Pak jsem to zkusil, když pořád nemohla usnout při jízdě v kočáře.

Řekni kde ty Micky jsou,
co se s nima mohlo stát…
Where have all the Mickas gone
long time passing

Mimína se po chvíli podívala vlevo nahoru a já radši zmlknul. Ale aspoň někdo u nás bude mít hudební sluch.

Ačkoli můj argument je jednoduchý: zbytný faktor. Dovedu si docela dobře představit, k čemu bych iPad využil, kde by mi to ulehčilo práci a že bych se od něj nedokázal odtrhnout, jakmile bych jej jednou měl. Například bych si opět mohl začít číst v posteli, což zatím nejde, protože Mimína v té době spí. Ale zároveň si dovedu představit, jak všechno zařídit bez něj (kromě čtení v posteli). Navíc, co bych chtěl mít na iPadu hlavně tam mít stejně nebudu.

Myslím tím elektronické verze českých knih. Sice opravdu miluji vůni papíru a těší mě držet knihu jako objekt, ale proti mluví dva faktory. Zaprvé v našem malém bytě nemáme knihy pomalu kam dávat a po ponechání encyklopedií a srdečních záležitostí a odsunutí zbytných knih do sklepa se police příliš neuvolnily. A za druhé má zrychlená doba jiné nároky a já bych potřeboval občas některé texty snadno vyhledat. Což uznejte, v papírových knihách tak snadno nejde (a když jsou ve sklepě teprve ne).

Když si nebudu hrát na neviňátko a řeknu si, že spousta knih je k dispozici v elektronické verzi pirátsky, tak ani tak neuspěju. Jako ebooky se nabízejí sci-fi, poezie, knihy grafomanů a tituly s propadnutými autorskými právy. Zkrátka zcela specifické knihy. Zcela chybí beletrie a odborná literatura, i když tam už to zcela pravda nebývá, protože PDF verze dnes občas získáte při zakoupení papírové verze knihy.

U iPadu mi opravdu nevadí chybějící multiasking, USB porty nebo “ach faktor”. To zařízení je vymyšlené dobře a na rozdíl od Newtona (pamatuje ještě někdo?) přichází i ve správný čas (i když Newton by měl stejně životnost asi jako jiné elektronické diáře). Ale co je u iPadu hlavní, že je navržený pro zcela jiný trh. Protože dokud nebude Evropa trochu víc sjednocená a dokud nezačne pořádně fungovat trh s elektronickými knihami (hm, jsou to dva roky, co mi v i-legálně.cz říkali, že by mohli z fleku začít prodávat hudbu bez DRM, stačí podpis Sony – a prd), je použitelnost iPadu poloviční. Knižní nakladatelé tak začínají opakovat chyby hudebních vydavatelství – trh se hroutí, ale my stále děláme, že se nic neděje a že elektronický trh nemůže fungovat. Bullshit.

A ještě jedna věc k iPadu: na ebooky se opravdu víc hodí čtečky s elektronickým papírem. Teď jsem se od jedné jenom těžce odtrhával a zřejmě bych se smířil i s tím, že budu většinu knih kupovat v anglické verzi. A co je hlavní: je to ideální formát pro čtení při popojíždění s kočárkem.

Budou-li chtít české zpravodajské servery ZPOPLATNIT své služby, budou muset zkvalitnit své služby a nabízet nadhodnotu.

Svůj první článek na téma placení za články na internetu jsem napsal v roce 2001. Zprávy na iDNES v té době vynikaly přehledností, titulky byly věcné a reklama téměř žádná. Tehdy se však nad možností placení ani neuvažovalo. Nyní se píše rok 2009, média v čele s magnátem Rupertem Murdochem vymýšlejí, jak přinutit čtenáře za obsah platit. Murdoch tvrdí, že hlavním důvodem je nechat si platit za kvalitní práci. Ale to zjednodušuje. Vydavatelé se pozvolna dostávají do situace hudebního průmyslu – sice už deset let vědí, že prodeje papírových novin a časopisů klesají a budoucnost je v internetu, ale dosud se na tuto skutečnost málo připravovali. Současná ekonomická krize existující problém zdůraznila.

Vhodná statistika za Českou republiku není k dispozici. Vystačíme si tedy s americkými údaji, neboť struktura příjmů pravděpodobně nebude příliš odlišná. Tedy: na konci 19. století tvořily předplatné a přímý prodej novin téměř 50 procent jejich příjmů. Tento podíl pomalu klesal, či spíše rostla inzerce. Ve dvacátých letech minulého století klesl příjem z předplatného na 30 procent, v roce 2007 již na 22 procent. A pak se dostavila krize, která inzertní příjmy stlačila na polovinu i méně. Přitom až donedávna byly inzertní příjmy v časopisech a novinách tak štědré, že mohly zaplatit jak vydávání papírové verze, tak přispět k rozvoji verze internetové.

Není reklama jako reklama Jistě, rovněž na internetu je reklama a míváme pocit, že je jí přespříliš. Jenže příjmy z ní beztak nezaplatí redakci kvalitativně srovnatelnou s papírovými novinami. Důležitou příčinou nedostatečných příjmů je omezený inzertní prostor na webu. Zatímco v papírových novinách může být inzerát teoreticky na každé stránce, dále lze používat vkládanou inzerci a různé speciality, internetová stránka má omezený inzertní prostor. Většina vydavatelů jej využívá v maximální míře, pokud nepočítáme reklamu zobrazenou před zobrazením stránky (preload), různé vyskakovací reklamy (pop-up) a jiné speciální formy, které čtenáře spíše otravují a jejichž obsah si stejně většinou nepamatuje.

Druhým problémem internetové reklamy je její měřitelnost. U novin můžete před inzerenty mávat prodaným nákladem a množstvím čtenářů, ale vy i inzerent víte, že jsou to virtuální čísla, která zdánlivě objektivizuje nějaký průzkum, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak je reklama účinná. Jeden vysokoškolský pedagog to přibližně před osmi lety demonstroval otázkou ke studentům, jaká že je reklama na zadní straně Zlatých stránek, které v té době používal skoro každý; nikdo nevěděl. Na internetu máte k dispozici exaktní statistiky a účinnost můžete vyhodnocovat s neuvěřitelnou přesností. Ve většině případů vás zásah reklamy zklame, protože ve srovnání s čísly „papíru“ vychází internet žalostně. Navíc se začíná čím dál více projevovat bannerová slepota: čtenář na určitých místech inzerci očekává a ignoruje ji.

Důležité je všechno i nic Nechme inzerci vydavatelům a inzerentům a raději se věnujme obsahu a možnosti za něj platit. Hlavní připomínkou Ruperta Murdocha i českých vydavatelů, kteří o zavedení placení na internetu pochopitelně rovněž uvažují, je, že oni nabízejí kvalitní obsah – a nic kvalitního není zdarma. S takovým tvrzením lze obecně souhlasit. Pokud se budeme držet mediálního světa, tak rozhodně stojí za to platit si prémiový informační kanál než se v bezplatném informačním centru přehrabovat spoustou šuntu. Jenže kde dobré internetové noviny na českém internetu najít? Zřejmě jde o bájné zvíře, o němž se víc mluví, než aby ho někdo někdy viděl. České internetové zpravodajství má mnoho přívlastků, ale kvalitní není. Zkusme říct proč.

Na prvním místě je „zaměstnávání nekompetentních diletantů“, jak to pregnantně vyjádřil jeden člověk z internetových diskusí. Novinář byl vždy člověk, který ničemu nerozuměl (ani nemohl), ale musel být schopen zeptat se správných lidí, pochopit problematiku a správně ji přežvýkat čtenáři. V době e-mailu a mobilních telefonů by teoreticky nemělo být složité informace ověřovat rychlostí myšlenky. Bohužel se tak neděje. Současná „nová“ novinářská generace zjednodušuje problémy až za únosnou hranici a články často ukazují, jak novinařina vypadat nemá.

S tím souvisí otázka designu a snaha všechny informace položit sobě naroveň. Ponechme vzhled on-line médií, to může být značně subjektivní záležitost, i když lze vysledovat zpoždění přejímání trendů českých internetových médií oproti například těm anglickým. Důležitější je srovnání hodnoty informací. V tištěných novinách vidíte důležitost informací okamžitě po nalistování příslušné strany. Některým je věnována jedna věta, jiné zabírají půl strany i více. Na internetu na první pohled nepoznáte, s jakým typem informace máte tu čest. Snadno se vám stane, že rozkliknete článek a tam je v jednom odstavci jinými slovy zopakováno to, co už znáte z titulku a perexu.

Ale problém je i s delšími texty. Sice převládá názor, že internet je ideální pro dlouhé analytické texty, avšak praxe je opačná: zkuste si porovnat běžné délky textů v novinách a na webu a zjistíte, že články psané čistě pro internet jsou zpravidla kratší s limitem pět až sedm tisíc znaků. Jde samozřejmě o pragmatickou úvahu redakcí, protože běžný čtenář při zhlédnutí dlouhého textu z webové stránky znechucen odchází. Kvůli tomu webová média nemají téměř žádný obsah pro náročného čtenáře, nýbrž textovou masu, kterou stihnete přečíst, než si nad vás stoupne šéf a začne vyžadovat splnění úkolů.

Vůbec nemusím mluvit o zbulvarizování všech on-line zpravodajských portálů a snaze vytáhnout mezi hlavní zprávy dne obskurní informace, které budou mít maximální čtenost. Samozřejmě i zahraniční média takovéto zprávy mají, ale nechlubí se jimi na titulní stránce, protože tam je místo na skutečně důležité zprávy. V zahraničí stále převládá myšlenka, že ze zpráv by se měl čtenář něco dozvědět, zábavu najde na speciálních stránkách.

Omyly a zdroje neuvádět!

