Můj báječný rok 2012

Prosinec 31st, 2012

Inspirováno blogem Terezy B.

Zcela nedávno mě šokovalo prohlášení, že za komunistů snad bylo líp z úst člověka, od kterého bych to rozhodně nečekala. O pár dnů později čtu v novinách rozhovor s Jiřím Stránským, který říká, že za blbou náladu si můžeme především sami. Že hodně fňukáme a stěžujeme si, ale málokdo udělá něco, aby si stěžovat nemusel. Ale ono někdy stačí docela málo, maličko, nejen změnit úhel pohledu, ale také zaměřit se na určitý mikrosvět (třeba na kváskovou mapu – namísto stesků, že se pekaři šidí řemeslo, šířit kvásek a vědomosti, aby si každý mohl dobrý chleba udělat doma.) Podívala jsem se na svůj vlastní mikrosvět roku 2012. A ten pohled se mi moc líbí.

Minulý rok se ohromně rozrostla naše rodina. V lednu se moje sestra vdala – bylo parádní přebít zpravidla otravný leden s povánoční kocovinou pomyšlením na to,  jaké šaty si obleču na svatbu. Svatba byla skromná, komorní a trochu legrační, ale moc fajn. A v únoru se narodila moje malá neteř Matilka. První letošní dítě roku 2012 nepřišlo na svět úplně bez komplikací, sestru dokonce v těhotenství postrašili rizikem rozštěpu páteře, ale nic z toho nenaplnilo. Za pár týdnů bude Matildě rok a je k zulíbání. Rozkošná holčička velikosti panenky, která díky líbeznosti, šikovnosti a miniaturním rozměrům budí nadšení všude, kde se objeví. V září se narodil synoveček Mikuláš, výstavní miminko jak do katalogu a má se i nadále čile k světu. A konečně v říjnu přišel na svět náš milovaný synáček Benny. Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dar, který bereme za samozřejmý, ale je dobré si uvědomit, že to tak úplně standardní není.  Že je to pořád velké štěstí.

V červnu se sestra odstěhovala s rodinou do Bruselu. Vzájemně si moc chybíme (stýská se i Míně a Bertišovi), ale zase možnost odjet kdykoli do města waflí, mušlí, piva a vynikající čokolády, je přece báječná, ne? Sestra je navíc v Bruselu spokojená a Bertiš se usadil ve francouzské školce a už umí francouzsky počítat. Celá širší rodina je navíc v mezích možností zdráva. Co chtít víc?

Máme se dobře i po pracovní stránce. Pavel má konečně práci, která ho baví a u které taky stíhá rodinu, aniž by pořád padal vyčerpáním. A já se vždycky nadmu pýchou, když zaslechnu, že ho někde chválí. Já jsem se v době těhotenství vrátila na pár měsíců do práce. Nejlepší věc, co jsem mohla udělat! Výborně jsem si před dalším miminkem odpočala od plenčiček, kašiček, věčně plné pračky a pocitu, že nemá cenu vytahovat střevíčky a kabelku. Občas to byla honička a stres. Ale bylo báječné zase služebně chodit do divadla! Mína úspěšně zvládla jak nástup do soukromé školky, pak přestup do státní, kam nás – zaplaťpánbu – přijali. Podařilo se mi vedle toho věnovat se i nadále knižnímu projektu Knihožrout. Ne že by tam nebyli rezervy, ale ustáli jsme i pád, kdy stránky měsíc neběžely a vyrovnali se ze ztrátou dat. Je strašně prima mít práci, která obnáší čtení knížek, takže když ulehnete do postele s detektivkou, nemáte pocit, že se trestuhodně flákáte. O přísunu recenzních titulů nemluvě.

Pořídili jsme letos první skutečný zmrzlinový stroj, který zvládne zmrzlinu hladkou a ve větším objemu. Založila jsem svůj zmrzlinový blog, vymysleli jsme naší budoucí firmě pěkný název Tři kopečky a kamarád Filip jí udělal báječné logo. Poprvé jsem svou zmrzlinu nabídla v rámci Apetit pikniku a…tolik pochval jsem snad v životě neslyšela. Posílilo mě to v přesvědčení, že má smysl, abych se zmrzlině skutečně začala věnovat. Tři kopečky se objevily i v několika novinových článcích, do své talk show mě pozval kamarád Honza Dědek a díky zmrzlině jsem se seznámila s dalšími skvělými lidmi, kteří sdílejí vášeň pro dobré věci. Vyzkoušela jsem, si výrobu zmrzliny na zakázku a nejvíc pyšná jsem na to, že jsem – polehoučku –  s to dát dohromady i vlastní receptury. Jeden z nich, okurková s ginem a mátou – je už skoro slavná :) Vyráběla jsem zmrzlinu pro jednu restauraci a s dalším moc prima podnikem začínám regulérní spolupráci. Dělat zmrzlinu – zejména při vyšších objemech a pořád tak trochu na koleně –  je někdy vysilující, ale je to hluboce uspokojivá práce, v níž se těším na všechny další cíle (třeba profesionální zmrzlinový kurz v Itálii..)

