Zaznamenávat každý den je momentálně dost zbytečné, pokud nechci blogískařit. Jsou období, kdy jsou stále nějaké nové podněty, a pak jsou období, kdy se zdánlivě nic neděje. Navíc poslední týdny píšu nebezpečně mnoho v práci a do Vánoc se to, zdá se, nezlepší.

Dokončení kuchyně postupně dostává dekadentní rozměr. Bulhar občas přijede, něco namontuje a odjede, že nemá zbytek součástek. My jsme mezitím stihli namontovat světlo a poličky, druhé světlo nás čeká. Na Bulhara čeká poslední část – umístit skleněnou výplň a posunout odsavač o pět centimetrů. Pak předání kuchyně a doplacení peněz. Přesto, že nám navíc dali třídicí odpadkový koš, skoro mám pocit, že si žádné další peníze nezaslouží. V provizoriu žijeme již měsíc a půl. Dobře, měsíc, pokud odečteme Sýrii.

Konečně jsem se odhodlal a začal opět chodit do karate. To jsem opustil víceméně s odchodem na vysokou, i když jsem se k němu občas lehce navracel. Pamatuji na jeden pokus v Brně, kdy učitel byl totální magor a přišel s vlastní variantou na bojová umění, přičemž totální popíral základní principy. Nutil začátečníky kopat vysoko do výšky, téměř bez tréninku a rozcvičení. Na vysoké jsem zase chodil do juda, protože to byl jediný rozumný sport (ano, ještě tam bylo plavání, ale judo je přece jenom trochu akčnější a zajímavější).

V Praze jsem chtěl chodit už dvakrát, ale pokaždé to dopadlo bledě, tedy nijak. Většinou jsem měl moc práce a navíc bych musel jezdit „někam na Újezd“, což se mi večer nechtělo. Ale hlavní překážka byla vždy práce. Teď jsem však konečně ve stavu, že mi moje práce v ničem nebrání. Naopak – práce mě naplňuje a ještě mi poskytuje dostatek volného času.

Takže jsem poprvé zavítal do tělocvičny, zacvičil si a rozhodl se, že tam budu chodit. Rozumní lidé, kteří cvičí pro sebe, ne pro páskování nebo závody. Cítil jsem se jako doma. Pouze v polovině jsem najel na úsporný režim. Kdybych celou hodinu a půl odcvičil naplno, domů bych se sotva odvlekl a ráno bych nevstal. I tak byly následky kruté, což jsem cítil ještě třetí den. Pro vnější pozorovatele to tak ani nevypadá, ale karate je jeden z fyzicky nejnáročnějších sportů.

V úterý jsem konečně dorazil na Pecha Kucha Night. Původně založená v Tokiu se nyní konala v 71 městech. Přestože jde „pouze“ o prezentaci grafiků, výtvarníků, studií, architektů a podobných lidí, byl sál Aera nacpaný po vrch – tak to prý bylo i v předchozích čtyřech večerech. Je pravda, že značná část lidí v hledišti byli opět lidé z oboru, které zajímalo, co dělají jejich kamarádi nebo konkurenti nebo čím by se mohli inspirovat.

Pecha Kucha [peča kuča] je formát, který vymysleli architekti Astrid Klein a Mark Dytham z architektonického studia Klein Dytham Architecture. V době, kdy lidé mají stále méně času se setkávat a vyměňovat si zkušenosti přišli na nápad, jak vrátit celému oboru sociální rozměr. Dnes bychom mohli dělat chytré a říct, že vzali myšlenku internetových sociálních sítí a převedli ji do normálního prostoru. Ale v roce 2003 ještě takové brikule nebyly. Autoři chtěli pouze vytvořit prostor por setkávání architektů, designérů, grafiků, výtvarných umělců a jiných lidí, kteří si navzájem měli co říct. Kdy jindy tito lidé něco říkají? Kromě učitelů, kteří mluví téměř denně, se ostatní dostanou ke slovu většinou pouze při prezentaci své práci klientům, potom se vrátí k práci na novém projektu.

Ale taková prezentace je často zajímavá i pro ostatní. Navíc doplněná o zkušenosti s klienty, problémy při realizaci. „Tyto projekty mají něco společné. A sice krátkou dobu trvání. Kavárna pět měsíců, bar čtyři týdny, prodejna půl roku.“ Takto nějak (bohužel si nepamatuji přesná čísla a jména firem) komentovali ironicky část své práce C2XO z Pardubic. Samozřejmě, že ne každý je takto upřímný, ale nějak mi ti čtyři připomněli „chlapce“ z House Industries z Berlína (kteří jsou dobří performeři). A pokud vás nezničil dav lidí a prohulené prostory Aera, mohli jste s přednášejícími a kolegy diskutovat.

Na konec jsem si nechal koncert roku Gogol Bordello (taky byl včera), o kterém napsal fanda. Nadupanější koncert jsem dlouho nezažil. Na jevišti byla skvělá dekadentní show, zvuk v Arše tradičně perfektní. Eugene jel dvě hodiny téměř v kuse a na závěr udělal půlhodinovou improvizaci z vydaných písní. Profesionál každým coulem. Punk není žádný bordel, ale pořádná řehole, vole.

Nezbývá se, než rozloučit bordellovským heslem Think Locally, Fuck Globally.