Kočičky v síti

Dva nedopečené chleby, jedna bábovka bez cukru, jedna lehká otrava pečenou makrelou.

Čtyři dny v tatrách se smrskly na jednu večeři s kamarády.

Ale to jsou jednom drobné neúspěchy, které nás nemůžou odradit.

Políbila Dubčeka (1968 – čas utopie), La_Fabrika

Zajímavý je i vlas v polívce, říkal kdysi Šalda a teď mi to řekl i Fanda. Tak já zkusím napsat něco víc, než že je to zajímavé. Inscenace se skládá ze tří částí, Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka a Zrychlené srdce, první dvě od Karla Steigerwalda. Ať hoří Paříž je krátká utopická hříčka o revolučním roce v Paříži. Formálně jde o koláž hesel, textů a revolučních myšlenek, které jsou vykontrastovány. Osou představení je část Políbila Dubčeka o Dubčekově zatčení a moskevském jednání. Poslední část je o intelektuální a citové prázdnotě po revolučním roce 1968.

Sáhodlouhým popisem se chci vylhat ze skutečnosti, že na inscenaci vlastně nemám vyhraněný názor. Hra samotná (tedy text) se mi líbila jako vtipná a svižná hříčka. Ale inscenace na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Přitom žádné vyložené chyby představení nemá. Viktorie Čermáková pouze nedokázala ze hry vytřískat celý potenciál.

Ondřej Pavelka jako Dubček skvělý, i když mi trochu vadila husákovská českoslovenština. Brežněvová zbytečně přepísknutá vedle téměř chladného Brežněva. Tchán ocenil ještě Svobodu a za zmínku stojí také oba lampasáci a Salzmanová s Hadrbolcovou. Hra by potřebovala trochu zhutnit a klidně ještě víc zabsurdnit.

Válka Roseových v Divadle Na Jezerce

Když jsem o pár dní později viděl režiséra Ondřeje Sokola přebírajícího divadelní cenu za Hrdinu západu, neřekl bych, že Válku Roseových mohl spáchat stejný člověk. Jednoznačná ukázka špatně udělané lidové zábavy. Inscenace začíná dlouhou a nudnou projekcí, která nekoresponduje s papundeklovými kulisami na scéně. Herecké výkony jsou špatné a ve výsledku jsme čekali na konec, abychom se dozvěděli, jak režisér vyřešil padající lustr.

Bouře, klub Cross

Toy Box, alias moje bývalá kolegyně, přišla se svým školním projektem, který je tvořen sérií obrazů z Shakespearovy hry. Autorka si záměrně vybrala nejmystičtější místa, aby diváky vodila jednotlivými částmi představení. Některé pasáže jsou zbytečně natahované a po prvních obrazech vám zatrne, že snad všechny zvuky půjdou ze záznamu. Naštěstí v dalších scénách už herci i mluví. Drobnou chybou je také nevyužití Prosperovy laboratoře, která má pouze funkci kulisy a určitě by jí slušelo další využití.

Přestože nesdílím bezbřehé nadšení některých blogerů, jde o příjemné představení a rozhodně bych mu dal přednost před některými profesionálními kusy.

Camen, Hudební divadlo Karlín

Po londýnském průměrném Zorovi jsem čekal něco podobného i tady, ale výsledek mě i tak dost překvapil. O překladu jsem psal krátce již na Nyxu. Podle originálního textu, který nám běžel ve formě titulků, je český překlad nehorázný muzikálový kýč, který anglickou banalitu posunul do nezkousnutelného českého hnusu. Opravdu mizerná práce.

Ale ani další části nejsou zrovna hodny obdivu. Zatímco v Zorrovi se na scéně stále něco děje, tady je kromě zpívajících a jednajích osob totální nuda. Výjimečná je snad pouze úvodní scéna, která nás docela navnadila, ale takový zázrak se dále neopakovat. Vrcholem je potom modlení v kostele (kde se nehýbe ani plamen svíčky) a milenecká scéna (snad vypnuli i šumící vodu).

Když si na závěr “hvězda” snažila vynutit potlesk ve stoje, klidně jsme zůstali sedět, protože průměr takto nejsem ochoten ocenit.