Nejvíc pyšná jsem ale pochopitelně na své děti. Mína je neuvěřitelně šikovná, bystrá a roztomilá a Benny je zatím téměř bezúdržbové miminko.  Mám dojem, že péči o něj zvládám i přesto, že toho mám na práci dvakrát tolik, než když byla v jeho věku Mína, mnohem lehčeji.
Je jasné, že nás čeká náročných dvanáct měsíců. Z miminka vyroste batole, které si bude uzurpovat víc pozornosti, ráda bych i nadále krůček po krůčku postupovala k cestě profesionální zmrzlinářky a musíme vyřešit naše již více než stísněné bydlení. Přála bych si umět hospodárně vycházet s časem a nenechat se vyšťavit z toho, že nestíhám. A taky přiměřenou část času jen tak bez výčitek prolelkovat.  A především, abych příští rok touhle dobou mohla zase napsat: byl to skvělý rok.

Proč jsem se celý týden nedostal ke cvičení

Září 14th, 2012

Pondělí

Vstávám, připravuji snídani pro sebe a holky, chvilku se protahuji, cvičením se to nazvat moc nedá, odvedu dítě do školky a spěchám na poradu. Po práci na hřiště, potom domů udělat večeři, vykoupat a uložit dítě. Mína usíná skoro o půl desáté. Já usnu málem taky, trochu se probírám kolem desáté, to už cvičit nebudu.

Úterý

Posnídám, protáhnu se a spěchám do práce, oběd si nesu sebou. Odcházím dříve, protože jdu s Mínou plavat. Po plavání už se mi nechce znovu se spotit a znovu se koupat. Večer zakončuji u Doctor Who.

Středa

Mína je horká a má vyrážku. Jedeme k doktorovi, je to spálová nebo streptokoková angina. Předám dítě, jedu na schůzku, po práci domů vystřídat babičku, která se Míny výjimečně ujala. Večeře, ukládání a zase je půl desáté, navíc musím něco dopsat…

Čtvrtek

Ráno na KL, poté rychle zpět, vystřídat ženu, která musí na tiskovku. Odpoledne střídavý home office prokládaný hraním divadýlka, kreslením, čtením a dalšími pokusy zabavit dítě. Vědomí, že je to jeden den mě uklidňuje, ale neustálá pozornost vyčerpává. Žena přichází pozdě, chystáme večeři, koupání a uložení, Mína usíná až 9.40. Jsem rád, že sedím a znovu se zkoušíme podívat na Newsroom.

Pátek

Brzy ráno do školy, odpoledne vyřídit vše v práci. Třeba dnes Mína usne v devět a já se nebudu cítit jak mrtvola. A konečně najdu čas na cvičení.

To mi ještě nezačala arabština (pondělí odpoledne).

A jaké jsou vaše výmluvy, že nemůžete cvičit?

Zapadnutí do milé společnosti

Srpen 13th, 2012

„Tahle silnice je ve všech mapách vedená jako státní,“ říká nám milý chlapík v osadě Víno. Na severu Slezska nám to přijde jako nelogičnost, jak by se tady mohla pěstovat réva? Ale zdání klame, přes umístění je zdejší podnebí příjemné, kryté blízkými horami. „Akorát tady moc neprší,“ říká mi, zatímco čekáme na auto. Za chvíli přijede dcera a my vyrážíme.

„Tady každou chvíli někdo zapadne,“ říká mi cestou k lesní oboře.

Po návštěvě úzkokolejky jedoucí z Osoblahy do Třemešné (kvůli Míně zkráceno do Slezských Rudoltic – „Kde je pan Zababa?“) jsme jeli plavat do Karlovy Studánky. Navigace na telefonu nám v posledním tažení nabídla cestu přes Víno (tu ceduli si vyfotíme, ne?), aby nakonec před uzavřenou ohradou oznámila ztrátu signálu a následně se telefon vypnul. Při couvání jsem najel ke kraji vozovky, kde ale žádná krajnice nebyla. „Oni to před týdnem vyfrézovali,“ říká mi chlapík.

