Loni jsme si jeli s Mickou odpočinout do Schladmingu bez dětí. Letošní přetrvávající vedro v jižních částech Evropy nakonec rozhodlo, že nepojedeme ani do Albánie (daleko), ani do Černé Hory, ale opět do Rakouska. Ubytování jsme kupovali opět den před odjezdem a výhodou určitě byla i Sommercard v ceně ubytování. Ta umožňuje mj. denně použít jednu lanovku, jednou navštívit bazén a nabízí i další slevy a možnosti zdarma.
Linec
Loni jsme spěchali, ale letos jsme chtěli cestu trochu rozložit, proto jsme se zastavili v Linci. Počasí nebylo zrovna ideální už druhý den pršelo (proto jsme taky odjezd odložili o dva dny, aby nám vyšlo počasí), proto jsme se rozdělili – část výpravy zamířila do muzea moderního umění, druhá část do centra Ars Electronica. To slibuje propojení moderních technologií a umění. Koncept je docela zvláštní a nejvíc ho ocení starší děti se zájmem o vědu i umění. Jednotlivé vědecké objevy případně principy jsou ukázány na příkladu uměleckého díla. Kvalita je hodně proměnlivá, některé objekty nás nadchly, jiné nestály ani za meh. Docela pěkná je sekce věnovaná vysvětlení strojového učení, kde je na řadě obrazovek ukázán přibližný postup rozpoznání obrazu. Jednou z částí centra je také kino Deep Space 8K s několika projekcemi. Asi nejhezčí byl 3D vesmír, ale dovolím si tvrdit, že pražské planetárium umí lepší.
V centru už jsme se jenom zastavili na linecký koláč. Bohužel tradiční cukrárná Jindrak s česky znějícím jménem zklamala. Obsluha se nás rozhodla ignorovat a nebyli jsme sami. Rakouský pár vedle nás dopadl stejně, ale na rozdíl od nich jsme se zvedli a šli jinam. Stejně mají podle recenzí suchý koláč. Tak jsme radši zamířili do Heuschober der Tortenmacher s trochu lepším hodnocením. Nabídka připomínala českou devadesátkovou curkrárnu, ale s dobrým provedením. Koláč hodně sladký, ale nezklamal, káva naopak celkem ano.
Pak už jsme stihli jenom navštívit největší katedrálu v monarchii. Měla mít i nejvyšší věž, ale nemohla, protože by byla vyšší, než věž katedrály ve Vídni, proto postavili aspoň rozměrově největší prostor. Novogotická budova je opravená po bombardování, část vitráží se nezachovala a je nahrazena moderními vzory, které působí velmi osvěžujícím dojmem.
Linec nám atmosférou připomínal větší Brno, včetně všudypřítomných aut.
Marmoti
Jedním z důvodů, proč zrovna Schladming, byli svišti, které chtěli vidět děti. Ve čtvrtek bylo hezké počasí, tak jsme vytáhli hned nejsilnější kartu a jeli mezi Ramsau a Filzmoos. Parkoviště u cesty bylo plné, tak jsme auto nechali kousek dál a vyrazili. U cesty už čekal taxík, který nabízí svezení nahoru k chatě, ale protože nejsme důchodci a chtěli jsme něco zažít, vyrazili jsme pěšky. Stoupání je nějakých 400 výškových metrů a za pěkného počasí je to hodina a půl příjemné cesty. Na mapě jsou dvě místa označená jako Murmeltiere, ale důležitější je to za chatou a křížem, kde přežraní svišti pobíhají od jednoho turisty k druhému. Můžete jim zkusit přinést mrkev, jablko nebo ořechy, ale je dost pravděpodobné, že nic chtít nebudou.
Tento výlet je krátký, proto jsme hledali, kam dál, ale děti rozhodly, že budeme opakovat loňský trip až do konce, protože M. chtěla vidět open bar u lišky. Je to pěkná procházka pod masivem Dachsteinu s výhledem do okolí, ceestou minete spoustu krav, volů a koní. Předtím, než dojdete k cestě vedoucí na parkoviště pod lanovkou, se nachází nenápadná chatička s nabídkou pouze tří produktů – mléka (1 euro), limonády (2 eura) a piva (3 eura). Mléko si můžete nalít naběračkou z konve, peníze necháte v mističce. Na lavičce před boudou si můžete pití vychutnat s výhledem do krajiny. (Pár metrů před boudou je i horská chata, která měla letos otevřeno, ale nám stačily naše housky a zdejší nápoje.) Pak už následuje jenom sestup dolů na parkoviště.
