FriendStream je zajímavý způsob integrace Facebooku a Twitteru, ale už tam nevidím, zda zprávy někdo komentoval a když si zprávu rozkliknu, dostanu se do samostatného streamu služby. Postatnější bohužel je, že při aktualizaci dat nezjistím, jaké zprávy jsem už četl a jaké jsou nové.

Posted via email from cattie’s posterous

Posted via email from cattie’s posterous

Čtyři dny v tatrách se smrskly na jednu večeři s kamarády.

Ale to jsou jednom drobné neúspěchy, které nás nemůžou odradit.

Přiznání druhé: nemám příliš ráda Švandovo divadlo. Občas si říkám, že je to takové oblastní divadlo, jenže v Praze (ne že by se tato charakteristika nedala použít i na jiné scény). Na druhou je to divadlo aktivní, snaživé, vyrábějící nejen premiéry, ale snažící se i o mimodivadelní přesahy. To je zas sympatické.

Přesto jsem při sledování Maškarády měla dojem, že bych ji raději viděla utopená v sedačce hangáru nebo taky “kongresáku”, jak se říká ostravskému “Myronovi”. Že mi ta inscenace přivála vzpomínku na několik blažených a vyčerpávajících ročníků Ostravaru, není tak překvapující. Jednak – režíruje jí Radovan Lipus a za druhé v ní hlavní postavu hráče Arbenina hraje Milan Kačmarčík a baronesu pak představuje jeho žena Apolena Veldová. A za třetí – moc pěkná scéna Davida Vávry by klidně snesla větší jeviště.

Začíná se velmi slibně: spustí se muzika, tak trochu flamenco. Ve střediu scény bílý kovový stůl, židle. Vzadu až k provaziště bílé hranaté sloupy, či lépe řečeno látkové tunely, které pomocí světel v nich umístěných dovedou bleskovou světelnou změnou proměnit atmosféru scény – od mrazivé modré, přes rudou, šedou až k zrůžovělým červánkům. U stolu hráči karet – nebo jsou to tanečníci, kteří karty vynášejí, jakoby tančili passo doble? Párt taktů hudby. Pohyb, pak pauza, v ní replika. Veršovaný text si vyloženě říká o rytmizaci a podtrženo hudbou a frázovaným pohyhy, funguje to jedna báseň. Celá inscenace má pěkně vymyšlené nejen pohyby, ale i další efekty. Jako symbol se tu objevuje předpokládaný corpus delicti nevěry, ztracený Ninin náramek, zdvižené stavidlo, které do světa vypustí Arbeninovy démony a s nimi tragedii. V jedné ze závěrečných scén, kdy katastrofa je již neodvratitelná, na scéně chřestí v rukou komparzu desítky náramků, po celý čas se jako zlověstný jingl v osudových okamžicích ozývá cink, cink, jak náramek sklouznul nešťastné Nině z útlého zápěstí. Lipus stvořil diváckou vskutku romantickou podívanou v tom nejlepším slova smyslu, byť druhá polovina se zdá býti poněkud dlouhou. Pěkně také pracuje se symboly chladu, vždyť je to zmrzlina, která propálí jedem Nininy útroby a tak se tu na zemi třístí kusy ledu.

Teď je však na místě po slovech chvály zodpovědět otázku, proč tedy má kus lehce oblastní nádech. Obávám se, že za to mohou herci, kteří mají během inscenace značné propady. Většina zápasí s veršem (ano, to je ta potíž s rýmovanými hrami, čtou se lehko, říkají těžko), a místy sklouzávají do šarží. U Milana Kačmarčíka se nemohu zbavit dojmu, že hlasem a gestem taky jako by hrál pro větší hlediště. Kačmarčíkovo obsazení do Arbenina, je myslím, chybné. Ne že bych nevěřila, že na něj nemá herecky. Je to však ničím neospravedlněné obsazení proti typu. Romantického hrdinu přece nemůže v romanticky pojaté inscenaci hrát potící se holohlavý muž s rysy odulého utopence, právě vytaženého z rybníka! Arbenin nemusí být krásný, vždyť je to člověk který v sobě nosí zlo,  s duší plnou běsů, jen na chvíli ukolébaných. Ale opravdu nemůže být tak zoufale promiňte mi to – necharismaticky “unapetýtlich.”

Ostatní herci se drží na svách standardech – typickým příkladem budiž Kamil Halbich. Docela pěkná je – i typově – Nina Jany Strykové i Baronesa Apoleny Veldové. Zajímavý je kníže – Matěj Hádek ho hraje jako odpudivý, přisprostlý floutkovský typ – s tímhle mladíčkem nelze mít moc sympatie. Ale s takovým Arbeninem se zkrátka smířít nemohu. Já mám prostě romantické hrdiny už od středoškolských let v oblibě. Řekněte, od kdy správný rozervanec nemá vlasy, které by mu cuchal divoký vítr?

Kupující paní (přebírá lístky na čerstvě odpremiérovaného Dona Juana s “Don Utilem” a pro jistotu testuje pokladní):

Už ste to viděla? Já sem vo tom ještě nic neslyšela.

Pokladní (opatrně):

Já měla furt službu. Ale kritiky byly todlento… ne moc dobrý.

Kupující:

Fak jo? No ale vona ta kritika má přece dycky vopačnej názor než divák, že jo.

(na tvářích pokladní a kupující je znát vzájemné porozumění. Chvilková harmonie. )

Takže když Bambule přišla s návrhem, že pojedeme do Liberce na Pannu z Arku, loutkové představení právě pro diváky, kteří sedí v dětských divadlech s koleny u brady, přišlo mi to jako velice dobrý nápad. Navíc, Bambule je odbornice, já loutkový diletant  a tak na ní dám. Pannu z Arku napsal Petr Vodička na motivy Voltairova směšnohrdinského eposu. Překvapivě Voltaire byl víc osvícenec než vlastenec a tak ho Johanka nezajímala jako mýtus, ale jako dogmatický nástroj katolické církve na šíření tmářství. Pouť dívenky z Domrémy tak u Voltaira nekončí na hranici, ale v posteli u Orleans, kde konečně přijde o panenství. (a jak víme z historie, vzápětí začne prohrávat) . Její čistotu totiž církev střeží jako oko v hlavě, neb patrně jen díky cudnosti Jana vyhrává.  Upřímně, nečetla jsem Voltaira, ale coby diletant tipuju, že Vodička ubral na  šlehavé jízlivosti a přidal na hravosti. Janu nejdřív vidíme jako znuděnou servírku, když si ji pro její záměry vybere nebe (žádná jiná panna není široko daleko). Postupně se z ní skutečně stane poměrně uvědomělá bojovnice, ač poněkud zmítaná animální touhou po svém fešném francouzském spoluveliteli. Někdy jim zabrání ve vášnivé chvilce nepraktičnost brnění (úžasná scéna, kdy se loutky na chvíli vymění za živáčky, respektive jen jejich nohy a nápadník vilně hladí Janino plechové stehno..). Jindy chce Janin věnec uchvátit anglické prase (obrazně) nebo francouzský osel (doslova).  Leč nezprzní ji, nad vším bdí totiž vyšší moc. Svatý Jiří a Svatý Diviš jsou patroni Anglie a Francie a občas si to mezi sebou musí rozdat pěstí. Výtvarnice je stylizovala do podoby supermanů a jedna jejich rvačka je komiksová včetně bublin.

Je to celé milé, vtipné, avšak ne mimořádné představení. Nese znaky kvalitní české novodobé loutkové “klasiky”, jen  mu chybí ta špetka špatně popsatelného čehosi, co by představení zvedla z kategorie pěkné do úrovně  zážitek. Bambule říká, že je to nedostatečná dramaturgie, ergo inscenační záměr,  já jsem si to definovat nezkoušela.

