Tom Stoppard: Rock‘ n‘ roll. Národní divadlo, 22.2. 2007

V hledišti nezasedli Mick Jagger a David Gilmour , ba dokonce ani  Václav Havel. Přesto byla v hledišti Národního divadla koncentrace  české kulturní smetánky (či jak říkají  Škvorečtí „hajzl sosájety“, každý ať si vybere, co raději) nebývale vysoká. A přítomna byla nakonec hvězda nejzářivější, tedy dramatik, brilantní a nedbale elegantní sir Tom, který ještě chvíli před tím tak britsky aristokraticky labužnicky popotahoval z cigarety a odpovídal na otázky s poctivostí a vtipem. Nakonec jazykovými hříčkami a chytrým dialogy wildeovské svěžesti a důvtipu je Tom Stoppard proslulý.V Národním divadle se dávala jeho hra Rock´n´ roll. O Československu, marxismu, disidentech, otázkách statečnosti, víry, svobody. Ať si je text rétorický (ano, je to analytická hra, jakýsi souboj systémů a postojů, skvěle vybroušených myšlenek, které jsou stavěny proti sobě) přesto bude trvat na tom, že je znamenitá. A že musel přijít Brit (byť s dávno zasutými českými kořeny) aby napsal tak přesnou hru o tom, jací jsme byli a jak bylo. Poměrně přesně také předznamenal další vývoj – neboť  hra končí v roce 1990 koncertem Stounů na Strahově – tedy v období, kdy jsme měli šanci jít „třetí cestou“. Režisér Ivan Rajmont tyto okamžiky výstižně pojmenoval dějinami mezi psem a vlkem. Ve scéně večeře v Maxově domě  se probírají nešvary západní společnosti  a ty jaksi přesně sedí současnou situaci tady a nyní. Je ovšem otázka, zda jsme skutečně mohli jít třetí cestou…Nikoli z mocenských tlaků, ale prostě z jisté zákonitosti následovat ozkoušené, byť problematické modely. Ale to je téma pro esejistu, nikoli obyčejného Fandu.

Bylo zajímavé sledovat, které repliky, vtipy a narážky ze Stoppardovy tradičně prokomponované stavby a dialogů fungují, věřím, že i sir Tom musel být něčím překvapen. (škoda že se nedozvíme, čemu se zase nesmáli Angličani..) Jeden příklad za všechny : Naprosto chladné české diváky nechala narážka, že Jan si má zakoupit tamburínu jako Linda McCartney a přidat se tak k milované kapele Plastic People Of The Universe… Fanda by vsadil svůj nejoblíbenější kritický notýsek, že tehdy v hledišti Royal Court to pobavením zašumělo.

Problematické jsou ovšem herecké výkony – omilostněn může být jedině David Prachař (je zajímavé, že oba dosavadní představitelé Jana, britský Rufus Sewell i Prachař oba vizuálně Stopparda připomínají…), nejvíc trampot divák prožije s Eleonor Miluše Šplechtové  (jako dorostlá Esme je lepší)  a Maxem Aloise Švehlíka (ten nabral dech taky spíše až v druhé polovině. Nevím, zda je to režijní záměr, ale mě při čtení Max vyvstával spíš jako typicky suchý, precizní Brit,  u Rajmonta mi byl tenhle zarytý marxista z duše odporný.) Nejslabší tak byly scény Eleonor  – Max, což je velká škoda, protože právě tyhle scény vyvracejí, že Stoppard je dramatik hlavy, ale nikoli srdce. 

Nesedlo mi ani pojetí Vyšetřovatele (proč má tak zvláštní dikci? Nemá připomínat člověka, ale spíše automat? Nevím). Při čtení vznikal ve Fandovi intenzivní dojem, že jde o Stoppardovu hommage vaňkovkám, že tady má Jan poprvé v ústech retoriku Václava Havla, respektive Ferdinanda Vaňka. Při sledování inscenace taková myšlenka na mysl nepřijde. Ostatně postava Ferdinanda sama: Jan Hartl ze začátku trochu koktá (má to být  aluze na Havlovo ráčkování? Pak se ovšem tento rys vytrácí, takže jen nervozita? ). Typově dobře vybraná role, chápeme-li Ferdinanda jako obyčejného, slušného člověka, pro kterého statečnost není hrdinství, ale  nutný občanský postoj. Hartl tyto typy umí skvěle, přesto je Ferdinand jaksi mdlý. Ale i on se v průběhu inscenace zlepšuje. Možná herce paralyzovala přítomnost Stopparda v hledišti,  kdo ví.

Potrženo sečteno: Rajmontův Rock’n ´roll   není triumf, ale velký kus poctivě odvedené   práce. A herci ať pěkně pilují jevištní řeč…