Nedostatek prémiového obsahu souvisí s pravidlem long tailu, na němž jsou založeny úspěšné internetové projekty. Myslí si snad někdo, že podstatou Amazonu.com jsou nejlevnější ceny bestsellerů a možnost jejich předobjednání? Samozřejmě to tvoří největší část zisku nejslavnějšího světového knihkupectví, ale bestseller si můžete koupit kdekoli jinde a často ještě levněji. U Amazonu je však důležitý rozsáhlý katalog knih a nabídka obskurních titulů, které si koupí pouze minimum zákazníků. Samozřejmě, že na takových titulech neutržíte tolik jako na bestsellerech, ale neproděláte a přitáhnete zákazníky, kteří si raději budou vybírat u vás než v omezené nabídce konkurence.

Long tail není záležitostí pouze internetových obchodů; lze jej vztáhnout i na on-line média. Základní nabídka všech serverů je v zásadě stejná a rozhodovat se mezi nimi můžete tak, že jeden nabízí více informací z oboru, který vás zajímá. Samozřejmě hovořím o zahraničí, v Česku je hlavním rozdílem vzhled.

Teoreticky nejjednodušší by pro on-line média mělo být zpracování článků ze zahraničního tisku a agentur, ale ani tady nijak neoslňují. Zprávy z ČTK se přebírají bezmyšlenkovitě, bez oprav zjevných chyb, které se nezřídka objevují v prvních verzích agenturních textů. Jak je vlastně možné, že už první čtenář článku odhalí věcnou chybu, ale novinář nikoliv?

A ještě hůř jsou na tom novináři ve snaze překládat texty, povětšinou z angličtiny. Redakce nezaměstnávají zkušené překladatele; předpokládá se totiž, že angličtina patří k základní výbavě žurnalisty. Tím vznikají komické texty s nepochopenými frázemi nebo idiomy originálu. A aby čtenář náhodou na chyby v článcích nepřišel, postrádá české zpravodajství odkazy na původní verze. A to jak v případě, že přebíráte zprávu z konkurenčního českého média, tak v případě převzetí ze zahraničí. To je až komicky trapné, protože stačí vybrat jedno klíčové slovo a nechat si je vyhledat.

Touha vyniknout vede u českých on-line médií k boji o rychlost v podivné naději, že když u vás čtenář objeví aktualitu, vrátí se, aby se dozvěděl něco navíc. Díky tomu vzalo za své pravidlo ověřovat informace z více zdrojů. Dnes stačí SMS ze „zdroje blízkého dění“ – a zpráva je na světě!

Chybám se nevyhýbají ani texty psané s větší péčí, což objevíte v diskusích pod nimi, kde čtenáři uvádějí věci na pravou míru. Chyby se samozřejmě stávají i v renomovaných zahraničních médiích, ale jednak ne tak často, jednak se za omyl redakce omluví. Třeba tím, že na konci článku napíše „aktualizováno“, upřesní se tam, co se v původním textu změnilo, a ještě se omluví. U českých webů máte spíš pocit, že čtenáři přistihli novináře v nedbalkách a oni se snaží své nedostatky honem vyretušovat. K serióznosti takový stav nepřispívá.

Za co rád zaplatím Spoustu výše popsaných jevů vydavatelé a šéfové vysvětlují tvrzením, že „lidi to tak chtějí, tak to přece musí být správně“. Přitom zrovna novináři by s takovým tvrzením měli být opatrní, historie přece zná mnoho případů, kdy se veřejným zájmem omlouvalo kdeco. Ano, tady nejde o nic hrozného, nikomu nejde o život, ale vydavatelé by se měli rozhodnout, zda jim jde o kvalitní žurnalistiku, nebo jen o vydělávání peněz. Navíc důsledně vzato: vydavatelům vůbec nejde o to, co lidé chtějí, jim zkrátka jde o zvyšování návštěvnosti a prodej inzerce.

Mohli bychom dále rozebírat technické možnosti placení za obsah na internetu. Zatím k tomu však není důvod. Pokud by některé internetové zpravodajské servery chtěly v současné nekvalitě své produkce zavést placení, majitelé by pouze vyhodili peníze za platební bránu a získali by jen omezené množství čtenářů. Mezi současnou podobou on-line zpráv na různých serverech není žádný podstatný rozdíl a přidanou hodnotu nikdo nenabízí.

Končím svůj článek stejně jako před osmi lety: pokud mi někdo přidanou hodnotu nabídne, rád si internetové zpravodajství předplatím. Přidanou hodnotou myslím absenci infotrainmentových prvků, reprezentativní výběr zpráv, kvalitní obsah, detailní analýzy, informace navíc a minimalizaci inzerce. Tedy všechno to, co na současném internetu postrádám.

Ukázky zahraničním webů, které to dělají rozhodně lépe:

www.bbc.co.uk

www.guardian.co.uk

www.spiegel.de

Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými “čtyřkoly” mezi ostatními “dvoukoly” celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních “zahrádek”, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Člověk mladý je člověk naivní. Ale začnu trochu zeširoka.

Míňolix nebylo dítě přesně plánované, ale nebylo ani nechtěné. Prostě přišlo do našeho života tak nějak přirozeně. Pracovní jméno vzniklo složeninou možných jmen pro chlapce a holčičku a tak to zůstalo víceméně až do porodu, i když už jsme s velkou pravděpodobností znali jeho pohlaví.