Jak z béčkového filmu, navigace se vypne, auto sjede kolem ze silnice a my šlapeme pěšky kilometr do nejbližší vesnice. Kde nám bodrý chlapík nabídne nezištnou pomoc, jeho paní uvaří ženě čaj a Míně donese hračky.

Traktor nakonec nebyl potřeba, auto jsme vytáhli, poděkovali za to, že se nám tak pěkně věnovali. Protože naši zachránci odmítli odměnu, tak aspoň odkaz na jejich firmu Atelier Kámen – pokud toužíte po špercích nebo zapadnout do milé společnosti, ve Víně to půjde snadno.

Vracíme se téměř tři kilometry, protože celá odbočka do Vína je slepá, leč neznačená.

Bulharsko 2012 – II

Červenec 21st, 2012

Primorsko je česká enkláva na Bulharském pobřeží. To můžu prohlásit celkem zodpovědně po návštěvě a průjezdu řady dalších středisek na černomořském pobřeží. Mám k tomu dvě vodítka. Jednak je ve směnárnách v Primorsku nejméně výhodný kurz koruny k leva na celém pobřeží. Zatímco v Nesebaru dostanete za 100 korun 7,3 leva, v Sozopolu až 7,5 leva, v Primorsku je jednotný kurz 6,5 leva. Pravda, je to zlodějna, ale naštěstí kurz eura je výhodnější a většina turistů to ví. (Nejlepší je tradičně vybírat peníze z bankomatu, což jsme udělali i my. I s poplatkem jsem se tak nakonec dostal na kurs 7,35 leva za 100 korun (bez poplatku to vycházelo na 7,5 leva). Ostatně od různých zápisků z Bulharska před pár lety, které jsem na internetu četl, se situace výrazně zlepšila, v Primorsku je celá řada bankomatů a karty berou i některé obchody a restaurace.)

Druhým důvodem, proč je Primorsko černomořské české centrum, jsou dvojjazyčné nápisy, které jsou v bulharštině a řeči připomínající češtinu. Podobným jazykem se taky domluvíte, i když občas zapojíte pár slovíček bulharštiny a do češtiny přidáte ruský přízvuk. Češtinu vám bude připomínat „na shledanou“ (čau), francouzštinu zase poděkování (mersi). (Jazkyková poznámka z jiné oblasti – pomeranč se řekne portokál, což je zřejmě z arabského burtukál, podobně čorba je z arabského šorba.)

Při nákupu dovolené jsem zavrhl polopenzi s tím, že za 175 kč na osobu se na místě určitě najíme, a když ne, tak si polopenzi klidně dokoupíme. Sice nás strašili, že na místě přikoupení nepůjde, ale samozřejmě to nebyla pravda. Naopak se potvrdil můj předpoklad – nejdráže jsme jedli asi za 150 korun na osobu, ale to jsme se hodně rozšoupli, většinou tak za 130 korun, přitom jsme měli večeři o několika chodech.

Problém byl výběr restaurace. První večer jsme měli štěstí, ale to se neopakovalo pokaždé. První problém nastal, když chtěla Dvířka něco jiného, než grilované mleté maso a zkusila špagety s pestem. Donesli jí hustou nudlovou polévku, špagety posypané polévkovým kořením, zalité vývarem a posypané kaškavalem, což je jeden ze dvou zdejších druhů sýra. Hmota naprosto nepoživatelná, ale zřejmě se to tak tady dělá, naštěstí jsme tuto hrůzu aspoň nemuseli platit.

Zdejší restaurace, zřejmě z domělého tlaku ze strany turistů, které nechtějí ztratit, nabízejí všechno od Bacha po Vlacha, od bulharské kuchyně přes přibližně italskou až po českou. Kvůli tomu je obtížné vybrat správnou restauraci, případně na jaké jídlo jít do které. Samozřejmě je tady Praha, které je nejlepší se vyhnout, pokud se nechcete cítit jako doma, a kdo by to v Bulharsku chtěl.

