Nápad jet do Bieszczad byl trochu bláznivý. Je to nejvýchodnější část Polska sousedící s Ukrajinou a Slovenskem. Dříve zcela odlehlá a bez cest, nyní již turističtější, ale stále relativně panenská. Bieszczady (čteno Bieščady) jsou součástí Karpat, které jdou od Rumunska přes Ukrajinu a Polsko a Slovensko. Na Slovenské straně se označují za Bukovské vrchy zdejší část jako Bieszczady.
Cestou jsme se nejprve stavili v Tarnově (Tarnów – velikostí taková Olomouc), který se pyšní titulem nejteplejší místo v Polsku – nejvíc slunných dní, nejvyšší průměrná teplota – no co vám budu povídat. Celkem škoda, že vinná réva nemá v Polsku takovou tradici, tady by se jí jistě dařilo. Pravda, trochu by chyběl terroir, ale to nemají ani jihoafrická nebo australská vína.
Možná proto jsme ve městě objevili hned tři řemeslné zmrzlinárny (a ochutnali dvě). Ale předtím jsme zašli do polské tradice = pokladu – baru mlecznego. Působili jsme tam trochu jako Dvoukvítek v Ank-Morporku, ale objednat jsme si uměli bez průvodce a platit jsme mohli kartou.
Centru celkem pěkně opraveného města dominuje radnice, kolem které byla spousta otevřených zahrádek. Jejich počet a kapacita byly proti turistům ve značné přesile. Radnice je vyzdobena pitoreskními hlavami.
Kousek dál je bima, pozůstatek staré synagogy. Vedle ní je židovské centrum a o židovské historii se dozvíte i v informačním centru. Nicméně vám neřeknou, kolik lidí z předválečné židovské populace, která činila skoro polovinu z padesáti tisíc lidí, přežilo. Bylo to 700 přátelé, sedm set. Židé zde měli rozsáhlý textilní průmysl. Většina se po válce odstěhovala do Izraele.
Stará synagoga dopadla přesto lépe než nová, která přežila válku mnohem víc zachovaná – dnes jsou v ní sídla firem a také noční klub. Inu je těžké najít nové využití budovy, kterou dnes již k původnímu účelu nikdo nepotřebuje, že.
Druhou zastávkou měl být skanzen v Sanoku, ale cestou jsme zjistili, že v pondělí je sice vstup zdarma, ale jenom do 12 hodin, tak jsme rovnou pokračovali směr ubytování. Ale když jsme projížděli přes Zagórz, přišlo nám jako dobrý nápad navštívit zříceninu kláštera bosých karmelitánů (o historii kdy dvakrát vyhořel více zde). Očekávali jsme opuštěný objekt uprostřed ničeho, ale dostali jsme mnohem víc. První část byla cesta ke klášteru, která je lemovaná křížovou cestou. Ta je podle hesla každý pes jiná ves. Jedno zastavení je kámen s nápisem, druhé sádrová soška v drátěné kleci, ještě další dřevěná socha, následuje sousoší, obklopené plotem zahradnictví.
Po této podivuhodné cestě dorazíte do kláštera, který je částečně opravený – tedy opravená je hlavně vedlejší budova s návštěvnickým centrem, samotný klášter je pouze zakonzervovaný s přistaveným schodištěm do hlavní věže. Za výstup se normálně vybírá vstupné, ale protože jsme přišli pozdě, nic jsme neplatili (proto nás bude honit zdejší duch).
Teď u k samotným Bieszczadam. Řada webů (tady tady) se předhání, co jsou nejkrásnější trasy. Vzhledem k počasí jsme jako první zvolili Połoninu Wetlińskou. Z ubytování jsme přijeli autem do Wetliny, tam ho zaparkovali na plácku u autobusové zastávky, kde už auto nechali turisti před námi, a šli na autobus. Na zdejších cestách bych doporučoval nejprve dojet autem do cíle cesty a následně se nechat autobusem odvézt na začátek. Autobusy totiž častěji jezdí ráno a budete mít jistotu, že se dostanete na místo. Nečekejte, že najdete něco jako jízdní řády. Autobusy provozují soukromníci a jedou, když se objeví dost lidí.
My jsme jeli z Wetliny do Brzegi Górne za 6 PLN na osobu.
Brzegi Górne je pouze zastávka u cesty a výchozí místo turistických tras. Po zakoupení vstupu do parku (letos 9 PLN na osobu) jsme se vydali po červené do kopce. Po prvotním pásmu křovin jsme se konečně dostali do míst, která dala horám pojmenování – do pásma bukového lesa. A po dalších pár výškových metrech jsme vystoupali do pásma połoniny, tedy louky. Po dalším stoupání už se objevil první cíl naší cesty, chata Puchatka (Medvídek Pů). Ta byla nově postavená a je tradičním cílem zdejšího putování. Zatímco na červené jsme nepotkali prakticky nikoho, u chaty už bylo dost lidí a po chvíli se objevily celé davy, které přišly kratší cestou.
Na chatě nás čekala překvapení – žádné jídlo (jenom snacky) a žádný alkohol (ani pivo). Dali jsme si tedy horké nápoje, protože nebylo zrovna nejlepší počasí, ale aspoň jsme mohli zaplatit kartou.
Z chaty už pokračovala turistická dálnice po vrcholech s krásnými výhledy a drobným deštěm. Došli jsme až pod horu Smerek (kam podle stezek turisti chodí, i když nemají) ke kříži, který připomíná BTS stanici a po zhodnocení situace jsme se vrátili na rozcestí a šli po žluté dolů do Wetliny. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí, protože po vstupu do bučiny se spustil déšť, před kterým nás les chránil. Déšť trval přesně dobu našeho pobytu v lese.
Na závěr se nám povedlo chybně odbočit mimo žlutou a jít kolem apartmánů. Díky tomu jsme natrefili na Chata Wędrowca No.13, kde mají úžasnou kávu, skvělý výběr piv, vín a nealkoholických nápojů. Majitelka se mnou rozprávěla o přípravě filtrované kávy a já se cítil jako v ráji. (O paní Evě a chatě Wedrowca si doporučuji něco najít.)
Následný výběr restaurace už tak dobrý nebyl – polévky s instantní chutí a pivo mizerné – doporučovat nebudu.
A ještě pár fotek z Bieszczad za ne úplně ideálního počasí.
