně to dá rozum: člověk, který má co do činění nejen s potkany a šváby, ale taky s kusy hnijícího masa, které bývaly lidmi, než jejich duše odešla, nemůže být žádná citlivka.
„Jeden třeba takhle umřel ve vaně, po nějaké době ho vylovili podběrákem, ale něco zůstalo ve sifonu, jenže na desinfekci si vzpomněli, až když bylo cítit celé patro,“ vykládá. Vyměníme s fotografem vyděšený pohled. Historka střídá historku a naše tváře jsou čím dál sinalejší. „Normálně ochranný oblek nenosím, ale když máte vystříkat byt, kde ležel tři měsíce nebožtík, tak si beru i masku,“ pokračuje Krysař.
Jsou to tak intenzivní příhody, že je probíráme ještě v autě cestou domů.

„Je fakt, že mrtvoly v hnilobným procesu ale strašlivě páchnou a nejhorší je, že tím odérem úplně nasákneš. Oblečení musíš vyhodit, ale ve vlasech a na kůži to cítíš ještě hodně dlouho,“ řekne náhle fotograf.
„Jak to víš?“ zeptám se přihlouple.
„Fotil jsem v Asii po tsunami. Desítky mrtvol nafouklých na plážích, pamatuju, jak k jednomu klášteru nanosili snad pět set těl,“ odpoví mi.
Je mi trochu stydno, jen mi nejde do hlavy, že po tomhle ještě někoho může rozrušit informace, že potkani šplhající do záchodových mis nejsou báchorkou, kterou jsme se strašili v dětství.

Komentáře

(marek – Mail – WWW) Vloženo 13.08.2007, 01:29:40
ještě že jsem životem nedotčen :)

(Lysil – Mail – WWW) Vloženo 13.08.2007, 15:53:45
Někomu šplhají do bytu potkani sami, někomu nosí domů myši kočky. Neboli: Veselá historka o myších a lidech nach Budetitze pokračuje. Dle hlášení našeho člověka na Šumavě se dnes v noci přesunula zavlečená myš do Generálovy ložnice a tam harašila, až byl náš člověk vyzván, ať myš odstraní á la Lysil. Žádné ?nech ji tu kocourkovi, když si ji ulovil…? HA HA HA

(Fanda – Mail – WWW) Vloženo 13.08.2007, 20:44:23
Myslím, že nakonec budu muset zavolat toho sympatického pána, aby ten problém delikátně vyřešil. Třeba to bude se slevou.

Komentáře

orgány (e*v – Mail – WWW) Vloženo 12.08.2007, 21:09:35
prý ne :)

(Fanda – Mail – WWW) Vloženo 13.08.2007, 13:13:24
Já mám s Polskem ty nejlepší zkušenosti. Třeba požár v divadle:-) Ale to všechno ostatní jsou ošklivé pomluvy.

Tři meče

neplatné polské zloté

zesilovače

tenorsaxofon

královské korunky

35 metrů dlouhý prodlužovací kabel

reflektory

štrasové šperky  a keramické prasátko

Namátkou ze seznamu věcí, které od konce  července postrádá litvínovské Docela Velké divadlo. Lupiči jej vybíli prakticky dokonale a odtančili v rytmu muzikálů v  Révaiových teniskách.