Petrolejové lampy, Divadlo Komedie

David Jařab pokračuje ve své sérii her věnovaných lidským vztahům a tentokrát si sáhnul ke klasickému českému textu, který se v našich divadlech hraje poměrně často. Neomylně si ze hry vybral jenom to nejpodstnější a formou skládačky předkládá divákům celkový pohled na prapodivný vztah. Přestože je inscenace skvělá, na konci budete přemýšlet, proč ji vlastně v Komedii hrají, když téma je dnes již vyčpělé (syfilis opravdu není běžným problémem vztahů).

Vějíř s broskvovými květy

Tak na tohle se těším. Zatím jsme si dali ochutnávku, ale z důvodu vyčerpání jsme se museli vzdát…

Chyba másterů?

Při poslechu nových Kaiser Chiefs (Off With Their Heads) jsem se nemohl zbavit dojmu, že někdo ukradl nefinalizované nahrávky a vydává je jako konečný produkt. Nahrávka zní jako z hrobu a po dvou posleších je to jenom o něco lepší než Odd Couple od Gnarls Barkley, kteří jsou pro mě stále zklamáním sezóny. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to opravdu finální verze. Podobné zklamání jsem zažil také u nových Keane.

Kupodivu lepší dojem jsem měl z nových Oasis (Dig Out Your Soul), kteří jsou návratem k příjemnému rocku.

Přesto u mě již nějakou dobu stále vítězí Mardulce od Bajofondo. Energická hudba, která má v sobě spoustu slunce a života a spolehlivě mě po ránu probudí.

Vždycky jsem miloval podzim a kupodivu na mě nepůsobí nostalgicky. Možná je to horami, ve kterých jsem vyrůstal, kde jsou vlastně jenom dvě roční období – zima a něco-jako-podzim. V některých měsících “léta” se dá dokonce koupat ve venkovním bazénu, ale většinou slouží jako ochlazení po přechodu ze sauny.

Naopak Londýn na v říjnu moc podzimně nevypadá. Trávníky a stromy si sice užívají odpočinek, ale vedle toho kvetou krokusy. Počasí, po většinu roku nevlídné, se při naší návštěvě umoudřilo a celou dobu svítilo sluníčko.

Poprvé jsem v Lodnýně pocítil závan jeho hektického života. Zatímco dříve jsem měl vždy pocit poklidného města, tentokrát bylo vše zběsilé, od davů chodců a rozkopaných ulic až po naše zběsilé pojíždění městem od Havla k Havlovi (či spíše od Orange Tree Theatre po British Library). Pokud máte na Václaváku pocit, že nemůžete projít, nenavštěvujte centrum Lodnýna v pátek odpoledne nebo v sobotu. Je to téměř očistný zážitek a zkouška trpělivosti. Po čtyřech dnech mám dnes pocit, že jsem tam byl snad jenom pár hodin.

“Dostalo to jenom 60 %, na to bych nešla,” říkala kolegyně po přečtení o londýnské inscenaci Leaving, já jsem přesto rád, že jsem to viděl (ve skutečnosti to bylo spíše 65 %). Na místních hercích musíte ocenit absolutní profesionalitu a cit pro načasování. Dialogy plynou jako v konverzační komedii a občas vytvářejí vtip na místech, kde bych ho ani nečekal. Jak psaly kritiky, problém je postava Riegera, který nemá vývoj a tím shazuje druhou polovinu hry.

Jednou z londýnských atrakcí jsou místní trhy. Konají se většinou v pátek až neděli a ve městě jsou asi čtyři hlavní. Geograficky nejblíž jsme měli trh v Camdenu, navíc měl otevřeno v neděli. Ve skutečnosti je v Camdenu spousta obchodů otevřená i přes týden, ale teprve o víkendu ožívá hlavrní ruch. Oděvy, boty, doplňky a různé blbinky najedete jak ve značkové podobě, tak o něco levnější tržnicové. Evidentně to není česká specialita. Úžasné jsou na trhu jak ceny, tak také výběr. V jednom obchodě měli nabídku Conversek větší, než v celé Praze.

