Kočičky v síti

Ve skutečnosti psáno průběžně několik dní, protože dovolená má na mozkové funkce zničující účinky. Jak to vypadá, tak v lednu se také k psaní moc nedostanu, protože budu vymýšlet koncepci časopisu a v únoru už vůbec ne, protože to ho budu vytvářet. 

Mezitím jsem musel objednat nový počítač (protože starý odešel někam pryč), vyzkoušel Acer Aspire One místo stolního počítače (ušlo to, ale tři operace najednou už jsou na něj moc), dostal nový foťák (EOS 450D) a slušný objektiv (50 mm f1,8) a konečně přečetl nějakou beletrii (Fabera a Fabera).

Péefka jsme letos nedělali. Nebyl čas, nebyla chuť a pokud něco nedáváte upřímně, je to dost k ničemu. Prostě letos nebudou a odpovídat na různá přání také nehodlám, protože mě to unavuje a většina z nich je navíc unifikovaná a posílaná spíše ze zvyku. (Tedy zaujalo mě, že dva lidé nezávisle na sobě udělali PF ve stylu Vesmírných lidí – co to, co to?)

Kolečko, Svoboda: Soprán ze slapské přehrady

Soprán je o klukovi, který se vyspí s mladou alternativní dívkou a neprozřetelně slíbí odjet s ní na chatu na Slapy. Tam nakonec získá dojem, že vesnice je ideální prostor a on chce s ní být navždy, ovšem chce to i dotyčná? Petr Kolečko (scénář) a Tomáš Svoboda (režie) se ve hře vyznávají z dětských traumat a témat, která jim už chvíli strašila v hlavě. Někdo chodí k psychologovi a někdo napíše divadelní hru. Ale hlavně je to nevázaná legrace.

Kateřina Rudčenková: Niekur/Nikde

V režii Hany Burešové vznikla výsostně ženská hra o vztahu dvou umělců na stipendijním pobytu. Autorka nezastírá autobiografické prvky a kromě hlavní roviny hry, vztahu české spisovatelky a litevského režiséra nabízí ještě fiktivní až surrealistický příběh siamských dvojčat, který Agnes v podání Heleny Dvořákové během pobytu píše. Zatímco většinou jsou příběhy “letních lásek” líčeny očima muže, který i při popisu ženského světa zachovává odstup, tentokrát můžeme nahlédnout do ženského světa. Agnes od začátku tuší, že to nemůže dopadnout dobře a krátkodobému vztahu se brání, protože Kornelijus v podání Miroslava Etzlera je šťastně ženatý, ale přesto se nakonec “hry” s omezenou platností zúčastní.

Postupné budování vztahu je ukazováno pomocí klipovitých scén, které jsou střídané pomocí úsporných prostředků – výměny oblečení, občasného přidání rekvizit. Přestože je inscenace zahrána dobře, potřebovala by prostříhat, ke konci již působí značně úmorně. 

Egon Hostovský: Spiknutí

Už předchozí představení Petrolejové lampy v Divadle Komedie bylo rozpačité. Skvělé po herecké stránce, ale problematické tematickým zařazením. Spiknutí podle Hostovského je na tom ještě o něco hůř. 

Jan Bareš (Martin Finger) je průměrně úspěšný scénárista v Americe a my se ocitáme na oslavě jeho narozenin. Vše probíhá poměrně dobře až do chvíle, kdy falešně obviní právě příchozího, že v Československu byl udavačem. Ostatním vypráví jeho příběh a oni jej přesvědčují, aby podle něj napsal knihu nebo scénář. Bareš je zhnusen prostředím a odmítá nabídku. Propadá alkoholismu a vypadá jako schizofrenik. Jeho okolí zvažuje, že jej zbaví svéprávnosti, aby se dostalo k jeho penězům. Ale ve chvíli, kdy to chtějí provést, jim Jan dokáže, že je naprosto příčetný a ostatní jej opouštějí.

Přestože příběh není špatný a herecké výkony jsou také výborné, celkově inscenace působí rozpačitým dojmem a není vlastně jasné, co chce divákovi sdělit. 

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

“A co takový Král Jan, kdo ho zná?” zeptá se do publika pan Miroslav (Miroslav Táborský). Dobrý chyták i na premiérové publikum plné kritiků. Tak jediný, kdo se přihlásí, je samozřejmě pan Martin (Martin Matejka). A posledním do party je pan Jan (Jan Vondráček). “Představte si, že byste za každé představení Shakespearových her zaplatili 300 korun. My vám ušetříme více než 13 000 korun, dostanete jedno představení, kde bude vše.” Teleshoppingový začátek je umocněn iniciálami WS na veškerém vybavení herců.

Nemyslete si, že se z představení něco dozvíte o Williamu Shakespearovi a jeho díle. Přestože se představení tváří, že je určené po naprosté shakespearovské laiky, ve skutečnosti je třeba alespoň základní znalost mistrova díla, abyste si představení řádně užili. Proč je Titus Andronicus naprostá řezničina nebo proč jsou historické hry sehrány jako hokejový “mač” asi bez povšechné znalosti nepoznáte.

Autoři, američtí herci Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer, si z každého představení vybrali opravdu jenom to nejzajímavější z hlediska komiky. Takže se nic nedozvíte o ději nebo postavách, ale to určitě nevadí. Větší nevýhodou je nutnost zmínit každou Shakespearovu hru. Ukázky z méně známých her potom působí nezřetelně, spíše jako natahování představení. Určitě jinak hra působí v anglickém prostředí, kde se Shakespeare většinou hraje v původním znění. Českou verzi přeložil Jiří Josek, přitom některé hry a citáty zná české publikum ve znění E. A. Saudka nebo Martina Hilského.

Přesto je představení Souborné dílo W.S. ve 120 minutách “must see” pro každého intelektuála.

Johann Strauss: Netopýr

Klasická opereta má v Karlínském divadle tradici. Z určitého perverzního zájmu jsem si říkal, že bych měl vidět i další repertoár, když už znám Čardášovou princeznu. Netopýr patří v Karlíně ke klasice, současná inscenace je již pátým nastudováním v historii. Ale pokud porovnáme Netopýra od Petra Kracika a Čardášovou princenznu od Kera (alias Miklóse Gábora Kerényi) je to jako srovnání prvotřídního filmu a béčkové produkce.

Nejde přitom jenom o herecké výkony, které jsou většinou slušné, i když v místy sklouzávají k rutině. Mnohem spíše, že tři pomyslná dějství vypadají, jako by je režírovali tři různí lidé. Přitom nejvíc trpí třetí dějství, které je zparodované k nepoznání a plné hloupých vtipů (“venku je paní a má tři ruky – levou ruku, pravou ruku a paruku”). Zatímco Čardášová princezna je perfektně odvedený kýč, který se svým uvedením minul o sto let, Netopýr je pouze lehce podprůměrné představení pro nadšence operety.

Mozart: La finta giardiniera

“Je to rokoková hříčka a zároveň i nadčasová výpověď o člověku a o lásce. Don Anchise (Podesta) miluje Sandrinu, ta ale miluje hraběte Belfioreho, který se má oženit s Armindou, již prozměnu miluje Don Ramiro. Aby toho nebylo málo, služka Serpetta, po níž prahne sluha Nardo, zase miluje Dona Anchiseho…” Přesně toto se dozvíte již v prvním dějství a pokud neznáte podrobně děj dopředu, bude vám záhadou, co se bude dít dál. Ale samozřejmě o dramatickou zápletku tady nejde. Opera „o zahradnici jen na oko“ je psána do jiné doby a přestože je výrazně zkrácena, přesto stále trvá čtyři hodiny.

Ale stejně jako se dnes nedokážeme bez jisté dávky perverze dívat na celovečerní němé filmy, sitcomy a seriály ze šedesátých let, tak je pro nás obtížná opera. Děj většinou za moc nestojí, hrát tam v zásadě není co, tak zůstává jediná hodnotná hudba. O to je dnešní inscenování oper větším problémem. Musíte najít zajímavý motiv, který rozehrajete na jevišti, jinak si můžete raději doma pustit cédéčka a máte lepší zážitek.

Manželé Herrmannovi už pro pražské ND dělali oceňovanou operu La clemenza di Tito, kde dokázali představení zatraktivnit i pro současného diváka. Kritici namítají, že inscenační technika je ve světě už téměř dvacet let stará, ale přesto má stále své kouzlo a pro českého diváka je nová.