Ale Míňolix se dlouho nechtěl ukázat, navíc to bylo dítě velice aktivní a živé. Ještě před cestou do New Yorku, kterou mám stále jenom na papíře a nějak není čas ji přepsat do blogu, podobné je to ostatně i s fotografiemi, jsme zkoušeli zjišťovat pohlaví, abychom věděli, jakou barvu oblečků kupovat. Nepovedlo se, tak to nakonec skončilo na neutrální zelené a žluté.

Člověk musí být cynik, aby ho obrázky z ultrazvuku nedojaly, pokud je to 3D ultrazvuk, tak tím spíš. Když vidíte toho malého tvorečka, jak v bříšku máchá ručičkami, nemůžete se dočkat, až ho uvidíte naživo. A hned od začátku k němu přilnete a nechcete, aby se mu cokoli stalo.

Jestli budu u porodu jsme se ani nemuseli bavit, bylo mi to od začátku přišlo naprosto samozřejmé. Na termín porodu jsme ráno odjeli na vyšetření s tím, že nás asi pošlou zpátky, protože ještě nenastal čas. Překvapivě si tam dvířku po vyšetření nechali, protože už začínala první doba porodní, ale naštěstí jsme na to byli připraveni a měli jsme s sebou všechny potřebné věci.

V té chvíli nastalo poměrně dlouhé období přípravy, kdy to chvíli vypadalo nadějně, pak zase méně. Nakonec doktor navrhnul podání vyvolávací injekce. Chvíli jsme nad tím váhali, o vyvolávacích injekcích se dají dočíst různé nepěkné věci, ale nakonec dvířka souhlasila. I přes to porod nepostupoval tak rychle, jak jsme čekali. Nakonec jsme v nemocnici strávili až do porodu deset hodin, bez vyvolávací injekce to mohlo být klidně o polovinu i víc více.

Když už asistentka usoudila, že nastal ten správný čas, přišel doktor, porodní asistentky a pediatr, medici naštěstí neměli službu. A Míňolix se pomalu dral na svět. Nejprve byla dlouho vidět jenom hlavička s vlásky a nic jiného.

Zatímco prve se všechno vleklo, teď to šlo ráz na ráz a Mimína byla na světě. Možná je to klišé, ale když jsem toho malého tvorečka poprvé viděl, opravdu jsem brečel dojetím. Mimína nebyla pokrčená jako jiná miminka, ale rovnou vypadala jako hotový člověk. Jenom trochu zaplakala, vykašlala plodovou vodu z plic, a hned byla spokojená. S pediatrem jsme ji odnesli změřit a zvážit a přinesli ji zpět. Sestra s doktorem mezitím odebrali pupečníkovou krev (malá reklama, ale tento projekt si to zaslouží – rozhodně ten nekomerční!). Mimínka se po přinesení zpět hned přisála a pak jsme skoro dvě hodiny zůstali všichni tři spolu. Mimínka tiše spinkala a my ji obdivovali. Prostě to přijde.

Nakonec si pediatr odnesl Mimínu na dětské a dvířku odvezli na pokoj. Některé matky na tento přístup nadávají, ale přece jen má velké výhody. Dítě je určitou dobu na pozorování a matka má čas se zotavit. V této chvíli dítěti stejně moc nepomůže, dítě se musí zorientovat na světě.

Celkově nás přístup nemocnice velmi potěšil. Nikdo nás do ničeho netlačil, ale naopak měli docela rozumné požadavky. (Při výběru porodnice je ale třeba počítat s tím, že komentáře píšou hlavně ženy, které nebyly spokojené. Naopak spokojené ženy většinou nemají potřebu o tom psát.)

Malý tvoreček přijel a okamžitě se stal naší součástí. Zatímco dříve jsme přemýšleli nad tím, jestli nás dítě nebude příliš omezovat, dnes se naopak snažíme vše dělat pro Micičkovou. Protože Micičková je prostě boží. Na miminku je úžasné sledovat, jak se postupně vyvíjí a mění. Nejprve vás zaregistruje jenom z bezprostřední blízkosti, potom se vnímání zlepšuje a časem vás pozoruje i na druhém konci pokoje.

Zajímavé, že jsme si okamžitě začali před Mimínou říkat mámo a táto. Mezi sebou se stále oslovujeme jako dříve, ale u dítěte nám nějak přišlo přirozené přejít do jiného módu. Říkáme si mámo táto a děláme ji tiskového mluvčího. “Táto, potřebuji přebalit.” “Mámo, máme hlad.”

Podobně na Mímínu mluvíme vyšším hlasem ze zcela logického důvodu, protože děti vnímají vysoké tóny a hluboké spíše ignorují. Proto když se dospělí baví mezi sebou, děti je nevnímají, ale když přejdou do jiné tóniny, děti vědí, že je to určené jim. I to šišlání má určité opodstatnění, i když to už nám přijde moc.

Co Mimína dala a vzala? Rozhodně nám vzala absolutní svobodu. Všechno se musí dítěti podřizovat, když se chodí do města, tak jenom do baby friendly podniků, kterých zas tolik není, a spoustu radostí si odpustíte zcela. Na druhou stranu je dítě prostě úžasné. Když se na vás ráno usměje a je rádo, že vás vidí. Když vidíte každý jeho pokrok.

