Kočičky v síti

Kolem půlnoci, zrovna, když chceme jít spát, se pod okny rození zvuk rozbrušovačky. Bohužel to není ojedinělý zvuk, ale pokračuje dále. Micka nasazuje špunty a jde spát, já upadám do polospánku. Ve 3.16, tedy ne v obvyklých 4.45, se ozve muezin-meluzín a krákorá asi půl hodiny. Mám pocit, že vůbec nespím. To máme za to,…

Ráno v hotelu na recepci potkáváme pár italských cestovatelů a zjišťujeme, že máme stejný cíl – Krak des Chevaliers – pokud ne nejlepší hrad na světě, na Středním východě jistě.

Ráno marně hledáme jídelnu, homos s cizrnou už Micka nemůže ani vidět. Nakonec kupujeme u obchodníka lívance, marmeládu a ovoce a sníme si to v hotelu. George má zpoždní, proto vyrážíme na hrad na vlastní pěst. Našim cílem je třetí nejzajímavější syrský hrad, Quala’at Marquab.

Na lenošivý den se dost těšíme, u moře jsme oba nebyli, že ani nepamatujem. I když to moře je jen Středozemní a dno je tu tak mělké, že jde člověk půl hodiny po kolena, aby se smočil aspoň do pasu. Klíčové je ale nejdřív se na pláž vůbec dostat.

Ve čtyři něco nás probudí muezin z blízké mešity, zřejmě nám chce popřát dobré ráno. Po půl hodině naštěstí skončí a my můžeme spát dál. Inu Ramadán.

Na výpravu do nejznámějších mrtvých měst (Al – Bara a Serjilla) vyrážíme v minivanu a je docela pohodlné pro jednou se o nic nestarat. Náš řidič má zcela neproniknutelný výraz, ale na jedné zastávce nám jen tak kupuje limonádu.

Začal Ramadán. Celkově žádná velká změna, akorát se snažíme nejíst na ulici.

V Damašku balíme batohy, necháváme je ve dvoraně a jdeme do Národního muzea – průvodce jeho návštěvu doporučuje dokonce dvakrát – před a po shlédnutí vykopávek. Zpětně uznáváme, že něco na tom je.

Ráno jdeme směrem Salihiyya, předměstí, rozprostírající se nad Damaškem. Na vrcholku kopce prý kdysi stanul Prorok a prohlásil, že do Ráje vstoupí pouze jednou a Damašek obešel. Od té doby zřejmě město postihl velký úpadek, ale přesto jsme se chtěli nahoru vypravit.

Damašek