Kočičky v síti

Bratislava připomíná okoralý zákusek. Ani do něj by se nikdo nezamiloval. Při pohledu na zcvrklé jahody skoro přemýšlíte, zda je to k jídlu.

Ale kromě okoralé slupky má Bratislava také dobré jádro. Sochy v ulicích, stánky s národoveckými suvenýry nebo večerní promítání filmů na náměstí zdarma.

Bratislava není levné město. V ulicích se můžete najíst levně, ale ubytování pod 30 euro na osobu nepořídíte. Náš „hotel“ vytvořený ze studentských kolejí Svoradov za 700 byl akceptovatelný cenově i kvalitou.

Nová část Bratislavy, což je téměř celé město připomíná typický maloměstský syndrom – široké bulváry a masivní křižovatky, po kterých jezdí minimum dopravy. Kupodivu se při tom občas zapomíná na chodce, takže přejít některé křižovatky podle pravidel trvá značnou chvíli.

Jídlo je dobré, i když v centru lehce či více předražené. V průvodci doporučovaný Slovak Pub je kupodivu příjemná i když značně tmavá restaurace a pivnice s dobrým jídlem za přijatelné ceny (halušky asi 70 Sk).

Kromě akce Designéři G4 bylo našim hlavním cílem prozkoumání místních in-line stezek. Po těch jsme pátrali až na místě pomocí internetu a nakonec jsme to riskli a zašli do Petržalky, kousek od starého mostu. Mezi novým a starým mostem je zakreslená cyklosteska ve výstavbě, fakticky je to spíš pro horské kolo.

Ale stačí podejít starý most a napravo začíná skutečná cyklosteska, která se po pár kilometrech rozděluje na brulařskou a cyklistickou část. Cyklisté sice úplně pravidla nerespektují, ale dráha není tak obsazená jak trasy v Praze, takže to příliš nevadí.

Až na hráz do Čunova je to z Petržalky 17 kilometrů a bez menšího tréninku bylo 34 kilometrů docela znát. Podél cesty jsou každé tři kilometry občerstvení slušné úrovně, ovšem se stoupajícími cenami – na začátku půllitr vody za 25, potom 27 a 30. Úplně na konci jsme nic nekupovali, takže kdo ví, jaké ceny jsou u hráze.

V neděli snídaně na Hlávnom namestí (Radničná ulica) v tradiční cukrárně, kde mají výborná gaštanová hniezda a dobrá míchaná vajíčka (žádný rozmixovaný hnus).

The very last day (still speaking svengelska). Z výšky je to celé nějak vznešenější dojemnější a aby ne, dneska jsme spolu naposledy. Na kopci jsem ale tentokrát sama, léto pomalu odchází, ale tady je pořád zeleno (to ty věčné deště) a dneska navíc i zlato a rudo jeřabinami. A mě je děsně smutno po tom, co opouštím a i paradoxně i po tom, co mi uteklo tam doma, protože zdejší pastviny mi to připomínají. Vykukující suchohříbek, kterého Švédové ani neumějí pojmenovat, natož aby ho sbírali. Panorama liduprázdné silnice  a zahrádky, které se zapsaly do paměti, takže jsou jednak domácké už doopravdy a jednak připomínají jiné důvěrně známé obrazy. Veškerý chaos  a pohyb na světě vzniká proto, že lidé se prostě nikdy nespokojí se stávající situací.  Znova si nazouvám vyšlapaný botky. Bude mi v nich dobře. Pokračování »

Občas si tady, na tisíci a jednom ostrovů, připadám jako na lodi, která nás předevčírem vezla na Marstrand. Euforie vyhodí člověka nahoru jako na divoké vlně a pak mu zprudka zhoupne žaludek. Midsummer course crisis zažehnal Midsommar, ovšem již den poté vypadala májka jako dosti zlověstný strašák do zelí. Ale už je to kvar, dovolím si trochu makaronštiny. Stejně jsme tu jeden jazykový labyrint, babylon. Ruština se mísí s němčinou, polštinou a švédštinou, esperantem je samozřejmě v angličtina. Myslet ve vlastním jazykovém systému je luxus.

Tříští se o sebe nejen jazyky, ale i naše zázemí. Většina je ovšem nepřeložitelná..ale i tak si člověk nejvíc pamatuje detaily. Fotku Jana Pavla II v Jaroslawově penežence (nosí papež peníze? Stydím se zeptat). Stefan, který rovná stoly v jídelně s německou pečlivostí takřka podle pravítka. Klišé, ale platné. Fakt, že jediný Kazim a Mohamed přiskočí na pomoc, když dívky vlečou těžké stoly. Západní muži jen přihlížejí. A dialogy, mnoho, mnoho rozhovorů.

Slunce pere, z otevřených okýnek Christerova přeplněného miniauta valíme do světa Coldplay, na plynu noha obutá jen do vietnamek. Vážně prázdniny, za oknem malebné kopečky, červený domečky, co vypadají dobře na fotkách i za pošmurného počasí a všude vlajky, další rozjasňovací prostředek proti gloomy days. Poprvé hledáme cestu na Röra stranden, na sobě plavky. Za zády značku “privat väg.”

” You should not be on privat road !!!” zaječí silně americký akcent z předního sedadla s náznakem paniky.

“Come on, no one has gun here,” odvětí ležérně německý přízvuk .

Střih. Těsně po přednášce o zdejším životním prostředí, plné oxidu uhličitého a větrných mlýnů, promluví náš řecký přítel, dozajista komparzista z “Mojí tlusté řecké svatby” : “That lady is worried about emissions! She must be crazy!”

Stejně pak všichni v objetí zpíváme We are the world za doprovodu trošičku falešného studentského orchestru, a na světové situaci to samozřejmě nic nezmění, ostatně jedna válka právě začala, ale my to snad myslíme v tu chvíli i vážně. A  kdyby nic, jedno pravidlo je zkrátka univerzální: “Never travel to Scandinavia without alcohol.”

… a připevňuje vypínač, of course.

Pokračování »

Už po druhé u nás zazvonil člověk s ruským přízvukem. První byl seriózně oblečený v obleku, tento přišel jenom v džínách a tričku.

“Budete s tím něco dělat?” zeptal se jak první, tak i druhý.

“Nic neplánuji,” řekl jsem. “Jestli chcete, je to vaše.”

Tak jsme se zbavili nejen zbytečného stolu, ale i staré skříně. Jak vidno, stačí dát cokoli na chodbu a počkat, až se někdo ozve. No není to krásné?

Tři návštěvy Ikea, 10 hodin práce. Ale kamarádi: Stálo to za to.

Vůně pozdního léta pomalu nahradily jarní a čerstvé letní. Ulicí po dešti jsou cítit temnější tóny a při jízdě na bruslích jsou některé vůně až omamně agresivní. Vinou sucha shazují stromy své první listy a já je rozjíždím kolečky bruslí. Podvečerní vzduch se na mě lepí a jenom rychlá jízda mi pomáhá regulovat teplotu.

Pokračování »

Hasan, Mustafa, Semean, Mohamed, Kaman a já. Pokračování »

Ještě by to chtělo vyházet spousty fotek, ale právě nám přivezli skříň a já musím dopsat článek do novin. Každopádně zatím takto: