V pátek se ukázalo, jak může být počasí nevyzpytatelné. Původně to měl být podle předpovědi nejkrásnější den týdne, proto jsme chtěli jít na Tarnicu, ale když se ve středu udělalo nečekaně hezky, neváhali jsme a vyrazili. V pátek nám zbyl výlet na Wielkou Rawku, ale už ráno bylo jasné, že není jasno a nejspíš nebude jasno. Přesto jsme trochu zpomaleně vyrazili na parkoviště pod hřebenem, odkud se chodí na Rawku i na Połoninu Caryńskou. I přes ošklivé počasí už na parkovišti bylo pár nadšenců. Zaplatili jsme za parkování (25 PLN) i vstup do parku (9 PLN na osobu). Překvapivě to bylo první parkoviště, kde by se dalo platit kartou – zatím na žádném jiném to nešlo.
Začátek cesty je velká pohoda a už po nějakých 15 minutách jsme došli v lehkém dešti k bacówce Pod Małą Rawką. Následuje další pohodlný úsek náletovými křovinami a pak už jenom stoupání a stoupání. Přibližně v polovině kopce jsme vstoupili do mraků a jak jsme se blížili k vrcholu a vystoupali nad úroveň lesa, začalo nárazově foukat. U Malé Rawky jsme to chtěli otočit, ale na vrchol už je to jenom dalších 20 minut.
Z Wielké Rawky je prý nejkrásnější výhled v Bieszczadech, ale to nedokážeme potvrdit. Občas se mraky roztrhaly a my jsme uviděli kousek lesa pod námi, ale nic spektakulárního. Za ideálních podmínek bychom pokračovali až na Křemenec, kde je trojmezí Slovnesko-Polsko-Ukrajina, ale další hodinu a půl šlapat na místo, kde opět nebude nic vidět, se nám nechtělo.
Proto jsme seběhli k bacówce, kde jsme si pohladili místní kočku velikosti tygra. Tedy velikosti malého rysa – hned u vstupu jsou fotografické vysvětlivky, jak se pozná velká kočka od rysa. A uvnitř jsme si dali na zahřátí místní míchaný čaj ze sušených bylin a ovoce – já jsem si dal malinový, Micka angreštový, oba byly výborné.
Cestou k autu jsme zvažovali, co s načatým večerem. Nakonec zvítězila zvědavost, jak vypadá skanzen v Sanoku. Autem to sice bylo hodinu a tři čtvrtě, ale jiné plány na odpoledne, zejména, když to v Bieszczadech vypadalo na ošklivý celoden, jsme neměli. Cestou jsme minuli místní pivovar Ursa Major v bývalém lázeňském městečku Uherce Mineralne. Normálně bychom se tam zastavili, ale nebyl čas.
Skanzen se nachází na okraji Sanoku a vstupné je na místní poměry dost vysoké (27 PLN na osobu). Poto nás na začátku trochu zklamalo, že spousta domů se ukázkami řemesel je dostupná jenom s průvodcem. Na náměstí jsme si ještě dali kávu a zákusek a pustili se zkoumat, co se ještě nabízí.
Skanzen nás naprosto uhranul. Zatímco na náměstí jsou (převážně) repliky domů, ve zbytku areálu jsou skutečné přenesené domy ze 17. až 19. století, včetně kaplí nebo vrtných věží. Ne, že by repliky byly špatné, například dřevěná synagoga je velmi pěkná, ale kouzlo původních obydlí nepřekonají. Z areálu nás nakonec vyhnal jednak konec otevírací doby, jednak snaha ochutnat ještě Bieszczadskou specialitu.
Ještě doporučení ke skanzenu – určitě si na něj vyhraďte aspoň dvě hodiny – areál je rozsáhlý a popisky obsahují spoustu zajímavých informací. Párkrát jsme zaslechli i výklad průvodce, který taky stojí za to. Prohlídky s průvodcem stojí v cizím jazyce 150 PLN, ale není jasné jestli na skupinu nebo na osobu – očekával bych za osobu.
Ale ještě před návratem možná trochu nečekaná odbočka. Sanok je jedno z míst, které při svém „putování“ navštívil Švejk, tak není divu, že se zde nachází švejkovská hospoda, kolem města vede naučná stezka a je zde taky Švejkova lavička. Na tu jsme se samozřejmě museli posadit a vyfotit si ji.
Ale pak už rychle zpátky do Wetliny, kde je místní restaurační legenda, Chata Wędrowca. Zatímco první den jsme navštívili jejich obchod s kavárnou, nyní jsme šli do restaurace, o kterou už jsme se jednou pokoušeli, ale bylo zcela narváno. Na místo jsme přijeli půl hodiny před zavíračkou a trochu jsme měli obavu, jestli nás ještě obslouží. Ale místní jsou naprostí profesionálové, rychle nás usadili a za chvíli jsme měli před sebou polévky velikosti hlavní porce (500 ml talíř!) A po chvíli zlatý hřeb večera, naleśnik gigant (tedy u nás jenom střední) s jagodami (tedy borůvkami). Měli jsme trochu obavu, jestli není pověst vyhypovaná, ale skutečně to stojí za to. Překvapilo nás, že jsme nebyli poslední hosté, ještě téměř před osmou usadili další a v klidu jim nosili jídla. Prostě se jede až do zavíračky.