Taky jsem začal líp chápat křik dětí a nerozčiluje mě ani křik cizích dětí. Rozhodně bych nezakládal skupiny na Facebooku za restaurace bez dětí, jak jsem kdysi zahlédl. Malé dítě nemá jiný prostředek, jak vyjádřit svůj problém, než pláč. Pokud se rodič správně naladí, není problém zjistit, co dítě skutečně chce. Někdy mu nejde hned pomoct, ale hlavní je, že dítě nepláče samo od sebe. Malý člověk je holt naivní a nedokáže si to správně představit.

Mimína se velice brzy začala smát. Nejprve jenom drobné úsměvy, později vyloženě bujarý smích. Také rychle začala s řečovými projevy. Pravda, ve dvou měsících to bylo spíše mrčení, když byla uvázaná v šátku:

Mimína dvouměsíční

Ale ve třech měsících pomalu začala povídat. Nejradši povídá ráno, když se jí vyměňuje plenka. To si pohodlně leží nahá na přebalovacím pultíku a trénuje řečový projev:

Mimína tříměsíční trénující hlasivky

Nejprve objevila hluboké tóny až to vypadalo, že bude mít chraplák. Hned přešla k vysokým tónům, do kterých přidává nové a nové výrazy. Například “rrrr” a momentálně je to pískání. Ve čtyřech a půl měsících rozprávěla dlouhé až půlhodinové monology. Zřejmě nám chtěla něco sdělit, ale my jsme jí dostatečně nerozuměli. Toto je sestřih z jednoho takového projevu:

Sestřih z Mimínina půlhodinového projevu

A konečně dnes má Mimína pět měsíců. Přežila dlouhou téměř dvanáctihodinovou cestu autem do Brugg. Zastavovali jsme pouze třikrát, z toho jednou na Rozvadově a dvakrát u dálnice v Německu, kde mají přebalovací pulty a dítě se může trochu protáhnout. Není to sice nejlepší, ale Mimína přežila. Většinou si chvíli v autě hrála a pak usnula a probudila se přibližně po dvou hodinách, když už byl čas na odpočinek i pro nás.

A v Bruggách většinou spí. Taky je tu na ni krapet zima. Ať už v bytě nebo venku, kde začalo mrznout. Naštěstí mají v mnoha restauracích a kavárnách přebalovací pultíky. Mezitím čekáme, kdy nám Mimína začne lozit, protože už se to celkem blíží…

Ingredience: 2 kg hrušek, 300 g krystalového cukru, lžička mleté skořice, badyán, mletý hřebíček (podle chuti) vanilkový cukr, lžička kyseliny citronové.
kusy jsme naházeli do velkého hrnce+trochu octa (1 lžíce)+přiměřeně několik hřebíčků a pekli jsme je v troubě asi 6 až 8 hodin-aby se odpařovala voda, takže něco kolem 90 stupňů. Občas se to musí pomíchat, ale s tím octem se to nepřipaluje. Pak se klasicky plní do sklenic. Byt pak voní ještě 14 dnů jako jeden velikánský frgál.

Tolik cizí recept. K tomu je třeba dodat, že zaprvé dvě kila hrušek vychází na jednu litrovou zavařovačku a něco malého navrch (v našem případě sklenička od jogurtu). Za druhé doba pečení osm hodin je trochu podhodnocená. Přes noc (od půlnoci) jsme pekli v zakrytém litinovém hrnci na 90, v šest ráno jsme odkryli a zvedli teplotu na 100, později postupně až na 150. Trouba se automaticky vypnula po skoro 14 hodinách a pak už tam povidla jenom odpočívala. Pravda, nakonec byla udělaná, ale jak teplota tak čas vypadá dost podhodnoceně. (Horkovzdušná trouba byla vypnutá, peklo se klasicky.)

No a za třetí vzhledem k množství energie by bylo lepší dělat alespoň čtyři kila, ale asi nemáme tak velkou nádobu. Teď jenom doufáme, že se nám povidla nezkazí, ale po uvaření (upečení) chutnala skvěle.

Tak samozřejmě jsou tu jazykovky, ale ty jsou ve větších městech, kvalita nevyrovnaná a já si to navíc chtěl zkusit sám. Takže šup do knihkupectví a vybrat správnou učebnici. Ale která je ta správná, moderní spisovná, egyptská nebo ještě jiná?

První pokus byla egyptská arabština. Je zaměřená hodně na mluvenou arabštinu, aby se podle ní mohli učit egyptologové, ke psané arabštině se dostanete až v posledních lekcích. A co je hlavní, je to egyptská arabština a jinde vám nemusí tak úplně rozumět.

Arabština se stručně dělí na několik větví. Nejblíže k původně arabštině (jazyku koránu) má hovorová angličtina v Iráku, ale tam jen tak někdo studovat nechce. O něco vzdálenější, ale stále relativně blízkou podobu, má arabština syrská, případně syrsko-palestinská. Samozřejmě je tady arabština Saúdské Arábie, ale na pobyt v této zemi radši rovnou zapomeňte, tak proč se učit tamní arabštinu? Potom tu máme arabštinu egyptskou, arabštinu severní Afriky a konečně arabštinu Súdánu a Jemenu.

