Když si někde rozbije tábor Říman, záhy na místě zřídí dvě věci, bez kterých se neobejde: divadlo a lázně. Město Bosra, kdysi metropole římské provincie v Arábii, má oboje. A ještě něco navíc.

Vstáváme v pět hodin ráno a před šestou už jsme na ruinách. Tento bláznivý nápad nám vnuknul průvodce, který tvrdí, že za svítání mají ruiny nejlepší světlo, minimum turistů a snesitelnou teplotu. Ale bohužel nejsme sami, velbloudáři už jsou tu taky. Kupodivu moc neobtěžují. Je zima a fouká studený vítr. Kdo nebyl v poušti, nepochopí.…

Kolem půlnoci, zrovna, když chceme jít spát, se pod okny rození zvuk rozbrušovačky. Bohužel to není ojedinělý zvuk, ale pokračuje dále. Micka nasazuje špunty a jde spát, já upadám do polospánku. Ve 3.16, tedy ne v obvyklých 4.45, se ozve muezin-meluzín a krákorá asi půl hodiny. Mám pocit, že vůbec nespím. To máme za to,…

Ráno v hotelu na recepci potkáváme pár italských cestovatelů a zjišťujeme, že máme stejný cíl – Krak des Chevaliers – pokud ne nejlepší hrad na světě, na Středním východě jistě.

Ráno marně hledáme jídelnu, homos s cizrnou už Micka nemůže ani vidět. Nakonec kupujeme u obchodníka lívance, marmeládu a ovoce a sníme si to v hotelu. George má zpoždní, proto vyrážíme na hrad na vlastní pěst. Našim cílem je třetí nejzajímavější syrský hrad, Quala’at Marquab.

Na lenošivý den se dost těšíme, u moře jsme oba nebyli, že ani nepamatujem. I když to moře je jen Středozemní a dno je tu tak mělké, že jde člověk půl hodiny po kolena, aby se smočil aspoň do pasu. Klíčové je ale nejdřív se na pláž vůbec dostat.

Ve čtyři něco nás probudí muezin z blízké mešity, zřejmě nám chce popřát dobré ráno. Po půl hodině naštěstí skončí a my můžeme spát dál. Inu Ramadán.

Na výpravu do nejznámějších mrtvých měst (Al – Bara a Serjilla) vyrážíme v minivanu a je docela pohodlné pro jednou se o nic nestarat. Náš řidič má zcela neproniknutelný výraz, ale na jedné zastávce nám jen tak kupuje limonádu.

Začal Ramadán. Celkově žádná velká změna, akorát se snažíme nejíst na ulici.