Rickrolling je jenom jedním z projevů internetových memů neboli internetových fenoménů. Stačí, aby se v jedné diskuzi nebo někde objevilo něco potenciálně zajímavého a hned se toho chytnou rozsévači a montéři. Zatímco dříve memy přežívaly klidně půl roku až rok (což byl příklad All Your Base Are Belong To Us,), dnes je jejich životnost efemérní. Časté jsou také crossovery, tedy kombinování více memů dohromady (co třeba Rickův doslovný videoklip, i když ten nedosahuje kvalit Take on Me). Často stačí jeden týden a už se v “internetovém humoru” nedokážete zorientovat (ostatně proto je tady Encyclopedia Dramatica, kde má své heslo i Rickrolling).

Rickrolling

Rickrolling má na dnešní dobu neuvěřitelnou životnost a fenomén vyvrcholil před čtrnácti dny na předávání cen MTV, což naprosto uniklo pozornosti našich médií. Přitom přes dvacet milionů zhlédnutých videí vyneslo Ricka až na pomyslný vrchol. MTV sice spekuluje, jestli si Rick Astley svou cenu zaslouží, ale těžko s tím něco udělá. Ostatně kdo ví, jestli Novinky někdy zveřejní výsledky své ankety o největší hit 80. let, který s přehledem vyhrál… tramtadadá… Rick Astley.

Češi už za sebou mají také dva pokusy o Rickrolling, tedy spíše Rudirolling a Pešákrolling. Pokus první, získat pro Rudiho Kovandu Zlatého slavíka, bohužel nevyšel, tedy alespoň tak praví legendy. Zato letoší pokus vytáhnout na světlo Ivo Pešáka vyšel na 100 % a Ivan Mládek toho maximálně využil při svých polských turné.

Tak kdo bude další?

Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.

Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).

Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.

Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy “kongeniálně” a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův “tag”. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.

Čtyři dny v tatrách se smrskly na jednu večeři s kamarády.

Ale to jsou jednom drobné neúspěchy, které nás nemůžou odradit.

Zajímavý je i vlas v polívce, říkal kdysi Šalda a teď mi to řekl i Fanda. Tak já zkusím napsat něco víc, než že je to zajímavé. Inscenace se skládá ze tří částí, Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka a Zrychlené srdce, první dvě od Karla Steigerwalda. Ať hoří Paříž je krátká utopická hříčka o revolučním roce v Paříži. Formálně jde o koláž hesel, textů a revolučních myšlenek, které jsou vykontrastovány. Osou představení je část Políbila Dubčeka o Dubčekově zatčení a moskevském jednání. Poslední část je o intelektuální a citové prázdnotě po revolučním roce 1968.

Sáhodlouhým popisem se chci vylhat ze skutečnosti, že na inscenaci vlastně nemám vyhraněný názor. Hra samotná (tedy text) se mi líbila jako vtipná a svižná hříčka. Ale inscenace na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Přitom žádné vyložené chyby představení nemá. Viktorie Čermáková pouze nedokázala ze hry vytřískat celý potenciál.

Ondřej Pavelka jako Dubček skvělý, i když mi trochu vadila husákovská českoslovenština. Brežněvová zbytečně přepísknutá vedle téměř chladného Brežněva. Tchán ocenil ještě Svobodu a za zmínku stojí také oba lampasáci a Salzmanová s Hadrbolcovou. Hra by potřebovala trochu zhutnit a klidně ještě víc zabsurdnit.

Válka Roseových v Divadle Na Jezerce

Když jsem o pár dní později viděl režiséra Ondřeje Sokola přebírajícího divadelní cenu za Hrdinu západu, neřekl bych, že Válku Roseových mohl spáchat stejný člověk. Jednoznačná ukázka špatně udělané lidové zábavy. Inscenace začíná dlouhou a nudnou projekcí, která nekoresponduje s papundeklovými kulisami na scéně. Herecké výkony jsou špatné a ve výsledku jsme čekali na konec, abychom se dozvěděli, jak režisér vyřešil padající lustr.

Bouře, klub Cross

Toy Box, alias moje bývalá kolegyně, přišla se svým školním projektem, který je tvořen sérií obrazů z Shakespearovy hry. Autorka si záměrně vybrala nejmystičtější místa, aby diváky vodila jednotlivými částmi představení. Některé pasáže jsou zbytečně natahované a po prvních obrazech vám zatrne, že snad všechny zvuky půjdou ze záznamu. Naštěstí v dalších scénách už herci i mluví. Drobnou chybou je také nevyužití Prosperovy laboratoře, která má pouze funkci kulisy a určitě by jí slušelo další využití.

