Opakuje se to každý rok. Lidi kolem balí kufry a vyrážejí na svoje půl roku naplánované zájezdy nebo cesty a my pořád nevíme, kam se podějeme. Letos bylo jasné, že vzhledem k investicím do rekonstrukce koupelny to nevypadá na dálavy a navíc se nikomu nechtělo trávit hodiny a hodiny v autě. Takže někam blízko, jenže leckde jsme už byli. Pak někdo nadhodil, co Maďarsko? Cože? Ta neatraktivní placka, kam se jezdí maximálně do Budapešti nebo válet do termálů? A je tam vůbec něco kromě toho? Jasně, „socialistické moře“ Balaton… A dál?
Ale už dopředu jsme tušili, že každá země má svoje kouzlo a i to se potvrdilo i v Maďarsku. Bonus navíc – na spoustě míst rozhodně žádné davy turistů nepotkáte. Magyarország má rozhodně co nabídnout!
A protože já (Kat.) žádné trauma z dovolenky u Balatonu nemám, rozhodli jsme začít tam. Jako základnu jsme nevybrali letovisko na pobřeží, ale město Vezsprém, které loni mělo titul evropské město kultury. Jednak je tam blízko k letoviskům na severní straně jezera, za druhé je ta mnohem levnější ubytování, asi zejména takhle na poslední chvíli.
Vezsprém jako takový na nás působil jako ospalé městečko, s malým, ale celkem půvabným středem, které se sestává hlavně z hradního areálu, kde jsou paláce, chrám a muzea. Hrad je aktuálně celý v rekonstrukci, takže až na jednu výjimku (volně přístupný palác s barokními freskami – pěkný!) se dá jen kolem objektů projít a kromě nových omítek obdivovat i zábrány. V předhradí je taky socha želvušky, což možná kdekdo ocení:) Hned vedle centra je „mrakodrap“ ze 70. let, toho času unikátní konstrukce – odevšud je vidět, trochu mi to připomnělo Tour de Montparnasse v Paříži (doba vzniku přibližně stejná, tak se to tehdy prostě dělalo a věže se projektovaly jako vztyčené prostředníky historickým jádrům.) Kolem něj je i taková vzorová socialistická nákupní promenáda. Takže pokud nejdete do ZOO (nebyli jsme), na Vezsprém stačí půl dne a ještě máte čas na oběd a hlavně na zmrzlinu – tu si dejte v bistru Füge – vzhledově se mi to moc nezdálo (vysoké kopce), ale příchutě byly fajn a rozhodně jedna z lepších, které jsme v Maďarsku měli. Zdejší systém je takový, že zmrzlinu tady všude váží, ať už špachtlovanou nebo kopečkovanou a cena je za 100g, většinou to bylo kolem 110 HUF – v Budapešti ovšem více.
Jezero, ach jezero, tak mělké, tak krásné!
Dobře se z Vezsprému odsud jede na severní stranu jezera. Ta je podle místních takovou zdejší Riviérou, kam se stahuje na léto budapešťská smetánka a nejvíc mondénním je středisko Balatonfüred. A když tak jeden vidí ty vily kolem, tak to bude pravda. Balatonfüred jasně dává najevo, že tady není nouze o peníze (a taky že i vy byste ty peníze mít měli, pokud tu chcete pobývat). Pobřeží – zejména promenáda Tagore Setány, je fakt vypulírovaná, plná kvetoucích záhonů a má to celé středozemní švih. Hned kolem Tagore Setány jsou pláže, všechny placené. Denní pobyt pro rodinu na pláži nás přišel na 7300 HUF (další prachy, pokud chcete lehátko). Za to ale byly na plážích sprchy, převlékárny, restaurace a také pobřežní hlídka – nejen plavčíci na molech, ale i služba na člunu – a ta nám promptně zachránila větrem odfouknutý, nedoplavatelný míč. Balaton je pořád mělký, teplý a díky podložnímu šedavému písečku mléčně zbarvený. Samotná voda byla čistá. Výhoda – když doplavete/dojdete k bojce, už narazíte na skutečnou hloubku.
