Ačkoli můj argument je jednoduchý: zbytný faktor. Dovedu si docela dobře představit, k čemu bych iPad využil, kde by mi to ulehčilo práci a že bych se od něj nedokázal odtrhnout, jakmile bych jej jednou měl. Například bych si opět mohl začít číst v posteli, což zatím nejde, protože Mimína v té době spí. Ale zároveň si dovedu představit, jak všechno zařídit bez něj (kromě čtení v posteli). Navíc, co bych chtěl mít na iPadu hlavně tam mít stejně nebudu.

Myslím tím elektronické verze českých knih. Sice opravdu miluji vůni papíru a těší mě držet knihu jako objekt, ale proti mluví dva faktory. Zaprvé v našem malém bytě nemáme knihy pomalu kam dávat a po ponechání encyklopedií a srdečních záležitostí a odsunutí zbytných knih do sklepa se police příliš neuvolnily. A za druhé má zrychlená doba jiné nároky a já bych potřeboval občas některé texty snadno vyhledat. Což uznejte, v papírových knihách tak snadno nejde (a když jsou ve sklepě teprve ne).

Když si nebudu hrát na neviňátko a řeknu si, že spousta knih je k dispozici v elektronické verzi pirátsky, tak ani tak neuspěju. Jako ebooky se nabízejí sci-fi, poezie, knihy grafomanů a tituly s propadnutými autorskými právy. Zkrátka zcela specifické knihy. Zcela chybí beletrie a odborná literatura, i když tam už to zcela pravda nebývá, protože PDF verze dnes občas získáte při zakoupení papírové verze knihy.

U iPadu mi opravdu nevadí chybějící multiasking, USB porty nebo “ach faktor”. To zařízení je vymyšlené dobře a na rozdíl od Newtona (pamatuje ještě někdo?) přichází i ve správný čas (i když Newton by měl stejně životnost asi jako jiné elektronické diáře). Ale co je u iPadu hlavní, že je navržený pro zcela jiný trh. Protože dokud nebude Evropa trochu víc sjednocená a dokud nezačne pořádně fungovat trh s elektronickými knihami (hm, jsou to dva roky, co mi v i-legálně.cz říkali, že by mohli z fleku začít prodávat hudbu bez DRM, stačí podpis Sony – a prd), je použitelnost iPadu poloviční. Knižní nakladatelé tak začínají opakovat chyby hudebních vydavatelství – trh se hroutí, ale my stále děláme, že se nic neděje a že elektronický trh nemůže fungovat. Bullshit.

A ještě jedna věc k iPadu: na ebooky se opravdu víc hodí čtečky s elektronickým papírem. Teď jsem se od jedné jenom těžce odtrhával a zřejmě bych se smířil i s tím, že budu většinu knih kupovat v anglické verzi. A co je hlavní: je to ideální formát pro čtení při popojíždění s kočárkem.

Budou-li chtít české zpravodajské servery ZPOPLATNIT své služby, budou muset zkvalitnit své služby a nabízet nadhodnotu.

Svůj první článek na téma placení za články na internetu jsem napsal v roce 2001. Zprávy na iDNES v té době vynikaly přehledností, titulky byly věcné a reklama téměř žádná. Tehdy se však nad možností placení ani neuvažovalo. Nyní se píše rok 2009, média v čele s magnátem Rupertem Murdochem vymýšlejí, jak přinutit čtenáře za obsah platit. Murdoch tvrdí, že hlavním důvodem je nechat si platit za kvalitní práci. Ale to zjednodušuje. Vydavatelé se pozvolna dostávají do situace hudebního průmyslu – sice už deset let vědí, že prodeje papírových novin a časopisů klesají a budoucnost je v internetu, ale dosud se na tuto skutečnost málo připravovali. Současná ekonomická krize existující problém zdůraznila.