Ale největší zážitek měl teprve přijít, jídlo. Na jednom místě najdete dobrou dvacítku stánků s občerstvením za rozumné ceny (většinou 5 liber). Kdo by čekal párek v rohlíku a sýr v žemli, pekelně by se spletl. Celý trh voní vůněmi celého světa. Vedle stánku s obrovskými pánvemi s vůní Afriky najedete Japonské speciality, mexické placky, čínské nudle, francouzské palačinky, turecké dobroty a mnoho dalšího. Voní to tak, že nevíte, co zvolit první. K tomu si za tři libry koupíte čerstvě vymačkaný ovocný nebo zeleninový džus a navrch přidáte kousek koláče. Připadáte si u toho jako v kulinářském ráji a vůbec vám nevadí, že jíte plastovým příborem z aluminiové mističky vedle spousty dalších stejně postižených.

Co by byl výlet do Londýna bez návštěvy West Endu a některého z muzikálů. Na ně se dají sehnat zlevněné lístky v den představení skoro za polovinu. Ovšem s rizikem, že třeba žádné nebudou. Přesně to se nám skoro stalo, protože v jedné takové pokladně se tvářili, že všechny námi vybraná představení jsou již vyprodaná. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet jinou firmu. Jak napovídala fronta, lístky ještě byly, i když ne tak výhodné. Volba mezi Billy Elliotem (70 liber), Spamalotem (15 na druhý balkon) a Zorrem (25 liber) nakonec dopadla ve prospěch posledního.

Představte si, že by Gipsy.cz s Vojtou Lavičkou napsali muzikál o vyhnání cikánů z Chánova s nezbytným milostným příběhem. No dobrá, hudbu k Zorrovi dělali Gipsy Kings, kteří mají přece jenom větší světové renomé, ale zase jsou na rozdíl od Gipsyho menší hitmakeři. Užitečné na muzikálu bylo zjištění, že nejen u nás se hrají špatné muzikály. Ne, že by byl Zorro vyloženě špatný. Je profesionálně zahraný, šermířské scény jsou skvěle synchronizované, zahrané naplno bez zaváhání. Dokonce některé scény dobře šlapou. Na druhou stranu je představení často technicky studené a hlavně ústřední milostný duet je plný klišé a působí v celé hře jako z marsu. Ve výsledku je to za 50 %, takový produkt na odreagování, který by se mohl líbit hlavně dětem. I když drtivou většinu publika tvořili dospělí. (Ale na ten muzikál od Gipsyho čekám a těším se.)

Náš problém s Londýnem je, že hlavní atrakce jsme povětšinou viděli a těch zbývajících je tolik, že vlastně ani nevíme, na kterou zamířit tentokrát a kterou si nechat na příště. Původně jsme zvažovali British Museum, ale vzhledem k počasí jsme si ho nechali na příště. Nakonec jsme v podvečer zamířili do London Transport Museum a nechali se unést nostalgií starých časů. Budu popisovat jinde.

Večer jsme zamířili s 2/4 skupiny Instant Flight a čechem Ivanem, který žije v Lodnýně 20 let a když jednou odjel na chvíli do Paříže, zůstal tam tři roky, na koncert do jednoho malého pubu v Southbanku. Tam jsem rozšířil svou zkušenost z místních piv (bylo třeba zapít fish and chips). I když Red Stripe zrovna nepatří mezi typické značky.

Hudba je v Londýně naprosto skvělá. Úroveň buskerů na ulicích a v metru je neuvěřitelná, takže slyšet potom, co se v Česku vydává za profesionální produkty, je hodně zdrcující. Samozřejmě prorazit mezi spoustou skvělých muzikantů je opravdu těžké, ale zase máte jistotu, že výsledný výběr bude opravdu dobrý. Zbytek si můžete koupit na levných CD v Camdenu nebo na jiném trhu.

Na závěr jsme si vyzkoušeli praktickou nevýhodu odbavení přes internet. Protože můžete jít až k bráně, nenecháváte si časovou rezervu. Tedy aspoň my si ji nenechali. Brána měla zavírat 13.10 a my teprve 12.57 přijeli na Standsted. Pokud připočteme zapomenutý nový Lush a důkladné prohlížení u bezpečnostní kontroly, nakonec jsem dorazil k bráně až 13.15. Dá se to stihnout na poslední chvíli, ale ty nervy…

Ladies and Gentleman. Přijďte do našeho Obludária, please come to our Freak Show. Uvidíte, co jste ještě neviděli a uslyšíte, co jste ještě neslyšeli. Our big Czech heads are waiting for you. Even our strong man is waiting for you.

Ano vy, vy z Plzně, vás se to týká teď. And you from Prague, please wait ’till November.

Obludárium je boží, 10/10. Těžko popisovat.

Divadelní festivaly jsou jak záoceánské lety, samozřejmě v ekonomické třídě. Prosezené hodiny střídají mezipřistání v kavárnách, někdy i v lékárnách, kde se kupuje alka seltzer. Ale to spíš v Hradci, Plzeň je krotká jako pudřenka postarší dámy a stejně konzervativní jako její parfém. Pokračování »

Hromadí se mi to, tak to vezmu stručně.

Kniha: Sergej Lukjaněnko – Svět stínu (přeložil Libor Dvořák)

Průměrná scífa, kterou jsem si vzal, když jsem se domníval, že budu dělat rozhovor s autorem. Ten se nakonec nekonal, tak jsem aspoň dočetl. Kupodivu nevadilo, že začínám číst cyklus od prostředka (první jsou Hvězdy, ty studené hračky). Podstatou je nějaký mezigalaktický konflikt mezi starými a novými rasami, mezi kterými jsou lidé jako mušky. Relativně čtivé, ale jinak pouze průměr.

Kniha: Joseph O’Connor – Hvězda moří (přeložila Marie Frydrychová)

Talentovanější z rodiny O’Connorů (druhá je nějaká zpěvačka) napsal krásný příběh vystěhovalců z Irska za velkého hladomoru do Ameriky. Psáno formou koláže, jednotlivé kapitoly tvoří různé dokumenty – vlastní vyprávění, deník kapitána, dopisy… Příběh se skládá postupně a každou částí je mozaika úplnější. Přestože autor vychází z dobových dokumentů, některé pasáže jsou mystifikační a jsou pouze inspirovány dobovými reáliemi.

Překlad dobrý, i když místy zaskřípe nevhodné slovo nebo zbytečnosti (například uvádět překladatele citátů hned do závorky do textu mi přijde vůči čtenáři naprosto bezohledné).

Kniha: Julien Gracq – Pobřeží Syrt (překlad Stanislav Jirsa)

Přečetl jsem si na doporučení z nyxu, ale teď nevím, co si o té knize mám myslet. Poselství jsem pochopil, ale jazyk je na můj vkus značně nečtivý, což vyvažuje pouze pár svižnějších pasáží. Při čtení jsem měl pocit, že většinu času jdu po pás ve vodě a jenom občas vystoupím na souš a můžu se soustředit i na něco jiného než na chůzi.

Hanácké divadlo Uherské Hradiště – Adéla ještě nevečeřela (režie Radek Balaš)

Při současné české muzikálové produkci jsem měl trochu strach, aby Adéla nebyla další Kleopatra, Kvaska nebo podobný zázrak. O to příjemnější to bylo překvapení už s úvodní scénou. Ta je pojata ve velkolepém duchu a hra velice svižně pokračuje včetně bombastického závěru prvního dějství.

Dialogy jsou vděčně použity z filmu. Ostatně se není co divit, filmové dialogy jsou vypointované k dokonalosti a jakákoli změna by byla spíše k horšímu. Hudební čísla jsou vmíšena citlivě a po hudební i textové stránce kvalitativně rozhodně neupadají. Při pohledu na některé scény vás jistě napadne srovnání s klasickým americkým filmem/muzikálem Malý krámek hrůz (The Little Shop of Horrors). Tyto výpůjčky jsou poměrně skromné a také dílu prospívají.

Překvapením byly herecké výkony. Oblastní divadlo nemohlo obsadit provařené ksichty, které buď neumí hrát nebo zpívat nebo případně obojí, proto nasadilo vlastní materiál. I když nejsou některé postavy vybrány úplně vhodně, zejména Zahradník alias Rupert von Kratzmar je spíše karikatura bez vlastních výrazových prostředků, celek však působí velice příjemně a celistvě.

Letní shakespearovské slavnosti, Divadlo Husa na provázku – Smím prosit, Lady? Macbeth (režie Martin Huba)

Zatímco literatura má svá vydání Readers Digest, o něco podobného u divadelního Shakespeara se pokusil Martin Huba. I když začátek představení tak nevypadá, protože rozběh je opravdu pomalý. Ale zejména v druhé půli připomíná představení průlet několika scénami z Macbetha.

Představení sice není špatné, je i dobře zahrané, ale bude jedním z těch, které se poměrně rychle vykouří z hlavy. V té zůstanou pouze nejlepší (Hamlet z Dejvického divadla) a nejhorší (Jak se vám líbí) kusy. Fanda se svými osmi Macbethy by mohl vyprávět.

Film: Temný rytíř

Batman byl posunut do současného filmového jazyka, důraz je kladen na maximální funkčnost vyprávění při minimálním čase. Teoreticky jsem měl být ochuzen, protože jsem neviděl předchozí “díl” Batman začíná, ale prakticky jsem si ničeho nepochopitelného nevšiml.

O nedotaženém překladu psali jiní, děj je místy lehce nelogický, postavy jednají zkratovitě. Nejlepší je tak logicky Joker, který je propracovaný k dokonalosti, Batman má klasické panákovité jednání. Třetí místo na imdb rozhodně není zasloužené (ostatně Shawshank z odstupu taky ne).

Bratislava připomíná okoralý zákusek. Ani do něj by se nikdo nezamiloval. Při pohledu na zcvrklé jahody skoro přemýšlíte, zda je to k jídlu.

Ale kromě okoralé slupky má Bratislava také dobré jádro. Sochy v ulicích, stánky s národoveckými suvenýry nebo večerní promítání filmů na náměstí zdarma.

Bratislava není levné město. V ulicích se můžete najíst levně, ale ubytování pod 30 euro na osobu nepořídíte. Náš „hotel“ vytvořený ze studentských kolejí Svoradov za 700 byl akceptovatelný cenově i kvalitou.

Nová část Bratislavy, což je téměř celé město připomíná typický maloměstský syndrom – široké bulváry a masivní křižovatky, po kterých jezdí minimum dopravy. Kupodivu se při tom občas zapomíná na chodce, takže přejít některé křižovatky podle pravidel trvá značnou chvíli.

Jídlo je dobré, i když v centru lehce či více předražené. V průvodci doporučovaný Slovak Pub je kupodivu příjemná i když značně tmavá restaurace a pivnice s dobrým jídlem za přijatelné ceny (halušky asi 70 Sk).

Kromě akce Designéři G4 bylo našim hlavním cílem prozkoumání místních in-line stezek. Po těch jsme pátrali až na místě pomocí internetu a nakonec jsme to riskli a zašli do Petržalky, kousek od starého mostu. Mezi novým a starým mostem je zakreslená cyklosteska ve výstavbě, fakticky je to spíš pro horské kolo.

Ale stačí podejít starý most a napravo začíná skutečná cyklosteska, která se po pár kilometrech rozděluje na brulařskou a cyklistickou část. Cyklisté sice úplně pravidla nerespektují, ale dráha není tak obsazená jak trasy v Praze, takže to příliš nevadí.

Až na hráz do Čunova je to z Petržalky 17 kilometrů a bez menšího tréninku bylo 34 kilometrů docela znát. Podél cesty jsou každé tři kilometry občerstvení slušné úrovně, ovšem se stoupajícími cenami – na začátku půllitr vody za 25, potom 27 a 30. Úplně na konci jsme nic nekupovali, takže kdo ví, jaké ceny jsou u hráze.

V neděli snídaně na Hlávnom namestí (Radničná ulica) v tradiční cukrárně, kde mají výborná gaštanová hniezda a dobrá míchaná vajíčka (žádný rozmixovaný hnus).

The very last day (still speaking svengelska). Z výšky je to celé nějak vznešenější dojemnější a aby ne, dneska jsme spolu naposledy. Na kopci jsem ale tentokrát sama, léto pomalu odchází, ale tady je pořád zeleno (to ty věčné deště) a dneska navíc i zlato a rudo jeřabinami. A mě je děsně smutno po tom, co opouštím a i paradoxně i po tom, co mi uteklo tam doma, protože zdejší pastviny mi to připomínají. Vykukující suchohříbek, kterého Švédové ani neumějí pojmenovat, natož aby ho sbírali. Panorama liduprázdné silnice  a zahrádky, které se zapsaly do paměti, takže jsou jednak domácké už doopravdy a jednak připomínají jiné důvěrně známé obrazy. Veškerý chaos  a pohyb na světě vzniká proto, že lidé se prostě nikdy nespokojí se stávající situací.  Znova si nazouvám vyšlapaný botky. Bude mi v nich dobře. Pokračování »