„Nebude vám vadit, když se sejdeme na hřbitově?“ Nebude – zdá se , že já a Hodný chlapeček, který má ale v sobě zároveň šmrnc dandyovského, arogantního floutka, sdílíme stejnou vášeň. Na hřbitově je klid, zelenkavé pološero, šustící listí a  sluce, které si razí cestu větvemi a černým náhrobkům propůjčuje lesk luxusních limuzín. Jenže zatím tuhle scenérii pozorujeme od brány – já, fotograf a Divá Bára, produkční. Hodný „dandy“ chlapeček, další zakázka Skupiny, má zpoždění. Už dvacet minut a mobil zvoní marně. Zachvacuje nás neklid -  co když čeká jinde?  Do tohoto postmortálního království v centru Prahy vede mnoho bran. Nakonec ale Hodný chlapeček telefon zvedá a kleje jako námořník. Protáhlo se natáčení a  on by v tuto chvíli potřeboval být na několika místech současně a teď se svíjí v pasti z vlastních slibů.  Dobře, zakázku odložíme, ale  fotografie na krchově se přece nevzdáme! „Budu tam za deset minut,“ oznamuje. Ale mrtví už mají večerku – bránu hřbitova zamyká statný hlídač. „Ne ne ne“!, bije Divá Bára o mříže.  „My tady musíme fotit, my to máme povolené! MUSÍTE nás tam pustit!“ Divou Báru povolenka na snímky v „atraktivním prostředí“  stála několik odpoledních telefonátů a celou přesvědčovací kapacitu – totiž aby Skupině neúčtovali dvacet pět tisíc za hodinu. „Ne,slevu na 15 minut neposkytujeme, to je cena za každou započatou hodinu.“  Kdo by to byl řekl, že mrtví tak sypou.
Nakonec to máme zadarmo, ale na hřbitov hledíme přes zámek a řetěz. Ve stejnou chvíli Hodný chlapeček vyskakuje s taxíku a sprintuje k bráně. Divá Bára se ale nechce vzdát tak snadno a tak míříme v centrálnímu vstupu, ke správci. Správce, ačkoliv vypadá, že sám vypadl ze seriálu o rodině Homolkových, evidentně současné seriály  nesleduje – známá tvář Hodného chlapečka nám dveře neotvírá. „Snad bych vás tam i na chvíli pustil, ale teď šla kolem šéfová, tak to nepude.“ Co, ta paní v zástěře, křuskách s rejžákem a kýblem? Rád by nás odehnal, tak říká: „Nemůžu se starat jen o vás, nejste tady sami.“ Ne, to věru ne, za branou je docela plno..
Divá Bára bere telefon a volá na hřbitovní centrálu s pocitem, že chvíle pokoření správce a našeho triumfu se blíží. Během hovoru z ní ale uniká sebejistota. Jsme totiž na jiném cintoríně, či snad v jen v jiné jeho čtvrti, každopádně tady platí jiné „zákony“. Hodný chlapeček je čím dál nervóznější. Co chvíli mu volá žena a on už jí aspoň deset minut slibuje, že za deset minut bude doma.  Nakonec skončíme přes ulici na tramvajové smyčce a místo romantických hřbitovních vznikají celkem akční fotky. Pár blesknutí a je hotovo. Hodný chlapeček uhání domů, už mu zase zvoní telefon.
Tak zítra, někdo snídá u Tiffaniho, někdo u nebožtíků.

Na konci divadelní sezony se pravidelně dostavuje pocit únavy, letos však navíc zažívám pocit znechucení. Nemůžou za to kupodivu shakespearovské slavnosti, ale moji kolegové. Ne, nebudu psát o tom, že jsou nekompetentní, nevzdělaní, rozhodují podle osobních sympatií, divadlu nerozumí a svůj nepodložený názor vydávají za všeobecnou pravdu. To jsou námitky herců, nechť si jich laskavě ponechají.

Co mě šokovalo, byly odpovědi do ankety, kterou mi bylo dáno s kolegy dělat. Ankety, která vyjde v rámci jednoho letního festivalu a bude jí číst spousta herců a účastníků té parády. Část českých kritiků se v jejím světle jeví jako úchylný spolek postarších obejdů, pomlaskávajích při pohledu na herečky v odvážných kostýmech a naopak usínajících, když se hraje Dvanáct rozhněvaných mužů. Na otázku, čím si tvůrci představení mohou kritika naklonit, se několikrát objevila žádost o seznámení s půvabnými nezadanými herečkami, které jsou na pány středního věku. Jiný kolega zase přiznává, že nejhorší noční můrou je špatné představení, na kterém nelze usnout. Nelze se pak divit, že se tento pán dostal i do úvodníku festivalového katalogu, v němž se ředitel těší, jak přijedou známé figurky, které chodí do divadla v kraťasech “odebírat vzorky”.

Takže milí herci, až si příště budete pomlouvat kritiku, otevřte si kýžený zpravodaj. Nejlepší “zboží” se přece “chválí” samo.

P.S. Díky této anketě se Fanda dostal do emailového adresáře jednoho z těchto pánů a tak si dnes otevřel soubor nazvaný Primátor na vrcholu. Očekával kritiku grantové politky magistrátu, který dělal podivné čachry, zatímco Pavel Bém zatínal do ledu cepín a mačky. Místo toho se mu dostalo fotokoláže, v níž Béma na Everestu orálně uspokojuje spoře oděná děva. Jako nevyžádaný “bonus” trapný vtip o ženách horolezkyních a jak jinak, jejich vrcholech. No co byste si o tom pomysleli?