Z Balatonfüredu jsme si udělali výlet i na polostrov Tihany, vyhlášený zdejším opatstvím, pěstováním levandule a domky s rákosovými střechami. To všechno zní jako reklama z průvodce a v Tihany to najdete, ale bohužel se spolu s vámi na to přišly podívat další davy a místo trpí všemi symptomy overturismu, hustou autodopravou, zavalením nesmysly a přemrštěnými cenami. Koukli jsme z vyhlídky u opatství na moře – pardon jezero – a hned zase mazali pryč. Tihany bych klidně z itineráře vypustila. (Miclarův dodatek – v Tihany je jediná bezplatná pláž na severní straně Balatonu – mapa převzata odsud. ) Osobně jsme ji ale nevyzkoušeli.
Dalším půvabným střediskem na severu je Csopak. Výhoda severu totiž je, že tady se zvedají nad jezerem vinice, o kus dál je vulkanická vinná oblast Badacsony (tam jsme vyzkoušeli komorní vinařství Nyari v Hegymagas). A vinařství kolem Balatonu jsou fakt pěkný, většinou s krásnou terasou, kde si můžete dát skleničku a něco malého k zakousnutí tomu. Všude kolem cesty uvidíte cedule s nápisy bor (víno) nebo pince (sklep), borház (vinařství) místy dokonce vinotéka (zřejmě cílí na turisty). My jsme zamířili do organického vinařství St. Donat právě v Csopaku – krásné, fotogenické místo. Hned bych se tam usadila na terase a popíjela ryzlink, furmint, nebo lipovinu a koukala přes vinice na jezero, ale děti se nudily v autě, tak jsme jen popadli lahve a jeli zase dál.
Na konci severní strany jezera je taky hrad Szigliget (nevynechejte, pokud milujete zříceniny a výhledy – prohlídka volná, bez průvodce, ve vnitřku celkem čtivá expozice s panely i v angličtině) a taky termální, minerální jezero Hevíz s černou vodou. Zní to jako šílenství, jet se v teple koupat do horké vody, ale Hevíz nás mile překvapil – necítili jsme se uvaření jako raci, ale příjemně zrelaxovaní. Vnitřek/střed lázní, které jsou postavené přímo na vodě je opět v rekonstrukci, ale boční chodby fungují a dá se z nich vstupovat do vody a ukořistit lehátko – tentokrát zdarma! (nepočítejte ale se stínem). Místo je ale i na veliké pláži kolem celého jezera. Lidí bylo dost, ale žádné tlačenice, neměla jsem pocit, že mi někdo dýchá na záda a v převlékárně bojuju o skříňku nebo o kus dál o sprchu. Češtinu, polštinu a ruštinu tu uslyšíte mnohem častěji než maďarštinu. V areálu je taky jídelna, s docela fajn výběrem (ne jen smažená jídla a platit se dá kartou – to vlastně skoro úplně všude – spíše je výjimečné, že karty neberou, například ve vinařství Nyari).
Co jsme ještě zkusili? Zmrzlinu v obci Zánka – hned u silnice, hezký, velký, nemůžete minout. Příchutě na mě až překombinovaný (hodně mix-ins) půlka navíc schovaná pod kreativními názvy jako Balatonské léto, vídeňský valčík nebo sen ze Zánky. Zbylé příchutě jsou popsané jen maďarsky – obsluha sice umí anglicky, ale než vám to všechno vyjmenuje, tak zapomenete, co mají:) Taky úplně nešetřili se solí, na můj vkus až moc.
Taky jsme absolvovali jeden výšlap, co se nám přihodil omylem, protože jsme neověřovali a trochu nedbale plánovali. Uvízlo nám v paměti, že v oblasti je čedičový útvar, varhany. Jenže ony jsou tam dva – první připomíná naší Panskou skálu a najdete právě kolem obce Zánka, druhý, vyhlížející spíše jako mini skalní město (takové skalnaté komíny je právě u obce Hegymagas.) No a my jsme šli na ty komíny – je to cca hodina cesty, nejdřív pěknou trasou kolem vinic, pak už jen do kopce. Ale při slow dovolené, kdy v oblasti trávíte dost času, asi proč ne – dech vám to nicméně rozhodně nevyrazí.
Pak nás čekal přejezd do Balatonfenyves, na jižní stranu jezera. Tady jsme strávili jen jednu noc, ale bylo to poučné. Jižní strana – aspoň z toho, co jsme viděli – je skutečně jiná. Středisko celkově méně vypiglované, výzorem lidovější a víc retro (a víc plné plážového braku a nevkusu) pláž zdarma, ale mnohem užší, Balaton tak mělký, že i u bójky máte vodu pořád po kolena. Místní surpermarket blbě zásobený a vykoupený pod tíhou dovolenkářů. Maďaři sami říkají, že sever je „fancy a pricey“ a jih „party“ – Fenyves působí spíš jako rodinné středisko, ale kolem Siofoku nebo Zamárdi to asi docela žije.