Arabština se v těchto oblastech liší spoustou věcí, ale pro začátečníka bude nejzřetelnějím rozdílem výslovnost hlásky ج (žím), česky zapisované “ǧ”, anglicky “j”. V Egyptě ji vyslovují “g”, v syrsko-palestinské oblasti jako “ž”, v Súdánu a v Jemenu jako “ď”. No a většina gramatik uvádí, že se tato hláska vyslovuje přibližně jako “dž”. (Pro pořádek – existuje hláska Já’ (ي), která se do češtiny přepisuje “j”, do angličtiny “y”. Tady je vidět, proč nepřebírat anglické přepisy arabských jmen.)

Kromě toho všeho zmatku ještě existuje jakési arabské esperanto, moderní spisovná arabština, která vychází z původní arabštiny Koránu. Pokud se chcete učit arabsky, nejlepší bude začít právě MSA a po dostatečném osvojení přejít na některý z dialektů.

Na učení MSA jsem dostal tip na učebnici Arabic for Reading and Speaking, jejíž drobnou nevýhodou může být, že se budete arabštinu učit přes angličtinu. Naopak výhodou této učebnice je hudební CD, na kterém máte namluvené příklady a lekce. Arabština má totiž mnoho znaků, které v naší abecedě nejsou. Například má d, ḍ a ḏ (v anglickém přespisu d, ḍ a dh), které se liší výslovností, podobně má h, ḥ, ͨ a ch. S tím vám CD hodně pomůže, pokud ovšem uslyšíte rozdíl mezi ḏ a ṭ.

Bohužel řazení látky není zrovna nejšťastnější. Nejprve se učíte samotná písmena, ale často na slovech, která vám nic neříkají, případně jsou v ukázkách neznámé znaky. Podobně je problém s vokalizací. Arabština nezapisuje krátké souhlásky, pouze dlouhé. Doplňování souhlásek se provádí pouze v Koránu nebo v textech pro školáky. Arabic for Reading and Speaking má bohužel transliteraci nedůslednou a místy až nejasnou. Zřejmě sází na to, že vám s textem pomůže učitel.

Konečně se dostáváme k české klasice, knize Základy moderní spisovné arabštiny od Jiřího Fleissiga a Charifa Bahbouha. Kniha je řazená velice logicky, znaky se učíte postupně – nejprve “tupě” zapisovat, ale po několik znacích už se dovzíte první slova a konstrukci výrazů. Čím víc znaků umíte, tím víc slov vás autoři učí a postupně vám odkrývají tajemství jazyka. Nevýhoda je jediná – ke knize není CD, takže výslovnost můžete pouze odhadovat podle slovního popisu, který je zase odvozen z učebnice z 50. let minulého století. Ne, že by to vadilo, ale dnes je možné uvést, že ḍ víceméně odpovídá anglickému th a vůbec by knize neuškodilo CD s výslovností. Nakonec se obě učebnice celkem doplňují.

Další úkol je sehnat dobrý program na učení slovíček pro iPhone a textový editor, který by zvládnul psát arabsky i česky, ale to si nechám do dalších příspěvků.

PS: Po dopsání jsem objevil podobný příspěvek lidí, kteří jsou přece jenom o něco dál a píší už konkrétní zkušenosti.

Ma assalama

Právě toho se dvířka i Lysil bály. Halászle ani jedna nemá příliš v lásce. Představa rybího masa koupajícího se v paprikovém vývaru jim není příjemná. Raději klasickou rybí polévku. A Lysil do polévky ještě někdo nasype zelené. Jednoduše to musí zachránit palačinky. Nudle s mákem by tatínek nepřenesl přes ústa.

Následoval čtvrthodinový výčet ryb. “Je tam i kapr, tohle je kapr,” ukazoval otec na kus rybího masa. “A pak taky okoun, štika,” vypočítával další a další druhy ryb.

Já halászle miluji. I když mohou být jenom z jednoho druhu rybího masa, představa libovolné husté rybí polévky ve mě vzbuzuje libé pocity.

“Už se nesou palačinky, jedny jsou meruňkové, druhé šípkové a třetí malinové. K tomu máme čokoládovou polevu. Které jsou které, maminko?” Do věci se vkládá Lysil, která všechno objasňuje.

“Ty palačinky jsou posolené?” zeptal jsem se naivně, když jsem viděl na malinové palačince krystalky. Předpokládal jsem další záludnost maďarské kuchyně spojenou s obšířnou přednáškou tchána.
“Já jsem je cukrovala,” povídá Lysil. Ale na cukr to nevypadá. Beru ubrousek a snažím se sůl dostat ze sladkých palačinek. “Jenom se nám povedlo část těsta trochu víc osolit, tak jsme ho museli rozředit,” dodává.

Otec si bere první šípkovou a hostu dává druhou. Já si beru šípkovou z druhé strany a polévám čokoládou. Už první sousto mi dá zabrat. Je to slané. Vikul se tváří podobně, jenom tatínek si pochutnává. “Já ji mám výbornou, co vy?” Huhláme si něco pod vousy.