Přestože nesdílím bezbřehé nadšení některých blogerů, jde o příjemné představení a rozhodně bych mu dal přednost před některými profesionálními kusy.

Camen, Hudební divadlo Karlín

Po londýnském průměrném Zorovi jsem čekal něco podobného i tady, ale výsledek mě i tak dost překvapil. O překladu jsem psal krátce již na Nyxu. Podle originálního textu, který nám běžel ve formě titulků, je český překlad nehorázný muzikálový kýč, který anglickou banalitu posunul do nezkousnutelného českého hnusu. Opravdu mizerná práce.

Ale ani další části nejsou zrovna hodny obdivu. Zatímco v Zorrovi se na scéně stále něco děje, tady je kromě zpívajících a jednajích osob totální nuda. Výjimečná je snad pouze úvodní scéna, která nás docela navnadila, ale takový zázrak se dále neopakovat. Vrcholem je potom modlení v kostele (kde se nehýbe ani plamen svíčky) a milenecká scéna (snad vypnuli i šumící vodu).

Když si na závěr “hvězda” snažila vynutit potlesk ve stoje, klidně jsme zůstali sedět, protože průměr takto nejsem ochoten ocenit.

Petrolejové lampy, Divadlo Komedie

David Jařab pokračuje ve své sérii her věnovaných lidským vztahům a tentokrát si sáhnul ke klasickému českému textu, který se v našich divadlech hraje poměrně často. Neomylně si ze hry vybral jenom to nejpodstnější a formou skládačky předkládá divákům celkový pohled na prapodivný vztah. Přestože je inscenace skvělá, na konci budete přemýšlet, proč ji vlastně v Komedii hrají, když téma je dnes již vyčpělé (syfilis opravdu není běžným problémem vztahů).

Vějíř s broskvovými květy

Tak na tohle se těším. Zatím jsme si dali ochutnávku, ale z důvodu vyčerpání jsme se museli vzdát…

Chyba másterů?

Při poslechu nových Kaiser Chiefs (Off With Their Heads) jsem se nemohl zbavit dojmu, že někdo ukradl nefinalizované nahrávky a vydává je jako konečný produkt. Nahrávka zní jako z hrobu a po dvou posleších je to jenom o něco lepší než Odd Couple od Gnarls Barkley, kteří jsou pro mě stále zklamáním sezóny. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to opravdu finální verze. Podobné zklamání jsem zažil také u nových Keane.

Kupodivu lepší dojem jsem měl z nových Oasis (Dig Out Your Soul), kteří jsou návratem k příjemnému rocku.

Přesto u mě již nějakou dobu stále vítězí Mardulce od Bajofondo. Energická hudba, která má v sobě spoustu slunce a života a spolehlivě mě po ránu probudí.

Naopak Londýn na v říjnu moc podzimně nevypadá. Trávníky a stromy si sice užívají odpočinek, ale vedle toho kvetou krokusy. Počasí, po většinu roku nevlídné, se při naší návštěvě umoudřilo a celou dobu svítilo sluníčko.

Poprvé jsem v Lodnýně pocítil závan jeho hektického života. Zatímco dříve jsem měl vždy pocit poklidného města, tentokrát bylo vše zběsilé, od davů chodců a rozkopaných ulic až po naše zběsilé pojíždění městem od Havla k Havlovi (či spíše od Orange Tree Theatre po British Library). Pokud máte na Václaváku pocit, že nemůžete projít, nenavštěvujte centrum Lodnýna v pátek odpoledne nebo v sobotu. Je to téměř očistný zážitek a zkouška trpělivosti. Po čtyřech dnech mám dnes pocit, že jsem tam byl snad jenom pár hodin.

“Dostalo to jenom 60 %, na to bych nešla,” říkala kolegyně po přečtení o londýnské inscenaci Leaving, já jsem přesto rád, že jsem to viděl (ve skutečnosti to bylo spíše 65 %). Na místních hercích musíte ocenit absolutní profesionalitu a cit pro načasování. Dialogy plynou jako v konverzační komedii a občas vytvářejí vtip na místech, kde bych ho ani nečekal. Jak psaly kritiky, problém je postava Riegera, který nemá vývoj a tím shazuje druhou polovinu hry.

Jednou z londýnských atrakcí jsou místní trhy. Konají se většinou v pátek až neděli a ve městě jsou asi čtyři hlavní. Geograficky nejblíž jsme měli trh v Camdenu, navíc měl otevřeno v neděli. Ve skutečnosti je v Camdenu spousta obchodů otevřená i přes týden, ale teprve o víkendu ožívá hlavrní ruch. Oděvy, boty, doplňky a různé blbinky najedete jak ve značkové podobě, tak o něco levnější tržnicové. Evidentně to není česká specialita. Úžasné jsou na trhu jak ceny, tak také výběr. V jednom obchodě měli nabídku Conversek větší, než v celé Praze.

