Druhý den jsme původně chtěli jít stezku kolem ukrajinské hranice od Tarnawy Niżné, ale změnilo se počasí a udělalo se krásně. Zároveň nemělo foukat, takže ideální chvíle pro výstup na Tarnicu. Nejvyšší vrchol polských Bieszczad jsme si nemohli nechat ujít. Zejména po přečtení této reportáže. Ale inspirace byla volná, rozhodli jsme se jít trasu v jednom dni.
Celkem brzy ráno jsme dojeli do vesnice Wołosate. K parkování můžete použít místní placené parkoviště (25 PLN), ale když pojedete dál ke vstupu do parku, jistě natrefíte na řadu místních, kteří vás za 20 PLN nechají zaparkovat. Tak jsme to udělali my, čímž jsme si ušetřili docela dost zpátečních metrů.
U vstupu jsme zaplatili obligátních 9 PLN za osobu a už jsme si to štrádovali. Začali jsme v tradiční vrstvě náletových dřevin a po chvíli vstoupili do bučiny. Na rozdíl od včerejška už bylo na cestě víc turistů a my jsme si je pojmenovávali, což nám usnadnilo debatu, když jsme je opakovaně míjeli.
Počáteční klidné stoupání se v lese rychle změnilo na krpál a my jsme míjeli řadu hikerů. Od půlky lesa se objevily schody, které nás neopustily až k vrcholu. Pásmo lesa nakonec přešlo do náhorní planiny a začal pořádný pařák. Po dvou a půl hodinách (odhadem) jsme dorazili do sedla pod vrcholem, kde jsme potkali první Čechy. Na vrchol už to bylo pouhých patnáct minut, ale opět po schodech. Malá poznámka, místní cedule ukazují nejčastěji čas (nikoli kilometry) a na naše průměrné tempo celkem seděly. Pár fitness lidí bylo rychlejších, rodinky vesměs pomalejší.
Rozhled z vrcholu je hezký, ale panoramata cestou jsou určitě krásnější. Ale i tak si chvíli na nejvyšší místní hoře užijete.
Zpátky ze sedla pokračujeme cestou dolů po červené směrem na horu Halicz. (Původní rakouská oblast Halič byla rozdělena mezi Polsko a Ukrajinu, západním sídlem byl Krakov, východním Lvov.) Davy turistů pomalu prořídly, většina se vrací stejnou cestou dolů. (Také se dá jít přes Szeroki Wierch na Ustrzyki Górne a určitě tam můžete chytit autobus zpátky do Wołosate).
Po Haliczi pokračujeme na Rozsypaniec a dále až k Polsko-Ukrajinské hranici.
Tím ovšem končí ta příjemná cesta. Ještě si můžete vyfotit granicu państwa a následuje pomalý sestup dolů. Po asfaltové cestě skoro dvě a půl hodiny pozvolného klesání jednotvárnou krajinou. Přemýšlel jsem, jestli bylo lepší se z Halicze vrátit stejnou cestou zpátky, ale tam zase byla spousta schodů a zničená kolena. Tuto cestu prostě musíte na konec protrpět a čím blíže vstupu do parku auto zaparkujete, tím lépe.