Protože ještě nebylo tak pozdě a dětem jsme slibovali bobovou dráhu stavili jsme se u lanovky na Rittisberg. Ta loni nebyla v provozu, protože se opravovala, ale letos jezdí. Lanovka je sice zdarma na Sommercard, ale parkování není (8 eur na den). A podobně ani bobová dráha, ta je zdarma jenom mimo sezónu, od 7. července je dětská jízda 7 euro. Ale podle nadšení to za to stálo.
Celý výlet jsme završili na koupališti v Ramsau, kde musíte počítat se zálohou 10 euro na klíč/čip od skříňky. Děti ještě stihli konec provozu nafukovací skluzavky (je do pěti hodin). Nevýhodou bazénu v Ramsau je teplota – je studenější, než Schladming, ale na relaxaci po výletě není špatný. Naopak výhodou je plavací část, která je ještě o něco studenější než relaxační, kde skutečně nikdo jiný než plavci není.
Vodpády Riesach
Další z loňských oblíbených tras byly vodopády Riesach, na které jsme vyrazili hned následující den. Autem se jede dlouhým údolím, ale nejprve musíte zaplatit za průjezd/parkování, to letos stojí 11 eur, se Sommercard je to jenom 7 eur. Teoreticky můžete auto nechat ještě před mítnicí, ale je to dalších 4,5 kilometrů, tedy musíte navíc počítat skoro tři hodiny cesty.
Cesta kolem vodopádů je jednosměrná, ale cestou potkáte řadu jedinců, kterým to nedošlo. Když budete mít smůlu, potkáte je na zavěšeném mostě, kde se chtějí všichni (nejlépe sami) vyfotit. Od parkoviště začíná cesta poměrně strmě nahoru kolem vody s řadou odboček s výhledy na vodopád a místy na focení. Postupně se vyškrábete až k samotné zavěšené lávce, kde je opravdu krásný rozhled a ještě se na ní můžete vyfotit. Pokud chcete pěknou fotku, pošlete jednoho čelena výpravy napřed, nad lávkou je místo, kde vyfotíte krásně lávku s lidmi i výhled do krajiny. Jenom se musíte trefit do chvíle, kdy zrovna nebude tolik lidí.
Od lávky začíná část plná schodů a žebříků vedoucích nahoru i dolů. Zejména pro menší děti je to dost náročná část cesty. Ale za pěkného počasí je to opravdu krásná procházka. Loni jsme ji šli za deštivého počasí a výhledy nebyly úplně nejlepší, ale na druhou stranu zase nebylo tolik lidí. Nakonec už zbývá jenom vyběhnout kopec k chatě Gföller Alm. Ta loni nebyla v provozu (možná protože, že jsme ještě nebyli v hlavní sezóně), ale letos jsme se zastavili na jídlo a pití. Překvapivě to byla nejlevnější chata, kterou jsme o dovolené navštívili. Za čtyři lidi jsme nechali asi 40 eur (dvě polévky, jedno jídlo, párky, pití) – karty neberou, potřebujete hotovost.
Od Gföller Alm jsme šli nejprve k jezeru a následně kolem něj na druhou stranu k další chatě Kaltenbachalm. Za pěkného počasí je to dechberoucí procházka, v jezeře se dá když ne vykoupat (je docela studené), tak aspoň smočit nohy. A kdybychom vyrazili dříve, mohli jsme pokračovat ještě dále do kopců, ale takto byl čas vrátit se zpátky. Dolů se jde po štěrkové cestě pomalu klesající k parkovišti.
Loni jsme se po výletě stavili na jídlo až dole v Gasthof Zum Riesachfall, kde jsme si dali tradiční Kaser nocken a po letošní zkušenosti ani tato restaurace hned u turistické atrakce není nijak zvlášť předražená a ještě berou karty.
Následoval ještě tradiční bazén, tentokrát ve Schladmingu. Tady nepotřebujete zálohu na čip, ale naopak potřebujete jednoeurové mince na skříňku. Kromě vnitřního bazénu (s různými tryskami a vodním vírem) je v komplexu ještě tobogán, venkovní minibazén s teplou vodou a venkovní větší bazén se studenou vodou a další skluzavkou. Děti to samozřejmě moc bavilo.
Planai a Silberkarklamm
Původně jsme měli na sobotu rezervovanou lanovku na Dachstein, ale počasí vypadalo 50:50 (podle většiny předpovědí mělo být spíše hnusně, Windy hlásilo hezky), tak jsme vyměkli a přesunuli rezervaci na pondělí. Ráno jsme se vzbudili do nádherného počasí, ale už se nedalo nic dělat. Opět hlasovaly děti a proto jsme se vydali na Planai, kde je nahoře i dětské hřiště, jak jsme si pamatovali z loňska. Co jsme z loňska netušili, že to hřiště je obří a rozrůstá se. Začíná hned u lanovky, kde doporučuji koupit v automatu dřevěnou kuličku (2 eura) se kterou projdete prakticky celé hřiště a vyzkoušíte různé dráhy. Kromě toho navštívíte lanová centra, vodní hřiště a další. Po cestě jsou chytře rozmístěné restaurace, kde si můžete dát předražené nápoje (my si dali hned u lanovky capuccino za 4,2 eura). Po více dvou hodinách jsme konečně došli na konec dětské části a mohli dojít až na vrchol Planai. Novinkou této části cesty jsou sochy mluvících zvířat, asi aby děti tu cestu přežily. Z vrcholku je krásný výhled (jak jinak). Místo abychom pokračovali přímo dolů k lanovce, pokračovali jsme dál k rozcestí a okružní vyhlídkovou trasou k lanovce.
Loni jsme z rozcestí pokračovali dál na vrchol Krahbergzinken a chvíli jsme měli cukání jít ještě dál, ale odradilo nás, že bychom museli jít zpátky stejnou trasu. Ale pokud se dál vydáte, můžete se podívat dolů na Riesach.
Protože den byl ještě mladý a do bazénu se nikomu nechtělo, spojili jsme výlet ještě s cestou soutěskou Silberkarklamm. Po příjezdu jsme zjistili, že parkoviště má zvláštní uspořádání – parkování napravo je zdarma, nalevo placené. Naštěstí odpoledne již bylo volno, tak jsme nechali auto a šli ke vstupu. Na Googlu v recenzích najdete, že když půjdete soutěsku obráceně, nemusíte platit. nicméně hned za pokladnou je prosba (a nahoře další), že pokud lístek nemáte, máte si ho stejně koupit. Letošní cena je 4,9 dospělý a 2,9 eur dítě, sleva na Sommercard není.
Půlku cesty se jde po dřevěném schodišti, druhou půlku po kamenech korytem potoka. Soutěska je krásná, divoká a je vidět, že cesty musí pravidelně opravovat, protože jarní vody jim je vezmou. Ze soutěsky vedou dvě ferratové cesty – jedna je C/D a druhá D, tedy spíše pro zkušenější. Z nás by to zvládla určitě M., ale jednak jsme neměli výbavu, jedna už bylo docela pozdě.
Nahoře na konci je horská chata, kam se suroviny dopravují lanovkou. Ani nevím, co bylo v nabídce, dali jsme si jenom pivo, kefír, mléko a limonády (15 eur). Zpátky se jde stejnou cestou. Teoreticky můžete jít okružní turistickou cestou, ale je to delší trasa, na což už jsme neměli tolik času.
Admont a Wörschach
Nadešla neděle, první skutečně ošklivé počasí. Nakonec nebylo tak pršavo, jak to podle předpovědi vypadalo, ale stejně jsme se rozhodli odjet do Admontu. Místní klášerní knihovnu si totiž vyhlídla M. jako jeden z cílů. Protože málokdy má nějaké skutečné přání a protože je to jedno z míst, kam se dá jít, když je ošklivo, tak jsme neváhali. Klášter benediktýnů leží uprostřed města a na první pohled byste budovu pokládali za vězení nebo kasárna, rozhodně nejde o nic okázalého. Nicméně po nezaplacení vstupného (Sommercard) jsme se vydali obdivovat zdejší největší klášerní knihovnu se 70 tisíci svazky. Ta prošla první pořádnou rekonstrukcí až v 21. století, opravovali se jak stropní fresky, tak police, zdobení sochy i knihy. Celkově se jich muselo restaurovat 5 tisíc a trvalo to čtyři roky. Když nebudete spěchat, místní pracovnice pravidelně otevírají „tajná“ dvířka maskovaná jako knihy a vedoucí na galerii. Naproti knihovně je ukázka několika manuskriptů, tedy to nejvzácnější, co v knihovně mají. Samozřejmě většina manuskriptů je skrytá, ale na stránkách knihovny jsou přístupné digitalizace.
Kromě knihovny můžete navštívit ještě přehlídku středověkého umění, barokní umění nebo část s vycpanými a mumifikovanými zvířaty. Nejzajímavější je místnost s voskovými jablky. Jeden z bratří vytvářel zdařilé modely tehdejších odrůd jablek a jiného ovoce. Celkově jich vytvořil stovky.
Počasí nakonec nebylo tak hrozné a času jsme měli ještě dost, tak jsme se cestou stavili ještě v soutěsce Wörschachklamm. Ale nejprve jsme museli půl hodiny počkat v autě, než se přežene přeprška. Vstupné na Wörschach je docela vysoké (6 eur dospělý, 3,5 eur dítě), ale to naštěstí máme v ceně Sommercard, tak pokračujeme rovnou dál. Ač jsme měli obavy, tato soutěska je zase úplně jiná, strmá, divočejší. Na cestě jsou vyznačená místa, kde se můžete a nesmíte zastavit. Soutěska je zároveň celkem krátká, takže nahoře máte možnost jít zpátky dolů, jít dolů okružní trasou nebo jít okružní trasou přes zříceninu hradu, což byl samozřejmě náš případ. Cestou se jde přes krásnou vyhlídku a před odbočením k hradu je ohrada se zvířaty a open bar. Tam můžete koupit i krmení pro zvířata. Nabídka baru je slabší a dražší, než pod Dachsteinem, ale místní kozy jsou rozhodně vycvičené na zvuk odsypání krmiva a ihned přiběhnou.
Zřícenina je docela monumentální a u nás by se na ni vybíralo vstupné, pokud máte jídlo, můžete si tam udělat i piknik. A nemusím připomínat, že je odsud pěkný výhled. Od hradu je už krátká cesta dolů na parkoviště, odkud jsme pokračovali opět do bazénu do Schladmingu, ale předtím jsme se ještě stavili na benzince pro trochu jídla a kus másla, abychom si mohli připravit svačinu na zítřejší výlet.
Dachstein
Pondělí se udělalo opravdu hezky. Takže vstát brzy a 8.45 už jsme u lanovky. K pokladně není třeba jít, ale u vstupu je třeba ukázat rezervaci a u turniketů už jenom pípnout Sommercarty. V sezoně nemůžete počítat, že byste jeli dříve, protože všechna místa jsou obsazená. Pokud máte štěstí, tak můžete jet v horní části lanovky (je tam deset míst), ale to musíte stát na začátku fronty. Druhá věc je, že to má jenom jedna ze dvou kabinek.
Ledovec je tradičně úchvatný. Micka s dětmi nejprve zmizela na lávku nad údolím a následně do ledové jeskyně (půl hodiny, 10 euro dospělý, 8 euro dítě) a potom už jsme vyrazili na turistiku. Bylo relativně teplo a ze dvou možností – brodit se sněhem nebo šplhat po skalách – jsme vybrali samozřejmě cestu na Gjaidstein. Ten jsme šli už loni, ale v mlze a byl to dost zvláštní zážitek. Nyní s bezmléčným nebem to bylo ještě lepší. Začátek jde poměrně snadno a většina lidí skončí na prvním vrcholku.
