Posted via email from cattie’s posterous

Mám v zásadě dva dotazy: proč mi nikdo neodpověděl na dotaz zaslaný na email vašeho eshopu (pozn.: tento dotaz byl odeslán prostřednictvím informačního formuláře) a potom původní otázku: Dobrý den, už uskutečňuji třetí online nákup kuponů na MHD a stále se mi vnucuje jedna zásadní otázka: proč je váš systém tak neuvěřitelně debilní, nepřátelský a nelogický. Proč místo jednoduchého přihlášení, vložení nového kuponu do košíku a zaplacení (tři nebo čtyři kroky) musím na deseti obrazovkách klikat na další a další tlačítka, proč musím všechno milionkrát potvrzovat, proč nemám uživatelský účet, kde bych si ověřil dobu platnosti. PROČ? Opravdu bylo vašim účelem elektronickou komunikaci uživatelům naprosto znechutit, aby chodili kupovat kupony k okýnku? Nerozumím tomu. Třeba v New Yorku je nákup "lítačky" otázka půl minuty u automatu. Dokonce i České dráhy mají elektronický nákup jízdenek jednodušší a to bych opravdu vzhledem k úrovni služeb nečekal.
——————————–

Posted via email from cattie’s posterous

Posted via email from cattie’s posterous

FriendStream je zajímavý způsob integrace Facebooku a Twitteru, ale už tam nevidím, zda zprávy někdo komentoval a když si zprávu rozkliknu, dostanu se do samostatného streamu služby. Postatnější bohužel je, že při aktualizaci dat nezjistím, jaké zprávy jsem už četl a jaké jsou nové.

Posted via email from cattie’s posterous

Posted via email from cattie’s posterous

Čtyři dny v tatrách se smrskly na jednu večeři s kamarády.

Ale to jsou jednom drobné neúspěchy, které nás nemůžou odradit.

Přiznání druhé: nemám příliš ráda Švandovo divadlo. Občas si říkám, že je to takové oblastní divadlo, jenže v Praze (ne že by se tato charakteristika nedala použít i na jiné scény). Na druhou je to divadlo aktivní, snaživé, vyrábějící nejen premiéry, ale snažící se i o mimodivadelní přesahy. To je zas sympatické.

Přesto jsem při sledování Maškarády měla dojem, že bych ji raději viděla utopená v sedačce hangáru nebo taky “kongresáku”, jak se říká ostravskému “Myronovi”. Že mi ta inscenace přivála vzpomínku na několik blažených a vyčerpávajících ročníků Ostravaru, není tak překvapující. Jednak – režíruje jí Radovan Lipus a za druhé v ní hlavní postavu hráče Arbenina hraje Milan Kačmarčík a baronesu pak představuje jeho žena Apolena Veldová. A za třetí – moc pěkná scéna Davida Vávry by klidně snesla větší jeviště.

Začíná se velmi slibně: spustí se muzika, tak trochu flamenco. Ve střediu scény bílý kovový stůl, židle. Vzadu až k provaziště bílé hranaté sloupy, či lépe řečeno látkové tunely, které pomocí světel v nich umístěných dovedou bleskovou světelnou změnou proměnit atmosféru scény – od mrazivé modré, přes rudou, šedou až k zrůžovělým červánkům. U stolu hráči karet – nebo jsou to tanečníci, kteří karty vynášejí, jakoby tančili passo doble? Párt taktů hudby. Pohyb, pak pauza, v ní replika. Veršovaný text si vyloženě říká o rytmizaci a podtrženo hudbou a frázovaným pohyhy, funguje to jedna báseň. Celá inscenace má pěkně vymyšlené nejen pohyby, ale i další efekty. Jako symbol se tu objevuje předpokládaný corpus delicti nevěry, ztracený Ninin náramek, zdvižené stavidlo, které do světa vypustí Arbeninovy démony a s nimi tragedii. V jedné ze závěrečných scén, kdy katastrofa je již neodvratitelná, na scéně chřestí v rukou komparzu desítky náramků, po celý čas se jako zlověstný jingl v osudových okamžicích ozývá cink, cink, jak náramek sklouznul nešťastné Nině z útlého zápěstí. Lipus stvořil diváckou vskutku romantickou podívanou v tom nejlepším slova smyslu, byť druhá polovina se zdá býti poněkud dlouhou. Pěkně také pracuje se symboly chladu, vždyť je to zmrzlina, která propálí jedem Nininy útroby a tak se tu na zemi třístí kusy ledu.

Teď je však na místě po slovech chvály zodpovědět otázku, proč tedy má kus lehce oblastní nádech. Obávám se, že za to mohou herci, kteří mají během inscenace značné propady. Většina zápasí s veršem (ano, to je ta potíž s rýmovanými hrami, čtou se lehko, říkají těžko), a místy sklouzávají do šarží. U Milana Kačmarčíka se nemohu zbavit dojmu, že hlasem a gestem taky jako by hrál pro větší hlediště. Kačmarčíkovo obsazení do Arbenina, je myslím, chybné. Ne že bych nevěřila, že na něj nemá herecky. Je to však ničím neospravedlněné obsazení proti typu. Romantického hrdinu přece nemůže v romanticky pojaté inscenaci hrát potící se holohlavý muž s rysy odulého utopence, právě vytaženého z rybníka! Arbenin nemusí být krásný, vždyť je to člověk který v sobě nosí zlo,  s duší plnou běsů, jen na chvíli ukolébaných. Ale opravdu nemůže být tak zoufale promiňte mi to – necharismaticky “unapetýtlich.”

Ostatní herci se drží na svách standardech – typickým příkladem budiž Kamil Halbich. Docela pěkná je – i typově – Nina Jany Strykové i Baronesa Apoleny Veldové. Zajímavý je kníže – Matěj Hádek ho hraje jako odpudivý, přisprostlý floutkovský typ – s tímhle mladíčkem nelze mít moc sympatie. Ale s takovým Arbeninem se zkrátka smířít nemohu. Já mám prostě romantické hrdiny už od středoškolských let v oblibě. Řekněte, od kdy správný rozervanec nemá vlasy, které by mu cuchal divoký vítr?

Kupující paní (přebírá lístky na čerstvě odpremiérovaného Dona Juana s “Don Utilem” a pro jistotu testuje pokladní):

Už ste to viděla? Já sem vo tom ještě nic neslyšela.

Pokladní (opatrně):

Já měla furt službu. Ale kritiky byly todlento… ne moc dobrý.

Kupující:

Fak jo? No ale vona ta kritika má přece dycky vopačnej názor než divák, že jo.

(na tvářích pokladní a kupující je znát vzájemné porozumění. Chvilková harmonie. )

Takže když Bambule přišla s návrhem, že pojedeme do Liberce na Pannu z Arku, loutkové představení právě pro diváky, kteří sedí v dětských divadlech s koleny u brady, přišlo mi to jako velice dobrý nápad. Navíc, Bambule je odbornice, já loutkový diletant  a tak na ní dám. Pannu z Arku napsal Petr Vodička na motivy Voltairova směšnohrdinského eposu. Překvapivě Voltaire byl víc osvícenec než vlastenec a tak ho Johanka nezajímala jako mýtus, ale jako dogmatický nástroj katolické církve na šíření tmářství. Pouť dívenky z Domrémy tak u Voltaira nekončí na hranici, ale v posteli u Orleans, kde konečně přijde o panenství. (a jak víme z historie, vzápětí začne prohrávat) . Její čistotu totiž církev střeží jako oko v hlavě, neb patrně jen díky cudnosti Jana vyhrává.  Upřímně, nečetla jsem Voltaira, ale coby diletant tipuju, že Vodička ubral na  šlehavé jízlivosti a přidal na hravosti. Janu nejdřív vidíme jako znuděnou servírku, když si ji pro její záměry vybere nebe (žádná jiná panna není široko daleko). Postupně se z ní skutečně stane poměrně uvědomělá bojovnice, ač poněkud zmítaná animální touhou po svém fešném francouzském spoluveliteli. Někdy jim zabrání ve vášnivé chvilce nepraktičnost brnění (úžasná scéna, kdy se loutky na chvíli vymění za živáčky, respektive jen jejich nohy a nápadník vilně hladí Janino plechové stehno..). Jindy chce Janin věnec uchvátit anglické prase (obrazně) nebo francouzský osel (doslova).  Leč nezprzní ji, nad vším bdí totiž vyšší moc. Svatý Jiří a Svatý Diviš jsou patroni Anglie a Francie a občas si to mezi sebou musí rozdat pěstí. Výtvarnice je stylizovala do podoby supermanů a jedna jejich rvačka je komiksová včetně bublin.

Je to celé milé, vtipné, avšak ne mimořádné představení. Nese znaky kvalitní české novodobé loutkové “klasiky”, jen  mu chybí ta špetka špatně popsatelného čehosi, co by představení zvedla z kategorie pěkné do úrovně  zážitek. Bambule říká, že je to nedostatečná dramaturgie, ergo inscenační záměr,  já jsem si to definovat nezkoušela.

Za další shlédnuté loutkové představení může taky Bambule, která nám horemdolem doporučovala brazilského loutkáře Duda Paivu, který přijel se svou one man show Anděl do Akropole. Tak jsme v sobím houfu vyrazili. Děj Anděla je dost nepřehledný. Tulák, snad trochu alkoholik, somruje na hřbitově, kde obživne andělíček z náhrobku. Prý spadl z nebe a zkamenělo mu všechno až na srdce, ručka se ulomila. Zní to líbezně poeticky, ale popravdě je tenhle anděl pěkný fakanspratek, s dobře vyvinutým ječákem.  Velkou předností Paivy je jeho schopnost animace měkké pěnové loutky, takže je dočista jako živá (taky vám připomínala Smoljaka, rozesmála nás Zobča) a její dialogy s vodičem jsou skutečně souhrou dvou partnerů. Jenže se to překvapivě rychle okouká a pak se člověk přistihne přitom, že se dokonce i otravuje, zejména když Paiva ukazuje, že dřív než loutkář býval tanečník a kolem figurky Anděla nesmyslně baletí. V duchu si Paivu strkám do šuplíčku “poněkud přeceněno”  a zcela nacionalisticky těším se na další věci z Naivního, Draku, Alfy, Lampiónu…

Ještě že měl ten den Votan narozeniny a  že jsme šli na víno, bramboračku a dort, což byla souhrnem větší zábava než celá andělská historie.