Dokonale kapitalistické Národní divadlo
Někdo to zažívá v RPG hrách. Jdete chodbou a srdce vám tluče, co bude za rohem. A někdo to zažívá v archívu Národního divadla. Nejde o to, že jako ve správném archívu, i zde narazíte na nepřehledný labyrint místností, záhadně zastavěný obřími skříněmi, policemi a letitým zvetšelým nábytkem. Ani o to, že by archiváři za regály číhali jako zákeřné zombie a likvidovali nepřítele přesnou dávkou letitého prachu, usazeného na nikdy nevytažených složkách. Srdeční sval rozbuší a adrenalin zvedne pouhá hnědá obálka. Co inscenace, to obálka. Kdo ví, co je v ní. Možná jen cedule, tedy základní plakát s obsazením. Možná ale také recenze, možná smlouvy, dopisy řediteli nebo dokonce nějaký soukromý zápisek. Takhle už nerozechvěje ani milostný dopis.
Takže otevíráte. Máte studovat něco úplně jiného, a za chvíli zjistíte, že se zatajeným dechem čtete například varování statistce, která prošvihla představení. Dopis herečky, která žádá pět tisíc korun jako příplatek na toaletu, kterou musí pořídit z vlastních zdrojů. Ředitelství jí ovšem přispěje pouhou tisícikorunou. Následuje další hereččin list. Vzhledem k tomu, že kvůli obsazení do dalších her, by si musela tento měsíc koupit soukromě nákladných šest toalet, navrhuje se skrytou, ale patrnou dávkou zášti a jízlivosti, aby tedy část jejích povinností přesunuli na herečky s větší gáží. Neuvěřitelné, jak Národní fungovalo na principu dokonale kapitalistické tržní organizace. Poznámka u rozpočtu: „p. Haas, boty a klobouk vlastní, příspěvek na toilettné zamítnut“, je dosti častý.
Nebo pokorný list překladatele, kterým prosí, aby mu, proboha, nechali vstupenky na premiéru jím přeložené hry na pokladně, že dluh IHNED dorovná, jen co přijede z venkova. Pěknou ukázkou pragmatismu jsou dramaturgické posudky: „Třebaže hra nemá vysloveně literární ceny, je divadelně působivá a technicky bezpečná. Její působnost na obecenstvo je neomylná a v provedení s p. Sedláčkovou může býti velkým kasovním úspěchem. Národnímu divadlu by vznikla velká škoda, kdyby tato obchodně skvělá hra měla objeviti se na scéně jiné…“
Ano, divadelní historie není jen Frejka, Hilar, Kvapil a jiní velcí duchové. Jsou to rozmíšky, účty, hysterické dopisy hereček, stížnosti na techniku. A často docela temné čtení.
Střih. Posunete se do jiného archivu (přesně Divadelního oddělení Národního muzea) a podobně zatajeným dechem se probíráte neroztříděnou pozůstalostí po Alfrédu Radokovi. V hlavní roli opět Národní divadlo. Chodská nevěsta, průměrná hra, kterou Radok povznesl, ovšem režisér ani jeho pojetí ideologicky nevyhovovalo. Jsou padesátá léta. Důtky. Výhružné dopisy, pokuty. Zápisy ze schůzí. Příšerný teror a tlak, jakému byl Radok vystaven. Zápis jedné schůze končí suchým konstatováním, že režisér nedořekl větu, zbledl a omdlel. Schůze byla odročena. Infarkty Radoka pronásledovaly pak celý život a na ten poslední nakonec zemřel.
Hodiny ubíhají a člověk čte věci, které na nic nepotřebuje. Papíry tenké tak, že se skoro v prstech lámou. Dojímají a rozněcují. V těch listinách a nevyplacených kloboučcích jsou schovaná blues lidských životů.
Komentáře
(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 07.05.2007, 22:25:29
krásné :)
(lysil – Mail – WWW) Vloženo 14.05.2007, 17:06:31
To je skoro na román! Koneckonců, milý Fando, ten literární talent by byl… Práce se slovem, gradace, pointy, to všechno tu je, tak to chce silný příběh a nějaký ten impuls, a taky trochu času, že? Nebo že by si Fanda šetřil všechny síly na diplomku?
(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 14.05.2007, 18:43:00
Fanda by měl nějaký čas věnovat diplomce, ale určitě by měl rozvíjet i svůj talent. Ale ani jedno se nedá vynutit :)