Perlička: U Balatonu (cestou na Hevíz) najdete také jednu z největších budhistických svatyní v Evropě – Sztupu. Postavena byla v roce 1992 a vysvětil ji Dalajláma. Nachází se na kopci na vesnicí Zalaszántó, dojet se dá až skoro k ní a v okolí nechybí ani spousta cetek, vějířů, vonných tyčinek.. (škoda že tu nemaj čajovnu:)
Péče v Pécsi
Od jezera jsem se posunuli do města Pécs. Je to univerzitní město a absence studentů, kteří tu asi jinak dělají živý vibe, byla znát. (A jako v řadě maďarských míst, je tu velký rozdíl mezi vypulírovaným centrem a předměstím. Stačí popojít pár kroků od centra – my jsme bydleli jen pár ulici od hlavního Szescsény náměstí a přesto nám okolí připomínalo padající Jáchymov). Každopádně – pokud se nechcete mačkat nikde s davy a přitom si užít hezké město s řadou památek, Pécs je moc fajn. Leží jen kus od Moháče, kde Ludvík Jagellonský (maďarsky II Jagelló Lajos :D) fatálně projel bitvu s Turky, což ovlivnilo Evropu na mnoho let dopředu. (V Moháči je nějaký památník – nebyli jsme – a taky je to vedle vinařské oblasti Villány – taky někdy příště.) I v Pécsi najdete historické stopy – třeba trosky tureckých lázní a nebo kostel blahoslavené panny Marie, neboli bývalá mešita Paši Kásima Gaziho. Zajímavá stavba (vejde se do ní kryptou!), které byla vrácena její „musulmanská“ podoba – na špici má kromě půlměsíce i kříž a stopy orientální výzdoby najdete i uvnitř. Taky ohavné moderní křesťanské fresky. Vstup se platí a je dobré to vzít společně na jednu vstupenku s neorománskou katedrálou Sv. Petra a Pavla – já ji říkala Mockerův sen – představte si jako trochu jako vyšehradský chrám na steroidech – obrovská, uvnitř celá vymalovaná a dá se jít na věž.
Další tahákem Pécse je čtvrť Zsolnay Negyed. Leží stranou od centra, ale za 15 minut tam dojdete pěšky, dá se dojet i autem a parkovat v parkovacím domě zdarma. Pojmenovaná je podle továrny na keramiku Zsolnay, jedné z největších v celé habsburské monarchii. Na práce značky Zsolnay musel narazit každý, kdo navštívil Maďarsko. Kromě porcelánu (vyvinuli speciální glazury, které dělají duhově kovové odstíny podle úhlu odrazu světla) také vypalovali keramické dlažice a jiné ozdoby (tzv. technika pyrogranit) do interiéru i exteriérů. Zlatou érou Zsolnay byla secese. Pokud jste byli v lázních Gellért, viděli jste Zsolnay. Stejně tak na střeše Matyášova chrámu nebo Muzea užitých umění v Budapešti. V Pécsi třeba na budově hlavní pošty nebo samozřejmě v samotném areálu Zsolnay Negyed. V roce 2010 byla Zsolnay Negyed rekonstruována a přetvořena na kulturní čtvrť – najdete tu několik muzeí, planetárium, loutkové divadlo, laboratoř smyslů a VR realitu a dvě manufaktury – jednak porcelánku, jedna rukavičkářskou ruční výrobnu Hamerli (oboje přístupné.). Pak je tu ještě ulička krámků – pekárna, kavárna a ruční výrobna bonbonů – Nostalgic Candy Manufactory.