Dál už pokračuje cesta místy po lanech. Většina lidí si na ně bere ferratové vybavení, ale trochu zkušenější turista to zvládne i bez něj. Dobré je vzít si rukavice – já používám merino zimní a na ně stačí cyklistické, ideálně však lezecké. Na malý Gjaidstein je cesta celkem klidná, pak následuje drobné klesání a postupné zvyšování náročnosti. Před velkým Gjaidsteinem se opravdu musíte držet lana a stoupat. Naštěstí jsme na nejhorších pasážích potkali jenom pár ferratistů v protisměru a dalo se jim snadno vyhnout. M., která běžela napřed měla cestou velké plány, že budeme pokračovat dál a Micku s B. pošleme zpátky, ale když jsem jí ukázal, že musím seběhnout kopec, dojít k chatě a opět znovu na Gjaidstein vyšplhat, nadšení ji přešlo a radši vystřelila zpátky a my pomalu za ní. Na konci masivu jsme se svalili do sněhu, protože už bylo jedno, že budeme mokří. Po chvíli jsme pokračovali k lanovce. Sjezd dolů jsme měli naplánovaný na třetí, ale bylo to jedno. Jenom si pán u brány udělal na papír čtyři čárky, aby věděli, jestli se jim nahoře nehromadí trpaslíci.
Dole jsme se s radostí vysvlékli ze zimního oblečení a hurá na ubytování. Cestou jsme udělali jenom dvě zastávky – jedna byl nákup večeře v supermarketu a druhá návštěva obchůdku místních specialit Alpengasthof Glösalm. Nabídka zajímavá, ale fakticky nás nic nepřesvědčilo, že to musíme koupit. Jenom u vstupu byla zmrzlina z místního mléka, tak jsme zničeným dětem koupili každému kopeček. Byla skutečně lahodná, nejvíc nás zaujala zmrzlina s dýňovým olejem (děti už tolik ne).
Ale ještě vykoupat. Počasí bylo vyloženě horké a my se rozhodovali mezi jezerem (biotopem) a venkovním bazeném. Nakonec B. vybral bazén se skluzavkou. Erlebnisfreibad Haus je malý venkovní bazén a i když je hned u silnice, tak si ho nevšimnete. A taky si nevšimnete odbočky. Cesta k parkovišti je štěrková a poměrně úzká. Vstup na Sommercard je zdarma, voda není příliš studená. Takové příjemné osvěžení. Na koupališti je i pár rychlých jídel, ne úplně drahých, s pitím je to horší – pivo v láhvi za 4 eura, radler za 3,5.
Déšť (a Hauser Kaibling)
V úterý mělo pršet. A pršelo. Ráno bylo spíše zataženo a my trochu doufali, že budeme mít štěstí, proto jsme vyrazili na Hauser Kaibling. Lehce poprchávalo, ale po výjezdu lanovkou déšť ustal. Cestou jsme viděli, proč se kopec nazývá ovčí -na celém svahu se pásly ovečky. A hned u lanovky je mazlící minizoo, u které jsme zkejsli skoro na půl hodiny. Než děti pohladili všechny králíky, ovce, kozu a prasátka, nemohli jsme jít dál. Ne nadarmo se ovce kvalifikovaly u M. na highlight celé dovolené (a u B. králíci na druhé místo).
Od minizoo vede druhá čtyřsedačková lanovka až pod vrchol. Ještě cestou nahoru se zdálo, že budeme mít štěstí, ale chvíli po vystoupení z lanovky začalo pršet. Nasadili jsme pláštěnky a statečně šlapali na samotný vrchol Hauser Kaibling, ale už po pár desítkách metrů jsme měli v botách rybník. Na vrcholu v mracích jsme pochopili, že dál nemá smysl chodit – nic neuvidíme a budeme ještě víc mokří, tak jsme pokorně sešli zpátky dolů k lanovce a zapadli do Krummholzhütte, kde měli děti slíbené jídlo. Ceny typicky vysokohorské, ale rozhodli jsme se to neřešit, takže celkový účet byl 80 eur.
Nakonec jsme se ještě doplazili do ubytování. K večeru se naštěstí trochu vyčasilo, ale i tak bylo jasné, že domů pojedeme s mokrými věcmi, což je přesně to, co jsme od začátku nechtěli.
Halstatt
Ráno jsme už jenom dobalili poslední věci, nechali na stole peníze za místní daň (platí se vždy v hotovosti, loni jsme platili při příjedzu, letos až na konci) a vyrazili k domovu. Ale předtím jsme ještě naplánovali návštěvu solných dolů v Hlastattu. Není to zrovna levná zábava, ale pro děti je to pěkná atrakce.