Za další shlédnuté loutkové představení může taky Bambule, která nám horemdolem doporučovala brazilského loutkáře Duda Paivu, který přijel se svou one man show Anděl do Akropole. Tak jsme v sobím houfu vyrazili. Děj Anděla je dost nepřehledný. Tulák, snad trochu alkoholik, somruje na hřbitově, kde obživne andělíček z náhrobku. Prý spadl z nebe a zkamenělo mu všechno až na srdce, ručka se ulomila. Zní to líbezně poeticky, ale popravdě je tenhle anděl pěkný fakanspratek, s dobře vyvinutým ječákem.  Velkou předností Paivy je jeho schopnost animace měkké pěnové loutky, takže je dočista jako živá (taky vám připomínala Smoljaka, rozesmála nás Zobča) a její dialogy s vodičem jsou skutečně souhrou dvou partnerů. Jenže se to překvapivě rychle okouká a pak se člověk přistihne přitom, že se dokonce i otravuje, zejména když Paiva ukazuje, že dřív než loutkář býval tanečník a kolem figurky Anděla nesmyslně baletí. V duchu si Paivu strkám do šuplíčku “poněkud přeceněno”  a zcela nacionalisticky těším se na další věci z Naivního, Draku, Alfy, Lampiónu…

Ještě že měl ten den Votan narozeniny a  že jsme šli na víno, bramboračku a dort, což byla souhrnem větší zábava než celá andělská historie.

Sarabanda je posledním filmem Ingmara Bergmana. Televizním, protože s  plátnem skončil po Fanny a Alexandrovi. Prý je to Bergmannův režijní kšaft, do kterého shrnul mnohé ze svých oblíbených témat: láska, nenávist, stáří, neschopnost komunikace a konečně strach ze smrti a prázdnoty. Matně si vzpomínám, že jsem Sarabandu viděla, ale utkvěly mi v paměti jen dlouhé monology a světlá prkna starého domu v Dalarně, kam se na konec života zavřel někdejší profesor Johan. (odbočka – je správné, když herci vyslovují švédské místní názvy zcela česky? že kraj Dalarna vysloví tvrdě tak jak je to psáno? A což teprve Djuptjärn – tedy hluboké lesní jezero? To si nejsem jistá, jak vlastně bylo zašumlováno..Kdyby si to dovolili v angličtině, sklidí posměch, ale u jiných jazyků jsme pozoruhodně shovívaví..)

Na jevišti se mi rozhodně celý příběh odkryl intenzivněji, krutěji a současně komičtěji, protože i Bergmannovi hrdinové jsou často k smíchu – což právě divadlo zdůrazní spíš. Mariana přijíždí jen  tak, z náhlého popudu za svým někdejším mužem – třicet let spolu nepromluvili. Johan je pěkně nerudný cynický dědek, který se stáhnul do samoty, domu u jezera. Docela sám tam není – malý zahradnický domek  obývá jeho nemilovaný syn Henrik s dcerou Karin. Mezi Henrikem a Johanem panuje vzájemný odpor, který u Henrika přechází v koncentrovanou nenávist. Zato Karin je předmětem lásky a snad i touhy obou mužů – jako jí předtím byla Karenina matka Anna. Z její smrti se Henrik zhroutil a vlastně i Johan, který ji vždycky tajně miloval. Anna je personifikovaná láska a dobrota, zářící obraz, jehož roli má Karin převzít.

Pokorný na scéně nejdřív rozeseje houby a nadýmá do diváků, ale když se kouř rozptýlí, vidíme na scéně klec ve tvaru domu. Vevnitř je  ještě jeden domeček, maličký, dřevěný, jak pro panenky.  A to je také útočiště, únikový prostor, kam se postavy mohou nasoukat. Už jen scénografie hraje významy – stačí posunutí střechy klecového domu a je z něj chrám. Když se celá konstrukce vznese vzhůru, symbolizuje to mimo jiné vysvobození Karin, která našla odvahu odpoutat se od manipulativních tlaků.

