Po náročném výstupu jsme další den naplánovali klidnější – nejvíc na východě kolem hranic s Ukrajinou. Jedinou nevýhodou byla hodinová cesta na parkoviště. Cestou jsme se stavili ještě v oboře se zubry, ale jediné, co jsme viděli, byl ocas v dálce. Dál jsme pokračovali přes Muczne a Tarnawu Niżnou a kolem rašeliniště, kde jsme se chtěli stavit na zpáteční cestě. Kousek za rašeliništěm začíná skutečné peklo, asfaltka se změní na asfalto-štěrkový povrch, po kterém jedete posledních 3,6 km. Ale na konci cesty skutečně čeká parkoviště, kde překvapivě už bylo i pár aut.
Cíl naší cesty byl pozůstatek hřbitova v obci Beniowa. Někdy kolem roku 1900 obec a zdejší průmysl zakoupit Rubinstein & Frommer a nastal rozvoj obce. V roce 1921 zde žilo kolem 600 obyvatel, většinou řečtí katolíci, 25 římských katolíků a 85 osob „mojžíšova“ vyznání. V roce 1946 odvlekli bolševici zbytek obyvatel do SSSR a komanči následně obec srovnali se zemí. Podobných obcí je v této oblasti celá řada.
Chvíli jsme zvažovali, zda pokračovat další dvě hodiny pěšky ke zbytkům hospodářství Stroińskich, ale v té výhni, která panovala, se nám opravdu nechtělo. Proto jsme cestu zkrátili a vraceli se okruhem zpátky. A tam jsme spatřili lišku. Podívala se po nás, ale nevypadala, že by se chtěla nechat vyrušit od lovu rejsků. Ale nakonec neochotně poodešla, abychom mohli pokračovat.
Zpátky na parkovišti se ukázal hlídač, kterému jsme zaplatili 25 PLN za parkování a dalších 9 PLN na osobu za vstup do parku.
Rašeliniště jako je Torfowisko Tarnawa najdete prakticky všude, včetně stejných rostlin. Dvě zdejší trasy jsou příjemná procházka, zejména, když část trasy vede lesem, kde je přece jenom trochu chládek. Protože vstup do parku už jsme platili na předchozím parkoviště, zaplatili jsme po ukázání paragonu jenom další parkování 12 PLN.
V tom horku jsme byli uondaní, proto jsme vynechali další stezku v Tarnawě Niżné a pokračovali až ke zbytkům železničního mostu. Zdejší trasa widokowa je asi na hodinu celkem, ale výhledy jsou jenom do lesů a na rozdíl od všech ostatních spektakulárních tras člověka moc neohromí.
Na zpáteční cestě jsme docela zmokli, tak jsme vynechali druhý pokus navštívit zubry a jeli rovnou do Wetliny, kde jsme chtěli navštívit chatu Wędrowca. Množství lidí čekajících na usazení nás utvrdilo, že návštěvu o den odložíme a půjdeme radši až úplně navečer. Místo toho jsme vyrazili do restaurace s podivným názvem Paweł Nie Całkiem Święty. Zatímco Wędrowca je zdejší legenda moderní, Pawel je naopak stálice, lidová krčma v nejlepším možném smyslu. Dobré jídlo a vlastní pivo to potvrdily.