Potom jsou restaurace na ulici Ropotamo, které jsou logicky turistické, ale cenově přijatelné se slušnou nabídkou a pokud budete vybírat z místní kuchyně, nemůžete se splést. Největší tyjátr nastává směrem k jižní pláži od ulice 3-ti mart (3. březen), která je hlavní tepnou města. Na ní najdete většinu obchodů, kaváren, řadu klubů a některé restaurace. Příkladem je echtturistická Starata Melnitsa (Starý mlýn), kde vyhrávala hlučná bulharská hudba, že jsem ani neměl chuť vstoupit.

Jednou jsme zabloudili do jedné z bočních uliček, kde jsme očekávali větší klid. Bohužel, jak se ukázalo, lákavé nízké ceny byly pouze na část nabídky, hlasitá hudba byla nesnesitelná, naštěstí Míně donesený blaf (vepřové pseudorizoto) chutnalo. My se šli nakonec dojíst „čačou“, což jsou naše grundle.

Poslední večer jsme zřejmě objevili tajemnou restauraci Menada, která už nemá velký poutač Menada, jmenuje se Gergana, ale jinak v bulharské kuchyni překvapila. Jídlo jsme objednali podle ostatních restaurací a dostali jsme dvojnásobné porce, že jsme měli problém všechno sníst. Jídelní lístek tradičně tlustý a nepřehledný, navíc řadu jídel večer ani nenebízejí, což nikde neuvádí. Ale dost už o zdejší kuchyni, Dvířka plánuje napsat samostatný post o nectnostech bulharské (turistické) kuchyně.

Tradiční dobré vodítko při výběru restaurace – chodí tam místní, nebude to špatné

Primorsko je také místo přátelské k dětem. Ve městě je několik dětských hříšť, v mnoha restauracích mají dětské koutky, že máte problém dostat dítě pryč. Ale co je hlavní, na náměstí u městského úřadu, přibližně v polovině ulice 3. května je večer spousta atrakcí pro děti, nejen skákací hrad, ale také různé malování, zorbing, vysypávání pískem, autíčka, koníci a další. Během našeho pobytu zde také probíhal Balkan Folk Fest, který se třeba Míně velmi zamlouval. A neměl bych zapomenout na aquapark, který starším dětem vystačí na celé dny, pokud to jsou rodiče ochotní platit. Nám se to při týdením pobytu zdálo zbytečné.

Také letos došlo na výlet a rozhodně nebyl organizovaný. V půjčovně Omega (naproti akvaparku v parku, provozní doba neznámá, přibližně od 9.00 do 20.00, možná i později) jsme vypůjčili jedno auto s klimatizací a dětskou sedačkou (stejně mizerná, jako ta loni v Řecku) a jeli jsme. Zatímco v civilizaci se auta půjčují s plnou nádrží a je snadné zaplatit jenom projetý benzin, v Bulharsku nám auto půjčili s téměř prázdnou nádrží. „Když vrátíte s víc benzinu, nevadí.“ Ještě, aby vadilo. Podle plánovače na mapách Googlu jsme spočítal přibližnou spotřebu na 50 leva, což s půjčovným 80 leva dělalo hlavní náklady na výlet (organizované výlety začínají na 30 leva na dospělého a 20 na dítě). Benzinu jsem nakonec bral tak o pět až deset leva víc, protože množství paliva se špatně odhaduje.

Bulhaři jsou mnohem lepší řidiči, než Češi. A to, i když mají horší auta a možná i díky tomu, že na silnicích je maximální rychlost 80 km/h. 80 a 50 (ve městě) jezdí přes den, ráno je vidíte jezdit i 110 a předjíždět policejní auta – policie v té době zřejmě ještě nemá aktivní radary, tak si dovolují. Na druhou stranu Bulhaři neznají funkci bezpečnostních pásů a stále ještě jezdí běžně nepřipoutaní.

Čím pro mě jezdí lépe? Dokážou se rozjíždět na zelenou, nezdržují provoz, zachovávají plynulost dopravy a pouštějí chodce, i když nemusejí.

První zastávka byla v Sozopolu. (Cestou jsme ještě v otevřené krajině „obdivovali“ hrad jak podle hraběte Drákuly, o kterém nám nakonec delegáti řekli, že patří místní mafii.) Na místě jsme podle průvodce všem udělali službu a zaparkovali auto před starým městem v přístavu. Ukázalo se to jako prozíravé, protože úzkými křivolakými uličkami starého města se prodírá už tak dost aut, kterým chodci jenom obtížně uhýbají. Místní chloubou jsou domečky s kamenou podezdívkou a dřevěným patrem, stejně jako ve staré části Istanbulu. Tady se však v takových budovách můžete ubytovat a strávit zde krásnou dovolenou. Pokud vám však nevadí, že místní ceny jsou výrazně vyšší než v Primorsku.

