Lyžování, turistika, Bůh. Nakonec i do tří slov by se základní charakteristika hry Před zlatnickým krámem vešla. Jen pořadím by asi autor zamíchal. Hru napsal muž, jenž se už za života stal absolutním symbolem, ikonou. Karol Wojtyla, Jan Pavel II.

Před zlatnickým krámem není jediný Wojtylův dramatický text, rozhodně je však nejznámější a nejhranější. V Polsku  docela hodně – i když tam to, přirozeně, má své i mimoumělecké důvody. U nás se o text pokusil Petr Lanta s Divadlem  v Dlouhé. Lanta dostal šest zkoušek, formu scénického čtení a prostor podivuhodné zkušebny, která palubkováním opravdu připománá horskou lyžárnu nebo klubovnu Rychlých šípů.  Zkušebnu si jako hrací prostor vybral Petr sám. S umanutostí, s jakou se nedbá na pohodlí diváků ani herců, kteří hrají v uzoučké nudli, vlastně jakési uličce mezi řadami židlí a občas skoro padají divákům do náručí. Aby bylo jasno – mě je to sympatické. Petr Lanta je totiž v dobrém slova smyslu mimoň, brodící se proti proudu.  Neobyčejně citlivý Don Quijote, jemně zajíkavý, chytrý  a nepovrchní. A přestože jeho práce se ještě zdaleka docela nezprofesionalizovala, je zcela prostá jakékoli rutinosti. Naopak má v sobě dychtivost, jakou dýše i sám pan režisér, trochu neohrabaně se obsadivší do jedné z rolí. A Lantova imaginace je snad bezbřehá, snad někdy i samoúčelná, ovšem nikoli počítaná na efekt.

S Wojtylovou hrou to nebyla snadná práce. Text je převážně monologický, málo dramatický, mnohamluvný. Je to spíš lehounce dramatizované pojednání o mystice manželské svátosti. Ono zamyšlení se točí kolem několika dvojic, manželské lásky, věrnosti, odevzdání se, a to na vyšší úrovni, než je ta tělesná. Jakýmsi symbolem je tu zlatník, vyrábějící snoubencům prsteny a vážící lidskou víru a srdce. V několika scénách jsou explicitní křesťanské metafory: Miláček, který na sebe bere různé tváře a panny s lampami. Postoje postav se utužují na výpravě v lese, na lyžích  a před výlohou zlatnického krámu, jenž se mění takřka na chrám. Petr Lanta se text pokusil zdivadelnit ze všech sil, proměnil jej v happening, který občas přidává k promluvám postav ironický komentář. (jak moc vědomě,  o tom stále přemítám..) Jeho erupce nápadů místy zcela zatlačují text do pozadí a  zatemňují jeho smysl. Ale jindy zase jej kongeniálně podtrhnou.

Tak především : když jde o scénické čtení, musí se hra číst. Ale herce s papíry v ruce Lanta odmítá. A tak jsou texty všude: na kolíčkách na šňůře, na turistické mapě, na možných i nemožných obalech od potravin, z nichž Anna vaří podivnou bublající polévku. Text je dokonce i na stuze, která se rozvine po podlaze a konečně na skrytých místech lidského těla. Dialog poslední dvojice je tak skoro tancem či milostnou hrou, jejímž cílem je objevit „tahák“ na těle partnera.  Tohle docela pobouřilo mého katolického známého, ale mě zrovna tahle zdůrazněná tělesnost přijde trefná: Poslední dvojice je, i díky nové době, totiž již zcela jiná. Zlatník, ten nebeský soudce, je nezajímá. Nechtějí číst ve svých duších, jako spíš vlasech, pažích, rtech. 

Pěkné na celé věci také je, že Lanta stvořil představení, kterému říká ekologické: nevyráběla se jediná dekorace, režisérova fantazie musela vykouzlit podívanou z použitých, běžných předmětů. To se mu beze zbytku podařilo. Občas to bylo lehce nemotorné jako sám Lanta vrávorající mezi diváky na staromódních lyžích, ale po většinu času neskonale občerstvující. Experiment mi bude vždycky milejší, než ubíjející kasovky, provozní inscenace bez nápadu, rizika, za to s pěknou řádkou známejch ksichtů.