Jako druhou zkouším malinovou, ale je to stejné. Palačinka je prostě slaná. Otec bere meruňkovou a opět si pochutnává. Já s Vikulem jenom koulíme očima a necháváme nedojedené palačinky na talíři. Lysil s dvířkou se tváří, že mají dost, i když palačinky byly jediná část oběda, na kterou se těšily.

“Jó, ti Maďaři umějí žít,” prohlásí do dusného ticha tatínek.

Autorské představení Rosti Nováka, jinak člena autorsko-režijního dua SKUTR, nezapře autorovu zálibu v novém cirkuse. Celá hra je postavená pouze na akrobacii a hudbě a odehrává se (jak jinak) v putyce, kde je hostinský, štamgasti a několik divných týpků. Francouzská lehkost tady naráží na obhroublost české pivní kultury, ale kupodivu to působí velice příjemně. Bohužel se jedná o souhrn několika skečů bez jakéhokoli propojení – na scéně se zničeho nic někdo probudí, odehraje svůj part a zase se propadne do nehybnosti a předá žezlo někomu dalšímu. Ne, že by to bylo málo, protože tohle stačí na slušné akrobatické představení, ale přece jenom očekáváte trochu víc.

Apolena Vynohradnyková: Pod hladinou ticha

Minor poslední dobou svými premiérami ukazuje, jak by divadlo pro děti rozhodně nemělo vypadat. Přitom nejde pouze odklon od používání loutek a příklon k herectví. Mnohem větším problémem je, že herci v rukou režiséra zacházejí s dítětem jako s malým retardem a dospělý divák se při představení nebaví, naopak si připadá jako na besídce žáků zvláštní školy.

Přitom i toto představení má své světlé motivy, například náznaky při představení světu ticha, který zažívá hlavní hrdinka do operace. Bohužel téměř žádný nápad není dotáhnut do konce a naopak jsou spíše odfláknuté a zazděné dalšími hloupostmi. Vrcholem trapnosti jsou potom scénky z ‚rockového‘ koncertu, při kterých je vám za dospělé herce trapně.

Michael Ende: Momo a zloději času

Mihael Ende je známější svou knihou Nekonečný příběh a později i filmem, který byl podle ní natočen. Momo a zloději času je příběh podobně kombinující reálný svět se světem nadpřirozeným. Momo je děvčátko, které nemá rodiče, ale žije si šťastně ve zřícenině amfiteátru. Momo je zvláštní, protože umí rozdávat radost a umí lidem naslouchat. Ale poté se ve měste začnou objevovat podivní šedí muži a nabízejí lidem obchod: uschovají jejich čas na později. Ale místo toho, aby lidé nějaký čas uspořili, naopak jej ztrácejí.

Pod režií i scénářem je podepsán Jiří Havelka, který většinou dělá spíše své autorské věci. Momo je Havelkova první pohádka a první setkání s Divadlem v Dlouhé. Dojmy spíše rozpačité. Při porovnání s posledními viděnými představeními pro děti, zejména s hrou Pod hladinou ticha, působí Momo jako příjemná podívaná, při které se vaše děti nebudou nudit a vám nebude trapně. Ale jednak je Momo dlouhé – přece jenom dvě hodiny něco je pro dětské představení i s přestávkou moc. A jednak máte občas z některých herců pocit, že jedou na půl plynu. Zatímco muži hrají malé chlapce s přesvědčivostí a jednoznačnou chutí, ženy se do role adolescentů vžít příliš nedokážou. Výborný výkon podala Magdalena Zimová v roli želvy (Havelka má želvy viditelně v oblibě, byly už v Kam vítr, tam pláž – ale obě se výrazově značně liší), která zase doplácí na ošklivý kostým.

Celkově dobré představení v Dlouhé, dětem se bude určitě líbit, má krásnou scénu, zajímavé efekty, ale chtělo by zkrátit a hrát s větším nasazením.

Kelly McAllister: Cesta hořícího muže

Někteří herci sami sebe zaškatulkovali do nepříjemné šablony. Ať už je to rozhněvaný muž Michal Dlouhý (o něm později), podivující se idiot Jirka Macháček nebo mimoň Pavel Liška. Alespoň posledního si můžete po Cestě hořícího muže škrtnout, protože dokázal, že dokáže překvapit. Tedy ne, že by se vám nedostalo základní dávky ‚Liškovin‘, ale po začátku představení snadno zapomenete, že je Pavel Liška nějak zaškatulkován.

Původně se představení mělo jmenovat Putování s urnou, ale je pravda, že ani jeden název příliš o obsahu hry, kterým je vztah mezi dvěma bratry. Ti vezou popel svého mrtvého otce na pravidelný festival nezávislé kultury Burning Man (který mimochodem navštěvovali i zakladatelé Applu). Poté, co Bobby v podání Pavla Lišky nechtěně podpálí upadnutou cigaretou auto, oba bratři skončí v hotýku v poušti.

Herecky jde o zdařilé představení a po místy rozpačitých kusech má Divadlo na Zábradlí další divácky vděčný kus.