Na místě jsme si dopřáli jedinou atrakci, kostel svaté bohorodičky vzniklý v 15. století za Otomanské nadvlády, tudíž musel být postavený pod úrovní ulice. Kdyby nás neupozornila nenápadná cedule, kostel bychom téměř přehlédli, protože je z vnějšku velmi nenápadný. Uvnitř je zdobený východní ikonografií a vyřezávanými ikonostasemi inspirovanými řezbami z Makedonie.

Z ulice vás zaujme netypicky nízko položená střecha a kříž – ano, toto je kostel

A druhou „atrakcí“ bylo jídlo, konkrétně restaurace Viatarna Melnitsa, kam prý snad možná chodí i bulharský prezident. Velkou výhodou této i dalších restaurací na ulici Morski Skali je výhled na ostrov Sv. Ivana, kde žije rozsáhlá populace mořských ptáků. Polévky a předkrmy nás nijak zvlášť neoslnily (rybí ani fazolová a šopský salát), největší překvapení přišlo v podobě „fish kebab“, což jsme si bohužel nenapsali bulharsky. Šlo o kousky ryby se zeleninou smažené na speciální pánvičce, kterou vám budou nabízet k prodeji na každém rohu v prodejně se suvenýry. U Větrného mlýnu počítejte s mírně vyššími cenami, ale to je v Sozopolu víceméně standard. Na druhou stranu se nedá říct, že by jídlo prezidentů bylo výrazně dražší.

Naše další zastávka byl Nesebr, ale cestou jsme viděli pseudoorientální kýč Pomorie, což je čistě turistické středisko osazené těmi nejhnusnějšími hotely a podle průvodce také vysokými cenami. Zatímco v Primorsku žijí lidé po celý rok, Pomorie nebo i Sluneční pobřeží se v zimě mění na města duchů, obyčejné pozlátko pro turisty.

Nesebr je město (rozbořených) kostelů, mělo by jich zde být kolem osmdesáti, což vzhledem nepatrné velikosti ostrova je celkem zázrak. Na druhou stranu, většina je ve stavu trosek, případně už slouží jinému účelu. Na místě je třeba si dát pozor na cetkaře, protože zvyk z arabských zemí už dorazil i sem a hned po příchodu se k vám vrhne žena nabízející korálky. Naštěstí tady stačí jednou slušně odmítnout, aby šla obtěžovat někoho jiného. Zdejší kostely jsou z kombinace cihel a kamenů zdobené glazovanou keramikou. Výsledkem jsou pro nás velmi netypické vzory.

Ovšem také sem dorazilo heslo „dovolená v cizině, ale s jídlem jako od maminky“ a ve starém Nesebru jsou hned dvě české hospody nabízející Staropramen, kofolu, zázraky české kuchyně a kýč v podobě sochy Švejka. Naštěstí i zde se dá těmto místům vyhnout.

Nejslabším momentem byla cesta zpět. Vstávali jsme v pět, což ještě nebyl takový problém, aby nás stihli včas odvézt na letiště. Horší bylo, že předchozího dne bylo letiště zavřené kvůli sebevražednému atentátníkovi a řada letů se tak zřejmě přesunula na den našeho odletu. Na letišti panoval naprostý chaos, protože v Burgasu nemají oddělovací pásy pro vytváření front, lidé se tlačili v ohromných hroznech a chvílemi hrozilo ušlapání menších a slabších. Určitě k tomu nepřispívali ani někteří agresivní ruští turisté, kterých odlétala hned dvě letadla. Zbytečně přísná bezpečnostní opatření, kdy prohledávali každého a každé příruční zavazadlo, i když atentátník přes kontrolu nic nepronesl, byla jen takový bonus na závěr. (Pravda, já jsem nechtěně pronesl přes pražskou kontrolu větší kapesní nůž a zjistil to až v Primorsku na pláži.)

Bulhaři jsou obecně velmi milí lidé, ve službách neskutečně ochotní, maximálně se vám snaží vyhovět. A to jak ve špičkové restauraci, tak v putyce, tak v exchturistickém podniku, ve kterém by vám u nás plivli do jídla a česky vám nadávali. V Bulharsku se k vám všude chovají jako k hostu nebo zákazníkovi. Zřejmě chápou, že můžete přijet příště a přivézt sebou další. Tak mersi a doviždaně.

Dodatek: Go Parking naprosto v pohodě, příště využívám znovu. Je to rychlejší a pohodlnější, než se trmácet MHD přes město nebo brát taxi a cenově přijatelné.

Bulharsko 2012 – I

Červenec 15th, 2012

Dovolenou jsme vybírali na poslední chvíli podle ceny. Tedy vybírala Dvířka a já schvaloval po mailu. Ze tří letovisek v Bulharsku nakonec jedno vypadlo samo, protože už bylo obsazené a jedno jsme vyloučili podle vzdálenosti hotelu od moře. Na rozdíl třeba od Nesebaru má Primorsko jedinou drobnou vadu, že se tam musí jet asi hodinu autobusem, což pro děti není největší pohoda, ale zvládnout se to dá. Mína občas propadala malomyslnosti a chtěla domů, ale nakonec si zvykla.

Já jsem té noci nespal vůbec, protože až do půlnoci jsme balili a o půl třetí jsem musel řídit na letiště (místo taxíku a veřejné dopravy zpět s plnými kufry jsem zkusil Go Parking, který vypadá velmi dobře). Jít spát na dvě hodiny je horší, než nespat vůbec. Takže jsem vlastně nespal – na letišti to nešlo, v letadle jsem půl hodiny klimbal, v autobuse z letiště jsem držel Mínu, protože poslali mikrobus s málo místy a na místě jsme vyrazili hned k bazénu a potom na pláž.

Mína moře miluje. První den řádila ve vlnách. Nechala se zalévat příbojem, vláčet se sebou. Já jsem se ji pouze snažil držet, aby tam nezahučela. Vůbec ji nevadilo, že ji voda šplouchá do očí, občas jí nateče do pusy, byla ve svém živlu a vůbec nechtěla na pokoj. Nakonec jsme ji odtrhli s tím, že musíme na večeři. Tu jsme naplánovali podle Scuku, ale nenašli jsme ji, i když se nám ten den zdálo, že ano. Místo nenápadného domáckého podniku jsme dorazili do „Mořského koníka“ (Ялп), také na ulici Ropotamo (Ропотамо), která také měla vína z vinařství Menada a také nabízela gril, i když také spoustu dalších jídel. Večer jsme se už nezmohli na nic, pouze jsme odpadli do postele.

Druhý den jsme si řekli, že vyzkoušíme také jižní pláž, což se ukázalo jako ne právě vhodné. Zatímco severní pláž je kamenitější a čistší, jižní je písčitější a špinavější. U jižní pláže je v moři mnohem víc řas, což Dvířka velmi špatně nesla. Navíc jeden stánek s hlasitou hudbou střídal druhý a nešlo vybrat žádné místo, kde bychom se mohli rozumně usadit. Nakonec to Dvířka nevydržela a vydali jsme se zpět na severní pláž. Nešli jsme městem, ale po promenádě podél pobřeží, která je dlouhá a nudná. Mínu jsem pro jistotu nesl, když jsme ji od jedné vody tak rychle utrhli, i tak nám cesta nějakou chvíli trvala.

Dopoledne Mína zvolila konzervativnější taktiku s pískem. Stavěli jsme hrady, obličej medvěda a další atrakce z písku a Míně to vydrželo velmi dlouho. Nakonec jsem donesl k obědu plněné pečivo. Mína zřejmě nabrala energii, protože se vydala řádit do vody. Skákala do vln a potápěla se, dokonce nechtěla, abych ji držel. Nakonec jsme ji museli násilím odtrhnout protože už začala být vysílená, ona sama by se ještě nadále potápěla.

Na večeři jsme šli opět do Koníka, když nám přišla SMS od Lucie, která naznačovala, že jsme v úplně jiném podniku. Naštěstí i teď bylo jídlo dobré, tak nám to nevadilo. A po večeři jsme Míně slíbili jeden skákací hrad (abychom ji dostali z pláže) a hned vedle se konal Balkan Folk Fest, který se jí taky moc líbil. Mína byla večer natolik unavená, že ji stačili dvě pohádky a spala.

Většina rodin tráví dopoledne poleháváním u hotelových bazénů, ve kterých děti řádí a rodiče se jim střídavě věnují. Je přitom sice čas napsat příspěvek, ale jinak je to děsná nuda. Zítra ráno radši půjdeme opět na pláž, akorát přes poledne musíme Mínu dostat pryč, aby trochu zrelaxovala.