Vhodná statistika za Českou republiku není k dispozici. Vystačíme si tedy s americkými údaji, neboť struktura příjmů pravděpodobně nebude příliš odlišná. Tedy: na konci 19. století tvořily předplatné a přímý prodej novin téměř 50 procent jejich příjmů. Tento podíl pomalu klesal, či spíše rostla inzerce. Ve dvacátých letech minulého století klesl příjem z předplatného na 30 procent, v roce 2007 již na 22 procent. A pak se dostavila krize, která inzertní příjmy stlačila na polovinu i méně. Přitom až donedávna byly inzertní příjmy v časopisech a novinách tak štědré, že mohly zaplatit jak vydávání papírové verze, tak přispět k rozvoji verze internetové.

Není reklama jako reklama Jistě, rovněž na internetu je reklama a míváme pocit, že je jí přespříliš. Jenže příjmy z ní beztak nezaplatí redakci kvalitativně srovnatelnou s papírovými novinami. Důležitou příčinou nedostatečných příjmů je omezený inzertní prostor na webu. Zatímco v papírových novinách může být inzerát teoreticky na každé stránce, dále lze používat vkládanou inzerci a různé speciality, internetová stránka má omezený inzertní prostor. Většina vydavatelů jej využívá v maximální míře, pokud nepočítáme reklamu zobrazenou před zobrazením stránky (preload), různé vyskakovací reklamy (pop-up) a jiné speciální formy, které čtenáře spíše otravují a jejichž obsah si stejně většinou nepamatuje.

Druhým problémem internetové reklamy je její měřitelnost. U novin můžete před inzerenty mávat prodaným nákladem a množstvím čtenářů, ale vy i inzerent víte, že jsou to virtuální čísla, která zdánlivě objektivizuje nějaký průzkum, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak je reklama účinná. Jeden vysokoškolský pedagog to přibližně před osmi lety demonstroval otázkou ke studentům, jaká že je reklama na zadní straně Zlatých stránek, které v té době používal skoro každý; nikdo nevěděl. Na internetu máte k dispozici exaktní statistiky a účinnost můžete vyhodnocovat s neuvěřitelnou přesností. Ve většině případů vás zásah reklamy zklame, protože ve srovnání s čísly „papíru“ vychází internet žalostně. Navíc se začíná čím dál více projevovat bannerová slepota: čtenář na určitých místech inzerci očekává a ignoruje ji.

Důležité je všechno i nic Nechme inzerci vydavatelům a inzerentům a raději se věnujme obsahu a možnosti za něj platit. Hlavní připomínkou Ruperta Murdocha i českých vydavatelů, kteří o zavedení placení na internetu pochopitelně rovněž uvažují, je, že oni nabízejí kvalitní obsah – a nic kvalitního není zdarma. S takovým tvrzením lze obecně souhlasit. Pokud se budeme držet mediálního světa, tak rozhodně stojí za to platit si prémiový informační kanál než se v bezplatném informačním centru přehrabovat spoustou šuntu. Jenže kde dobré internetové noviny na českém internetu najít? Zřejmě jde o bájné zvíře, o němž se víc mluví, než aby ho někdo někdy viděl. České internetové zpravodajství má mnoho přívlastků, ale kvalitní není. Zkusme říct proč.

Na prvním místě je „zaměstnávání nekompetentních diletantů“, jak to pregnantně vyjádřil jeden člověk z internetových diskusí. Novinář byl vždy člověk, který ničemu nerozuměl (ani nemohl), ale musel být schopen zeptat se správných lidí, pochopit problematiku a správně ji přežvýkat čtenáři. V době e-mailu a mobilních telefonů by teoreticky nemělo být složité informace ověřovat rychlostí myšlenky. Bohužel se tak neděje. Současná „nová“ novinářská generace zjednodušuje problémy až za únosnou hranici a články často ukazují, jak novinařina vypadat nemá.

S tím souvisí otázka designu a snaha všechny informace položit sobě naroveň. Ponechme vzhled on-line médií, to může být značně subjektivní záležitost, i když lze vysledovat zpoždění přejímání trendů českých internetových médií oproti například těm anglickým. Důležitější je srovnání hodnoty informací. V tištěných novinách vidíte důležitost informací okamžitě po nalistování příslušné strany. Některým je věnována jedna věta, jiné zabírají půl strany i více. Na internetu na první pohled nepoznáte, s jakým typem informace máte tu čest. Snadno se vám stane, že rozkliknete článek a tam je v jednom odstavci jinými slovy zopakováno to, co už znáte z titulku a perexu.

Ale problém je i s delšími texty. Sice převládá názor, že internet je ideální pro dlouhé analytické texty, avšak praxe je opačná: zkuste si porovnat běžné délky textů v novinách a na webu a zjistíte, že články psané čistě pro internet jsou zpravidla kratší s limitem pět až sedm tisíc znaků. Jde samozřejmě o pragmatickou úvahu redakcí, protože běžný čtenář při zhlédnutí dlouhého textu z webové stránky znechucen odchází. Kvůli tomu webová média nemají téměř žádný obsah pro náročného čtenáře, nýbrž textovou masu, kterou stihnete přečíst, než si nad vás stoupne šéf a začne vyžadovat splnění úkolů.

Vůbec nemusím mluvit o zbulvarizování všech on-line zpravodajských portálů a snaze vytáhnout mezi hlavní zprávy dne obskurní informace, které budou mít maximální čtenost. Samozřejmě i zahraniční média takovéto zprávy mají, ale nechlubí se jimi na titulní stránce, protože tam je místo na skutečně důležité zprávy. V zahraničí stále převládá myšlenka, že ze zpráv by se měl čtenář něco dozvědět, zábavu najde na speciálních stránkách.

Omyly a zdroje neuvádět!

Nedostatek prémiového obsahu souvisí s pravidlem long tailu, na němž jsou založeny úspěšné internetové projekty. Myslí si snad někdo, že podstatou Amazonu.com jsou nejlevnější ceny bestsellerů a možnost jejich předobjednání? Samozřejmě to tvoří největší část zisku nejslavnějšího světového knihkupectví, ale bestseller si můžete koupit kdekoli jinde a často ještě levněji. U Amazonu je však důležitý rozsáhlý katalog knih a nabídka obskurních titulů, které si koupí pouze minimum zákazníků. Samozřejmě, že na takových titulech neutržíte tolik jako na bestsellerech, ale neproděláte a přitáhnete zákazníky, kteří si raději budou vybírat u vás než v omezené nabídce konkurence.

Long tail není záležitostí pouze internetových obchodů; lze jej vztáhnout i na on-line média. Základní nabídka všech serverů je v zásadě stejná a rozhodovat se mezi nimi můžete tak, že jeden nabízí více informací z oboru, který vás zajímá. Samozřejmě hovořím o zahraničí, v Česku je hlavním rozdílem vzhled.

Teoreticky nejjednodušší by pro on-line média mělo být zpracování článků ze zahraničního tisku a agentur, ale ani tady nijak neoslňují. Zprávy z ČTK se přebírají bezmyšlenkovitě, bez oprav zjevných chyb, které se nezřídka objevují v prvních verzích agenturních textů. Jak je vlastně možné, že už první čtenář článku odhalí věcnou chybu, ale novinář nikoliv?

A ještě hůř jsou na tom novináři ve snaze překládat texty, povětšinou z angličtiny. Redakce nezaměstnávají zkušené překladatele; předpokládá se totiž, že angličtina patří k základní výbavě žurnalisty. Tím vznikají komické texty s nepochopenými frázemi nebo idiomy originálu. A aby čtenář náhodou na chyby v článcích nepřišel, postrádá české zpravodajství odkazy na původní verze. A to jak v případě, že přebíráte zprávu z konkurenčního českého média, tak v případě převzetí ze zahraničí. To je až komicky trapné, protože stačí vybrat jedno klíčové slovo a nechat si je vyhledat.

Touha vyniknout vede u českých on-line médií k boji o rychlost v podivné naději, že když u vás čtenář objeví aktualitu, vrátí se, aby se dozvěděl něco navíc. Díky tomu vzalo za své pravidlo ověřovat informace z více zdrojů. Dnes stačí SMS ze „zdroje blízkého dění“ – a zpráva je na světě!

Chybám se nevyhýbají ani texty psané s větší péčí, což objevíte v diskusích pod nimi, kde čtenáři uvádějí věci na pravou míru. Chyby se samozřejmě stávají i v renomovaných zahraničních médiích, ale jednak ne tak často, jednak se za omyl redakce omluví. Třeba tím, že na konci článku napíše „aktualizováno“, upřesní se tam, co se v původním textu změnilo, a ještě se omluví. U českých webů máte spíš pocit, že čtenáři přistihli novináře v nedbalkách a oni se snaží své nedostatky honem vyretušovat. K serióznosti takový stav nepřispívá.

Za co rád zaplatím Spoustu výše popsaných jevů vydavatelé a šéfové vysvětlují tvrzením, že „lidi to tak chtějí, tak to přece musí být správně“. Přitom zrovna novináři by s takovým tvrzením měli být opatrní, historie přece zná mnoho případů, kdy se veřejným zájmem omlouvalo kdeco. Ano, tady nejde o nic hrozného, nikomu nejde o život, ale vydavatelé by se měli rozhodnout, zda jim jde o kvalitní žurnalistiku, nebo jen o vydělávání peněz. Navíc důsledně vzato: vydavatelům vůbec nejde o to, co lidé chtějí, jim zkrátka jde o zvyšování návštěvnosti a prodej inzerce.

Mohli bychom dále rozebírat technické možnosti placení za obsah na internetu. Zatím k tomu však není důvod. Pokud by některé internetové zpravodajské servery chtěly v současné nekvalitě své produkce zavést placení, majitelé by pouze vyhodili peníze za platební bránu a získali by jen omezené množství čtenářů. Mezi současnou podobou on-line zpráv na různých serverech není žádný podstatný rozdíl a přidanou hodnotu nikdo nenabízí.

Končím svůj článek stejně jako před osmi lety: pokud mi někdo přidanou hodnotu nabídne, rád si internetové zpravodajství předplatím. Přidanou hodnotou myslím absenci infotrainmentových prvků, reprezentativní výběr zpráv, kvalitní obsah, detailní analýzy, informace navíc a minimalizaci inzerce. Tedy všechno to, co na současném internetu postrádám.

Ukázky zahraničním webů, které to dělají rozhodně lépe:

www.bbc.co.uk

www.guardian.co.uk

www.spiegel.de

Rickrolling je jenom jedním z projevů internetových memů neboli internetových fenoménů. Stačí, aby se v jedné diskuzi nebo někde objevilo něco potenciálně zajímavého a hned se toho chytnou rozsévači a montéři. Zatímco dříve memy přežívaly klidně půl roku až rok (což byl příklad All Your Base Are Belong To Us,), dnes je jejich životnost efemérní. Časté jsou také crossovery, tedy kombinování více memů dohromady (co třeba Rickův doslovný videoklip, i když ten nedosahuje kvalit Take on Me). Často stačí jeden týden a už se v “internetovém humoru” nedokážete zorientovat (ostatně proto je tady Encyclopedia Dramatica, kde má své heslo i Rickrolling).

Rickrolling

Rickrolling má na dnešní dobu neuvěřitelnou životnost a fenomén vyvrcholil před čtrnácti dny na předávání cen MTV, což naprosto uniklo pozornosti našich médií. Přitom přes dvacet milionů zhlédnutých videí vyneslo Ricka až na pomyslný vrchol. MTV sice spekuluje, jestli si Rick Astley svou cenu zaslouží, ale těžko s tím něco udělá. Ostatně kdo ví, jestli Novinky někdy zveřejní výsledky své ankety o největší hit 80. let, který s přehledem vyhrál… tramtadadá… Rick Astley.

Češi už za sebou mají také dva pokusy o Rickrolling, tedy spíše Rudirolling a Pešákrolling. Pokus první, získat pro Rudiho Kovandu Zlatého slavíka, bohužel nevyšel, tedy alespoň tak praví legendy. Zato letoší pokus vytáhnout na světlo Ivo Pešáka vyšel na 100 % a Ivan Mládek toho maximálně využil při svých polských turné.

Tak kdo bude další?

Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.

Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).

Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.

Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.

Týden před svatbou vyhořel disk. Začmoudilo se z počítače a když jsem kontroloval, co se stalo, objevil jsem vyhořelý obvod na disku. Samozřejmě tam byla připravená hudba na svatbu, jak jinak. Názor odborné firmy: vyhořel vnitřní firmware, je to 50:50, případná záchrana přijde na 6000 korun, pokud se povede (zatím žádná reakce). Pár skladeb jsem stáhnul, na obřad to stačilo.

Dva dny před svatbou nenaběhnul počítač. To už jsem tušil, co se děje, ale nechal jsem si to až na toto pondělí. Vypůjčil jsem si v jedné firmě zdroj a co myslíte? Byl to zdroj. Kdo jiný by také před svou smrtí poslal úder jinam. Nový zdroj 600 korun (mohl bych koupit nějaký fakt kvalitní, ale můj původní zdroj byl 400W Chill Inovation, tedy víceméně značkový!).

Tak teď uvažuji o Synology se dvěma 750GB disky v RAID 1, tedy zrcadlené. Data se budou souběžně zapisovat na oba disky, 750 GB má momentálně nejlepší cenu za gigabajt a terabajtové (nebo že by tibibajtové) disky mají zase často problémy se Synology. Pravděpodnost, že najednou odejdou oba disky, je opravdu dost nízká. Externí zdroj jenom těžko udělí zařízení takovou šlupičku, jako zdroj počítače. Je to drahé, ale ta stálá záchrana dat mi přijde dražší…

Jak mi řekla dětská doktorka Hana Cabrnochová, chůvičky jsou dobrá věc, ale monitory dechu, což jsou takové dečky, na které se dítě položí a pokud přestane dýchat, tak se to rozeřve, jsou vhodné akorát pro nedonošené děti a děti s apnoickými pauzami, tedy minimum případů. Jak dále dodala, nefunguje to stoprocentně, takže to může vyvolat docela dost planých poplachů a spíše to zneklidňuje rodiče.

A co tvrdí prodejci? Takový Reseller Magazine, tedy prostředník mezi distributory, výrobci a prodejci, je úžasné čtení. Například v něm ukazují, jaký jsou chůvičky pěkný vejvar. Marže jsou slušné a slevy se v této oblasti nenosí. Rodiče buď nakupují uvážlivě, takže není třeba přesvědčovat, nebo naopak nárazově a pak klidně zaplatí libovolnou částku, aby měli klid.

A kdyby to nestačilo, tak dávají rady, jak prodávat:
Jestliže k vám přijde maminka s miminkem, zkuste se jí zeptat, kdo jí hlídá dítě. Pokud nikdo, tak jí doporučte chůvičku. Bude-li namítat, že tohoto pomocníka nevyužije, pak se optejte, kolik mnohdy zbytečných věcí již nakoupila a nevyužila. Tím ji snadněji přesvědčíte, že chůvičky a monitor dechu mohou rodičům dodat pocit klidu a jistoty, i když dítě nebudou mít na očích.

Nehledě k tomu, že u tohoto tématu by chtěl každý radit a každý by chtěl, aby se o něm napsalo. Jak vidno, dítě je skvělý byznys pro prodejce a výrobce. Akorát to někdo, tedy rodiče, musí zaplatit.

Je vidět, že za ty dva roky se situace výrazně zlepšila. Druhý den mi zavolala slečna a omluvila se, že kvůli svátkům mi nabídne termín až za deset dní, ale dala mi vybrat čas. Vybral jsem 11-13 hodin a zeptal jsem se na modem. Prý přijde.

Modem přišel za dva dny, kdy jsme ho ještě ani nečekali, takže zase on pěkně čekal, až na něj dojde řada.

Technik dorazil ve slíbený termín v 11.15 a v 11.30 měl hotovo. Podepsal jsem papír, zapojil modem a vše se rozběhlo. Pouze jsem se musel připojit a povolit wi-fi. A to je vlastně vše, ještě odhlásit Internet 4G a zkusit udělat trochu bububu na T-Mobile – končí mi smlouva, tak bych mohl někam přejít. Pravda, jsem spokojen, ale vždycky to může být lepší.

Jak to po sobě čtu, tak na rozdíl od chinina v tom příběhu jaksi chybí konflikt. Tak příště zkusím něco poplivat :)

PS: Proč Telefónica O2? Je to jednoduché, se smlouvou na rok mám zřízení telefonní linky za 1 korunu, jinak asi za čtyři tisíce. Takž jsem k tomu pořídil ADSL také na rok, takže cenově to vyjde v průměru o něco lépe než Internet 4G Premium – prvních šest měsíců je služba levnější.

PPS: Kdyby někoho zajímalo, jak používat doma poštovní program, když přišel k O2, tak je to “jednoduché”. Služba je tak blbovzdorná, že nevyžaduje nastavení, takže vlastně ani nevíte hesla a další parametry. Proto musíte zavolat na 800 02 02 02 a říct, že chcete jméno a heslo pro SMTP autorizaci (server vám také řeknou, ale je to v zásadě smtp.iol.cz). Požádají vás o číslo telefonní linky (pokud z ní nevoláte), jméno osoby, na kterou je linka zařízená, a o referenční číslo, které najdete na každém vyúčtování. Potom vám nadiktují heslo (příšerné) a heslo, kterým je referenční číslo doplněné zleva o nulu. That’s all. Na mém gmailu to potřeba není, ale už jsem to jednou řešil :)

- A co s tím mám dělat?
- Koupit si to. Stojí to tolik a tolik.

- Můžu to koupit přes internet?
- Jo, ale potřebuješ to dostat fyzicky – dostaneš CD nebo DVD a samolepku, tu si musíš nalepit na počítač.

- A jak si mám nalepit samolepku?
- To tam budeme dávat návod, jak nalepit samolepku,  jak se dává návod na párátka?
- Jo.

Pokud klesnou ceny pamětí, bylo by možné prodávat například nahrané MP3 se singlem, albem nebo celou diskografií interpreta a ceny nahrávané hudby by mohly opět růst.
Eva Usai Blumental, Deloitte Advisory
Strategie 11 2008

Komentář: Všichni toužíme mít doma spousty MP3 přehrávačů a hledat, ze kterého hudbu pustit.

Podle jednoho z průzkumů v USA považují tři čtvrtiny respondentů tuto reklamu [na webu] za dotěrnější než tištěné inzeráty… a více než čtvrtina občanů USA by si připlatila za webové stránky bez inzerce.
Eva Usai Blumental, Deloitte Advisory

Komentář: Průzkum dělal stejná skupina, která vyzkoumala, že nemalé procento Američanů se vystěhuje, když volby vyhraje Bush. Kde jsou dnes ti američtí emigranti?

Obecně ve společnosti klesá jazyková a stylistická kultura, organizace si proto na přípravu mediálních materiálů najímají specializované agentury.
Milan Kašík, prorektor pro marketing a propagaci, Vysoká škola finanční a správní
Strategie 12 2008

Komentář: O tempora o mores? Pan prorektor zřejmě porovnává s první republikou, kde byl jasně daný styl obchodní komunikace. Že by šlo o dobrou jazykovou kulturu?

Koncept nabízet něco levně nebo zdarma coby lákadlo pro nákup dražšího předmětu nebo služby není ničím novým. Apple jej přivedl k dokonalosti ultrapopularitou svého systému levného stahování písniček iTunes, který ve skutečnosti není ničím jiným než lákadlem pro nákup drahého hardwaru.
Václav Větvička
Strategie 12 2008

Komentář: Chrlit každý den článek se na člověku podepíše. Tady jsou trochu zaměněné příčiny a následky. Myslí si snad někdo, že by uživatelé kupovali dražší hudbu?

V případě souboje Googlu a Microsoftu o Yahoo! se většinou píše, že Microsoft je “ta stará tradiční firma” a Google naopak “jenom vyhledávání”. A to je právě začátek omylu.

Google začíná být nepředvídatelný moloch. Je to takový Apple internetového světa, ovšem bez veškeré pompéznosti Steva Jobse. Nikdo nedokáže pořádně odhadnout, kdy se objeví nové produkty a co to bude. Protože je ve firmě spousta vývojářů, nedá se očekávat, že jenom oprašují vyhledávací engine. Spíš pracují na nových projektech, které můžou z ničeho nic vypustit a změnit další oblast lidské činnosti (pamatuji doby, kdy jsem psal všechny dokumenty ve Wordu a přenášel je na flešce). (Ponechme stranou, že spoustu služeb kupují, protože většinu koupených služeb zatím dokáží velmi dobře integrovat do stávající infrastruktury.)

Poznámka na okraj. Dnes jsem psal výjimečně ve Wordu, protože jsem potřeboval počítat znaky v jednotlivých částech dokumentu (což Google Docs neumí). V jednom okamžiku jsem šel dělat snídani a počítač se restartoval – nainstalovaly se automatické aktualizace a nově už nejde požadavek na restart ignorovat. Po spuštění Wordu se otevřela prázdná stránka (no jo, neukládal jsem). Naštěstí jsem soubor automatických uložení našel, ale stejně nemám rád, když si počítač dělá, co chce.

Naopak Microsoft je ve většině případů velmi čitelný (vynechme Surface a podobné projekty, ovšem stačilo asi půl roku, aby se podobné ovládání objevilo na iPhone a iPodu Touch). Operační systém jednou za pár let, Office jednou za pár let, tak vypadá svět Microsoftu. Pak nějaké hry, servery… Prostě nic, co bychom nemohli čekat, pouze pomalá evoluce.

Yahoo! je další taková firma, pouze v internetovém světě, taky ji většinou až konkurence donutí inovovat. Microsoft se do elitní společnosti internetových gigantů snažil dostat už dříve sám. Bylo zajímavé sledovat postupnou proměnu monopolní firmy, která dříve své novinky oznamovala s patřičnou razancí, jak najednou najela na pokorný styl komunikace, kdy se novinářů a blogerů uctivě ptá, co si myslí. Bohužel ani to Microsoftu nepomohlo získat větší počet uživatelů a víc ukousnout z internetového koláče.

Otázka je, jestli by to mohl dokázat koupí Yahoo! Je docela jasné, že z pohledu kalkulaček to vypadá jednoznačně. Stejně jako případné spojení Centra s Atlasem, to také v absolutních číslech dává dobrou naději na opětovné nastolení silné dvojky.

Tak v čem je problém? No přece v tom, že manažeři koukají na čísla a většinou nemají reálné zkušenosti se službami. Ty ani nemůžou získat, protože takové ponoření do služeb je většinou velice časově náročné, a proto si k průzkumu služeb objednávají analytiky. Ti samozřejmě nejsou tak hloupí, na druhou stranu jak chcete vysvětlit, že neuvěřitelně nevkusně až hnusně vypadající MySpace oslovuje tolik lidí, přitom Windows Live Spaces téměř nikoho, když jsou přívětivější a hezčí? Jednoduše řečeno, dlouho dané konstanty našeho světa již neplatí. Ani my neumíme často vysvětlit fenomény internetového světa, jak by to mohli umět zkostnatělí analytici?

Shrnuto, podtrženo. Google by potřeboval pořádnou konkurenci. Ale žádnou akvizicí, kterou by provedl Microsoft, ji nezíská.

PS: A v Yahoo! jsou pitomci, kteří se nenechali koupit. Majitelé akcií mohli být bohatí a chytří programátoři by zdrhli ke Googlu. Pouze Microsoft by byl o něco chudší a moc by toho nezískal. Takhle čeká Yahoo! pouze pomalý ústup ze slávy.