Protože jsme dorazili poměrně pozdě, parkoviště 1 i 2 už byly obsazené, takže jsme pokorně zůstali na parkovišti 4 (3 je pro autobusy) a šli pěšky 3,5 km. Teoreticky můžete mít štěstí, že se zrovna vám uvolní místo na parkovišti v centru, ale protože nemáte kde ani na chvíli zastavit, tak je to spíš zázrak. (Za půl dne parkování jsme nakonec zaplatili 11 eur.)
Lístky je lepší koupit online, i když na místě to funguje na principu kdo dřív přijde, ten dřív mele. My měli lístky na jedenáctou a v 11 jsme dorazili k lanovce, ale trvalo další dvě jízdy, než jsme se dostali do soupravy. Od horní stanice lanovky je to další 650 m do kopce k budově, odkud se chodí do dolu. Povedlo se nám dorazit, když se předchozí výprava uzavřela my čekali další čtvrt hodiny, než jsme mohli jít. V dole je stabilních 8 °C, ale počítejte s tím, že všechny navlečou do bílých oblečků – abyste se neumazali a nezničili si oblečení. Součástí prohlídky jsou totiž dvě dřevěné klouzačky (tedy hlavní highlight). Samotné soli v dole moc neuvidíte – můžete ochutnat solanku, uvidíte solné jezero a pak uvidíte trochu soli na stěnách. Vzhledem k vrcholící turistické sezóně a množství návštěvníků probíhala prohlídka dost šup-šup stylem. Pokud si ji chcete víc užít, doporučujeme návštěvu mimo hlavní sezónu.
Po návštěvě dolu jsme prošli i město trpící overturismem. Podobně jsme to zažili i loni v polských Tatrách, které jsou na tom ještě trochu hůř. Tady je spousta typických znaků turistických pastí – stánek se zmrzlinou bez napsané ceny, jediný supermarket s vysokými cenami atp. Městečko samotné je malebné, zasazení k jezeru úplně kouzelné, ale množství lidí nepříjemné.
Trochu klidu najdete, když vystoupáte do vyšších uliček. Tam se také nachází katolický kostel s kostnicí a malovanými lebkami. Je to maličká místnost, ale stojí za návštěvu. Loni jsme si prohlédli ještě prostory nad kostnicí a kostel, umdlévající děti nám naznačovaly, že je čas pokračovat dál.
Bonus: Cesta kolem tří jezer
Tuto cestu jsme absolvovali během loňské dovolené bez dětí. Sice bych ji klidně opakoval, ale pro parchanti to není tak atraktivní. Nejprve je třeba dojet autem na parkoviště k Bodensee, loni to bylo s letní kartou zdarma. Potom se pokračuje kolem Bodensee přes Hüttensee až k Obersee. Cesta je vede křovinatým porostem kolem dvou vodopádů, celkově je to 1,3 km a 500 výškových metrů.
U Hüttensee je chata Hans Wödl Hütte s výhledem a nabídkou několika jídel. My si dávali chleba s oblohou a polévku a pivo.
Obecné poznámky
Rakousko je dražší, včetně supermarketů. Doporučujeme nakupovat spíše v Intersparu, než v Bille, ta je ještě dražší a s horší nabídkou. Pokud chcete nakoupit domů místní speciality, které vidíte v supermarketu, kupte je – v obchodech mimo oblast nebudou (loni jsme takto chtěli něco nakoupit v Bad Ischlu a nebylo tam nic).
Obchody na místě zavírají v 19.00, výjimečně 19.15. V sobotu zavírají v šest a v neděli neotevírají. Překvapivě se to týká třeba i samoobslužné prodejny, která ani žádnou obsluhu nemá. Podobně jako v Polsku se tato debilita kompenzuje miniprodejnami na benzínkách – někde jsou menší, někde větší. Ale často u benzinky najdete značku Billa Express nebo Spar Express. Pokud tedy něco potřebujete v neděli, hurá na nejbližší benzínku.
Pokud máte Sommercard, tak nepotřebujete další lístky na lanovku – prostě přijdete ke čtečce a ukážete kód. Někde vám na kartu dají slevu, jinde vůbec nic. Loni jsme měli karty fyzicky, letos dorazili do mailu (do spamu) – stačí se stejným mailem zaregistrovat v aplikaci a karty se vám tam objeví.
Na předpověď jsem tentokrát zkusil Windy i Ventusky, občas jsem trochu kombinoval. Faticky mi přijde Windy přesnější a příště budu spíš spoléhat na ni.
Další tipy: