Vstáváme v pět hodin ráno a před šestou už jsme na ruinách. Tento bláznivý nápad nám vnuknul průvodce, který tvrdí, že za svítání mají ruiny nejlepší světlo, minimum turistů a snesitelnou teplotu. Ale bohužel nejsme sami, velbloudáři už jsou tu taky. Kupodivu moc neobtěžují. Je zima a fouká studený vítr. Kdo nebyl v poušti, nepochopí.…

Kolem půlnoci, zrovna, když chceme jít spát, se pod okny rození zvuk rozbrušovačky. Bohužel to není ojedinělý zvuk, ale pokračuje dále. Micka nasazuje špunty a jde spát, já upadám do polospánku. Ve 3.16, tedy ne v obvyklých 4.45, se ozve muezin-meluzín a krákorá asi půl hodiny. Mám pocit, že vůbec nespím. To máme za to,…

Ráno marně hledáme jídelnu, homos s cizrnou už Micka nemůže ani vidět. Nakonec kupujeme u obchodníka lívance, marmeládu a ovoce a sníme si to v hotelu. George má zpoždní, proto vyrážíme na hrad na vlastní pěst. Našim cílem je třetí nejzajímavější syrský hrad, Quala’at Marquab.

Ve čtyři něco nás probudí muezin z blízké mešity, zřejmě nám chce popřát dobré ráno. Po půl hodině naštěstí skončí a my můžeme spát dál. Inu Ramadán.

Začal Ramadán. Celkově žádná velká změna, akorát se snažíme nejíst na ulici.

Ráno jdeme směrem Salihiyya, předměstí, rozprostírající se nad Damaškem. Na vrcholku kopce prý kdysi stanul Prorok a prohlásil, že do Ráje vstoupí pouze jednou a Damašek obešel. Od té doby zřejmě město postihl velký úpadek, ale přesto jsme se chtěli nahoru vypravit.

Začít dovolenou v Sýrii v Budapešti se nám měsíc před dovolenou zdálo jako fajn nápad. To jsme ještě netušili, jak budeme mít před dovolenou napilno a jak by nám ten půlden odpočinku přišel vhod.