Poslední den jsme vyrazili celkem brzy s mnoha plány a cílem ubytovat se do 21.30 v Žilině. Ukázalo se, že všechno rozhodně nestihneme, ale cestou jsme se rozhodně nenudili. První zastávka byl klášter sester Nazaretek v Komańcze. Na fotkách vypadá jako horská chata a přátelé nebudu vás napínat, je to horská chata. Vybudován ve 30. letech 20. století jako rekreační zařízení pro řádové sestry ve švýcarském stylu a později změněn na klášter. Význačný je ročním pobytem kardinála Wyszyńského (polský Tomášek) a obsahuje i mistrovu komůrku. My jsme se víc těšili na místní vyhlášené zákusky, ale ty otevíraly až v deset, tak jsme pokračovali dál.
Další zastávka byl dukelský památník. Jsem z generace, která všechny připomínky války a válčení nesla těžce. Nesnášel jsem všechny památníky a geroje. Ale něco mě sem táhlo. Památník pětidenní operace, která se zvrhla v totální jatka. Místo, kde se vojáci pod vedením generála Koněva opakovaně vrhali na místo, na kterém je Němci opakovaně masakrovali. Mrtvoly, které Němci zaminovali. Asi víte, o čem píšu. Více si můžete přečíst třeba zde.
U samotného památníku (v oblasti je jich několik, my jsme navštívili památník a hřbitov čsl. vojáků) mě neomylně přitáhla busta generálmajora Antonína Sochora. Když si ho Micka začala googlovat, přišli jsme na to, že jsme už dříve byli na místě jeho smrti, a to sice nedaleko jezera Hamr. Antonín Sochor byl na Dukle jenom zraněn a po válce dál sloužil v armádě. Ale byl nepohodlný, zřejmě unikl několika pokusům o atentát. Až jednou jel po lesní cestě, když z boku vyrazilo auto s vojáky a narazilo do auta, kde seděl na místě spolujezdce. Podle vyšetřování se vůz, který nehodu způsobil, ani nesnažil brzdit.
Kromě památníku určitě stojí za návštěvu i rozhledna na kopci, kde jsou dobře vidět všechna místa bojů. A doprovodné popisky velmi dobře ukážou význam průsmyku od dob Marie Terezie i co se v něm odehrálo.
Další zastávka byl cirkus zvaný Bardejovské Kúpele. Původně secesní lázeňské městečko bylo s bolševickou citlivostí doplněné o brutalistní objekty a paneláky. Kromě toho u kolonády probíhaly trhy všech možných cetek, takže jsme po jídle a ochutnání všech minerálek pokračovali dál. Původně jsme se chtěli vykoupat, ale do termálů se nám v tom horku nechtělo a na letní bazén jsme neměli čas.
Město Bardejov, které leží kousek vedle, má krásné náměstí a v dolní části kostel sv. Egídia. Z věže kostela je krásný rozhled, ale hned za středověkým (ospalým) jádrem začíná typický panelákov. Přestože Bardejov je celkem velké město, v mnohem menší Sušici to na náměstí žije mnohem víc.
Uondaní horkem jsme vyrazili do Žiliny, ale cestou jsme zastavili u Liptovské Mary se rychle vykoupat. Přestože bylo už šest, lidí ubývalo jenom pomálu. Voda byla „svieža“, ale v jednom z nejteplejších dní roku to vůbec nevadilo.
Hotel Slovakia v Žilině je typický „socík“, ale je v centru, moc nestojí a hned vedle něj je obchoďák, kde jsme nakoupili pečivo a šli se na náměstí najíst. Centrum Žiliny rozhodně večer žije, zahrádky byly plné a večerní město působilo velmi příjemně. Jako řidič jsem zatoužil si konečně dát někde pivo, ale na náměstí byl výběr buď Plzeň, Bernard nebo Kozel. Ale přece nebudu na Slovensku pít české pivo, to jsem nedělal ani v Polsku.
Na mapě jsem našel podnik Beervana, kde měli na čepu 16 speciálů, z toho čtyři vlastní (a taky Zichovec :). Ochutnali jsme tři a všechny super. Součástí podniku je i pizzerie a otevřeno mají až do jedné. Při návštěvě Žiliny můžu rozhodně doporučit.
Ráno po hotelové snídani jsme se vydali ještě na dvě zastávky. Jedna do jeskyní, které jsou pojmenované po zaniklé vesnici a místě ve Španělsku – Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou jedním z mála jeskynních pokémonů, který nám chybí do sbírky. Je to rozhodně jiný zážitek než krápníkové jeskyně a výklad během prohlídky je opravdu zajímavý.
Kousek na druhou stranu od parkoviště je Hranická propast, kterou při návštěvě taky musíte navštívit. Ne, že by byla tak úžasná (je pěkná), ale mohli byste si vyčítat, že jste tam nebyli. U nádraží můžete navštívit i infocentrum propasti, ale to jsme vynechali.
A poslední zastávka byla opět jídelní – nejprve oběd v CÔDÔ v Olomouci (pad thai výborné, obsluha zmatená) a potom NM desserts, což bych se odvážil označit za perlu olomouckých cukráren. Výtvory jsou skutečně umělecké a kafe je taky výborné.
A tím končí naše dovolená.