aneb Troilus a Kressida v Divadle Na zábradlí
Trojané a Řekové. Jedni sedí za hradbami města, druzí ho obléhají. Už to trvá zatraceně dlouho. Není divu, že v obou táborech dochází k nesmyslným rozmíškám. Tak to napsal Homér a nejinak je tomu u Shakespeara. Nefandí se ani jedné straně, obě jsou podobně malicherné, nabubřelé a v podání režiséra Jiřího Pokorného i zdegenerované.

Troilus a Kressida se moc často nehraje. Má to své důvody. Hře chybí jasná dějová linie, příběh hlavních milenců je taky vlastně nějak podivný – Kressida je sice odtržená od Troila po dojemné první noci jak Julie od Romea, ale kdepak nehynoucí věrnost, tahle dívka by pro milence neumírá. Nedosti na tom: v textu se plete ještě dost postav s vlastními motivy, hodně se tu řeční i žvaní. Není divu, že editoři Shakepearova díla nevěděli, kam tenhle kousek zařadit. Na komedii je to příliš hořké, na tragédii zase trochu směšno -trapné, hrdinové jsou málo hrdinští. Kam s ní? Do problémových her.

Svým způsobem ideální hra pro tohle století, v němž převládá groteskní optika, do doby, která se posledním mohykánům patosu a idealismu pošklebuje. A pro kterého režiséra, než je Jiří Pokorný, smělec, který s klasikou nakládá radikálně, postmoderně a taky se někdy nedá rozeznat, zda si svým svobodným přístupem dělá dobrý den z autora nebo publika (nebo obojího)? V tomhle Pokorného Troilus a Kressida nezklamou.

Klíčem je výtvarné zpracování, libující si v estetice hnusu. Jak jinak nazvat Kassandřin obludný, gigantický krajkovaný zadek, zlaté sukýnky, pláštíky a punčošky pro reky a umělé růžové kožky pro „transky“ Patrokla a posléze i pro Thersista, kteří navíc balancují na vysokých šteklích? Jako bychom se octili v nějakém perverzním klubu v osmdesátých letech. Nebo aspoň v ujetém vybarvičkovaném filmu. Do toho všeho Achilles stylizovaný jako superhrdina.

Jenže to jsou jen pohyblivé obrázky, které vykupují nudu. Ta interperatace není divoká, i když se v ní křičí a sem tam má nějaký vtip docela i šťávu. Nejde ani „šokantním“ způsobem přes čáru. Jen vnímání toho nejasného příběhu spíš zavírá než otvírá. Naše doba je zkažená, divná, nejde se v ní vyznat, těžko rozpoznat pravý smysl a hodnoty, hranice jsou dávno neostré. Naše doba si libuje v odkazech, citacích, je vlastně strašně nepůvodní. To je možná zpráva, kterou přes příběh s antickým námětem podává tahle inscenace. Na tři hodiny ale docela slabé. My tu dobu žijeme, pozorujeme, známe jí. Odraz zrcadla někdy nestačí.