Jinak Pokorného Sarabanda stojí na hercích. Hodně civilní je Zdena Hadrbolcová jako Marianne, nenápadný katalyzátor.  Ostatní jsou naopak hráni hodně vypjatě, anti – psychologicky.  První dějství je pozoruhodné: režisér nechá Johana a Marianne hrát takřka bez hnutí, otočené k publiku méně než z poloprofilu, Přesto drží napětí – tomu říkám husarský kousek.  Napětí jak proud z vodního děla ale pustí do publika příchod Henrika v naprosto excelentním podání Davida Prachaře (není ho pro Národní škoda?). Čtyřicátník, šlachovitý Prachař hraje víc než šedesátníka,  kterého přítomnost Johana zkroutí jak kancelářskou svorku
do totální trosky. Trosky až na dřeň ponížené a přetékající nenávistí, sžíravé, směšné. Sledovala jsem ho opravdu s obdivem – zvlášť když v následující scéně polonahý visí na mřížích v pozici ukřižovaného. Dost málo našich herců umí pracovat s tělem, ale Prachařovy výstupy v Sarabandě by klidně mohly být studijním materiálem.

Nějtěžší pozici má asi Gabriela Pyšná coby Karin. Hraje “tu holku co jí všichni chtěj”, je stále emocionálně rozklížená, ale současně nemůže jít do takové exprese a ostré kresby jako Prachař. Herečka to zvládá docela dobře, i když úplně nejvíc mě bavily stylizované scény. Když Johan dělá Karin “mefistofelskou” nabídku ve snaze vytrhnout jí otci a vyhrát tak konečně nad Henrikem, je to stylizované lehce surreálné kouzelnické představení. Ona v bělounkých šatech jako panenka, držící vysoko cípy sukně,  Johan má zase cylindr a kabát – kýžený dopis tahá z rukávu jako srdcové eso, rozevře kabát – na podšívce má přilepenou obrovskou fotografii Anny…Ona se ukrývá v domečku, on rozhrne záclonku, ven vypluje půvabně bílá ručka jako příslib..

S domečkem se potkáváme i ve scéně, kdy o Karin bojuje pro změnu Henrik. A když prohrává, zavírá se do domečku sám  a na sklech malých okýnek se rozlije červená.. To je vrchol představení, které po tomto výstupu trochu sjede dolů jak šlehačka na den starém dortu. Je to trošku škoda, protože přichází jedno ze zásadních poselství hry a stejně jako ve filmu, Johan a Marianne, s těly zpustošenými stářím,  se k sobě přitisknou nazí v posteli. Přestože účinek tohoto gesta ani závěrečného monologu Marianne není takový jako by měl být, přesto je Sarabanda inscenací, kde tři hodiny nejsou zmarněný čas, ale potěšení z dobrého, moderního divadla.

Herecká asociace dneska vyhlásila nominace na ceny Thálie. Stoly se opět prohýbaly, teplá šunka snad i zbyla, dokonce i na toho pána, který měl pleš, umaštěný culíček vzadu a na nose současně dvoje předpotopní brejle jogurťáky. Jeho podoba mi tak nějak pěkně symbolicky splynula s celou akcí.

Neznám snad obstarožnější a mrtvolnější vidění divadla, než které pěstují takzvané odborné komise, nominující umělce. Ostatně v těch komisích až na dvě, tři čestné výjimky, sedí samí nepublikující důchodci, disponující dostatečným množstvím času zajíždět do oblastních divadel. Tak asi není divu, že až – opět na pár výjimek – se není jejich tipům co divit. Stejně tak dobře se dá vytušit, že Thálie jsou také jistým výslužným a letos dokonce i všimným! Jinak si nedovedu vysvětlit, jak se v nominacích na Hrdinu západu z Činoheráku mohl ocitnout Vladimír Kratina a nikoli Jaroslav Plesl (s ním se komise neobtěžovala ani do tzv. nominací širších.) Dobrá, divadlo není, jak říkají často bonmotéři, skokem o tyči. Ba snad ani krasobruslením, takže názory mohou být různé. Ovšem i jiné tháliové nominace vzbuzují nejmíň podiv.

