“Máme takové maďarské menu,” prohlásil dvířčin otec a já sledoval, jak se obě dívky lehce napnuly. Došlo na nejhorší. “Po pravých maďarských halászlích budou následovat palačinky. Maďaři po hutné polévce doporučují moučná nebo těstovinová jídla, například nudle s mákem nebo palačinky. My budeme mít palačinky,” pokračoval s labužnickou mánií otec.
Autorské představení Rosti Nováka, jinak člena autorsko-režijního dua SKUTR, nezapře autorovu zálibu v novém cirkuse. Celá hra je postavená pouze na akrobacii a hudbě a odehrává se (jak jinak) v putyce, kde je hostinský, štamgasti a několik divných týpků. Francouzská lehkost tady naráží na obhroublost české pivní kultury, ale kupodivu to působí velice příjemně. Bohužel se jedná o souhrn několika skečů bez jakéhokoli propojení – na scéně se zničeho nic někdo probudí, odehraje svůj part a zase se propadne do nehybnosti a předá žezlo někomu dalšímu. Ne, že by to bylo málo, protože tohle stačí na slušné akrobatické představení, ale přece jenom očekáváte trochu víc.
Apolena Vynohradnyková: Pod hladinou ticha
Minor poslední dobou svými premiérami ukazuje, jak by divadlo pro děti rozhodně nemělo vypadat. Přitom nejde pouze odklon od používání loutek a příklon k herectví. Mnohem větším problémem je, že herci v rukou režiséra zacházejí s dítětem jako s malým retardem a dospělý divák se při představení nebaví, naopak si připadá jako na besídce žáků zvláštní školy.
Přitom i toto představení má své světlé motivy, například náznaky při představení světu ticha, který zažívá hlavní hrdinka do operace. Bohužel téměř žádný nápad není dotáhnut do konce a naopak jsou spíše odfláknuté a zazděné dalšími hloupostmi. Vrcholem trapnosti jsou potom scénky z ‚rockového‘ koncertu, při kterých je vám za dospělé herce trapně.
Michael Ende: Momo a zloději času
Mihael Ende je známější svou knihou Nekonečný příběh a později i filmem, který byl podle ní natočen. Momo a zloději času je příběh podobně kombinující reálný svět se světem nadpřirozeným. Momo je děvčátko, které nemá rodiče, ale žije si šťastně ve zřícenině amfiteátru. Momo je zvláštní, protože umí rozdávat radost a umí lidem naslouchat. Ale poté se ve měste začnou objevovat podivní šedí muži a nabízejí lidem obchod: uschovají jejich čas na později. Ale místo toho, aby lidé nějaký čas uspořili, naopak jej ztrácejí.
Pod režií i scénářem je podepsán Jiří Havelka, který většinou dělá spíše své autorské věci. Momo je Havelkova první pohádka a první setkání s Divadlem v Dlouhé. Dojmy spíše rozpačité. Při porovnání s posledními viděnými představeními pro děti, zejména s hrou Pod hladinou ticha, působí Momo jako příjemná podívaná, při které se vaše děti nebudou nudit a vám nebude trapně. Ale jednak je Momo dlouhé – přece jenom dvě hodiny něco je pro dětské představení i s přestávkou moc. A jednak máte občas z některých herců pocit, že jedou na půl plynu. Zatímco muži hrají malé chlapce s přesvědčivostí a jednoznačnou chutí, ženy se do role adolescentů vžít příliš nedokážou. Výborný výkon podala Magdalena Zimová v roli želvy (Havelka má želvy viditelně v oblibě, byly už v Kam vítr, tam pláž – ale obě se výrazově značně liší), která zase doplácí na ošklivý kostým.
Celkově dobré představení v Dlouhé, dětem se bude určitě líbit, má krásnou scénu, zajímavé efekty, ale chtělo by zkrátit a hrát s větším nasazením.
Kelly McAllister: Cesta hořícího muže
Někteří herci sami sebe zaškatulkovali do nepříjemné šablony. Ať už je to rozhněvaný muž Michal Dlouhý (o něm později), podivující se idiot Jirka Macháček nebo mimoň Pavel Liška. Alespoň posledního si můžete po Cestě hořícího muže škrtnout, protože dokázal, že dokáže překvapit. Tedy ne, že by se vám nedostalo základní dávky ‚Liškovin‘, ale po začátku představení snadno zapomenete, že je Pavel Liška nějak zaškatulkován.
Původně se představení mělo jmenovat Putování s urnou, ale je pravda, že ani jeden název příliš o obsahu hry, kterým je vztah mezi dvěma bratry. Ti vezou popel svého mrtvého otce na pravidelný festival nezávislé kultury Burning Man (který mimochodem navštěvovali i zakladatelé Applu). Poté, co Bobby v podání Pavla Lišky nechtěně podpálí upadnutou cigaretou auto, oba bratři skončí v hotýku v poušti.
Herecky jde o zdařilé představení a po místy rozpačitých kusech má Divadlo na Zábradlí další divácky vděčný kus.
Per Olov Enquist: Blanche a Marie
Historická polofikce pojednává o dvou zajímavých ženách 19. století – Blanche Wittmanové, pacientky, kterou ukazovali jako model léčení ženské histerie hypnózou, a Marie Curie-Sklodowské, významné polské vědkyně, která získala Nobelovu cenu.
Zdroj příběhu je autentický. Marie přijde o manžela, svou osudovou lásku, ale nakonec má krátký románek s milencem, což ji téměř zabrání v získání Nobelovy ceny. Blanche je zavřena v bláznici s diagnózou ženská histerie. Psychiatr J. M. Charcot se ji snaží léčit netradičními metodami, mj. hypnózou. Oba příběhy propojuje touha po hledání lásky – ať již odborně definované nebo čistě lidské.
Fanda: Na představení mě snad nejvíc pobavilo sledovat reakce diváků. Nebyli jsme totiž na premiéře a leckdo možná netušil, že přišel na inscenaci, kterou režíruje Jan Nebeský. A to vždy obnáší trochu extravagance, jejíž smysl je těžko dešifrovatelný. Tak například ta divná kapela Čtvrtníček a spol., co hraje na živo nesmyslné jakože rockové písně. Model domku na skále s blikajícím vodopádem. Nejčitelnější z toho všeho byl pánský striptýz na ruby. Na hudbu Mambo no 5 nastoupí k tyčím trojice pánů v kompletním podvlékačkách (od krku po paty) a za svůného kroucení se obleče komplet do fraků až po rukavičky a cylindry. Paní vedle mě se dusily při tomto skutečně zábavném čísle smíchy – ovšem nakonec odešly po přestávce. Ten mizera režisér jim hodil komediální udičku a pak je “hlubokomyslně” trápil divnou ženskou jezdící v bedně, řečmi o obličeji zamrzajícím pod ledem a podivném modrém světle, srovnatelném s láskou, stejně léčivou jako ničivou.
Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce
Výborné představení, kde všechno funguje. Prakticky si na divadle ověříte, co bylo v roce 1989 důležité. Jenom pro příznivce interaktivního divadla :)
Soubor nemá stálou scénu, takže většinou někde pouze hostuje. Ale vyplatí se zjistit, kde s hraje a jít se na představení podívat.
Hru předcházela pověst skandálního představení. V Divadle na Vinohradech se často nestává, že by diváci odcházeli během představení, a to ani když je na programu opravdu špatný kus. U Vojcka (režie Daniel Špinar) už předpremiéry slibovali ‚zážitek‘ a představení to víceméně potvrdilo. I když v každém jiném divadle by šlo o poměrně normální přestavení, pro vinohradský soubor je kus netypický strohou scénou i lehce skandálními motivy.
Na Vinohradech jsem již jednu pěknou hru viděl (kromě Višňáku) ve zkušebně. Ale poté, co jsem kdysi na velké scéně viděl Beaumarchaise (Figarova svatba), tak bych neřekl, že jsou herci schopní něco pořádného zahrát. Třeba Vydra je už tak zaběhlý ve svých stereotypech, že ve Vojckovi vysloveně potěšil. Stropnického výkon byl tradičně dobrý, vzhledem i lehce řečovou dikcí mi připomínal Bořivoje Navrátila. V ženské trojroli alternují Jiřina Jirásková a Daniela Kolářová. Podle doslechu je Jirásková lepší, což nemůžu potvrdit. Ale Kolářová má rozhodně role, které jí sednou lépe, tady nezvládla zvláště roli principálky cirkusu.