Per Olov Enquist: Blanche a Marie

Historická polofikce pojednává o dvou zajímavých ženách 19. století – Blanche Wittmanové, pacientky, kterou ukazovali jako model léčení ženské histerie hypnózou, a Marie Curie-Sklodowské, významné polské vědkyně, která získala Nobelovu cenu.

Zdroj příběhu je autentický. Marie přijde o manžela, svou osudovou lásku, ale nakonec má krátký románek s milencem, což ji téměř zabrání v získání Nobelovy ceny. Blanche je zavřena v bláznici s diagnózou ženská histerie. Psychiatr J. M. Charcot se ji snaží léčit netradičními metodami, mj. hypnózou. Oba příběhy propojuje touha po hledání lásky – ať již odborně definované nebo čistě lidské.

Fanda: Na představení mě snad nejvíc pobavilo sledovat reakce diváků. Nebyli jsme totiž na premiéře a leckdo možná netušil, že přišel na inscenaci, kterou režíruje Jan Nebeský. A to vždy obnáší trochu extravagance, jejíž smysl je těžko dešifrovatelný. Tak například ta divná kapela Čtvrtníček a spol., co hraje na živo nesmyslné jakože rockové písně. Model domku na skále s blikajícím vodopádem. Nejčitelnější z toho všeho byl pánský striptýz na ruby. Na hudbu Mambo no 5 nastoupí k tyčím trojice pánů v kompletním podvlékačkách (od krku po paty) a za svůného kroucení se obleče komplet do fraků až po rukavičky a cylindry. Paní vedle mě se dusily při tomto skutečně zábavném čísle smíchy – ovšem nakonec odešly po přestávce. Ten mizera režisér jim hodil komediální udičku a pak je “hlubokomyslně” trápil divnou ženskou jezdící v bedně, řečmi o obličeji zamrzajícím pod ledem a podivném modrém světle, srovnatelném s láskou, stejně léčivou jako ničivou.

Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce

Výborné představení, kde všechno funguje. Prakticky si na divadle ověříte, co bylo v roce 1989 důležité. Jenom pro příznivce interaktivního divadla :)

Soubor nemá stálou scénu, takže většinou někde pouze hostuje. Ale vyplatí se zjistit, kde s hraje a jít se na představení podívat.

Georg Büchner: Vojcek

Hru předcházela pověst skandálního představení. V Divadle na Vinohradech se často nestává, že by diváci odcházeli během představení, a to ani když je na programu opravdu špatný kus. U Vojcka (režie Daniel Špinar) už předpremiéry slibovali ‚zážitek‘ a představení to víceméně potvrdilo. I když v každém jiném divadle by šlo o poměrně normální přestavení, pro vinohradský soubor je kus netypický strohou scénou i lehce skandálními motivy.

Na Vinohradech jsem již jednu pěknou hru viděl (kromě Višňáku) ve zkušebně. Ale poté, co jsem kdysi na velké scéně viděl  Beaumarchaise (Figarova svatba), tak bych neřekl, že jsou herci schopní něco pořádného zahrát. Třeba Vydra je už tak zaběhlý ve svých stereotypech, že ve Vojckovi vysloveně potěšil. Stropnického výkon byl tradičně dobrý, vzhledem i lehce řečovou dikcí mi připomínal Bořivoje Navrátila. V ženské trojroli alternují Jiřina Jirásková a Daniela Kolářová. Podle doslechu je Jirásková lepší, což nemůžu potvrdit. Ale Kolářová má rozhodně role, které jí sednou lépe, tady nezvládla zvláště roli principálky cirkusu.

Pokud si chcete představení jaksepatří užít, zajděte do první řady nebo alespoň někam dopředu. Sice lehce převládá forma nad obsahem, ale díky za takové zážitky, které se snaží oživit vinohradskou mrtvolu.

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?

Jsou divadla, u kterých stačí jenom vyslovit jejich jméno a dostanete osypky. Pokud ještě náhodou musíte o jejich představení něco psát, trápíte se několik dní dopředu. O to lépe můžete být překvapeni. Ale většinou nejste, třeba tady.

Představení režíroval Daniel Hrbek, který se poměrně věrně drží filmové předlohy. Ale zatímco film přiznával, že samotný příběh je banální klišé a s tímto motivem vědomě pracoval, Hrbek naopak všechny experimentální motivy zrušil. Jediný náznak nápadu je v druhé půlce s filmovou projekcí, ale jinak je to doslovně převedené na divadlo včetně typově podobných herců – zaměstnanců firmy. Tím se hra ukázala v celé nahotě a podpořená hereckým výkonem Michala Dlouhého je značně obhroublá.

Michal Dlouhý je mizerný herec, který má jedinou polohu – exaltovaný křik, takže po chvíli z něj stříká pot na diváky v první řadě a všichni čekají, jestli dostane infarkt. V této roli mu to relativně svědčí, proč ne, ale když on takhle hraje Othela, Rose z Války Roseových – prostě všechno!

Abych jenom nekritizoval, tak Kamil Halbich je typově jiný, než herec ve filmu, a jeho role je přínosem. Klára Pollertová-Trojanová má dobrý vtip s kytkami. Ale za vstupné je to trochu málo. (Fanda: ještě že my jsme ho neplatili :)