Areál jako takový je přístupný zdarma – můžete se projít kolem všech objektů (za pozonost stojí i keramikou obkládaný dekorativní tovární komín či sklípek na led), což jsou jednak tovární budovy, jednak rozkošné secesní vilky, obložené Zsolnay keramikou a ozdobami (tady asi žili továrníkovi). V objektech jsou roztroušeny atrakce a muzea – ale pozor zrada, do všech se expozic se platí vstupné, a to zvlášť. Jen expozice o Zsolnay porcelánce jsou čtyři – historie rodiny a firmy, rané růžové období, secesní období a konečně interaktivní prohlídka, kde můžete nakouknout do výroby. Což skončilo tak, že jsme si nedokázali vybrat a místo porcelánu jsme navštívili rovněž placenou túru po rukavičkářské dílně Hamerli, sestávající se z malého muzea a a pak samotné dílny, kde koukáte mistrům pod ruku. Mimochodem, ty rukavice jsou nádherné a můžete si je i koupit, cca od 380 eur výš :) Ovšem já si je s takovou cenovkou netroufla ani zkusit:)
S dětmi jsme koukli i na ruční výrobu bonbonů v řemeslnické uličce – předváděčka je zdarma – oni dobře vědí, že pak neodoláte a nakoupíte! Za mě mimochodem skvělý suvenýr pro ty, co nemusí víno nebo papriku. Celkově je areál skvělý nápad a je tu hodně k vidění, má to kromě cen jedno ale – nějak tu chybí návštěvníci a s nimi i život, kromě pekárny a candy shopu řemelsnická ulička moc nežila, o kus dá byla zavřená velká kavárna a i kantýna – bistro u planetária zela prázdnotou. Sice jste rádi, že u nejsou davy a můžete si prohlížet si expozice sami, ale je trochu tísnivý pocit, na tak velkorysé ploše.
Komu by muzea nestačila, i v samotném centru Pécse je jich pěkná řádka. My jsme navštívili obrazárnu zasvěcenou otci op-artu a maďarskému rodákovi, Viktoru Vasarelymu, který se v Pécsi narodil. Kromě jeho děl tu najdete i místnosti věnované dílu jeho manželky Claire Spinner a syna Pierra, pracujícího ho pseudonymem Yvarel. Malé, ale doporučuju!
Jako poslední atrakci jsme navštívili televizní věž na vrcholku Misina na Pécsí. Dojeli jsme tam autem, ale míří tam i MHD a dá se tam dojít i pěšky, ale komu by se v tom horku chtělo. Vstupné celkem mírné, navrch vyjedete výtahem a pak už se jen kocháte – z jedné strany lesy, z druhé město. Pokud vám stačí nižší výhled, dojít se dá od centra i soše Nike, umístěné asi tak v polovině kopce. Pochází z roku 1975 a neměli by jí minout fandové Vetřelců a volavek. Kousek pod TV věží je i ZOO, ale tu jsme nenavštívili.
Gastro tip:
Nejlepší kávu jsme měli v kavárně Szünet
Zkusili jsme tady vyhlášené langoše od Maciho (pozor, mimo centrum), kde mají asi milion druhů včetně plněných (ne posypaných seshora, ale s náplní skutečně vevnitř – vypadá to trochu jako pizza calzone). Potěšilo nás, že těsto nebylo mastné, ale mohlo být lehčí a nadýcyhnější – čím byl langoš vystydlejší, tím byl žvýkavější. Můj maďarský kamarád tvrdí, že dát si v Maďarsku skutečně dobrý langoš je hrozně těžké a i většina míst, kam chodí lokálové, nestojí za nic. Pokud je to tak, tak Maci asi představuje rozumný kompromis – kdo ale není velký jedlík dejte si to raději s někým napůl…
Přes papriku do Egeru
Čekala nás dlouhá cesta na sever Maďarska a vzali jsme ji přes rodinnou paprikovou farmu ve Fajszi. Bohužel to není veřejná turistická atrakce, tak se o tom nebudu dlouho rozepisovat. Tip na Fajzsi jsem dostala od maďarského kamaráda, ozvala se jim (kouzlo redaktorky časopisu Apetit) a majitelka Dóri byla tak laskavá, že nás provedla části výroby i polnostmi a na závěr nám nabalila tašku papriky. Napíšu tu jen pár zajímavostí a rad od Dóri. Chcete-li si přivézt z Maďarska jako suvenýr papriku, nekupujte ji v turistických obchodech, a pokud možno ani v supermarketu. Podle zákona stačí, aby 50% papriky v sáčku bylo z Maďarska a hned se na to nalepí hungárská vlajka. Přitom může jít klidně o nekvalitní papriku z Číny. Máte-li možnost, kupte od farmářů nebo se podívejte na tržišti. Z papriky z Fajzsi vaří michelinští šéfkuchaři a teď i kuchaři z pražských Lokálů. Dóri sní o tom, jak dostat Fajzsi do Prahy, aby se dala koupit i u nás (má e shop, ale neshipují). Už jsem z ní vařila a upřímně – takovou barvu, chuť i vůni jsem v nezažila. To je fakt rolls royce mezi paprikama!