Pokud si chcete představení jaksepatří užít, zajděte do první řady nebo alespoň někam dopředu. Sice lehce převládá forma nad obsahem, ale díky za takové zážitky, které se snaží oživit vinohradskou mrtvolu.
Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?
Jsou divadla, u kterých stačí jenom vyslovit jejich jméno a dostanete osypky. Pokud ještě náhodou musíte o jejich představení něco psát, trápíte se několik dní dopředu. O to lépe můžete být překvapeni. Ale většinou nejste, třeba tady.
Představení režíroval Daniel Hrbek, který se poměrně věrně drží filmové předlohy. Ale zatímco film přiznával, že samotný příběh je banální klišé a s tímto motivem vědomě pracoval, Hrbek naopak všechny experimentální motivy zrušil. Jediný náznak nápadu je v druhé půlce s filmovou projekcí, ale jinak je to doslovně převedené na divadlo včetně typově podobných herců – zaměstnanců firmy. Tím se hra ukázala v celé nahotě a podpořená hereckým výkonem Michala Dlouhého je značně obhroublá.
Michal Dlouhý je mizerný herec, který má jedinou polohu – exaltovaný křik, takže po chvíli z něj stříká pot na diváky v první řadě a všichni čekají, jestli dostane infarkt. V této roli mu to relativně svědčí, proč ne, ale když on takhle hraje Othela, Rose z Války Roseových – prostě všechno!
Abych jenom nekritizoval, tak Kamil Halbich je typově jiný, než herec ve filmu, a jeho role je přínosem. Klára Pollertová-Trojanová má dobrý vtip s kytkami. Ale za vstupné je to trochu málo. (Fanda: ještě že my jsme ho neplatili :)
Z odpovědi jednoho podnikatele na anketní otázku v novinách: U takových podobných otázek si často vzpomenu na pořekladlo, že každý má dělat to, co umí. Třeba kamarád, když šel na vojnu, měl dvě děti. Já mám penzion.
Přestože je titulek o Jařabovi, začnu raději Splašenými nůžkami v Kalichu. Na taková představení by měli chodit povinně zájemci o studium herectví, aby viděli, jak také můžou dopadnout a že se jim může stát i něco horšího, než hrát průměrné kusy v oblastních divadlech.
Splašené nůžky jsou postavené na principu divadloautomatu, jakési divadelní realitní show. Herci na jevišti odehrají detektivní zápletku a diváci jsou v roli poroty a rozhodují, jak bude hra pokračovat. Zatímco americký originál Shear Madness na domovské scéně nepřetržitě funguje již od roku 1980, pražské představení vypadalo, že si zaslouží spíše derniéru než premiéru. Po odehrání zápletky jsem ani tak netoužil vyřešit případ, ale nechat odsoutit nejhoršího herce na jevišti, což byl shodou okolností Ladislav Potměšil snažící se imbecilně parodovat gaye. Je ovšem pravda, že Potměšil v roli teplého kadeřníka byl jenom o něco horší, než zbytek ansámblu. Ale abych nebyl nespravedlivý, Dalibor Gondík začal být snesitelnější jako detektiv-moderátor, než když se snažil hrát. To však ukazuje spíše na to, že moderování je už pro něj rutina a herectví rozumí jako elév žurnalistice.
Ve výsledku šlo u Splašených nůžek spíše o psychologii diváka, kterou chtěla popisovat Dvířka, než jí došla pára :)
V Dejvickém divadle diváci neomylně poznají slabší kusy a vy můžete taky. Stačí se podívat do jejich repertoáru, která představení jsou vyprodaná a na které ještě nějaké lístky zbývají. Takové je i nejnovější představení Hlasy v režii hostujícího Davida Jařaba. Poctivě musím přiznat, že na premiéru jsem šel od tchánů již v lehce rozhozeném stavu, ale ani to mi nepomohlo příběh schizofrenika pochopit. Ve výsledku jde o průměrné představení, které by v jiných divadlech zazářilo, ale tady působí cizorodě.
David Jařab si to bohužel nevylepšil ani na domovské scéně Divadla Komedie představením Zajatci. Přitom jde téma velice aktuální. Co se stane, pokud občané, nespokojení s fungováním policie a soudů, vezmou posuzování práce politiků do svých rukou.
Základním problémem je, že příběh nemá žádný zásadní konflikt. Obsažený únos a odsouzení politika za korupci a jánabráchysmus sice tak na papíře může působit, ale ve skutečnosti je to spíše základní předpoklad. Bohužel Jařab neodkázal vyřešit vztahy hlavních postav, které na jedné straně upadají do prapodivných monologů a na druhé straně jednají značně zkratkovitě. Na hercích je pak vidět, že vlastně pořádně neví, jak mají s rolí naložit. Hra končí, jak začala, a to doslova.
Jak má vypadat dokonalé divadlo jsme nakonec viděli v Dlouhé, kde si často vybírají představení velice nesnadno inscenovatelné. Namátkou Senecova Faidra, která se téměř nehraje, nebo čínská hra ze 17. století Vějíř s broskvovými květy. Nutno podotknout, že tyto pokusy, ač neuvěřitelně náročné, protože jde o texty často pro dnešního diváka téměř nepochopitelné, dopadají na výbornou.
Lékař své cti je novinkou, která do této linie patří. Hana Burešová tentokrát sáhla po španělském barokním dramatu, které současného diváka zaujme hlavně podivným smyslem pro čest. Calderón napsal příběh manžela, jahož podezření dovede k rozpoutání krvavého dramatu. Místo, aby ho za to panovník potrestal, se rozhodne splnit slib daný ženě.
Nejúžasnější jsou herecké výkony. Přes nesmírně obtížný veršovaný text jej herci recitují s naprostou precizností bez chyb, což v porovnání například se Splašenými nůžkami, kde “herci” ani jednoduché texty nejsou schopni odvyprávět bez zajíkání, přeříkání a chyb, působí jako balzám na duši.
Na Lékaře své cti můžete jít jako na fascinační představení. Herci vás vtáhnou do děje a vy můžete na dvě hodiny zapomenout na okolní svět. Pouze rozuzlení vás asi zklame, ale vy potom můžete aspoň přemýšlet.
Muzikál je divadlo, které hraje, zpívá a tančí. Kus Thriller Live, který jako muzikál do pražského Kongresového centra přivezla společnost Makroconcert, je z hlediska této definice pouhou koncertní show, která nadto dokazuje, že u živých hvězd je pořádání revivalových představení trochu zvrhlou zábavou. Zvlášť když “originál” chystá v Londýně sérii koncertů. Ledaže by skutečně šlo o oživlou marketingovou kampaň, jak se ostatně proslýchá.
Thriller Live, který má být poctou králi popu, přináší průřez tvorbou Michaela Jacksona od raných vystoupení v Jackson 5 až po sólovou kariéru. Michaela postupně zpívá pět osob. Jeho první “reinkarnací” má být malý černoušek. Ten je sice možná roztomilý, ale mečivý projev, kterým se marně snaží dotlačit výraz do jackonovské polohy, by unesla spíš tělocvična při školní besídce než Kongresové, slušně zaplněné centrum. V dalších sonzích se postupně střídají tři muži (fyzickou podobou a často i agresivním hlasovým projevem s Jacksonem míjející) a zpěvačka, která má sice krásný soulový vokál, ale pět bohužel – s Michaelovým hlasem má společné pouze astrální výšky. Důvod angažování několika zpěváků se jasně projeví v písni Smooth Criminal, kdy teprve ve čtyřhlase pod vedením zpěvačky parta dokáže podat slušný, hlasově se Jacksonovi blížící výkon. Konečně teprve v druhé polovině večer začal připomínat skutečnou show. Zmizel moderátor i projekce, vtíravě upozorňující na Michaelovy úspěchy a publikum se dočkalo alespoň scénické nápodoby Jacksonových klipů a choreografií.
Kdo si chce zavzpomínat na zlatá Michaelova léta, nechť si raději pustí YouTube, kde je většina písní v tu lepší, tu horší obrazové kvalitě, ale je to mnohem větší zábava. Pořadatelé celý večer prodávali jako muzikál z Broadwayie, přitom šlo o “revival” show vzniklou původně v Londýně. Londýnská obdoba Broadwaye, divadelní čvrť West End, platí obecně za jistou záruky kvality a tudíž není nejmenší důvod zaměňovat ji za Broadway. Show Thriller Live ovšem dokazuje, že ani na West Endu není všechno zlato, jakkoli mocně se to třpytí nebo bliká reflektory.
Onehdá jsem četla článek o lidech, kteří se živí odpadky. Nikoli v indických slumech nebo jižanských favelách, ale normálně v Praze. Vybírají z “konťáků”, co vyhodí jako nepoživatelné pražské super a hyper markety. Dělají to nikoli z chudoby, ale z přesvědčení – jako boj proti konzumní plýtvavosti bohaté společnosti. Pokračování »
Od nového roku v nové práci. Vlastně se toho tolik nezměnilo. Autoři nedodávají texty včas, v odpovídající kvalitě případně obojí a často je navíc těžké sehnat obrazový doprovod. K tomu se mi sešly tři korektury najednou (posílané po kapitolách). Mám pocit, že se místy utápím v banalitách, že udržování normálního života stojí spoustu energie a že na to důležité zbývá pouze málo času.
Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.
Ve skutečnosti psáno průběžně několik dní, protože dovolená má na mozkové funkce zničující účinky. Jak to vypadá, tak v lednu se také k psaní moc nedostanu, protože budu vymýšlet koncepci časopisu a v únoru už vůbec ne, protože to ho budu vytvářet.
Mezitím jsem musel objednat nový počítač (protože starý odešel někam pryč), vyzkoušel Acer Aspire One místo stolního počítače (ušlo to, ale tři operace najednou už jsou na něj moc), dostal nový foťák (EOS 450D) a slušný objektiv (50 mm f1,8) a konečně přečetl nějakou beletrii (Fabera a Fabera).
Péefka jsme letos nedělali. Nebyl čas, nebyla chuť a pokud něco nedáváte upřímně, je to dost k ničemu. Prostě letos nebudou a odpovídat na různá přání také nehodlám, protože mě to unavuje a většina z nich je navíc unifikovaná a posílaná spíše ze zvyku. (Tedy zaujalo mě, že dva lidé nezávisle na sobě udělali PF ve stylu Vesmírných lidí – co to, co to?)
Začalo to, jak jinak, na apríla. Google jako neformální firma přeměnil na 1. dubna portál YouTube tak, aby každé kliknutí na odkaz odkázalo na video Ricka Astleyho. Připomenutí této popové hvězdy 80. let minulého století mělo zázračný účinek a zrodil se fenomén Rickrollingu. Ten spočívá v tom, že uvedete odkaz v článku, který se tváří seriózně (Rickovy nahé fotografie), který však vede na známý videoklip.
Rickrolling je jenom jedním z projevů internetových memů neboli internetových fenoménů. Stačí, aby se v jedné diskuzi nebo někde objevilo něco potenciálně zajímavého a hned se toho chytnou rozsévači a montéři. Zatímco dříve memy přežívaly klidně půl roku až rok (což byl příklad All Your Base Are Belong To Us,), dnes je jejich životnost efemérní. Časté jsou také crossovery, tedy kombinování více memů dohromady (co třeba Rickův doslovný videoklip, i když ten nedosahuje kvalit Take on Me). Často stačí jeden týden a už se v “internetovém humoru” nedokážete zorientovat (ostatně proto je tady Encyclopedia Dramatica, kde má své heslo i Rickrolling).
Rickrolling má na dnešní dobu neuvěřitelnou životnost a fenomén vyvrcholil před čtrnácti dny na předávání cen MTV, což naprosto uniklo pozornosti našich médií. Přitom přes dvacet milionů zhlédnutých videí vyneslo Ricka až na pomyslný vrchol. MTV sice spekuluje, jestli si Rick Astley svou cenu zaslouží, ale těžko s tím něco udělá. Ostatně kdo ví, jestli Novinky někdy zveřejní výsledky své ankety o největší hit 80. let, který s přehledem vyhrál… tramtadadá… Rick Astley.
Češi už za sebou mají také dva pokusy o Rickrolling, tedy spíše Rudirolling a Pešákrolling. Pokus první, získat pro Rudiho Kovandu Zlatého slavíka, bohužel nevyšel, tedy alespoň tak praví legendy. Zato letoší pokus vytáhnout na světlo Ivo Pešáka vyšel na 100 % a Ivan Mládek toho maximálně využil při svých polských turné.
Tak kdo bude další?
Kočičky v síti jsou spáchány redakčním systémem
WordPress
Příspěvky (RSS)
a komentáře (RSS).