Komentáře

(lysil – Mail – WWW) Vloženo 18.07.2007, 17:19:53
jo. jo, o kozách jsme už mluvili…

Někdo to zažívá v RPG hrách. Jdete chodbou a srdce vám tluče, co bude za rohem. A někdo to zažívá v archívu Národního divadla. Nejde o to, že jako ve správném archívu, i zde narazíte na nepřehledný labyrint místností, záhadně zastavěný obřími skříněmi, policemi a letitým zvetšelým nábytkem. Ani o to, že by archiváři za regály číhali jako zákeřné zombie a likvidovali nepřítele přesnou dávkou letitého prachu, usazeného na nikdy nevytažených složkách. Srdeční sval rozbuší a adrenalin zvedne pouhá hnědá obálka. Co inscenace, to obálka. Kdo ví, co je v ní. Možná jen cedule, tedy základní plakát s obsazením. Možná ale také recenze, možná smlouvy, dopisy řediteli nebo dokonce nějaký soukromý zápisek. Takhle už nerozechvěje ani milostný dopis.

Takže otevíráte. Máte studovat něco úplně jiného, a za chvíli zjistíte, že se zatajeným dechem čtete například varování statistce, která prošvihla představení. Dopis herečky, která žádá pět tisíc korun jako příplatek na toaletu, kterou musí pořídit z vlastních zdrojů. Ředitelství jí ovšem přispěje pouhou tisícikorunou. Následuje další hereččin list. Vzhledem k tomu, že kvůli obsazení do dalších her, by si musela tento měsíc koupit soukromě nákladných šest toalet, navrhuje se skrytou, ale patrnou dávkou zášti a jízlivosti, aby tedy část jejích povinností přesunuli na herečky s větší gáží. Neuvěřitelné, jak Národní fungovalo na principu dokonale kapitalistické tržní organizace. Poznámka u rozpočtu: „p. Haas, boty a klobouk vlastní, příspěvek na toilettné zamítnut”, je dosti častý.

Nebo pokorný list překladatele, kterým prosí, aby mu, proboha, nechali vstupenky na premiéru jím přeložené hry na pokladně, že dluh IHNED dorovná, jen co přijede z venkova. Pěknou ukázkou pragmatismu jsou dramaturgické posudky: „Třebaže hra nemá vysloveně literární ceny, je divadelně působivá a technicky bezpečná. Její působnost na obecenstvo je neomylná a v provedení s p. Sedláčkovou může býti velkým kasovním úspěchem. Národnímu divadlu by vznikla velká škoda, kdyby tato obchodně skvělá hra měla objeviti se na scéně jiné…”

Ano, divadelní historie není jen Frejka, Hilar, Kvapil a jiní velcí duchové. Jsou to rozmíšky, účty, hysterické dopisy hereček, stížnosti na techniku. A často docela temné čtení.

Střih. Posunete se do jiného archivu (přesně Divadelního oddělení Národního muzea) a podobně zatajeným dechem se probíráte neroztříděnou pozůstalostí po Alfrédu Radokovi. V hlavní roli opět Národní divadlo. Chodská nevěsta, průměrná hra, kterou Radok povznesl, ovšem režisér ani jeho pojetí ideologicky nevyhovovalo. Jsou padesátá léta. Důtky. Výhružné dopisy, pokuty. Zápisy ze schůzí. Příšerný teror a tlak, jakému byl Radok vystaven. Zápis jedné schůze končí suchým konstatováním, že režisér nedořekl větu, zbledl a omdlel. Schůze byla odročena. Infarkty Radoka pronásledovaly pak celý život a na ten poslední nakonec zemřel.

Hodiny ubíhají a člověk čte věci, které na nic nepotřebuje. Papíry tenké tak, že se skoro v prstech lámou. Dojímají a rozněcují. V těch listinách a nevyplacených kloboučcích jsou schovaná blues lidských životů.

Komentáře

(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 07.05.2007, 22:25:29
krásné :)

(lysil – Mail – WWW) Vloženo 14.05.2007, 17:06:31
To je skoro na román! Koneckonců, milý Fando, ten literární talent by byl… Práce se slovem, gradace, pointy, to všechno tu je, tak to chce silný příběh a nějaký ten impuls, a taky trochu času, že? Nebo že by si Fanda šetřil všechny síly na diplomku?

(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 14.05.2007, 18:43:00
Fanda by měl nějaký čas věnovat diplomce, ale určitě by měl rozvíjet i svůj talent. Ale ani jedno se nedá vynutit :)