Ale největší zážitek měl teprve přijít, jídlo. Na jednom místě najdete dobrou dvacítku stánků s občerstvením za rozumné ceny (většinou 5 liber). Kdo by čekal párek v rohlíku a sýr v žemli, pekelně by se spletl. Celý trh voní vůněmi celého světa. Vedle stánku s obrovskými pánvemi s vůní Afriky najedete Japonské speciality, mexické placky, čínské nudle, francouzské palačinky, turecké dobroty a mnoho dalšího. Voní to tak, že nevíte, co zvolit první. K tomu si za tři libry koupíte čerstvě vymačkaný ovocný nebo zeleninový džus a navrch přidáte kousek koláče. Připadáte si u toho jako v kulinářském ráji a vůbec vám nevadí, že jíte plastovým příborem z aluminiové mističky vedle spousty dalších stejně postižených.

Co by byl výlet do Londýna bez návštěvy West Endu a některého z muzikálů. Na ně se dají sehnat zlevněné lístky v den představení skoro za polovinu. Ovšem s rizikem, že třeba žádné nebudou. Přesně to se nám skoro stalo, protože v jedné takové pokladně se tvářili, že všechny námi vybraná představení jsou již vyprodaná. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet jinou firmu. Jak napovídala fronta, lístky ještě byly, i když ne tak výhodné. Volba mezi Billy Elliotem (70 liber), Spamalotem (15 na druhý balkon) a Zorrem (25 liber) nakonec dopadla ve prospěch posledního.

Představte si, že by Gipsy.cz s Vojtou Lavičkou napsali muzikál o vyhnání cikánů z Chánova s nezbytným milostným příběhem. No dobrá, hudbu k Zorrovi dělali Gipsy Kings, kteří mají přece jenom větší světové renomé, ale zase jsou na rozdíl od Gipsyho menší hitmakeři. Užitečné na muzikálu bylo zjištění, že nejen u nás se hrají špatné muzikály. Ne, že by byl Zorro vyloženě špatný. Je profesionálně zahraný, šermířské scény jsou skvěle synchronizované, zahrané naplno bez zaváhání. Dokonce některé scény dobře šlapou. Na druhou stranu je představení často technicky studené a hlavně ústřední milostný duet je plný klišé a působí v celé hře jako z marsu. Ve výsledku je to za 50 %, takový produkt na odreagování, který by se mohl líbit hlavně dětem. I když drtivou většinu publika tvořili dospělí. (Ale na ten muzikál od Gipsyho čekám a těším se.)

Náš problém s Londýnem je, že hlavní atrakce jsme povětšinou viděli a těch zbývajících je tolik, že vlastně ani nevíme, na kterou zamířit tentokrát a kterou si nechat na příště. Původně jsme zvažovali British Museum, ale vzhledem k počasí jsme si ho nechali na příště. Nakonec jsme v podvečer zamířili do London Transport Museum a nechali se unést nostalgií starých časů. Budu popisovat jinde.

Večer jsme zamířili s 2/4 skupiny Instant Flight a čechem Ivanem, který žije v Lodnýně 20 let a když jednou odjel na chvíli do Paříže, zůstal tam tři roky, na koncert do jednoho malého pubu v Southbanku. Tam jsem rozšířil svou zkušenost z místních piv (bylo třeba zapít fish and chips). I když Red Stripe zrovna nepatří mezi typické značky.

Hudba je v Londýně naprosto skvělá. Úroveň buskerů na ulicích a v metru je neuvěřitelná, takže slyšet potom, co se v Česku vydává za profesionální produkty, je hodně zdrcující. Samozřejmě prorazit mezi spoustou skvělých muzikantů je opravdu těžké, ale zase máte jistotu, že výsledný výběr bude opravdu dobrý. Zbytek si můžete koupit na levných CD v Camdenu nebo na jiném trhu.

Na závěr jsme si vyzkoušeli praktickou nevýhodu odbavení přes internet. Protože můžete jít až k bráně, nenecháváte si časovou rezervu. Tedy aspoň my si ji nenechali. Brána měla zavírat 13.10 a my teprve 12.57 přijeli na Standsted. Pokud připočteme zapomenutý nový Lush a důkladné prohlížení u bezpečnostní kontroly, nakonec jsem dorazil k bráně až 13.15. Dá se to stihnout na poslední chvíli, ale ty nervy…

Ano vy, vy z Plzně, vás se to týká teď. And you from Prague, please wait ’till November.

Obludárium je boží, 10/10. Těžko popisovat.