Jistého staromilského duchu jsou si ale asi i lidé od Thálií vědomi, takže například letos se rozhodli zaznamenat, že existuje i moderní pohybové divadlo, nejen balet (celá kategorie se jmenuje balet, pantomima a jiný hudebnědramatický žánr, ale v podstatě jen pro forma) . Zachytili ovšem zřejmě existenci pouze jediného souboru, sice DOT 405 a hned jim lupli dvě nominace. Nic proti DOT 405, ale působí to lehce kuriózně. Anebo že by šli podle klíče, že ostatním už nadělí třeba Sazka s její soutěží?

Každopádně, tak či tak, Thálie má své zábavně – perverzní stránky. A to jakési nepodepsaná zdůvodnění, proč byl ten či onen na medajli navržen. Takový balast by nevymyslel snad ani recenzent oblastního deníku Palcát, kterému v elektronickém archivu selhala tlačítka ctrl c + ctrl v.

“Patří k nejpozoruhodnějším osobnostem současného tance, v každém projektu, kterého se účastní, je absolutní spičkou. ”

“Jeho fyzické předpoklady dávají vyniknout tělesnému výrazu. Zaujme technickou vytříbeností a smyslem pro vyjádření pocitů a prožitků.”

“Překvapuje hlubokým prožitkem, proměnlivostí a sytostí hereckého výrazu. Svému partu tak dává silné charisma umocňující jeho jediněčnou interpretaci.”

Někde už je to ale není jen vítězství fráze, ale čirá patafyzika: ” Svou postavu obdařila pečlivým hereckým výkonem a pěveckou suverenitou, její scény patří k ozdobám úspěšné inscenace… V souladu s hudební koncepcí akcentoval Dona Giovanniho “šumivé šampaňské” v životě šarmantního svůdce a sympatického rošťáka, kterého vytvořil s pěveckou jistotou krásně vedené kantilény.”

No brečeli jsme jako želvy, pravil na závěr výstižně jeden z porotců. Na to už opravdu není co dodat – snad jen – tohle příště, taky prosím tisknout!

Cestu dlouhým dnem do noci jsem vždycky raději četla, než se pak tři hodiny týrala pohledem na pětici utýraných herců, hrajících zmučené Tyronovi. Divadlo v křesle má nesporné výhody nejen v domácím pohodlí a proto jsem vcelku vášnivý čtenář divadelních her. Navíc je člověk obvykle přečte rychleji, než je odkouká..(Pochopitelně Goethova Fausta, Dorstova Merlina a a Krausovy Poslední dnové lidstva vyjímaje). Moji teorii, že některé hry je lepší číst, potvrdila opětovně inscenace O´Neilla v Divadle bez Zábradlí. Dramaturgicky je ale třeba scénu ocenit – jen ať si divák bulvárního divadla zvyká, co ho v jeho výsostném území může potkat! Tohle vážně není žádná řachanda a slovo dlouhý v názvu už taky o něčem vypovídá..

Psaní hry byla pro O´Neilla něco jako osobní kararze, rituální očista. Pěkně v ní vyvedl celou svou rodinu i sebe – otce herce, který recituje Shakespeara – z výčitek, že život ziskuchtivě zasvětil hraní jediné role v melodramatu. Otce, které vzešel z tak nuzných poměrů, že celou rodinu terorizuje šetřivostí hraničící s Harpagonovou lakotou. Matku, hysterickou, senzitivní, trpící pocity viny a bolestmi, které utišuje opiáty, až si přivodí silnou závislost včetně typického feťáckého chování. A dva syny: Jamieho, staršího povaleče, alkoholika, který mladšího bratra miluje i nesnáší současně. Křehkého nihilistického Edmunda, který si z cest po světě přivezl souchotě. Tohle všechno a ještě víc se v průběhu jednoho dne na letním sídle Tyronových dozvíme – včetně toho, že všichni jsou přesvědčeni, že někdo za bídný stav rodiny nese vinu.