Bulhaři mají podobný vztah ke kouření jako Češi, tedy vyhulují jak fabriky. Nevadí, že jsou v okolí děti, lidé vedle u stolu jedí. Když se k tomu přidají našinci, není to nic příjemného.

Půjdu se věnovat dítěti a koupit boty do vody, abych mohl se mohl pořádně postavit na kameny a držet Mínu, když jí smýká příboj.

Stáhněte si tragický příběh Vladimíra Komarova pro elektronické čtečky

Červen 13th, 2012

U příležitosti smutného výročí smrti kosmonauta Vladimíra Komarova vyšla na serveru Technet.cz série tří rozsáhlých článků od publicisty a propagátora kosmonautiky Pavla Toufara. Populární, ale velmi obsáhlé články vám nabízíme v podobě e-booku, a to hned v několika formátech.

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na...

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na kosmodromu Bajkonur v roce 1962

Kromě obvyklého souboru Mobi, který je používaný ve čtečkách Kindle, nabízíme také ePub pro ostatní čtečky dostupné na českém trhu.

Pro majitele tabletů Apple iPad jsme připravili vyšperkovanou variantu ve formátu iBooks, která navíc obsahuje také obě videa. Pozor, tento soubor má velikost 30 MB. Omlouváme se za nefunkční odkazy v předchozím vydání.

Soubor ve formátu Mobi stahujte zde (2,4 MB).
Soubor ve formátu ePUB stahujte zde (1,6 MB).
Soubor ve formátu iBooks stahujte zde (30 MB).

Zdroj: Technet.cz

Vytáhněte hlavu ze záchodu „příznivci“ eKnih

Duben 22nd, 2012

Na Scientific American vyšel článek o vysokých cenách elektronických knih v Americe. Do češtiny ho dezinterpretoval Jan Macháček ve svém auditu. Macháček původní článek vůbec nepochopil, tak jsem si napsal pár poznámek.

Podstatou původního článku bylo, že ceny elektronických knih rostou ne v porovnání s papírem, ale v porovnání se stavem před pár lety! Důvody uvádí autor hned dva. Jedním je, že skončilo období dotování cen ze strany Amazonu, druhým přechod na jiný model. Ve skutečnosti je ovšem situace ještě nepřehlednější.

V článku se uvádí, že dříve si Amazon bral 50 % z prodejní (doporučené) ceny knihy, což je standardní model také u papírových knih a nakladateli zůstala druhá polovina. Řekněme, že z knihy za 24,99 dolarů zůstalo nakladateli 12.50 dolarů. Ovšem Amazon ji nabízel za 9.99, takže na každé knize 2,5 dolaru tratil.

Přechodem na nový model si Amazon ponechá pouze 30 % ceny. Řekněme, že prodejce stanoví prodejní cenu na 12.99 dolarů. Z této částky mu nakonec zůstane 9.09 dolarů a Amazon získá 3.90 dolarů.

Co se změnilo? Nakladatel dostal zaplaceno méně, Amazon přestal eKnihy dotovat (takže na nich možná i vydělává) a skutečná cena pro kupující vzrostla.

Ve skutečnosti je to složitější, jak už to bývá. Amazon má stále dva způsoby stanovování provize (která může být 30 nebo 65 %) a je pouze na nakladateli, jakou cestu zvolí. Proč by měl nakladatel nechat větší část peněz Amazonu? Třeba proto, že chce u knihy stanovit vyšší cenu nebo ji chce chránit. V obou případech požaduje Amazon 65% provizi. Ale pokud vám nevadí, že kniha může stát do deseti dolarů, že ji může Amazon v rámci akce zlevnit třeba na pouhý dolar a že nebude mít ochranu, potom můžete mít svých 70 % prodejní ceny.

Oh, wait! 70 % z 10 dolarů je 7 dolarů. Kolik musí stát kniha s ochranou, abych získal alespoň sedm dolarů? 20*0,35 je 7 dolarů. Jinými slovy, pokud mám knihu, na které byly vyšší náklady, což jsou encyklopedie, slovníky, výpravné publikace, musím cenu stanovit nad 20 dolarů, abych vůbec vydělal!

