Damašek
Naše letadlo do Damašku z Budapešti letí až v půl dvanácté, na letiště nás zima a uchozené nohy vyhánějí již kolem osmé. Čas od odletu trávíme poleháváním a pospáváním.
Kolem čtvrté ráno jsme na místě. Syrské letiště je absolutní kulturní šok. Tak nějak jsem si myslela, že letiště už jsou dneska víceméně všude stejná směs skla, vyleštěných dlažtic a oceli. V Damašku stojí zaplivaná hala s orientálními motivy betonových okrasných dlažtic na fasádě, čas vzniku ukazuje na sedmdesátá léta. V příletovém prostoru je špína, zašlapané žvýkačky do podlahy, v květináčích odpadky. Je tu živo – ženy v čádorech, chlapi v dlouhých košilích až na zem a policisté v pískových uniformách. A nejšpinavější turecké záchody, že jsme horší už potom nepotkali. Ošátkované Arabky si před vstupem pořádně vykasaly hábit a dokonce (uf) zuly i botky…
U přepážek stojí dlouhé fronty, vypadá to, že kontroly berou důkladně. My ale projdeme hladce – potíže evidentně dělají místním, nikoli cizincům. (toho jsme si potom mockrát v Sýrii povšimli – od kontrol tašek na nádraží po vyšší odletovou taxu). Ve frontě se seznamujeme s maďarskými baťůžkáři, což nám pomůže ušetřit na taxi z letiště (ze cenu nižší než 600 syrských liber se to jet nedá, jiní než smluvní taxikáři na letiště nesmí.)
Damašek ve čtyři ráno. Z čajovny se valí dým z vodních dýmek, ulice prázdné, jen občas projede taxík a kolem brousí hubené kočky. Hledáme hotel a uličky mají v nočním světle až přízračný tvar – betonová montra střídají zpola spadlé baráčky. V hotelu vzbudíme recepčního, dostaneme pokoj s okny do dvorany, kde nás ráno budí ostatní snídající backpackers. Snídaně je syrská hotelové klasika – chleba, vejce na tvrdo, meruňková marmeláda a tvarohovitý sýr. Placku ale přinesli od pekaře od vedle ještě teplou a ovoněnou kořením.
Klidné damašské ulice se ráno změnily ve vířící peklo. Ze silnice je žlutá řeka stále troubících taxíků, chodníky jsou přecpané lidmi, krámky, zbožím, koly, vozíky, ba i sem tam oslem. Všechno v jednom chumlu. Bazar nebo trh je – jak má být – stát ve státě a orientální maglajz tu kulminuje. Proti všem doporučením zkoušíme vyhlášenou zmrzlinárnu – do připravených boxů jí kydají v plechových kýblech, do kornoutku hmotu pláce chlap rukama (v rukavicích). Zmrlina je zvláštně tuhá až z dálky připomíná plastelínu, porce je enormní a zasypaná čertsvými pistáciemi. Mě s ní naštěstí pomůže asi tříletý chlapeček – když sedíme u fontánky, jednoduše mi do kornoutu strčí ruku, tak nezbývá, než mu to celé dát. Pak si prohlídneme mešitu Umayyad. Je krásná, zdobená, ale já stále bojuji s tím, jak na mě Arabové civí – a to i přes oblek s kapucou, v němž vypadám jako mnich. Šátky tady k návštěvě mešity rozhodně nestačí – a to ani muslimkám, pokud tedy nemají na sobě čádor. Ještě se proplétáme uličkami starého města, dáváme si čerstvý džus, ale pak vyrážíme do hotelu dospat deficit.
Ven vyjdeme až za tmy a na večeři zkoušíme vyhlášenou a LP doporučenou restauraci Elissar. Restaurace je ve třech úrovních, my sedíme na nejvyšší terase. Jídlo je božské, salát s opečeným chlebem, baba ghanouh a zapečené jehněčí v rajčatově – houbové omáčce. Všechno – máta, zelenina, okra, maso, tu chutná lépe než doma, je to aromatičtejší, šťavnatější. LP nelhal – Elissar je opravdu třída, byť v poněkud vyšší cenové hladině, než pouliční „šawarmárny“. Večer zakončujeme další marnotratností a já mám dvoje náušnice (say fair price, my friend!) a nargilou. Na stále ulpívající arabské oči si začínám zvykat.