Vše od autora: fanda

Papež na lyžích

Čtvrtek, Leden 10th, 2008

Lyžování, turistika, Bůh. Nakonec i do tří slov by se základní charakteristika hry Před zlatnickým krámem vešla. Jen pořadím by asi autor zamíchal. Hru napsal muž, jenž se už za života stal absolutním symbolem, ikonou. Karol Wojtyla, Jan Pavel II.

(Pokračování textu…)

Naše česká prokletá

Úterý, Prosinec 18th, 2007

Tak už jí máme taky. Prokletou hru, která přináší zaručenou smůlu každému divadlu. Angličané se pyšní Macbethem, o kterém divadelníci mluvíc raději jen jako o „té hře“, protože už jen její titul snáší kletbu na divadlo, které se odváží jí nastudovat. Britové Shakespeara, my Václava Havla. (Pokračování textu…)

Vše odpuštěno, vše osvětleno

Neděle, Listopad 25th, 2007

Ještě teď si ten hořký pocit zklamání vybavuju: na Rock for People jsme jeli především na Gogol Bordello (nebo aspoň já), kteří ovšem na poslední chvíli odřekli, aby někde dělali křoví Madonně. Po pražském koncertě v Arše je ale všechno odpuštěno!

Divadlo našlapané po střechu (uvnitř prý kolem 1000 lidí), před vchodem nešťastníci s výrazy hladových žebráků a cedulemi – koupím dva lístky za cokoli! Ani se jim nedivím. Kdo tam nebyl, přišel o koncert roku. Gogol Bordello vtrhli na scénu v půl desáté jako velká voda – na fotce má Eugene Hütz ještě košili a tričko, ale už po pár písničkách oboje vyhodí a vyždímá někam směrem na bubeníka. Další písničky a Hütz má mokrou hlavu a z nahý šlachovitý hrudi a paží mu lije, jak by vyšel ze sprchy. Publikum dole je ale na tom podobně, tančí se do padnutí a kdo má to štěstí, občas vidí i akci na pódiu – ta má regulérní divadelní parametry punkového kabaretu. Kolem zpěváka tančí „ruské“ děvočky ze zlatými pásky ala osmdesátý, pak jsou z nich Španělky v korzetech a s vějířemi. Hütz si nasazuje paruku, hraje zuřivě na plechový kýbl, poleje si tělo červeným vínem, obličej si osvěží sprškou téhož přímo ze svých úst. Jednu písničku si s Hützem vystřihne i za groš kudla Gipsy.cz ve své obligátní čepičce. Nevybavuju si, kterou – jakoby se celý koncert proměnil v jedno velké finále, v nepolevující erupce rytmu.

A rozjetej vehikl Gogol Bordello ověšený fangličkama se stopadesátkou z kopce řítí dál. Jako honička z nějakého Kusturicova filmu, jenže kam se Bregovics na Gogol Bordello hrabe. Celá kapela šlape v pekelném tempu – mezi písničkami není prakticky pauza, chvilička oddechu. Když chvíli po půl jedenácté kapela končí, řev a dusot málem naruší statiku Archy. Kapela si chvíli vychutnává rambajs, pak se znovu vynoří. To, co nabídne, ale lze stěží nazvat přídavkem. To je třičvrtěhodinová nekončící jízda. Z desky zní Super Taranta poklidněji než předchozí Gypsy punks, ale nedejte se zmást. Na koncertě je to nekonečná party, v niž se publikum ocitá v transu – protože jen takový dovoluje bez oddechu tančít dvě hodiny, svíjet se přitom blahem, být v sále celým srdcem a tělem, užívat si i pošlapený nohy a pach propocených triček, slano kapající na víčka a vydýchaný vzduch – prostě plně být součástí energiií nabitého plodivého obřadu. Svého druhu katarze, očištění. Je mi skoro líto, že takhle silné emoce žádné divadlo neumí.

Dovětek: Ráda bych se chlubila, že Gogol Bordello poslouchám ještě z dob, kdy je nikdo neznal. Není to pravda. Zato si dobře pamatuju, jak jsem si říkala, páni, to je týpek s dokonalým kostýmem. Eugene měl na sobě adisovskou teplákovku, zlatý řetězy, masivní prsteny, obří knír a klobouk. Nenapadlo by mě, že leccos z toho (nejmíň ten knír) nosí v civilu. Seděli jsme spolu v cateringovém stanu na Štvanici a snažili se konverzovat. Zkrátka neznámý herec, kterým vás konejší produkce, abyste neztráceli nervy při hodinovém čekáním na hvězdu. „A cože to hrajete za muziku?“ zeptala jsem se a bez mučení přiznávám, že jen proto, že v názvu kapely bylo slovo GOGOL.

S kaméliemi, ale bez dotací

Sobota, Listopad 24th, 2007

(Pokračování textu…)

Do Amsterdamu! Do Mnichova! Do Moskvy!

Čtvrtek, Listopad 8th, 2007

Mohla jsem to mít dvakrát. Pěkný dvoják . Ale nakonec jsem si Tři sestry v Amsterdamu v Bellevue Theater nechala ujít. Přece jen tři hodiny bez záruky, zejména po té, co mě všichni místní ujišťovali, že holandské čistě činoherní divadlo nemá nejlepší pověst (otázkou zůstává, zda to mají z vlastní zkušenosti nebo doslechu..) Ale se mi nechtělo nechat ostatní jít na tah hospodami a coffee shopy a sebe pěkně měšťácky zaklesnout do rudých sedaček.. (Pokračování textu…)

Nabíječi kamenů

Neděle, Listopad 4th, 2007

Co mají společného Luba Skořepová a Daniel Landa?

(Pokračování textu…)

Všichni se chtějí vyjádřit k blobu, tak já taky!

Neděle, Říjen 28th, 2007

Ve zpožděném letadle na pravidelné lince Amsterdam – Praha čtu v novinách rozhovor s ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem. Na dotaz, na co potřebujeme novou a drahou budovu odpovídá mimo jiné tím, že knihovna není jen místem, kde si půjčíte knížky a zase vypadnete, nýbrž místem, kde si budou lidi dávat schůzky a chodit na další kulturní akce. Zrovna se vracím z místa, kde jim to právě takhle tři měsíce úspěšně funguje. (Pokračování textu…)

Úterý, Říjen 23rd, 2007

Je normální procitnout celá zpocená z tramatizujícího snu a mezi zuby jako kolovrátek drtit nenávidím divadelní festivaly?   

Čáry a kouzla žen

Sobota, Říjen 20th, 2007

„Když jsem začal na škole chodit do divadla, líbilo se mi úplně každé představení,“ řekl mi kdysi spolužák na Dv , čili divadelní vědě. Zdálo se mi to nepochopitelné a lehce naivní, ale právě jsem ho pochopila. Bez zkušeností, které umožňují srovnávat, je i blufér ztracený. (Pokračování textu…)

Všechno je relativní

Středa, Říjen 3rd, 2007

Pokud je známkou dospělosti, že na pohřbech se nebrečí, asi nikdy nevyrostu.

(Pokračování textu…)