Na celém případu je zajímavé ještě to, že se Američanům zdají ceny za elektronické knihy přes 10 dolarů příliš vysoké. Což je při současném kurzu nějakých 190 korun za knihu (v přepočtu přes paritu kupní síly je to asi 150 korun). Vtip ovšem je, že český trh je 38x menší než Americký (pokud počítáme pouze USA bez Kanady, Británie, Indie, Austrálie a celého anglicky mluvícího světě) a je hodně závislý na překladech, které cenu výrazně navyšují. Ať počítám jak počítám, ceny pod 100 korun za elektronickou knihu jsou pro nakladatele sebevraždou. Krátkodobě se to sice dá, aby se rozrostla čtenářská základna, ale dlouhodobě není takto možné vytvářet kvalitní tituly.

Vždycky když mi někdo řekne „dělejte si to jak chcete, já chci knihu levnější než oběd“, otevírá se mi kudla v kapse. Zajímalo by mě, čím se autoři těchto tvrzení živí. Pokud dostávají zaplaceno v říčních oblázcích, je to asi v pořádku, ale proč potom žijí v České republice?

Mobilní příležitosti

Březen 20th, 2012

Čeští vývojáři objevují nový perspektivní trh aplikací pro mobilní telefony. (Článek jsem psal přibližně před rokem pro týdeník Ekonom, bohužel neprošel přes editora, ani pokusy o úpravu se nepodařily. Přišlo by mi neetické ho nabízet jinde, navíc již trochu zastaral, tak ho dávám aspoň sem, do článku dopíšu pár aktualizačních komentářů.)

Pokračování »

Kauza kufr

Srpen 15th, 2011

Koupili jsme kufr. Pěkný, pevný a objemný. Výborný pro cestování s celou rodinou. Akorát jednou v zimě se nám podařilo zničit kolečka. V Olomouci byla zrovna rozkopaná cesta, auto nemohl parkovat hned u nádraží a vlečení po drsné cestě několik stovek metrů kufru neprospělo. Kufry jsou holt vyrobené na letištní haly a rovné chodníky, což je úkaz, který se v Česku téměř nevyskytuje.

I napsali jsme výrobci, že bychom si rádi kufr nechali opravit a potřebujeme kolečka. Stačilo poslat fotky zničených koleček a fotokopii účtu a za 14 dní nám domů dorazil balíček. Vše zdarma, i když jsme byli ochotni kolečka koupit, protože chyba se stala naší vinou.

Tušíte správně, nebyla to česká firma a nebyla to ani firma, která tady má zastoupení. Heys USA je Americká firma a nás zlákala právě ta bytelnost kufru. Že nemá firmu zastoupení v Česku jak se zdá vůbec nevadí, protože americké firmy mají přece jenom jiný vztah k zákazníkům. Skoro bych řekl lepší…

Ještě k diskuzi o elektronických knihách

Březen 20th, 2011
Častý argument proti elektronickým knihám je asi tohoto znění: „Dnes už nikdo nepřečte záznamy na magnetických páscích nebo 5 1/4" palcových disketách. Kdo bude moci v budoucnosti přečíst dnešní elektronické knihy?“

Přitom se však míchá několik pojmů dohromady:
  • fyzický formát ano, v budoucnosti může být obtížné přečíst něco uloženého na obstarožních formátech, ale není to nemožné. navíc dnes už nikdo nemá všechny záznamy uložené jenom na jednom médiu, typicky máme všechno někde  „na internetu“, tedy v cloudu.
  • nestandardní datové formáty to byl samozřejmě velký problém, když se kdysi používala na mnoha počítačích ChiWriter, později Amí Pro nebo T602. když přečtu nějaký obstarožní formát ze záložního média a budu jej chtít převést na něco modernějšího, můžu pohořet. ale jak se ukazuje ani v případě starých vysázených knih v PageMakeru to není nemožné. a v případě mnoha knih je složitý pouze první převod, zbytek už je automatizovaný.
  • formáty eKnih tady je jediný problém a riziko, a sice nestandardní formáty vzniklé kvůli falešnému pocitu ochrany proti pirátům. ať už se jedná o Amazon, u kterého je to podle mého názoru pouze dočasné, než nakladatelé pochopí, že je zbytečné se nechráněných knih bát, nebo o Mobil Bonus alias Ráj knih alias Bux alias Euromedia s „unikátním“ formátem Wooky. to je něco, čemu by se měl trh do budoucna bránit, protože univerzálnost, rozšíření a jistotu do budoucna zajistí pouze standardy.

Posted via email from cattie’s posterous