Začalo to… ale to je vlastně jedno. Čas běží jak splašená herka a diváky už pranic nezajímá týden stará divadelní premiéra.

Zavírám oči, ale přes zavřená víčka vnímám namodralou záři. Vznáším se téměř ve stavu beztíže, v uších slyším uklidňující hudbu a kolem mě to burácí jako při přistání rakety. Ne, tohle není scéna z filmu Vesmírná odysea, ale můj narozeninový dárek, floating. Jednoduše řečeno: zavřou vás do velkého vajíčka ze třetiny napuštěného vodou z Mrtvého…

Týden nicnedělání nemilosrdně skončil, ale tečka byla sladká. Při čtení o ruské šlechtě 18. a 19. století, která se soustavně přežírala a jejich snídaně pomalu přecházely v další chody a jídelní galeje končily až v noci, jsme do sebe postupně ládovali tapas, khaki kurmu, grilovanou zeleninu, pravé vanilkové košíčky, dalšími drobné laskominy, víno, vodku, mojito…

„Jsem z těch večírků nějak unavená,“ říká dvířka a já musím uznat, že já taky. Strašně to žere čas a většinou to nic nevyřeší. Mám je rád, ale jednou za čas.

„A mimochodem, ten Intel Bore Duo je zajímavý,“ říká mi zástupce Intelu a já teprve zjišťuji, k čemu došlo. Podobně mi později píšou z Microsoftu o Vista Dome Premium. Ovšem největší perla automatické korektury našeho lektorského oddělení je samozřejmě hned v názvu místo LYNX.

Zaznamenávat každý den je momentálně dost zbytečné, pokud nechci blogískařit. Jsou období, kdy jsou stále nějaké nové podněty, a pak jsou období, kdy se zdánlivě nic neděje. Navíc poslední týdny píšu nebezpečně mnoho v práci a do Vánoc se to, zdá se, nezlepší.

– V tělocvični máme piano. – Hej? – Hej A aké to dnes bolo? – Dobré. – Hej? – Hej.

Plíživě se mezi nás dostal podzim. Dráčci, barevné listí, houby a lezavo. Střídám dvě a tři vrstvy oblečení, abych cítil tepelnou pohodu nebo lehký chlad. Rád cítím podzim na těle. Stačí vejít do zateplené místnosti a je dojem úplný. Teplo se rozlije ztuhlými údy a já postupně rozmrzám. Teď se ovšem začínám klepat jako ratlík.…

Opět v komorní sestavě, ve čtyřech v Lokále, kde kromě Hoegaardenu mají i sladké Leffe a podprůměrný hermelín. Jen tak si vyrazit a pokecat si. Nic jsem nečekal, ani jsem na to neměl čas, ale bylo to zase příjemné setkání. Jak poslední dobou nemám čas nikam chodit, s nikým se domluvit, tohle bylo organizované narychlo…

Ve zpožděném letadle na pravidelné lince Amsterdam – Praha čtu v novinách rozhovor s ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem. Na dotaz, na co potřebujeme novou a drahou budovu odpovídá mimo jiné tím, že knihovna není jen místem, kde si půjčíte knížky a zase vypadnete, nýbrž místem, kde si budou lidi dávat schůzky a chodit na…