U představení La finta giardiniera se děj odehrává na ostrově, který je symbolicky tvořený dřevěnou podlahou. Pěkně v zákrytu stojí na ploše břízky a jako doplněk lednice, ze které se odebírá občerstvení. Scéna je velice čistá a poměrně ostře svícená a vytváří dojem čistoty.

Až na délku se mi představení líbilo. Nedokážu posoudit pěvecké výkony, z mého laického pohledu byly v pořádku, ale profesionálové hovořili o nejistém projevu.

Jiří Havelka: Kam vítr tam pláž

Autorské představení v současnosti jednoho z nejnadanějších divadelních režisérů. Po několika slabších představeních v Ypsilonce, které ukazují útlum tohoto kdysi slavného souboru, je tady novinka. Jednu “hříčku” si Jirka Havelka vyzkoušel v Dejvickém divadle a bylo z toho skvělé představení Černá díra. V podobném duchu navázal ještě na Provázku inscenací Indián v ohrožení, kterou se nám bohužel stále nepodařilo shlédnout.

Kam vítr tam pláž je další z této řady, představení více o pocitech než dějové. Hra se odehrává na opuštěném pobřeží, kde parta mladých lidí, surfařů tráví svůj volný čas a čekají na tu správnou vlnu. Děj je pomalý a ještě pomalejší až na hranici uchopitelnosti, přitom nepůsobí nudně ani suše a nezábavně. Jak už je u Havelky zvykem, používá opakování jako komický výraz a zároveň pro posunování děje. 

Taky jsem byl překvapen, jak JH dospěl tímto představením k pohybovému divadlu, které dějem vyjadřuje poezii současných lidí. Samozřejmě bez nároků na úplnost a postihnutí pocitů všech, ale je to zajímavá sonda do života. Na jedné straně hektičnost určité části populace, na druhou zpomalení až ke zmrtvění jiné. 

Václav Havel: Odcházení (České Budějovice a Plzeň)

Velice zvláštní porovnání, jak se také dá inscenovat absurdní dramatika. Zatímco České Budějovice byly relativně v pořádku, i když nebyly zcela bez chyb, a nabídly alternativní konec, Plzeňské představení představilo Havla jako sousedskou řachtačku o dvou dějstvích.

Fanda chtěl svou recenzi nazvat Jak žák předčil svého učitele, protože Martin Glaser (ČB) se označuje za žáka Jana Buriana (Plzeň). A skutečně je tomu tak. Tam kde Glaser sází na přesnost a pečlivé stavění situací, Burian vytváří vesnickou zábavu. Herci neříkají své texty přesně, vkládají postavám do úst fráze navíc, které ubližují ději, a navíc se nedokáží zbavit manýr, na které jsou zvyklí v běžném repertoáru.

Obě představení používají projekce. Glaser využil grafika Roberta V. Nováka, který na čistou scénu promítá texty Havlových promluv, případně vysvětlivky narážek, které ve hře zazní. Bohužel text je hůře čitelný a většinou rychle zmizí, takže divákovi zbývá jenom dojem, že mu něco uniklo, přitom neví, co to bylo. Mnohem funkčnější je projekce během balábile, kde se dochází ke zmatení jazyků a vytváří to se scénou pěknou kompozici.

Burian naopak využil projekci “na první signální”, kdy nechal přes prázdné stěny promítat Václava Havla, jak čte poznámky k představení. Zatímco poprvé je to ještě vtipné, vrcholem hlouposti je to ve chvíli, kdy velká hlava říká, že má ráda prázdnou scénu, která díky hlavě prázdná vůbec není. Zatímco na bobo (bohémské buržousty) nebo maloměšťáky projekce působí jako něco, čeho se mohou v představení konečně zachytit, pro divadelního diváka, který chce dobré představení, je to úmorné.

Co dodat. S Fandou jsme dali dohromady žebříček:

1. Archa
2. Hradec Králové (podle recenzí a zpráv důvěryhodných osob)
3. České Budějovice
4. Londýn
5-6. Bratislava
5-6. Plzeň

Publikoval zwire dne Monday, December 29th, 2008 v 1.04 pm hodin jako kulturní ozdravovna. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu. Také můžete zanechat komentář, nebo odkázat z vlastní stránky.