Láska, nenávist a obviňování se střídají v pravidelném rytmu, všichni se spolčují s někým proti někomu a současně jsou stále strašně sami. Alice Nellis ale úplně tu hru neutáhla. Nově jí přeložila a proškrtala, ale jinak vzala “jak širokou tak dlouhou”. Kromě asi minutové první scény žádné napětí nenarůstá, všechno je špatně už od začátku. Matku hraje Zuzana Bydžovská již od prvního okamžiku na samotné hranici vypjatosti, pak ale není moc jít dál, závěrečné totální morfiové opojení až delirium nemá účinku. V pěkném konstrastu je pak Bartoška coby otec, prakticky nevytáhne ruce z kapes, za to hraje už jen postojem, poraženecky svěšenou hlavou.(faktem ovšem je, že přesně toto předepisuje O´Neill ve scénických poznámkách..) Jindy ale přeskakuje do své osobní salonní blazeovanosti takřka “festivalověředitelské.”

Do rolí bratrů Nellis obsadila skutečné bratry Čapkovy, Filipa a Michala. Zarazilo mě, jak málo “sourozenecká magie” u nich funguje, ač fyzicky jsou tak podobné typy, až je to možná pro dvě tak odlišné figury na škodu. Až v druhé polovině při jejich společném velkém výstupu jsem měla dojem, že z nich cítím bratrské pouto i jistou soupeřivost, pochopení smíšené s křivdou. Možná bude problém v tom, že Filip a Michal spolu prostě ambivalentí vztah nemají. Na jít či nejít říkám přečíst.

Ve čtvrtek Brežněv, v pátek Husák. V obou případech vtipná televize na scéně. Ve čtvrtek jsme byli v Brně na Láskách jedné plavovlásky, hrála blonďatá vyjukaná Anežka Kubátová. To je zážitek doporučeníhodný. Poslední dobou mě baví spíš tahle Morávkova linie než ta emocionálně mikroportově ukřičená, rozjinglovaná…(viz Modrý pták a částečně též jeho Dostojevští, zejména Raskolnikov). Pochopitelně, i tady je to Morávek, dokonale inscenující trapno se všemi cerepetičkami, typy, nemožnými kostýmy, parukami a vepřovou hlavu v tombole (apropos – to je nějaký zajímavý metaodkaz či co, protože v Hoří má panenko měl místo realistické tomboly jen náznakovou). Hraje se na střed, herce jsme měli na dotek. První půlka je brilantní, herci ohromní (i když samozřejmě morávkovští stylizovaní) hraje živá kapela “Meteor z Prahy” písničky ze Semaforu (Včera neděle byla se v druhé půli mrazivě vrací jako výsměšné echo nejen konci lásky jedné plavovlásky, ale konci celých českých šedesátkových nadějí. )

V druhé ovšem přituhuje – taneční bezstarostné figury najednou nabývají podob pochodujích a salutujích vojáků, nezadržitelně se blíží příjezd tanků a plavovláska se asi podřízne, anžto má svůj cestovní kufřík plný žiletek. Vložené politikum ale Lásky ve výsledku oslabuje, rozmělňuje. Myslím si, že nápad je to dobrý a místo ve hře to má, pokud to proniká tak mimoděk (dokonalá debata mluvících hlav v televizi, přímý odkaz na pražské jaro a jeho intelektuály). Líbí se mi zapojení svědectví Pavla Švandy, odhalující naše zlatá šedesátá jako poměrně trpký bonbon, mámivě zabalený do lákavého barevného papírku. Ale příchod Brežněva na scénu a poplácajícího jednu z tanečnic buransky, surově po zadku, to je explicitnost režisérovy imaginace nedůstojná.

V sobotu jsme si pak dali Oněgin byl Rusák v Dlouhé podle Ireny Douskové. Tam zas řečnil v televizi Husák.. Inscenace je v tomto případě lepší předlohy, byť jistému sentimentu se nevyhne. Je to typ představení, který Dlouhé sedí – stylem humoru, herectvím a muzikalitou. Inkarnace herců do postav české nezávislé hudební scény je obdivuhodná, nápady režiséra svěží (mě osobně moc pobavilo, že kulturní večírek rebelujících gymnazistů je udělaný ve stylu pražské pětky, konkrétně R.S. Vpřed a jejich Inža kouří klejky..). I přes více než dvě a půl hodiny délky to není ztráta času.