Abychom si rozdělili dlouho cestu na opačný konec země, zastavili jsme v Kecskemétu. Já s mladším dítkem odešla do místních fürdő – teda akvaparku s termálními bazény, muž se starším dítětem odešli poznávat město. Pokud lze něco Maďarům FAKT závidět, je to jejich koupací kultura a množství zařízení, kde se dá tahle kratochvíle provozovat. Prakticky všude jsou termály, koupaliště, akvaparky, bazény. Pokud to není přímo ve městě, tak je to hned v sousedství. (třeba v případě Pécsi jsou to termály v Harkány). I ten, kdo se nerad cachtá a raději plave, bude plakat štěstím – prakticky všude, v malých městech, jsou bazény, často padesátky. Ach!
Dodatek: V centru města prakticky nic nenajdete. Nejkrásnější secesní budovat Cifrapalota je toho času pod lešením a kouká z ní jenom nádherná Zsolnay střecha. Na muzeum, které v ní je, jsme v krátkém čase neměli náladu. A to je vše. Průvodce ještě nabízí prodejnu a zkušebnu hudebních nástrojů, kostely a tržnici. Proto jsme zapadli do NANO coffee, které nabízelo něco, co se blížilo moderní kávové scéně.
No a odtud již do města proslaveného býčí krví, neboli vínem Egri bikavér. Eger je turisty vytíženější než Pécs, což znamená, že se zvyšuje množství kýče a nesmyslů v ulicích. Je tu hodně Poláků, čili i poutačů v polštině. Ale nečekejte, že je tu tak husto jako třeba v Krumlově, to zas naštěstí ne. Barokní centrum trochu připomíná Malou Stranu. Kromě toho tu mají ještě ruiny hradu s řadou expozic, arcibiskupský palác, obří klasicistní baziliku (Maďaři jsou malý národ, co má rád velké věci:) a taky minaret, památku na Turky. Tu se pokoušeli po osvobození od turecké nadvlády strhnout, ale nepodařilo se to prý ani silou 400 volů. Jen se minaret trošku nahnul, tak je dneska zevnitř trochu vyztužený betonem. Je z něj unikátní rozhledna a rozhodně doporučuju na něj vyšplhat! Stoupat po schodech je jako pohybovat se trubkou (nic pro klaustrofobiky) a nahoře je to taky maličké, mezi stěnou a zábradlím je sotva místo pro nohy. Neměli to ti muezíni úplně snadný! Panuje zde jednosměrný provoz – dokud jsou lidi nahoře, obsluha nikoho dovniř nepustí, protože tady byste se na schodech fakt nevyhnuli a není ani místo na kasu – platí se obsluze na židličce před minaretem a to cash. Asi jediné místo, kde jsme potřebovali hotovost. Výstup nás stál výstup 800 HUF á osoba.
Další super památkou na Turky jsou zdejší turecké lázně – menší než slavné budapešťské Rudas, ale taky půvabné, mnohem levnější a méně obsazené. Najdete tu kromě horkých bazénků i radonovou vodu, saunu a páru. My jsme vyrazili cca hodinu a půl před zavíračkou, cena je nižší o cca 40 %.
Projít také můžete egerský hrad – ač na náš hradní areál působil místy trochu zanedbaně, expozice není špatně udělaná, zejména pokud vás zajímá, jak hradní architektura reagovala na nástup palných zbraní. Co naopak klidně vynechte, je Údolí krásných paní, neboli oblast sklípků kus od centra. Je to přesně tak příšerné, kýčovité, nevkusné, plné lidí (a patrně nekvalitního vína – neměli jsme odvahu), jak si představujete. Na sklenku skočte raději přímo ve městě do vinařství Tibor Gál. Nechte si nalít buď kupáž býčí krev nebo zdejší úspěšné bílé cuvée, Csillag.
Případně popojeďte do Egerszalóku do vinařství St. Andrea. Tam jsme koupili láhve jen sebou, podnik ale vypadá docela luxusně a prý jde o jedno z nejsolidnějších vinařství v zemi. A když už tam budete, zaskočte se podívat i na zdejší atrakci, solný kopec. V šedesátých letech tu hledali ropu a jako všude v Maďarsku, narazili na termální prameny. Jeden z nich byl extrémně minerální a horký a rozpouštějící vapenné podloží. Během let vytvořil působivá jezírka a kopcovitý útvar – takovou zmenšeninu tureckého Pamukkale. Má to jednu vadu – raritu můžete obdivovat jen za plotem, více méně jen zezadu a z boku. Leží totiž v areálu obřího a hlučného termálo-hotelu. Od parkoviště je to ale jen pár kroků.
Zamířit také můžete do zdejšího skanzenu, skalních obydlí Barglanlakások. Skanzen není oplocený, dá se tam vejít i po zavíračce a dívat se na skalní domy zvenčí. Přímo kolem domů ale zábrana je, takže dovniř nenahlédnete ani oknem. Není to rozsáhlé, takže nepotřebujete kvanta času. My jsme dorazili půl hodiny před zavíračkou a už nám nechtěli prodat lístky. Asertivita nám sice vynesla prodání vstupenek (kyselý ksicht pokladní), ale z vítězství jsme se radovali předčasně. Zatímco jsme si prohlíželi jeden konec areálu, průvodkyně pomstychtivě zamkla vstupy do všech domečků na druhém konci. Bylo patnáct minut před koncem otvírací doby a zaměstnanci se škodolibými úsměvy opouštěli areál.
A propó – jak se říká, že Maďaři jsou ve službách podobná zlatíčka jako Češi – tak ano, je to dost stejné. Automaticky prozákaznické a vlídné chování tu není standard, ale narazíte i na milé a ochotné lidi. Jako u nás. Anglicky se domuvíte. I když budou tvrdit, že neumí, tak úplně základní věci k elementární domluvě jo. Jen jednou se mi stalo, že jsme se fakt nedomluvili (v jedné fakt lidové jídelně), ale zachránil mě pán ve frontě za mnou.
Poslední varování: až budete v Egeru, nedávajte si zmrzlinu v kavárně a čokoládovně Stühmer. Provozovna vypadá krásně, tak vídeňsky, ale zmrzlina byla technologicky natolik mizerná, že bych jí označila za senzoricky vyloženě nepříjemnou. Někdo to přehnal totiž (tipuju) s xantanovou nebo guarovou gumou – a to je potom lepivej hnus! Jo a taky nejdražší ve městě. Nebrat!
Hory a lázně v jeskyni
Z Egeru podnikli ještě výlet do pohoří Bükk, kde srdce českého turisty okamžitě plesá – protože kopce a výhledy! Tady bych klidně strávila víc času a vyrazila i na túru, krásné listnaté lesy, rozhledny, krasové jeskyně, lesní železnice. My jsme zastavili jen v Lillafüredu, prohlédli si zdejší vodopád, vylezli na vyhlídku a pak jsme odjeli vyzkoušet bistro Izskor v Mályince a tam jsme si dali jedno z nejlepších jídel, co jsme v Maďarsku měli.
Hodinu jízdy od Egeru leží město Miskolc, kam ale nikdo nedojede, protože to většina lidí zapíchne v Miskolc-Tapolca. I my tam museli, protože tu leží jedny unikátní termály – vnitřní část se nachází v podzemí v jeskyních. Všichni doporučují nejezdit sem o víkendu, což se nám nepovedlo, takže ano, lidí bylo hodně a jistě musí být povzášející proplouvat okruhem jeskyní a chodeb a ne se v něm táhnout ve štrúdlu dalších těl. I tak je to ale zážitek. Voda v jeskyních ale není zas tak teplá, věřím, že v chladnějších měsících to uvnitř na dlouhé cachtání není. Pokud sem vyrazíte, doporučuju vzít si svačinu. Stravování je podobně hrozný jako na českým koupališti a ceny vysoké, fronty dlouhé. Všechno se tu ohřívá v mikrovlnce, včetně hranolků a řízku a tím se z toho vyrobí odporná guma. Parkování vzdálené od areálu (vpodstatě na konci města) je zdarma, za nejbližší si dost připlatíte (1800 HUF v hotovosti). Nefotili jsme – ale selfíčkáři měli na krku na telefony nepromokavá pouzdra:)
Tím se naše dovolená nachýlila je konci, poslední dny jsme strávili v Budapešti, ale k té je dost informací všude možně. Zmíním jen, kdy jsme si dali zmrzlinu, obě místa můžu doporučit. Tohle máte kousek od parlamentu – Gelateria Pomo d’Oro a tuhle Cioccolatte zase pár minut pěšky od mostu na Markétin ostrov.
Suma sumárum: Maďarsko je hezčí, než si myslíte, řada míst je turisty dost neobjevená, nebo je jejich výskyt lidí snesitelný. Koupání a víno (když vyberete dobře) je úplně skvělý. V létě je tu dost horko, ale všechna ubytování měla klimatizaci, normou jsou tu taky předokenní žaluzie. Ceny bohužel vyšší, ne vždy odpovídající hodnotě služby. Určitě se chci vrátit k Balatonu a projet Somló, pak zamířit do Tokaje a také velkou planinu s městy Szeged a Debrecen.
Tak viszontlátásra!
Praktické tipy
Pro cestování samozřejmě potřebujete dálniční známku. Nejlepší je nakupovat přímo na stránce E-vignette. Kromě toho se dá koupit také v aplikaci Mobilfizetés, kterou budete potřebovat pro platbu parkování. Její hlavní „výhodou“ je, že je celá v Maďarštině, proto ji doporučuji nastavit ještě před cestou. Ale s překladačem se to nakonec dá. U parkování je dobré, že se dá vybrat buď doba parkování nebo zapnout neomezené, které se vypne buď na konci parkovací doby (dne) nebo až dojdou uložneé peníze.
Parkování na ulici stojí někde 200 HUF na hodinu, někde 300 nebo 480, v Budapešti od 600 HUF výše. Podzemní parkoviště v Budapešti (co jsem tak objevil) jsou za 800, 1500 nebo dokonce 1800 HUF na hodinu. Možná na okraji je to lepší. V některých městech jsou i zóny bezplatného stání, poskytovatel ubytování vám určitě poradí. (Pokud ubytování píše parkování v objektu nebo parkování na ulici, nejspíš nebude bezplatné.)
(Samozřejmě budete potřebovat také dálniční známku slovenskou – sice by vám stačily dvě jednodenní známky, ale ceny jsou tak prohibitivní, že za desetidenní zaplatíte prakticky stejnou částku 10,8 eur vs. 12 eur.)
Dálnice jsou v Maďarsku paprskovitě vybudované z Budapešti a jsou kvalitní. O ostatních cestách už to úplně neplatí – nejméně důležité cesty jsou často příšerný tankodrom.
Étterem nebo csarda – Pokud se ztrácíte v pojmech, tak je to takto: Étterem je restaurace, může být i luxusní restaurace. Csarda je lidová jídelna, často s živou hudbou. Vendeglé je hospoda.
Otevírací doba je hlavně u veřejných objektů svatá. Pokud uvádějí otevírací dobu do 17.00, pravděpodobně zavřou už 16.45. Pokud přijdete o půl páté, budou se vás snažit odradit, že už určitě nic nestihnete. A budou mít pravdu. Otevírací doba se často liší podle dnů v týdnu.
Většina obchodů je v neděli zavřená, naštěstí se v každém městě najde aspoň jeden větší supermarket, který má otevřeno aspoň do sedmi. A někdy i večerka otevřená nonstop.
Ceny jsou vyšší než u nás o takových 30 až 50 % – včetně základních potravin.
Nepraktické informace
Ve spoustě měst najdete za cedulí města ještě jednu v runách. Má to vycházet ze staromaďarského písma Rovásírás, které používali kočovní Maďaři v 10. století. Za minulé vlády Jobbiku se začaly šířit jako zdroj národní hrdosti, i když nikdo netuší, jestli na nich skutečně jsou ty správné názvy měst. Historky praví, že v jednom městě slíbili ceduli dát, když představitelé Jobbiku poznají tu správnou. A nepoznali, protože ze tří variant ani jedna nepředstavovala název města.
Maďaři jsou velmi hrdí na svou odbojnou minulost v boji s Turky, připomínku najdete prakticky v každém městě. Ať už jako pomník hrdinům nebo různé stavby – třeba mešitu postavenou na základech kostela přeměněnou na kostel.
A potom jednu křivdu – Trianon. Zeptejte se Čecha, jestli by chtěl zpátky Slovensko a podívá se na vás, jako na blázna. Zeptejte se průměrného Maďara a rozzáří se mu oči. V Maďarsku je myšlenka velkého Maďarska stále téma, které dokáže vyhrát volby. Aby taky ne, když Maďaři žijící na bývalých územích mají maďarské pasy a můžou volit v národních volbách.