Od příjezdu z dovolené jsem se moc nezastavil. Až tak, že fotek mám upravenou asi polovinu a postupuji malými kroky. Do toho se objevují poníci, až bych si pomalu mohl otevřít konírnu.

Mezitím přibyly fotky další. Pouštění draků se letos moc nevyvedlo, protože skoro nefoukalo, takže mám fotky o týden mladší ze stejného místa – podzimní barvy foťáku svědčí. Někdy se zajímavé fotky objeví teprve na počítači.

Pak tu bylo zahájení NextWave (fotky budou), o kterém zřejmě napíše fanda. Plastic People a Agon Orchestra a musím říct, že mě to bavil víc než Plastici v Národním na Rock`n`Rollu. Poznámka na okraj. Teprve s dvířkou jsem pochopil, k čemu jsou divadelní recenze a jak může být divadlo krásné. Že je to stejné ve všech oborech, kdy je 70-90 % balastu a jenom malé procento tvoří perly.

Právě toho balastu jsme si užili ve Švanďáku na Pohřešovaných, hře od jihoafrické autorky. Nejen, že se ukazuje, že přenést hry z jiných kulturních oblastí je obtížné ne-li nemožné, navíc herecké výkony byly naprosto tragické.

Story s kuchyní bohužel pokračuje, protože slečny na prodejně nemají o realitě žádnou představu, takže když dorazil náš oblíbený montér, musel pouze konstatovat, že nemá vybavení. Nakonec se dokončení kuchyně spojí s montáží drobných doplňků, které nám studio nabídlo. Bohužel můj nemístný vtip, že kuchyni snad budeme mít do Vánoc, se blíží naplnění.